Objektivita vůči smyslovým objektům

Rāga není pouhá záliba ani to, že něčemu dáváme přednost. Je to touha, která nás k určité věci silně poutá. Člověk, který takovou touhou není ovládán, se nazývá vairāgī. Stav jeho mysli se označuje jako vairāgya.

K tomu patří důležité rozlišení. Člověk může po něčem dál toužit. Přestává však věřit, že bude trvale šťastný nebo se bude cítit v bezpečí, až určitou věc získá. Když pochopí, že žádná věc nemůže odstranit jeho základní pocit neúplnosti, může o věci dál stát, ale nutkavě po nich netouží a není na jejich získání vnitřně závislý.

Odpoutanost lze chápat také jako svobodu od touhy i averze (rāga-dveṣa-rāhityam). Samotné slovo mluví jen o touze, averzi je třeba domyslet, protože touha a averze jsou dvě strany téže mince.

Ve výkladu 13. kapitoly chápe svámí Paramárthánanda oba výrazy názvu dohromady jako ovládání smyslů (dama), svámí Dajánanda jako odpoutanost, která vzniká z objektivního vidění věcí a ve které už není co potlačovat.

Potlačování a odpoutanost se navzájem vylučují. Potlačovat musím touhu, která ve mně stále působí a které nechci podlehnout. Pokud jsem se však skutečně odpoutal, nic potlačovat nemusím. Nutkavá touha mě už neovládá.

S odpoutaností si snadno spleteme i jiné postoje. Odpoutanost není odpor k nějaké věci. Ten pouze ukazuje, že o ni nestojíme. Není to ani přechodná ztráta zájmu o světské záležitosti, kterou v nás může vyvolat něčí smrt, když nám připomene pomíjivost života. Jakmile se vrátíme ke každodenním starostem, takové rozpoložení zpravidla pomine. Stejně tak není odpoutaností rozčarování z neúspěchu. Člověk, který o všechno přišel a rozhodl se žít jako asketa (sādhu), se tím ještě nestal odpoutaným, i když ho taková zkušenost může přivést na cestu k odpoutanosti.

Skutečná odpoutanost vzniká, když člověk pozorně zkoumá a posuzuje, co je v jeho životě opravdu důležité.

Všechny moje nutkavé touhy vycházejí z pocitu nedostatku. Jako každý člověk mám pocit, že mi něco chybí, že jsem neúplný, nenaplněný, nedostatečný a nejistý. To, co mi chybí, proto hledám ve dvou ze čtyř základních lidských cílů. Prvním je kāma, která zahrnuje všechny podoby smyslového potěšení. Nejde přitom o jídlo a pití jako takové, ale o požitek z nich, po kterém člověk nutkavě touží. Druhým je artha, tedy všechno, od čeho očekávám pocit bezpečí: bohatství, moc, vliv, sláva a dobré jméno.

Dokud se cítím nejistý a neúplný a zároveň věřím, že mi potěšení a majetek tento nedostatek vynahradí, moje touhy nebudou mít konce. Nemohu se proto odpoutat od smyslových objektů. Abych se nutkavých tužeb zbavil, musím rozborem a rozlišováním pochopit, že mi žádné množství majetku nezaručí trvalý pocit bezpečí ani neutiší úzkost a že žádné množství potěšení nezaplní vnitřní prázdnotu.

S potěšením je to podobné. Stejně jako ostatní žiji ve svém vlastním, subjektivním světě, v němž některé věci považuji za žádoucí, jiné za nežádoucí a další jsou mi lhostejné. Když se nad tím zamyslím, zjistím, že to, co chci, nechci vždy a za všech okolností. A ostatní po tom ani nemusí toužit. To, co mi přináší potěšení, se stále mění.

Abych si mohl něco užít, musí se navíc sejít tři podmínky. Objekt potěšení musí být dostupný, musím mít funkční smyslový orgán, kterým ho mohu vnímat, a moje mysl musí být správně naladěná. Objekty potěšení i smyslové orgány podléhají času. Také mysl je proměnlivá. Její nálady se mění a to, co ji dříve přitahovalo, ji časem omrzí. Chvíle potěšení proto přicházejí jen občas a rychle pomíjejí.

Když ale jasně vidím, že tomu tak není, mohu v sobě odpoutanost objevit. Hromaděním bohatství nanejvýš vyměním jednu úzkost za jinou a z potěšení mi zbude jen sbírka prchavých chvil, které nelze udržet ani předvídat. Odpoutanost nevzniká z odříkání, ale z pochopení, které uvolní sevření touhy. Vidím, že věci, ať v nich hledám potěšení, nebo bezpečí, nesplní, co od nich očekávám. Má-li odpoutanost vzniknout, musím vědět, že věci jsou užitečné, ale to, co doopravdy hledám, v žádné z nich nenajdu.

Odpoutanost souvisí i s tím, jak se člověku postupně mění životní priority. Získává objektivnější pohled na život, když stále jasněji chápe, že nejdůležitějším cílem je osvobození (mokṣa). V určitém období je pro něj nejdůležitější vzdělání, později peníze nebo úspěch, zatímco osvobození stojí až někde vzadu. Díky společenství učitele a studentů (satsaṅga) a promýšlení vlastních zkušeností se však osvobození postupně posouvá v jeho žebříčku hodnot výš, až se stane tím nejdůležitějším. Jak sílí touha po osvobození, touhy a averze slábnou a ostatní životní cíle se osvobození postupně podřizují. Tak vzniká odpoutanost.

