Totožnost a osvobození

Jednota jednotlivce a celku

Dnes se podíváme na hlavní téma Vedānty, které se nazývá jīva-īśvara-aikyam, neboli také jīvātma-paramātma-aikyam. Slovo aikyam znamená jednota. Volně bychom to mohli přeložit, interpretovat jako jednotu jednotlivce a celku.

Už jsme si řekli, že Vědomí je ve skutečnosti jenom jedno. Řekli jsme, že je ekam. Ekam znamená jedno. A toto Vědomí se projevuje prostřednictvím hmoty.

Buď se projevuje prostřednictvím tří těl, to jsou ona śarīra-trayam. Mockrát jsme o nich mluvili: kauzální, jemné a hrubé tělo. Anebo se také projevuje prostřednictvím celkové hmoty celého vesmíru. Přesněji řečeno tří vesmírů: kauzálního, jemného a hrubého. Ale každopádně to Vědomí je jedno jediné a jedno a totéž.

Můžeme si to představit jako sluníčko, které svítí. Paprsky sluníčka jsou přítomny všude a podle odrazového média můžeme vidět různé odrazy, obrazy, které závisí čistě na tom daném odrazovém médiu, ať už je to sklenice, okno, kapka rosy, jezero nebo třeba moře.

A tato jednota, jīvātma-paramātma-aikyam, je základní a hlavní téma Vedānty. Písmo tuto jednotu odhaluje prostřednictvím takzvaných velkých výroků, velkých výroků Upaniṣad. Říká se jim mahāvākyāni. Ten nejznámější výrok je tat tvam asi. To jsi ty.

Vztah hmoty a Vědomí

Dalším důležitým tématem je téma vztahu mezi Vědomím a hmotou, mezi ātmā a anātmā. My jsme si definovali anātmā jako veškeré objekty tohoto světa. A v jednoduchosti bychom mohli říci, že vztah mezi hmotou a Vědomím je vztah závislosti. Vztah mezi podporovaným, hmotou, a podporovatelem, Vědomím. To znamená, že hmota závisí na Vědomí, a závisí na Vědomí ve dvou aspektech.

Za prvé, abychom prokázali existenci libovolného objektu, třeba této lahve, musíme být schopni ten daný objekt vnímat našimi smysly. Oproti tomu já, vy, nikdo z nás, předpokládám, nepotřebuje žádný důkaz, který by prokázal, že existuju nebo že existujete. A to proto, že moje existence, vaše existence je takzvaně sebezřejmá. Sebezřejmá je trošku přesnější termín než samozřejmá, ale mohli bychom říci, že je samozřejmá.

A proto Vedānta říká, že Vědomí je satyam. Satyam si můžete přeložit jako pravdu. Pravdu s velkým P. Nebo bychom také řekli samostatně nezávisle existující, samo o sobě existující, sebezářící. A oproti tomu hmota je mithyā, neboli má cosi, co bychom mohli nazvat odvozenou existencí nebo také závislou existencí.

To znamená, že hmota závisí na Vědomí ve dvou aspektech. Jednak existenci hmoty můžeme prokázat pouze prostřednictvím a díky Vědomí. A také hmota závisí na Vědomí pro své fungování.

Hlína a hrnec

Podíváme se na jednoduchý a klasický příklad. Klasický příklad anglicky zní clay and pot. Česky bychom řekli hlína a hrnec.

V tomhle příkladu vidíme, že hlína existuje nezávisle na hrnci. Hlína je tady všude kolem nás. Byla tady, je tady, a i poté, co hrnec rozbijeme, tady hlína bude. Pojďme se přenést pár set, případně tisíc let zpátky, kdy jsme, minimálně v nějakých místech, vyráběli veškeré nádoby, nebo možná nádoby na vodu, z hlíny, nikoli z oceli, ze skla a z jiných materiálů.

Takže když se podíváte na hliněnou nádobu, existence hliněné nádoby závisí na hlíně. Bez hlíny by nebyla hliněná nádoba, ale naopak to neplatí. To znamená, že existence hlíny nezávisí na existenci hliněné nádoby nebo hliněné karafy. To znamená, že satyam je nezávislý princip. To je ta hlína v našem příkladu. A mithyā je to, co je závislé. To, co má závislou existenci.

