Oddanost a tři pohledy na Boha

Co jsme probrali minule

Dnes si budeme povídat o tématu, které se nazývá bhakti. Slovo bhakti si můžeme přeložit jako láska, zbožnost nebo oddanost. Budeme o něm hovořit proto, že je to klíčová součást duchovní disciplíny, a také proto, že v souvislosti s bhakti vládne celá řada nedorozumění.

Než se pustíme do tématu, krátce shrnu, co jsme si řekli na minulých setkáních. Začali jsme tím, že lidé zdánlivě sledují různé životní cíle, ve skutečnosti se ale dají všechny shrnout do čtyř základních kategorií. Možná si je pamatujete: artha, kāma, dharma a mokṣa. Lidé usilují o bezpečí a materiální zabezpečení. Jako lidé usilujeme také o potěšení, komfort a pohodu. A případně se snažíme dělat dobré věci, sloužit a pomáhat ostatním, to by byla dharma. Mezi námi je také možná menší část lidí, kteří pocítili, že nejsou zcela svobodní, vnitřně svobodní, a rozhodli se usilovat o pravou, absolutní svobodu, které se říká mokṣa.

Řekli jsme si také, že existuje nástroj, který nám pomáhá dosáhnout všech těchto čtyř cílů. Tímto nástrojem jsou Védy.

Potom jsme si povídali o takzvaných guṇách. Mluvili jsme o sattva-guṇa, rajo-guṇa a tamo-guṇa, neboli o kvalitách hmoty. Mohli byste také říct o texturách hmoty. I naše tělo je hmota a mysl je jemná hmota, a proto se tato kategorizace dá použít i k popisu lidského těla nebo lidské mysli. Řekli jsme si, že sattva je klidná, přemýšlivá, kontemplativní a nespěchá. Aspekt rajas se naopak vyznačuje aktivitou, stresem, neklidem a snahou stihnout spoustu věcí v době, kdy máme pocitově málo času. Tamas je aspekt nedbalosti, bezohlednosti, tuposti, letargie a ospalosti. Tyto tři guṇy jsme schopni vnímat ve světě kolem nás, a především v sobě, v nás jako v lidech. V každém z nás jsou zastoupeny všechny tři. Budeme se k nim v budoucnu vracet a jednotlivé termíny budeme používat.

Potom jsme si také povídali o třech základních yogách, o karma-yoze, upāsana-yoze a jñāna-yoze. Mluvili jsme o nich jako o disciplínách, o nástrojích. Pokud je správně používáme, mají tu schopnost, že člověka kultivují a posouvají ho od hrubého k jemnějšímu, od primitivního k vyššímu.

Možná si vzpomenete, protože jsem to záměrně říkal několikrát, že karma-yogu bychom mohli definovat jako správné jednání se správným postojem. Správné jednání je takové, které slouží širšímu okruhu lidí, případně živých bytostí kolem. Správný postoj znamená, že ať se dostaví jakýkoli výsledek jednání, přijímám ho jako dar. Jako dar shůry, řekly by možná naše babičky. Přijímám ho tedy s pokorou, s klidem a s porozuměním. Tak to je karma-yoga.

Potom jsme si povídali o upāsana-yoze jakožto o disciplíně, která má schopnost integrovat a disciplinovat naši osobnost ve všech jejích aspektech. To znamená v rovině fyzické, v rovině řeči, v rovině našich emocí, v rovině smyslových orgánů a v rovině intelektuální. To byla upāsana-yoga jako důležitá příprava na duchovní cestě.

A konečně svým způsobem nejvyšší a královská yoga, jñāna-yoga. Česky bychom mohli říci yoga moudrosti. Učí nás rozlišovat mezi tím, co je trvalé, a tím, co je pomíjivé, sanskrtsky nitya-anitya-viveka-vicāra. Možná si vzpomenete, že má tři fáze. První se říká śravaṇam. Śravaṇam znamená naslouchání písmu z úst zkušeného učitele, zkušeného gurua. Student při něm, tak jako v jiných předmětech, přijímá nějaký objem, nějaké penzum informací.

Potom následuje druhá důležitá fáze, které se říká mananam. Jejím cílem je rozptýlit pochybnosti a najít odpovědi na otázky, které mám. Slouží k tomu, aby můj intelekt, ať je jakýkoli, do posledního důsledku pochopil to, co jsem předtím slyšel v předchozí fázi. Ve filosofii totiž platí, že pokud mám pochybnosti, je to, jako bych ve skutečnosti nic nevěděl, protože to, co jsem slyšel, nemohu prakticky použít. Proto je mananam důležité.

Poslední fází, která může ze všech trvat nejdéle, je takzvané nididhyāsanam. Mohli bychom to nazvat uvlastněním a přijetím za své. Člověk se opakovaně vrací k tomu, co slyšel a nad čím přemýšlel, v myšlenkách, poslechem, v diskusích nebo třeba i tím, že si píše poznámky. To, co slyšel, přetavuje ve vlastní poznání. Výsledkem je, že už není rozdíl mezi tím, co vím, a tím, kdo jsem. To znamená, že takový člověk jedná vždycky spontánně správně.

Takže to byly tři yogy: karma-yoga, upāsana-yoga a jñāna-yoga. A dnes se podíváme na slíbenou bhakti.

Tři směry lásky

Bhakti, neboli láska, oddanost a zbožnost, si definujeme jako lásku k vyššímu. Můžeme si ji představit jako lásku k mamince, k tátovi, případně k prarodičům nebo jako lásku k respektovanému učiteli. A v kontextu, který vysvětlím později, v kontextu Vedānty, i jako lásku k Bohu.

Když se zamyslíte nad láskou, volněji řečeno nad tím, co máme rádi, tato emoce může směřovat v zásadě třemi směry. Zaprvé můžeme milovat, a obvykle milujeme, to, čeho chceme dosáhnout nebo co chceme získat. Láska k našim životním cílům. Když se totiž snažíme něco získat, danou věc, daný objekt automaticky máme rádi. Pokud se někdo snaží vylézt na osmitisícovku v Alpách, obvykle miluje hory. Pokud chce člověk dosáhnout zlaté olympijské medaile v běhu, obvykle miluje běhání. To je první směr lásky, láska k cílům, o které usilujeme.

S tím souvisí druhý směr, láska k prostředkům, k nástrojům, které nám umožňují těchto cílů dosáhnout. Asi si dovedete představit, že houslista, který miluje hudbu a rád by vystupoval v Rudolfinu, téměř jistě miluje svůj nástroj. Housle jsou pro něj prostředek, na kterém tvoří krásnou hudbu. První byla tedy láska k cílům, druhá láska k prostředkům.

Třetí láska je ale nejintenzivnější formou lásky. Je to láska k nám samotným. Nezmiňuji to teď v sobeckém kontextu, spíš v realistickém. Když se podíváme na jakékoli životní cíle, usilujeme o ně kvůli nám samotným. Proto pro horolezce obvykle není lehké odpovědět, když se jich táží, proč lezou na hory. Tuším, že Mallory, který kdysi dávno lezl v tvídovém saku na Mount Everest, na otázku, proč tam leze, odpověděl: „Protože tam je.“ Ve skutečnosti tam lezou, lezeme, kvůli sobě.

A dokonce i sebevrazi, kteří už přemýšlejí, zda neskončit se svým životem, protože mají pocit, že se na světě trápí, ho ve skutečnosti chtějí skončit proto, že už déle nemohou snášet vlastní utrpení. I tady tedy vidíte v pozadí lásku k sobě.

Láska má tedy tři směry. Ještě jednou to shrnu: láska k cílům, tedy k tomu, o co usilujeme. Láska k prostředkům, které nám pomáhají těchto cílů dosáhnout. Za tím vším se ale ve skutečnosti skrývá láska k nám samotným.

Upaniṣady říkají, že nikdo nemiluje svého partnera kvůli partnerovi samotnému. Každý ve skutečnosti miluje svého partnera kvůli sobě. A dokonce říkají, že nikdo nemiluje svou partnerku jen kvůli ní. Každý ve skutečnosti miluje svou partnerku kvůli sobě.

Asi jste si všimli, nebo víte, že bohatí a slavní lidé bývají oblíbenější a mají víc přátel, takzvaných přátel, než lidé chudí a neznámí. Možná jste také slyšeli příběhy, kdy bohatý člověk všechno rozdal, třeba ještě před svou smrtí, a nakonec zůstal sám. Všichni ho opustili. Krásně to ilustruje Shakespearův Král Lear. Král Lear si sezval své tři dcery, Cordelii, Regan a Goneril, a zeptal se jich, jak moc ho mají rády. Na Cordelii se rozlobil a své království rozdělil mezi dvě starší dcery. Po pár týdnech nebo měsících zjistil, že nemá kde hlavu složit. Stal se z něj žebrák, zoufalec, který bloudil po Anglii. Celá Shakespearova tragédie končí tak, jak tragédie u Shakespeara končívají, tedy hromadou mrtvol. Ukazuje to, že láska k němu nebyla pravá láska. Král Lear byl pro své dcery jen prostředkem. Ve skutečnosti měly rády, v tomto případě extrémně, zejména ty dvě starší, jen samy sebe.

Tři podoby lásky k Bohu

Z toho vyplývá, že i intenzita naší lásky k Bohu, k pravdě, k podstatě se odvíjí od toho, jak na Boha pohlížíme. Pro řadu lidí, asi spíš v Asii, možná ve východní Asii, je láska k Bohu podmíněná, protože Bůh je pro ně prostředkem, pouze prostředkem k naplnění cílů. Lidé se modlí za to, aby se jejich dcery dobře provdaly. Podnikatelé se modlí, aby získali nějakou velkou zakázku. Otcové a matky se mohou modlit za to, aby se děti uzdravily nebo aby se syn dostal na vysokou školu. Asi jsme všichni viděli sportovce, jak se modlí před důležitým závodem nebo zápasem.

To je klasická podmíněná láska. Pokud má takový člověk pocit, že Bůh splnil, o co ho žádal, syn se dostal na vysokou, dcera se dobře provdala a klíčový balon v tenisovém zápase vyhrál, miluje Boha dál. Pokud se ale daný výsledek nedostaví, v některých případech, respektive skoro ve všech případech, se na Boha hněvá a zlobí. Někdy ho úplně zavrhne a řekne si: „Bůh asi neexistuje, když se mé dítě neuzdravilo.“

Druhá forma lásky k Bohu je už výrazně vyzrálejší. Lidé se k Bohu modlí nebo ho uctívají jako svůj životní cíl. Dívají se na Boha jako na cosi, možná bych i řekl jako na to jediné, co jim může poskytnout trvalý klid, jistotu a bezpečí. Taková forma lásky je jemnější a má také výrazně vyšší stabilitu.

A pak existuje poslední skupina lidí, asi velmi malá, úzká skupina. Ti Boha nepovažují ani za prostředek, který by jim měl umožnit naplnit to, o co v životě usilují, ani za cíl. Vidí Boha a sebe, pravdu a sebe, bytí a sebe jako jedno a totéž. Pro tyto lidi je láska k Bohu totožná s láskou k sobě samým. A to je nejintenzivnější forma lásky. Je to láska k jednotné, nedělitelné, neduální existenci, k bytí jako takovému.

Bhakti ve třech yogách

Otázkou tedy je, jestli je bhakti samostatná yoga. Odpověď je, že není. Bhakti totiž prostupuje všemi třemi yogami, které jsme studovali na předchozích třech setkáních. Karma-yoga předpokládá, že všechno, co člověk činí, činí jako službu Pánu, jako službu bytí. Takový člověk se nazývá karma-yogī. Všechny výsledky, kterých se mu dostává, přijímá jako dar. Z toho asi cítíte, že bhakti je postoj, atmosféra, ve které takový člověk jedná, pracuje a vnímá výsledky, kterých se mu dostává.

Podobně je tomu u upāsana-yogy. Vzpomenete si, že to byla yoga, jejímž cílem je integrovat naši osobnost. V upāsana-yoze člověk přemítá o Bohu, ať v jakékoli formě, tak jak je schopen. Opět cítíte, že bhakti, neboli zbožnost, je integrální a nevyhnutelnou částí upāsana-yogy.

Předmětem a finálním poznáním jñāna-yogy je to, že pravda, Bůh, Vědomí a Já jsou jedno a totéž. U jñāna-yogy proto není pochyb o tom, že zbožnost je ve skutečnosti její esencí.

Můžete si to představit, jako když řežete ocelový plech pilou, tím kotoučem. Kromě pily k tomu potřebujete ještě olej. Kdybyste ocelový plech řezali nasucho, řezal by se velmi nepřesně, špatně a pomalu a prášilo by se. Bhakti tu funguje jako ten olej. Studentovi jñāna-yogy, studentovi, který hledá pravdu, umožňuje hladce vniknout do podstaty věci.

Tři pohledy na Boha

Pokud hovoříme o lásce, a v této fázi našeho povídání o lásce k Bohu, měli bychom si položit otázku, jestli můžeme milovat něco nebo někoho, koho neznáme. Asi docházíte k podobnému závěru jako já. Těžko můžeme milovat pokrm, který jsme nikdy neviděli ani na obrázku a nikdy jsme ho neochutnali. O lásce k Bohu tedy můžeme hovořit jen tehdy, pokud máme nějakou představu, co Bůh, pravda, Brahman ve skutečnosti je.

Vedānta nám nabízí tři pohledy na Boha a Brahman. Závisí na vyzrálosti, moudrosti a intelektuální kapacitě daného člověka, daného studenta. Zajímavé na nich je, že druhý pohled ve skutečnosti obsahuje první a třetí v sobě zahrnuje druhý i první. Podobně jako ruské matrjošky, které se skládají do sebe a na které si možná někteří z vás pamatují.

V té nejzákladnější představě, se kterou jsme se určitě všichni setkali, si lidé představují Boha jako stvořitele světa, vesmíru i člověka. Je to přirozená představa. Když se podíváte na nový model mobilního telefonu, tušíte, že za ním je nějaký autor, nějaký designér. Mimochodem, čím krásnější a sofistikovanější objekt, tím víc máme tendenci přemýšlet o někom, kdo ho stvořil. Přemýšlíme, jaký asi byl Michelangelo, který stvořil Davida, jak ho tvořil a co to muselo být za člověka. Každé stvoření, každá věc, každý objekt, včetně světa a vesmíru, tedy vyžaduje nějaký inteligentní kreativní aspekt. Proto si mnozí představují Boha jako stvořitele, který svět stvořil podobně, jako my vyrábíme například tenhle stůl ze dřeva.

Protože si Boha představujeme jako inteligentní bytost a jediné inteligentní bytosti, se kterými se občas potkáváme, jsou jiní lidé, představují si ho lidé často jako člověka, případně jako bytost, která je člověku víc nebo méně podobná. To je první pohled na Boha, na Boha jako stvořitele světa, vesmíru. Bůh tu funguje jako aktér, jako někdo, kdo činí a tvoří. Sanskrtsky se mu říká kartā.

Pro toho, kdo je toho intelektuálně schopen, nabízí písmo, Vedānta, o stupeň jemnější pochopení Boha, Īśvary. Je to úroveň, na které člověk hledá odpověď na otázku, z čeho vlastně Bůh stvořitel vesmír vyrobil. Když cokoli vyrábíme, potřebujeme v zásadě dvě složky. Potřebujeme materiál, dřevo na stůl. Můžeme to nazvat materiální příčina nebo materiální zdroj, hmota. A zároveň potřebujeme inteligenci, která je schopná ze stromu vytvořit stůl, o který se teď opírám. Odpověď je možná pro některé z vás překvapivá. Vedānta říká, že Bůh stvořil vesmír sám ze sebe. V této souvislosti používá slovo Īśvara.

Zní to divoce. I kolem nás ale existují živé bytosti, které umějí něco podobného. Například pavouk, kterého doma většinou moc rádi nemáme. Když vyrábí pavučinu, pavoučí síť, vyrábí ji ve skutečnosti sám ze sebe, ze svého tělíčka. Z jeho tělíčka pochází ta jemná, dokonalá pavučina. Podobně je v této fázi možné nahlížet na Boha jako na inteligentní materiální příčinu vesmíru. Pro slovo příčina se v sanskrtu používá termín kāraṇa. Bůh je tedy v tomto případě příčinou, kāraṇa, všeho kolem nás.

Je to velký skok vpřed oproti první fázi, kdy se na Boha díváme jako na stvořitele, který vesmír aktivně vytvořil. V tomto druhém případě totiž Boha nemusím nikde hledat. Bůh je všude kolem. Je v tomto stole. Je v tužce, v papíru, v tričku, ve mně, ve vás, všude kolem nás. Celý vesmír je jakoby utkán z Boha. Takový člověk už neodděluje Boha, svět a sebe. Když o tom budete přemýšlet, uvidíte a vycítíte, že takový člověk se už chová jinak, přemýšlí jinak a jedná jinak než ten, kdo si Boha představuje v nějaké lidské podobě.

Řada lidí ale jen obtížně přijímá myšlenku, že by Bůh byl zastoupen ve všem. Řeknou si: „Hm. A je ve splaškách? Je v odpadcích? Je ve zlých lidech? Je v násilí? Je ve špíně?“ A v tu chvilku nastává moment, kdy takový člověk může být připravený přijmout ještě jemnější pohled na Boha, pohled na Boha jako na pozadí. Vedānta používá slovo adhiṣṭhāna, pozadí, na jehož základě všechno kolem sebe vnímáme. Bůh se nám jako svět jeví, ale není to svět jako takový. Nic z toho, co se na světě děje a odehrává, se Boha ve skutečnosti nedotýká. Je podstatou veškerého stvoření, ale zároveň je přesahuje. Podobně jako prostor. Když si představíte prostor, není poznamenaný, dotčený ani ušpiněný ničím, co se v něm nachází, ani ničím, co v něm dělám. To je ten nejjemnější, nejvyšší pohled na Boha. Na Boha jako na adhiṣṭhāna, neboli pozadí, neměnné pozadí, na jehož základě se odehrává všechno, co kolem sebe vidíme.

Jak můžeme Boha ctít

Ještě jednou to pro vás shrnu, protože je to informačně poměrně nabité. Na Boha se můžeme dívat jako na stvořitele světa. Svět se řekne jagat a ten, kdo činí, se řekne kartā. Takže jagat-kartā, ten, kdo stvořil svět. Nebo se na něj můžeme dívat jako na Boha, který je světem. Je jedno a totéž se světem, je příčinou světa. To je jagat-kāraṇa. Jagat znamená svět, kāraṇa znamená příčina. Anebo můžeme přistoupit k nejvyššímu a nejjemnějšímu pohledu na Boha, podle kterého se nám Bůh jako svět jeví, ale ve skutečnosti svět přesahuje. Tam používáme termín adhiṣṭhāna.

To má samozřejmě dopad na to, jak jako lidé můžeme Boha ctít, mít rádi, milovat. Můžeme si ho představovat jako nějakou bytost, inteligentní bytost, tedy v nějaké konkrétní formě. Proto se lidé mohou modlit ke Kršnovi, k Ježíši, k Pánu na nebesích, k Alláhovi. Nebo si ho můžeme představit ve druhém stadiu jako všechno, co nás obklopuje. Jedna forma, nekonečně mnoho forem. Takový člověk může uctívat květinu, protože v ní vnímá boží esenci. Může uctívat svou ženu, krásnou přírodu nebo třeba konkrétní obrázek nějakého svatého nebo mystika. Anebo v té nejvyšší formě člověk uctívá Boha jako cosi, co přesahuje veškeré formy, jako bytí, Vědomí, Existenci bez jakékoli konkrétní formy.

Bhakti je klíčová, protože člověk, který nemiluje, těžko může nalézt Boha. Na bhakti jsme se teď dívali zleva, zprava, shora i zespodu, podobně jako se můžete z různých úhlů dívat na tuhle tužku. Dívali jsme se na lásku z pohledu postoje. Sanskrt má pro postoj krásné slovo, bhāvanā, postoj, který prostupuje naším jednáním. Potom jsme se na bhakti dívali jako na disciplínu a řekli jsme si, že všechny tři yogy, karma-yoga, upāsana-yoga i jñāna-yoga, jsou ve skutečnosti bhakti, protože láska, úcta a zbožnost prostupují všechny tři.

Potom jsme se ve třech různých úrovních, možná ve třech úrovních intelektuální náročnosti, podívali na podstatu světa, na vznik světa, na Boha. A přitom jsme se dívali na Boha a na úctu k němu, na bhakti v různých formách. K jedné konkrétní formě, ke stvořiteli, nebo k Bohu v mnoha formách. Anebo v té nejjemnější rovině k čemusi, co přesahuje jakoukoli konkrétní formu i všechny formy. K bytí, Vědomí, Existenci, na jejímž pozadí se odehrává všechno, co kolem sebe vidíme, cítíme a vnímáme.

Tolik bhakti.