Když věci přestanu považovat za zdroj svého štěstí, vidím je takové, jaké jsou, a dokážu je posuzovat objektivně. Mysl se pak k nim nepoutá a právě tento stav mysli se nazývá odpoutanost (vairāgya).

Připisovat věci hodnotu, kterou nemá, se nazývá śobhanādhyāsa. Peníze jsou užitečné. Když si ale člověk myslí, že vyřeší jeho pocit nedostatečnosti, neštěstí a neklidu, bude zklamaný. Nezklamaly ho přitom peníze, ale jeho vlastní očekávání. V Indii se peníze ctí jako bohyně Lakšmí, přesto mají své meze.

Dobře je to vidět na obyčejné situaci. Člověk se podívá na oblohu, usoudí, že bude sněžit, a naplánuje si lyžování. Když nesněží, nezklamalo ho počasí, ale jeho vlastní očekávání. Čím lépe jsou jeho očekávání podložená, tím menší je pravděpodobnost zklamání. Nepodložená očekávání naopak vedou ke zklamání opakovaně. Touha obvykle vzniká tím, že člověk něčemu připisuje hodnotu, kterou to nemá. Čím víc takových připsaných hodnot odstraní, tím je odpoutanější. Odpoutanost tedy roste s mírou objektivity a úplná je až se Sebe-poznáním.

Svámí Dajánanda upozorňuje, že se o odpoutanosti píše mnoho nesmyslů, a proto je třeba ji chápat správně. Je to stav mysli, který vzniká z porozumění, ne z odhodlání odpírat si potěšení a snášet strádání. Nerodí se ze strachu ani ze zatínání zubů a vypětí vůle. Rodí se jen z porozumění. Takové porozumění získám pozorováním, zkoumáním a rozborem: dívám se, co a proč chci a čeho dosáhnu, když si touhu splním. To mi umožní vidět svět objektivně, bez zkreslení vlastními touhami a averzemi (rāga-dveṣa), které mě poutají ke štěstí závislému na okolnostech.

Hodnota, kterou věcem sám přikládám, dělá z obyčejného objektu něco výjimečného, pro mě zvlášť důležitého. K takovým věcem se pak poutám. Nepoutají mě věci, poutám se sám, svými představami o nich. Žádný dům mě sám o sobě nepoutá. K domu se poutám kvůli hodnotě, kterou mu přikládám, protože nechápu, že nemůže splnit, co od něj očekávám. Věci mě nechytají a nedrží, já se jich držím. Rukojeť, za kterou se jich držím, je ve mně: jsou to hodnoty, které věcem přikládám, protože nechápu, že mě naplnit nemohou. Když to pochopím, rukojeť zmizí a vidím věci takové, jaké jsou. Tomuto pohledu se říká indriyārtheṣu vairāgyam.

Mysl má být proto připravená na to, že o věc přijdeme, nebo ji budeme muset opustit sami. Zanikne buď věc, nebo ten, kdo se z ní těší, nebo spojení mezi nimi. Kdo s tím nepočítá, toho události zastihnou nepřipraveného. Na stáří se připravujeme finančně, psychicky ale ne. Když je nám dobře, nehledáme lék na smutek, protože smutek nepřišel, a když smutek přijde, nedokážeme jasně myslet. Rozumný člověk na takové nevyhnutelné situace myslí dřív, než nastanou.

I tento postoj se nazývá odpoutanost (vairāgya): být psychicky připraven ztratit v životě cokoli. Stejně se definuje i život v odříkání (sannyāsa). Sannyāsī je ten, kdo je kdykoli připraven ztratit cokoli, protože ví, že každé spojení končí rozloučením.

Každý smysl snadno propadne návyku. Nejdřív je člověku něco jen příjemné, po čase si to ale smysl začne vyžadovat, a když mu člověk pokaždé vyhoví, stane se jeho otrokem. Smysl se pak chová jako dítě, které jednou dostalo čokoládu a od té doby ji vyžaduje, a když ji nedostane, dělá scény. Proto je u smyslů potřeba být neustále na pozoru.

Smysly, kterým člověk vyhovuje, zesílí natolik, že strhnou i mysl. Intelekt ví, že to není dobré: kdo chce svobodu od celého stvoření, nemůže být otrokem kávy nebo cigarety. Začne přetahovaná. Člověk se návyku na pár dní vzdá, pak se k němu vrátí, a když intelekt několikrát prohraje, naučí se návyk omlouvat.

Z příbuzných hodnot je nejbližší ne-lpění (asakti), další podoba odpoutanosti. U této hodnoty jde o odpoutanost od smyslových objektů, u ne-lpění o vztah ke všemu, co člověk považuje za své, k věcem i lidem. Neztotožňování se s osudy blízkých (anabhiṣvaṅga) je nepřipoutanost k tomu, co je člověku nejdražší, k rodině a domovu. Vnitřní vyrovnanost (sama-cittatvam) je dalším příkladem toho, jak subjektivní reakce ustupuje přijetí skutečnosti.

Kdo hodnotu chápe jako ovládání smyslů, odlišuje ji od ne-lpění jinak: u této hodnoty jde o ovládání smyslů (dama), u ne-lpění o ovládání mysli (śama). Smysly se ovládají snáz, stačí se od lákavé věci fyzicky vzdálit. Mysl se k ní ale může dál vracet. Když člověk řekne ne pod tlakem okolí, jde jen o potlačení. Když řekne ne díky rozlišování, jde o překonání. Potlačení se má postupně proměnit v překonání. Zralá odpoutanost vzniká z porozumění.