Kázeň a meditace

Co jsme probrali minule

Povídali jsme si o čtyřech lidských cílech. Předpokládám, že jste první přednášku slyšeli, takže je s dovolením nebudu opakovat. Také jsme si řekli, že existuje nástroj, písmo, které nám dává návod, jak těchto cílů dosáhnout. Tímto zdrojem jsou Védy.

Hovořili jsme také o tom, že Védy přinášejí koncept tří guṇ. Jmenují se sattva, rajas a tamas a jsou to cosi jako kvality nebo textury, a to jak hmoty, tak naší mysli a naší osobnosti.

Potom jsme si povídali o tom, že se z tradičního védského pohledu lidský život odehrává v určitých fázích. Jak procházíme životem, můžeme z duchovního pohledu, z pohledu vyzrálosti naší osobnosti, stoupat stále výš. Mluvili jsme o stádiu studenta, brahmacarya. Potom o fázi, kdy je člověk aktivní, má rodinu a pracuje. To byl gṛhastha. Později se člověk přirozeně stahuje z aktivní každodenní práce a činnosti a stává se z něj takzvaný vānaprastha. Poslední fáze se nazývá sannyāsa.

Na minulém setkání jsme hovořili o jedné ze tří základních duchovních praxí (sādhana), o karma-yoze. Dnes budeme hovořit o druhé, která se nazývá upāsana-yoga. Příště budeme hovořit o třetí, nejdůležitější, na kterou nás karma-yoga a upāsana-yoga připravují. Té se říká jñāna-yoga.

Z minulého setkání bychom si všichni měli pamatovat hlavně to, že karma-yoga je ve zkratce správné jednání se správným postojem. Správností jednání mám na mysli správnost z pohledu našeho individuálního duchovního růstu. Nemusí to tedy znamenat, že dané jednání vede k nějakému materiálnímu prospěchu nebo k výhodě, kterou získáme v běžném světě. Správné jednání se správným postojem. A plus B, správné jednání plus správný postoj.

Správným postojem mám na mysli to, že se nějaký výsledek akce vždycky dostaví, protože každá akce vyvolává reakci. Každá příčina má svůj následek. Když něco udělám, má to ve světě, ve kterém žiju, vždycky nějakou odezvu. Tomuto výsledku, této odezvě, říkáme v sanskrtu prasāda, neboli dar. Ať to dopadne jakkoli, výsledek, který přijde, je dar. Jakožto jednající chápu, že mám do značné míry v rukou, co dělám a jak to dělám. Výsledek ale v rukou nemám, i když bych ho možná rád měl. Kolem nás totiž působí celá řada jiných sil a jiných vlivů, které nemáme úplně pod kontrolou.

To byla esence karma-yogy. Jejím cílem je připravit a zklidnit naši mysl tak, aby byla připravená na další klíčovou fázi duchovní praxe, která se jmenuje jñāna.

Upāsana-yoga a tři síly

Upāsana-yoga v češtině znamená cosi jako yoga sebekázně. Jejím cílem je připravit naši osobnost ve všech jejích aspektech, tedy naši fyzickou osobnost a především naši mysl, a disciplinovat ji tak, aby nám umožnila dosáhnout našich cílů. Mimochodem jakýchkoli cílů, tedy i materiálních, případně duchovních.

Na člověka se totiž můžeme podívat tak, že každý z nás má jisté množství síly, jisté množství energie. Védy rozeznávají tři základní formy síly, které máme k dispozici. První je síla toužit, množství touhy, které v sobě máme. Tady se říká icchā-śakti. Śakti je síla. Druhou silou je jñāna-śakti, neboli síla poznávat, která je také omezená. Nemůžeme poznat úplně všechno. Třetí silou je kriyā-śakti, neboli síla jednat, protože stihneme a zvládneme jen omezené množství věcí.

Upāsana-yoga je duchovní disciplína (sādhana), která nám umožňuje integrovat naši osobnost tak, abychom s touto silou dobře hospodařili. Abychom jí neplýtvali a abychom ji nasměrovali správným směrem. Podobně jako když na řece vytvoříme přehradu a shromáždíme vodu. Potom jsme schopni ji použít k výrobě elektrické energie nebo k zavlažování. Anebo můžeme zabránit tomu, aby se řeka vylila z břehů, udělala katastrofu a zpustošila krajinu.

Fyzická kázeň

V upāsana-yoze můžeme hovořit o čtyřech úrovních disciplíny, protože je těžké hlídat všechno najednou. Nejprve je to fyzická disciplína. Potom můžeme hovořit o slovní disciplíně, za třetí o disciplíně smyslů a za čtvrté o ukáznění naší mysli.

Podívejme se tedy na fyzickou disciplínu. Z filozofického pohledu je tělo nástroj. Je to cosi jako dopravní prostředek, který nás převáží od jednoho prožitku k druhému. Abychom se dostali tam, kam chceme, a abychom si mohli vychutnat svět kolem sebe, potřebujeme, aby byl tento dopravní prostředek v perfektním stavu. Abychom si vychutnali jídlo a prostředí kolem sebe, užili si krásnou hudbu a mohli poslouchat něco zajímavého nebo naslouchat někomu, koho máme rádi.

Slovo prostředek je tady důležité. Používám ho záměrně, protože se Vedānta vyhýbá dvěma extrémům. Prvním je dívat se na lidské tělo jako na cíl, cíl našeho života a našeho snažení. Zároveň se Vedānta snaží vyhnout i druhému extrému, tedy dívat se na tělo jako na cosi, co ignoruji a úplně zanedbávám.

Mimochodem, jednou z možných definic moudrosti je schopnost najít zdravou míru věcí. U fyzického těla je to schopnost najít zdravou, přiměřenou míru, se kterou o tělo pečuji. Tělo nám bylo svěřeno, je to dar. Dnes máme všichni dostatek informací o tom, jak žít zdravě, takzvaně zdravým životním stylem. Nebudu to proto rozebírat příliš podrobně. Zjednodušeně řečeno jde o přiměřenost spánku, jídla a pohybu. Ani příliš mnoho, ani příliš málo.

K fyzické disciplíně bych dodal už jen to, že u zdraví a kondice určitě platí, že je mnohem efektivnější uchovat si zdraví, které člověk má, než tělo zanedbat. Potom totiž strávíme spoustu času různými opravami, léčbou a pobyty v nemocnici, které si často způsobíme sami. Říká se, že kdo nevěnuje čas dobrovolně péči o své zdraví, bude ho stejně jednou muset strávit léčbou svých nemocí.

Kázeň řeči

Tolik tedy fyzická disciplína, která je poměrně srozumitelná a jednoduchá. S dovolením si necháme mnohem víc času na jemnější disciplíny. Druhou z nich je disciplína naší řeči. Védy ji opět rozlišují zhruba ve čtyřech základních rovinách. Dávají nám čtyři pravidla, která bychom si u řeči měli hlídat.

Prvním je, že naše slova, naše řeč, by neměla nikoho zraňovat. To je princip ahiṃsā. Podrobněji to za chvíli vysvětlím. Druhým principem je, že bychom měli vždycky mluvit pravdu. Třetím, že naše řeč by měla být příjemná a kultivovaná. A čtvrtým, že by měla být užitečná nejen pro nás jako pro mluvčí, ale i pro člověka nebo pro lidi, kteří nám naslouchají.

Vrátím se k prvnímu principu, že naše slova by neměla nikoho zraňovat. Je to obtížnější, než se na první pohled zdá, a možná to dobře znáte sami, protože jste to mnohokrát prožili. Kritika, zejména pronesená v přítomnosti jiných lidí, kritizovaného člověka v zásadě vždycky zraňuje, a to i tehdy, když je oprávněná.

Mimochodem, vedāntin, člověk, který studuje filozofii Véd, se zaměřuje především na kultivaci vlastní osobnosti. Ne ze sobeckých důvodů, ale proto, že chápe, jak obtížné, až nemožné je měnit lidi kolem sebe. Vlastní osobnost je ale možné, byť obtížně, postupně po krůčcích kultivovat. Takový člověk si proto dobře rozmyslí, než někomu dá takzvanou negativní zpětnou vazbu nebo než ho bude kritizovat.

První cestou, jak můžeme druhým ublížit tím, co říkáme, je tedy kritika. Existuje spousta dalších možností. Můžeme si z někoho dělat legraci před druhými lidmi, někým pohrdat, a samozřejmě jsou tu i hrubší formy, jako někomu něco vyčítat nebo se s ním hádat. Prvním aspektem disciplíny řeči je tedy ahiṃsā, nikoho nezraňovat.

Mluvit pravdu

Druhým aspektem naší řeči je vždycky mluvit pravdu, žít v pravdě. V sanskrtu se tomu říká satyam. Koneckonců i na naší prezidentské standartě máme napsáno „Pravda vítězí“. Jde o to, že se jako člověk snažím pochopit absolutní pravdu a přiblížit se jí. Pravdu jako něco, co bylo, je a bude, co platilo, platí a platit bude, co je stálé a neměnné, co existuje, co je. Pokud v relativní rovině říkám nepravdu, to znamená lžu, samozřejmě se vzdaluji i od dosažení pravdy absolutní.

Je to podobné, jako kdybych stoupal do kopce a sám si házel klacky pod nohy. Nebo jako kdybych stoupal nahoru, cestou sbíral šutry a strkal si je do batohu a do kapes. Mluvení nepravdy neboli lhaní je zkrátka nepochybně brzdou nejen na naší duchovní cestě. Zároveň to štěpí naši osobnost, protože si myslím něco jiného, než říkám a dělám. Je proto důležité zcitlivět a zjemnit naši mysl natolik, aby nás říkání nepravdy opravdu bolelo. Aby nám bylo nepříjemné, aby nám vadilo a abychom se u toho cítili doslova zle.

Záměrně nemluvím moc o výjimkách, protože ke všemu můžeme najít výjimky. I tato hodnota je relativní, není absolutní. Řeknu vám příklad, který je extrémní a který takovou výjimku ilustruje.

Představte si, že sedíte v parku a vidíte kolem utíkat ženu. Schová se někde stranou od vás ve křoví, aby nebyla vidět. Po chvíli vidíte, že za ní někdo běží, kdo ji zřejmě neviděl, protože vyběhl zpoza rohu. Ptá se vás, jestli jste ji neviděli, jestli se tu někde neskrývá mladá dívka. V tu chvíli se možná rozhodnete říci: „Viděli. Běžela támhletím směrem.“ A ukážete úplně na druhou stranu, než kde se dívka skrývá. Kdybyste v tomto případě chtěli mluvit pravdu, řekli byste: „Ano, schovává se tady v tom houští, tam ji najdete.“

Je to možná extrémní, ilustrativní příklad toho, že v životě mohou nastat situace, kdy stojí za to lhát. Když ale zjemníme a zcitlivíme naši mysl, nastávají tyto situace mnohem méně často, než bychom si na první pohled mohli myslet, prakticky vůbec.

Příjemná a užitečná řeč

Řekli jsme si tedy, že bychom naší řečí neměli za žádných okolností nikomu ubližovat a že bychom měli mluvit pravdu, že by naše řeč měla být pravdivá. Teď se dostávám ke třetímu aspektu, kterému se v sanskrtu ve Védách říká priyam. Znamená to, že naše řeč by měla být příjemná, jemná a kultivovaná. Když se nad tím zamyslíte, taková řeč by měla být spíš tichá než hlasitá a spíš pomalá než rychlá. Měla by používat spíš jemná slova než hrubá, spíš jemná slova než názvy různých zvířat, které občas používáme. Mimo jiné proto, abychom se nedotkli toho, kdo nás poslouchá, a v extrémních případech i těch zvířat, jejichž jména někdy používáme.

Jeden z možných pohledů je také ten, že si můžeme představit, že cokoli v životě říkáme, se nejen de facto, ale doopravdy nahrává. Nejen teď, když k vám mluvím a někdo nahrává, co vám povídám. Cokoli vyřkneme, to nahrává naše paměť. Tím mám na mysli, že je to kdesi v naší mysli uloženo. To není totéž jako schopnost kdykoli si vybavit, co jsem řekl před týdnem, ale máme to kdesi uloženo v podvědomí.

A nejen to. Víme, že mezi činy patří i naše myšlenky a naše slova, nejen fyzické činy. Člověk, který pracuje na kultivaci své osobnosti, proto zachází se svou řečí, s tím, co říká, jako kdyby se to vždycky nahrávalo. A to ještě před příchodem dnešních sociálních sítí.

Čtvrtým aspektem disciplíny řeči je, že cokoli říkáme, by mělo být užitečné pro naše posluchače. Dokonce se říká, že obtěžovat někoho řečmi, které ho nezajímají, je jedna z nejhorších forem násilí. Chce se tím říci, že bychom k druhým lidem nebo k druhému člověku měli mluvit jen tehdy, když máme přímou indikaci nebo dobrý důvod se domnívat, že to, co říkáme, toho člověka skutečně zajímá a bude pro něj užitečné. Jednou z možností, jak tento aspekt kontrolovat, je nemluvit příliš dlouho a rozsekat to, co říkáme, do kratších, dvou až tříminutových úseků.

Tolik čtyři aspekty kontroly naší řeči. Možná vás už napadlo, že to všechno povede k tomu, že člověk, který se snaží kontrolovat, jak mluví a co říká, bude pravděpodobně mluvit i méně. Platí to všude, kde se snažíme kontrolovat kvalitu. Kdybychom stáli na konci výrobní linky a vyjížděly by nám tam jednotlivé výrobky, pak při úkolu zkontrolovat jeden výrobek za minutu bych je kontroloval méně kvalitně než při úkolu zkontrolovat pět výrobků za hodinu, protože bych měl víc času. Pokud tedy mluvím méně a pomaleji, mám mnohem lepší možnost mít pod kontrolou nejen to, co říkám, ale i to, jak to říkám. Kvantita se v takovém případě sníží. Je to efekt naší snahy kontrolovat, jak mluvíme a co říkáme, a zároveň nástroj. Je to důsledek i příčina, na obou koncích.

Kázeň smyslů

To byla druhá disciplína. Jsme u upāsana-yogy, což je duchovní praxe (sādhana). Řekli jsme si, že je to yoga sebekázně. Začali jsme fyzickou kázní a teď jsme shrnuli slovní kázeň. Třetí oblastí, na kterou se podíváme, je kontrola našich smyslových orgánů. Postupujeme od hrubého k jemnějšímu.

Když se zamyslíte nad pěti smysly, které máme, nad zrakem, sluchem, čichem, hmatem a chutí, jsou naše smysly až na výjimky automaticky v kontaktu se světem kolem nás. Výjimkou je třeba, když si zakryjeme oči nebo zacpeme uši. To s sebou nese určitá úskalí. Pro člověka, který chce svou osobnost zkvalitnit a zjemnit, je důležité, co se přes jeho smysly dostává lidově řečeno do hlavy, precizněji řečeno do mysli. Když máme v továrně vyrábět nějaký výrobek, nestačí mít jen perfektní strojové vybavení, perfektní technologii a perfektní tým, který výrobek dělá. Musíme si také ohlídat, aby vstupy, tedy materiál, ze kterého výrobek vyrábíme, byly perfektní.

V praxi to vede ke dvěma technikám. Zaprvé se vědomě vyhýbat nezdravým věcem, nezdravým vstupům. Nedívat se na věci, které nám škodí, a obecně se jich stranit. Zadruhé to ale nepřehánět ani s takzvanými zdravými věcmi nebo zdravými impulzy, protože i všeho moc dobrého v tomto kontextu škodí.

Svāmī Cinmayānanda říkal, že bychom si měli dát na čelo cedulku, na které by bylo, tuším anglicky, napsáno „Bez povolení vstup zakázán“. A pokračoval ještě dál, protože to chtěl říct expresivně: „Nenechte si znečistit mysl. Není to veřejná toaleta, kam může kdokoli přijít a použít ji jakýmkoli způsobem.“ To je třetí disciplína, kontrola našich smyslových orgánů. Je opět o trochu obtížnější než ta druhá.

Kázeň mysli

Upāsana v pravém slova smyslu znamená kázeň mysli. K mysli se dostáváme až teď, protože mysl je jemná a předchozí aspekty, tedy tělo, řeč i smyslové orgány, jsou hrubší než mysl.

Někdy později se ještě vrátíme k tomu, co vám teď zmíním. Víme, že jemné kontroluje hrubé. Software v zásadě kontroluje hardware. Jinak řečeno, naše hlava obvykle kontroluje naše tělo, nikoli naopak. Zároveň ale platí, že hrubé má schopnost do jisté míry ovlivňovat jemné. Hmota ovlivňuje hmotu. Víme, a každý z nás to zažil, že naši mysl jsme schopni ovlivnit hmotnými věcmi, tím, co jíme a co pijeme. Když si dáme láhev vína, je naše mysl v jiném stavu, než když vypijeme hrnek kávy nebo sklenici vody. Hrubé tedy ovlivňuje jemné, ale jemné kontroluje hrubé.

Proto ke kontrole mysli přistupujeme až teď. Upāsana nám nabízí čtyři skupiny meditačních technik, které mají schopnost každá trochu jiným způsobem a z jiného úhlu naši mysl ukáznit a zjemnit. Jsou to čtyři druhy meditace. Zkusím je shrnout a pak je stručně popíšu. První je relaxační meditace, kterou určitě všichni znáte. Možná ji děláte, nebo jste o ní aspoň slyšeli. Druhým typem meditace je cvičení koncentrace. Třetí je něco, co bychom mohli nazvat expanzivní meditace, tedy meditace, která rozšiřuje naši mysl. Čtvrtou je hodnotová meditace, cvičení, které má za úkol transformovat náš pohled na svět.

Relaxace a koncentrace

Začněme relaxační meditací. Když se ohlédneme zpátky, kdysi život plynul mnohem pomaleji. Nemuseli jsme mít noční konferenční hovory s Amerikou nebo s Austrálií. A když jsme jeli na koni, neposílali jsme u toho textové zprávy. Proto je dnes potřeba relaxovat a zklidnit mysl významně větší, než bývala před několika desítkami let, případně před několika stovkami nebo tisíci let. Tento typ meditace se nazývá relaxační nebo také odstresovací, tedy meditace, která nás zbavuje stresu, ne meditace, která by nás zneklidňovala.

Nebudu ji rozebírat podrobně, protože k tomu je spousta mnohem kvalifikovanějších zdrojů. V zásadě bych řekl, že je to krátká chvíle dne, kterou věnujeme tomu, čemu se většinou nevěnujeme. Je to takzvané kontrolované nicnedělání. Na chvilku se staneme tím, čím opravdu jsme, nebo se k tomu vrátíme. Anglicky „human being“, ne „human doing“.

Druhou technikou je cvičení koncentrace, tedy schopnost intelektu držet naši mysl na daném objektu po určitou zvolenou dobu. Možná jste už na našem minulém povídání slyšeli, že objektem může být cokoli. Nemusí to být fyzický předmět. Z filozofického pohledu může být objektem i myšlenka, plamen svíčky, dech nebo mantra. Cílem této techniky je vytrénovat naši schopnost soustředit se na danou činnost po určitou zvolenou dobu. Může to být i velmi jemná činnost, třeba činnost naší mysli.

I tato technika nám prospěje všude. Pokud hrajeme šachy, profesionálně nebo neprofesionálně, a chceme se zlepšit, potřebujeme si vypěstovat schopnost koncentrovat se po určitou dlouhou dobu. Pokud hrajeme tenis na turnaji, potřebujeme se koncentrovat po celou dobu zápasu, a nejen to, po celou dobu turnaje. Podobně když chceme studovat cokoli, nejen filozofii, potřebujeme si vypěstovat schopnost perfektně se koncentrovat na danou činnost. Druhou technikou, jak ukáznit naši mysl, je tedy trénink koncentrace.

V Kaṭha-Upaniṣad, jedné z Upaniṣad, najdeme slavnou metaforu vozu, která ilustruje důležitost integrace naší osobnosti. Vůz tažený koňmi si můžeme představit jako naše tělo. Koně, kteří mají někdy tendenci rozbíhat se různými směry, si můžeme představit jako naše smysly. Otěže jako naši mysl. Vozataje, tedy kočího, si můžeme představit jako intelekt. My sami jsme ve skutečnosti pasažér, který sedí ve voze. Abychom dojeli do naší destinace, potřebujeme, aby všechny části fungovaly ve vzájemné souhře. Aby byl vůz v pořádku, aby se koně, naše smysly, příliš neplašili a aby otěže byly pevně v rukou kočího. Když je všechno v pořádku a všechno táhne stejným směrem, dostaneme se do cíle rychle a bezpečně.

Rozšíření mysli a hodnotová meditace

Třetí technikou je expanzivní meditace, neboli expanze naší mysli. Určitě jste někdy viděli obrázek, film nebo video, kde je nejdřív člověk. Vedle něj potom umístíme nějaký mnohem větší objekt, například dům. Potom už musíme obrázek člověka zmenšit a zobrazit nějaké území, například město, ve kterém žijeme. Potom můžeme přidat obrázek planety Země. V tu chvíli už tam člověk ani dům dávno nejsou. Postupně můžeme přidávat další velká tělesa naší sluneční soustavy, Jupiter, Saturn a posléze naše Slunce. Naše planeta bude v tu chvíli jen malá tečka, spíš jen proto, aby na obrázku ještě byla, a pod ní bude napsáno Země. Tak můžeme jít dál a dál.

Cílem této meditace je doslova roztáhnout naši mysl. Neřekl bych, abychom pochopili, ale abychom se zamysleli, jaké je naše místo na Zemi a ve vesmíru, česky bychom řekli ve veškerém bytí, ve veškerenstvu. Jaká je naše role, naše úloha a velikost našich problémů. A abychom pochopili, že naše role a závažnost problémů, které řešíme, se prakticky rovnají nule. To nám dá určitou lehkost a odstup. Dokážeme se pak na větší celek podívat objektivněji, nejen z našeho drobného každodenního úhlu pohledu.

Pokud chceme kultivovat a zjemnit naši osobnost a stoupat k vyššímu a jemnějšímu, můžeme si pomoci příkladem vzduchu. Když se vzduch zahřeje a roztáhne, jsou molekuly od sebe dál. Vzduch má menší hustotu, a proto stoupá vzhůru. Podobně naše mysl. Když ji roztáhneme a nejsme pořád soustředění na své malé, mikroskopické, dětinské já, je schopná stoupat vzhůru a pojmout vznešenější věci. To je třetí druh meditace, takzvaná expanzivní meditace naší mysli.

Čtvrtým typem je takzvaná hodnotová, nebo bychom také mohli říci transformační meditace. Jde o to, že cílem studenta Vedānty, studenta filozofie, není nahrnout si do hlavy co nejvíc informací. Cílem není získat informace, ale vnitřní transformace neboli změna. Aby k té změně došlo, je třeba o tom, co slyším a co studuji, přemýšlet.

Každý z nás má sílu přemýšlet. Říká se jí saṅkalpa-śakti. Mohu ji použít tak, že přemýšlím o určitých žádoucích hodnotách, jako bych je už měl. Můžu si představovat, že už jsem trpělivý, laskavý a klidný k dětem, ke spolupracovníkům, k ostatním řidičům na silnici nebo ke slečně, která se dnes zaučovala v obchodě a moc jí nešlo obsluhovat pokladnu. Že už tu danou kvalitu mám. Touto opakovanou meditací, tedy přemýšlením o dané hodnotě, měním svou osobnost. Až pak daná situace skutečně nastane, je mnohem vyšší pravděpodobnost, že se zachovám tak, jak se zachovat chci. Jako člověk, který danou hodnotu už má.

Druhým aspektem je, že si vezmu jednotlivé hodnoty, které možná jednou budeme společně studovat, protože je mimo jiné Kṛṣṇa vyjmenovává v Bhagavadgítě, a budu o nich přemýšlet. Budu přemýšlet o skutečné hodnotě těchto hodnot. Když je pochopím, třeba hodnotu mluvit pravdu, o které jsme mluvili před chvilkou, bude pro mě přirozené podle ní žít, protože chápu její důležitost a její význam. Vím, že to, co porušením této hodnoty získám, má mnohem menší cenu než to, co bych ztratil.

Jak kdosi řekl, je dobré hlídat si své myšlenky, protože se mění ve slova. Je důležité sledovat svá slova, protože se mění v činy. Je důležité hlídat si své činy, protože opakované činy vytvářejí návyky. Návyky vytvářejí náš charakter a náš charakter utváří náš život. To je čtvrtá meditace, takzvaná hodnotová neboli transformační.

Shrnu to znovu, abyste neztratili nit. Jsme u upāsana-yogy a mluvíme o čtvrtém, nejjemnějším a nejdůležitějším aspektu upāsana-yogy, o disciplinování naší mysli. Řekli jsme si, že máme zhruba čtyři základní meditační nástroje. Mysl můžeme zklidnit relaxační meditací. