Neochvějná oddanost Bohu

Tato hodnota je vyjádřena sanskrtskými slovy ananya-yogena mayi avyabhicāriṇī bhaktiḥ. Kršna zde mluví jako Bůh o oddanosti „ke Mně“ (mayi), odtud krátký název „neochvějná oddanost Bohu“. Oddanost (bhakti) je neochvějná (avyabhicāriṇī), když se člověk od Boha neodvrací a nepřestává ho považovat za svůj nejvyšší cíl. Co má člověk na prvním místě, k tomu se jeho mysl sama vrací v každé volné chvíli. Bůh tu není prostředkem k dosažení světských cílů, ale cílem sám o sobě. Kdo takovou oddanost má, usiluje především o poznání Boha, a tím o osvobození (mokṣa). Tomuto cíli podřizuje i své jednání.

Výraz ananya-yogena vyjadřuje výlučnost této oddanosti. Svámí Dajánanda zdůrazňuje, že Bůh je pro oddaného jediným útočištěm a nejvyšším cílem. Člověk ho také přijímá jako dárce výsledků svého jednání. Svámí Paramárthánanda zdůrazňuje nerozdělenou pozornost: oddaný ani při plnění každodenních povinností nezapomíná, co je jeho nejvyšším cílem.

Oddanost, v níž člověk prosí Boha jen o světské věci, není špatná a je lepší než žádná, sama k poznání ale nevede. Neochvějná oddanost neznamená ani fanatické přesvědčení, že pravá je jen jedna podoba Boha. „Ke Mně“ označuje jediného Boha, kterého lze uctívat v kterékoli podobě. Ani oddanost přitom Sebe-nevědomost neodstraní, odstraní ji jen poznání, ke kterému vede studium Védánty.

Zvolit Boha za jediný cíl vyžaduje zralost. Člověk vidí, že všechno ostatní je pomíjivé a že v tom nenajde, co hledá. Vyjasní se mu, co doopravdy chce, a díky tomu v něm nepřevládá ahaṅkāra, pocit vlastní důležitosti. V životě se oddanost projevuje vnitřní vyrovnaností, která z ní vyrůstá. Kdo vidí Boha jako dárce výsledků všech činů, svých i cizích, toho úspěch neopojí ani nezdar nesrazí a jeho mysl je klidná a vnímavá. Taková mysl je připravená poznat, že člověk není oddělený od Boha ani od světa.

Tuto hodnotu člověk pěstuje tak, že si čas od času připomíná, jaký je cíl jeho života, a všechno, co ho potká, se učí přijímat jako dar od Boha (prasāda-buddhi).