A tohle vidíme všude kolem sebe, pokud máme schopnost to vidět. Například tenhle stůl je mithyā a satyam je dřevo. Kdybych měl na sobě třeba zlatý řetízek, tak vzor, tvar, design šperku by byl mithyā, a zlato jako takové je esence šperku a je satyam, má nezávislou existenci.

Takže kdybychom se chtěli vyjádřit správně, řekli bychom: „Zlato řetízkuje, zlato prstýnkuje, zlato náušnicuje. Dřevo stůluje.“ Asi ne, dřevo stoluje. I když někdo z nás občas stoluje jako dřevo, ale dřevo stůluje.

Podobně, pokud se podíváme na vodu: když vidím vlny, oceán, rybníky, řeky, vodu v lahvi, to všechno je mithyā, neboli závislá existence. Na čem závisí? Závisí na vodě. A proto Vedānta, když se opět vrátím k našemu tématu, vztahu mezi hmotou a Vědomím, říká, že Vědomí je satyam, neboli nezávislý princip, a hmota závisí na Vědomí.

Tři výroky

Jedno ātmā se na úrovni celku nazývá paramātmā a na úrovni jednotlivce se nazývá jīvātmā. A de facto celá Vedānta se dá shrnout do tří výroků, a sice paramātmā satyam, anātmā mithyā a jīvātmā rovná se paramātmā.

Chce se tím říci, že ve skutečnosti podstata jednotlivce a celku je jedno a totéž Vědomí a všechno, co se nám jeví, co nejsem já, je anātmā. Láhev je anātmā, stůl je anātmā, mé tělo je anātmā, mé myšlenky, mé emoce, to vše je anātmā. To znamená, že to má pouze dočasnou empirickou existenci. Ale není to neměnné, věčné, nezávislé Vědomí.

Podobně teorii relativity umí shrnout každý z nás: E se rovná mc na druhou. A k jejímu pochopení může vést možná dvacet let studia a přemýšlení. Podobně k pochopení výroku tat tvam asi, to jsi ty, je potřeba pár let studia, jistá kvalifikace a nějaké přemýšlení.

Poznání jako lék na nevědomost

A proto bych se dneska podíval ještě na dvě témata. Jaké jsou přínosy tohoto pochopení, tohoto nazírání světa, této optiky? A jak toto pochopení, tenhle vhled můžeme získat?

Možná jste někdy slyšeli termín, který se nazývá jñāna-cakṣus, neboli třetí oko moudrosti. A dokonce se v některých vyobrazeních v indické mytologii objevují některé postavy tady se třetím okem. To je čistě z důvodu ilustrace a chce se tím říct, že osvícení lidé mezi námi, lidé, kteří nalezli pravdu, pravou podstatu, se na svět, přestože mají dvě oči jako vy nebo já, dívají ve skutečnosti jinak, zcela jinak. To znamená, že mají jisté poznání. A prostředkem poznání je takzvaná jñāna-yoga, o které jsme už několikrát mluvili.

Proč je poznání klíčem? Poznání je klíčem proto, že základním zdrojem všech našich životních problémů je naše nevědomost, chcete-li ignorance. Možná bychom mohli říct mylná představa o tom, kdo ve skutečnosti jsem.

A podobně jako když budete v noci v tmavé místnosti, v místnosti, kde bude úplná tma, můžete dělat leccos. Můžete se vztekat, můžete začít zametat, můžete plakat, můžete se smát, můžete se bát, ale jediným řešením je světlo, je rozsvítit. Bez ohledu na to, jak dlouho v té místnosti byla tma a jak hluboká a černočerná tma tam byla nebo je.

Podobně, pokud naším problémem je nevědomost, jediným lékem na nevědomost je poznání. Akce, jakákoliv akce, i dobrá akce, dobrá činnost, krásná činnost, není lékem na nevědomost. A tuším, že Josh Billings řekl, to si zkusím vzpomenout anglicky: „The trouble with most folks is not so much their ignorance as their knowing too many things which ain’t so.“ Problém většiny z nás, většiny lidí, není to, co nevíme, ale to, že jsme přesvědčeni o tom, že některé věci nějak jsou, a ve skutečnosti je to zcela jinak.

Naslouchání

A toto poznání, které probíhá prostřednictvím jñāna-yogy, probíhá ve třech fázích a na ty se podíváme teď. Tři fáze vedoucí k poznání se nazývají śravaṇam, mananam a nididhyāsanam.

Śravaṇam znamená naslouchání, ale není to ledajaké naslouchání. Je to systematické, průběžné naslouchání Vedāntě z úst kompetentního učitele po určitou dlouhou dobu. Takže tři aspekty: systematické, průběžné, dlouhodobé naslouchání, plus ještě čtvrtý aspekt, z úst kompetentního učitele, gurua.

Proč systematické? Většina z nás přistupuje k duchovnímu životu tím způsobem, že si náhodně s někým popovídáme, anebo za námi přijde třeba kamarádka a řekne: „Hele, tohle je bezvadná knížka. Četla jsem ji na dovolené, jestli máš chuť, podívej se. Je to skvělé čtení.“ A půl roku poté vezmeme třeba úplně jinou knížku od úplně jiného autora. To je sice hezké, ale za život můžeme přečíst takových knih spoustu, plus vidět pár filmů, možná absolvovat i pár krátkých kurzů.

A je to podobné, jako kdyby k nám někdo přijel na zahradu s velkým náklaďákem a vysypal na zahradu hromadu cihel a veškerého dalšího materiálu, ze kterého se chystáme postavit dům. Můžeme říci, že ano, dům stavíme z cihel, ale tyhle cihly stavíme systematickým způsobem. Nejprve začínáme první řadou, pak další řadou a postupně systematicky postupujeme. To znamená, že v případě studia, pokud nám jde o poznání, a o to nejjemnější poznání, o poznání své pravé podstaty, určitě nebude fungovat náhodné studium v zásadě nesouvisejících témat.

Dokonce Řekové používali termín, který se nazýval polymathia. Myslím si, že to je velmi relevantní termín v dnešní době, kdy jsme zahlceni informacemi. Protože jsou mezi námi lidé, kteří toho hodně přečetli, hodně nastudovali, a asi je znáte. Znáte je zejména z médií. A to jsou lidé, kteří vám umí odpovědět nebo dát názor na každou otázku. Jak vyřešit globální oteplování? Jaká je budoucnost Evropské unie? Jak vychovávat děti? Jak žít zdravě a jak harmonicky stárnout? Například.

A tito lidé sice umí, nebo aspoň se to zdá, odpovědět na každou otázku, nebo na každou věc mají názor, ale ve skutečnosti, pokud jsme zahlceni informacemi, si myslíme, že víme. V některých případech, ne u každého, to vede k intelektuální aroganci, protože si myslíme, že víme. Je to podobné, možná jste to někdy zažili sami na sobě, jako když jdete na velkou hostinu a sníte hodně různorodých věcí a všechny je tak říkajíc naházíte na sebe do svého žaludku. Výsledky znáte. A podobně, jak to funguje s naším stravováním, což je taky příjem potravy, která má nepochybně i nějakou informaci, podobné je to se studiem.

Takže studium Vedānty by mělo být systematické. A mělo by také být průběžné, pravidelné, tak jako postupujeme v jiných oborech. Nemůže se z nás stát klavírista, pokud si jednou nebo dvakrát ročně zahrajeme s učitelem na klavír. Potřebujeme trénovat, hrát průběžně.

A konečně studium by mělo probíhat po určitou dobu, po dostatečně dlouhou dobu. Tak jako když stavíme dům, stavíme ho po určitou dostatečně dlouhou dobu, abychom ten dům vůbec dokončili. Podobně i v případě studia Vedānty se jedná o určitý objem studia. A abychom jím prošli, pokud možno brzy, je potřeba studovat po určitou dlouhou dobu. Takže tato fáze, které se říká śravaṇam, má ty tři aspekty, které jsem zmínil.

A co je ještě důležité zmínit: nemusí se jednat nutně o poslouchání, může se jednat i o čtení. Nicméně to slovo śravaṇam naznačuje naslouchání, protože Vedāntu tady máme mnohem déle než knihy a psané písmo. Proto kdysi učitel přednášel žákovi, který se stal učitelem, který přednášel žákovi, a tak dále a tak dále, po stovky a tisíce let.

Během poslouchání, v průběhu tohoto studia, se vám nepochybně stane, že budete mít otázky a pochybnosti. Protože Vedānta není otázka víry. Je to otázka pochopení, otázka porozumění. A v této fázi je záhodno otázky ponechat stranou. Buď na ně dostaneme odpověď později, jak postupujeme studiem, nebo na ně nalezne odpověď náš intelekt, tak jak je silnější a silnější, protože ho používáme. Anebo se můžeme zeptat v další fázi.

Přemýšlení a kontemplace

A to mě přivádí do další fáze studia a ta se nazývá mananam. Tato fáze přemýšlení, kladení otázek, propojování je důležitá, protože pokud mám pochybnosti, otázky a vidím rozpory, které jsou ve skutečnosti zdánlivé rozpory, všechno, co jsem studoval, je mi k ničemu. V praktickém životě téměř k ničemu.

Podobně jako jídlo, které sním. V okamžiku, kdy ho sním, mi ještě nedává energii, bílkoviny, minerály, vitamíny, enzymy a tak dále. Je na to potřeba trochu času.

A všechno, co v rámci studia Vedānty, v rámci hledání pravdy studuju, co slyším, by mělo tvořit jeden celek. Jako když skládáte puzzle: každý kousíček má své přesné místo v celku a já bych měl být schopen vidět, jak jednotlivé části spolu souvisí. To znamená, že během této fáze je mou snahou odstranit zdánlivé rozpory. Ne tím, že je zametu pod koberec, ale tím, že je pochopím.

A proto mám možnost se ptát. Ve védántinské tradici se žák mohl ptát učitele v zásadě neomezeně dlouhou dobu, klidně znovu a znovu na to samé. Jak dlouho? Dokud žák nepochopil. Takže to je mananam, druhá fáze.

Ta druhá fáze, mananam, končí v momentě, kdy můj intelekt nemá žádné pochybnosti. Ale to ještě nestačí. Dostáváme se do třetí fáze studia, které můžeme říkat kontemplace, v sanskrtu nididhyāsanam.

V životě člověk prožívá celou řadu emocionálních problémů a paradoxně příčina je na úrovni intelektu, na úrovni našeho nepochopení nebo nevědomosti, ale projevy jsou na úrovni naší mysli. Hněv je emoce na úrovni naší mysli. Pocit nejistoty, nedostatečnosti je emoce na úrovni naší mysli. Strach ze smrti je emoce.

Všechny tyto vady naší mysli, jak také slovy Vedānty říkáme, slabiny naší mysli, se projevují proto, že to poznání, ať jsem mu intelektuálně porozuměl, jsem ještě zcela nestrávil. A právě tento proces konverze intelektuálního poznání do emocionální síly, čili do skutečné imunity, se nazývá nididhyāsanam.

A můžete se zeptat: „A jak dlouho trvá śravaṇam? Jak dlouho trvá mananam? Jak dlouho trvá nididhyāsanam?“ Odpověď asi tušíte. Jak u koho.

Člověk, který je připraven, a odkazuji vás zpět na čtyři základní kvalifikace, člověk, který je plně připraven na studium Vedānty, tomu stačí śravaṇam po relativně krátkou dobu a mananam a nididhyāsanam přirozeně následuje a vidí. Vidí, chápe to, co chápat má. U ostatních jsou to v zásadě roky. První fáze, śravaṇam, klidně může trvat pět, sedm, deset let. Mananam může být trošku kratší a nididhyāsanam může být třeba do konce života.

Situace s volbou a bez volby

Když jsme u té konverze neboli přetavení intelektuálního poznání, toho, co náš intelekt logicky chápe, do emocionální síly, tak si myslím, že by nám aspoň pro dnešek mohlo pomoci to, že v životě rozdělíme veškeré situace na dva základní scénáře.

Tomu prvnímu scénáři budeme říkat bezvýchodná situace nebo situace bez volby. Anglicky bychom řekli choiceless. Nemáme žádnou možnost volby. A té druhé situaci bychom říkali situace, kdy možnost volby máme, choiceful. A jak asi tušíte, v případě té situace, která nemá možnost volby, je řešením akceptace. Ještě se u toho zastavíme. V případě situace, kdy mám možnost tu situaci změnit a ta situace má možnosti volby, je v takovou chvíli příležitost jednat.

Potíž je v tom, že my máme tendenci vzpírat se v situacích, které nemají řešení. A takových situací je celá řada a snažíme se tyto situace změnit. A naopak životní situace, které měnit můžeme, které máme ve vlastních rukou, necháváme být.

Existuje krátká česká báseň od Jana Skácela. Nazývá se Modlitba, možná se nazývá Modlitba ranní, a zní asi takhle: „Dej mi sílu unésti všechno, co změnit nemám sil. Odvahu, to nač stačím na tomto světě pozměnil. A také moudrost, abych znal a od sebe to rozeznal.“ Jan Skácel zřejmě znal tuhle starou dávnou modlitbu. Krásně ji přebásnil do češtiny.

A to je základem rozlišování, my říkáme v sanskrtu viveka. Rozlišování mezi situacemi, které změnit mohu, a situacemi, které změnit nemohu. Je to základem moudrosti a základem této moudrosti je śravaṇa, manana a následná nididhyāsana.

Je dobré si uvědomit, že i v případě, kdy člověk studuje, naslouchá, to neznamená, že všechny problémy hned okamžitě jako mávnutím kouzelného proutku zmizí. Protože pouze asimilované, strávené, uvlastněné učení Vedānty dává ten skutečný benefit. Takže pokud studuju, ale ve svém životě nevidím podstatnou změnu, možná nastal čas na reflexi, přemýšlení a kontemplaci. Nastal čas na fázi mananam a nididhyāsanam.

Tři ukazatele pokroku

Mimochodem, dobrým ukazatelem posunu osobnosti, duchovního rozvoje osobnosti, jsou tři kritéria. Mohli bychom je shrnout pod zkratku FIR, a sice frekvence, intenzita a recovery time neboli doba zotavení při našem vnitřním intelektuálním rozrušení.

Krátce to vysvětlím, je to jednoduché, je to praktické. Jenom bych připomněl, že to slouží k assessmentu, vyhodnocení mě samotného pro mě samotného. Cílem není, abych tenhle postup použil k tomu, abych vyhodnotil svého společníka ve firmě nebo jak je na tom moje manželka nebo můj manžel.

Takže první je F, frekvence. Jak často je moje mysl rozrušená? Jestli pětkrát denně, jednou týdně, jednou za měsíc nebo skoro nepřetržitě. Takže frekvence je první ukazatel.

Druhým ukazatelem je intenzita. Intenzita znamená, jestli je malá, střední, velká. Zjednodušeně: malá je pouze, pokud má mysl je neklidná, ale všechno zůstává uvnitř. Tak říkajíc v mé hlavě. Intenzita rozrušení je střední, pokud se přenáší do slov. Říkám věci, které bych jinak neříkal a kterých později lituji, a tónem, který bych obvykle nepoužil. A třetí, nejvyšší intenzita je, když se rozrušení mysli přenese i do našich činů.

Tak jako nedávno na jednoho mého přítele, který cestoval vlakem, nějaký úplně jiný člověk nejprve rozlobeně mluvil, křičel, řval a poté na něj vytáhl nůž. Takže jeho neklid se přenesl z myšlenek přes slova po činy.

Takže to byla frekvence a intenzita. A třetí je doba zotavení neboli recovery time. To je to R. Může trvat minuty, může trvat hodiny, dny, a v některých případech někteří z nás, možná takové lidi znáte, mohou být naštvaní, rozlobení a uražení po dlouhé roky anebo třeba i celý život. Takže pokud při studiu Vedānty dochází k našemu pokroku, všechny tři komponenty F, I, R klesají.

Svobodný za života

Teď jsme si řekli, jak poznání dosáhnout, jak ho můžeme získat. A teď bychom se podívali na to, co z toho má člověk, který dosáhl poznání, úplného poznání. Člověk, který se stal zcela svobodný, takzvaný jīvanmukta, svobodný za života. Co z toho vlastně má? Má z toho on i jeho okolí celou řadu benefitů.

Tím prvním je absolutní nezávislost. To znamená, že štěstí, klid a pohoda takového člověka nezávisí na vnějších podmínkách. Kdybych to řekl v první osobě, mé štěstí nezávisí na žádném předmětu, na žádném člověku ani na žádné situaci. A takový člověk, ať se nachází v jakýchkoliv podmínkách, je vždycky klidný, šťastný a spokojený.

Druhým rysem člověka, který je jīvanmukta, je pūrṇatvam, neboli plnost, protože ví, že on je ātmā, bytí, Vědomí, že Vědomí je všudypřítomné a všechno to, co jsme schopni vnímat kolem sebe, všechny objekty, jsou anātmā a ve skutečnosti jsou v něm. Takový člověk se necítí sám, necítí se izolovaný. Nemůže pocítit odmítnutí a jakoukoliv omezenost.

Cítí se být úplně plný. Jako když nemáte hlad, tak se nejdete dívat do lednice. Člověk, který je plný, nejde shánět věci na internet nebo do obchodů a nekontroluje zprávy, jestli náhodou někdo nevolal nebo jestli se s někým nepotkal. Což neznamená, že by se lidem vyhýbal nebo že by lidi neměl rád nebo že by si neužíval přítomnost pěkných a dobrých věcí kolem sebe.

Třetím rysem je absolutní vyrovnanost, samatvam, protože takový člověk ví, že spoustu věcí v životě nemůže kontrolovat, anebo ani ovlivnit. Například nejsem schopen kontrolovat, jak se můj partner nebo moje partnerka bude chovat ode dneška za týden. Nemůžu jako rodič kontrolovat, jak se mé děti budou chovat, kde budou žít, s kým budou žít, až jednou odrostou. To znamená, že tento člověk je vyrovnaný, protože dobře odlišuje, perfektně odlišuje to, co může ovlivnit, to, co může kontrolovat, a to, co je mimo jeho kontrolu.

Takže tento člověk má úplnou vnitřní mentální nezávislost, což je potřeba odlišovat od fyzické nezávislosti, protože takový člověk pořád potřebuje jíst, pít, mít něco na sobě, pokud chce být mezi lidmi, a v našich zeměpisných podmínkách někde bydlet. Nicméně po získání poznání, po celou zbývající část života, má tenhle člověk všechny tyhle a ještě některé další benefity.

Po smrti

Druhou otázkou je, co se s takovým člověkem stane po jeho smrti, po jeho úmrtí. Otázka je, jestli se bude znovu rodit, nebo nikoli.

Možná si vzpomenete, a proto jsme koneckonců studovali tři těla, jemné, hrubé a kauzální, že z pohledu Vedānty, dokonce to doslovně říká jeden verš Bhagavadgíty, jsou narození a smrt, jako když si na sebe vezmeme nové šaty anebo odložíme staré šaty. Někdo z nás mění své oblečení třeba třikrát denně, někdo jenom jednou nebo dvakrát. A to, čemu my říkáme smrt, není nic jiného než to, že jemné tělo opustí hrubé tělo a jde získat nové. To je všechno, k čemu dochází.

A to se děje znovu a znovu. Proto Bhaja Govindam v jednom verši říká: „Punarapi jananaṃ punarapi maraṇaṃ“, znovu zrození, znovu smrt. A tenhle cyklus znovu a znovu pokračuje.

V případě svobodného, zcela svobodného jñānīho k tomuto nedochází, protože po jeho smrti ta jeho tři těla splynou s okolním vesmírem. Splyne s celkem podobně jako řeka, která vznikla jako malý pramínek někde vysoko v horách, pak přešla do nížin, pojala další a další vodu z krajiny, a v určité fázi, ať už je ta řeka jakkoli veliká, splyne s celkem, s oceánem.

A to znamená, že z jīvanmukty se stává videhamukta. Takže takový člověk nejenom, že požíval úplnou a pravou svobodu během svého života, ale je skutečně svobodný i po smrti. To znamená, že poznání, jñānam, má schopnost zničit, spálit veškerou jeho karmu a takový člověk už se znovu nerodí.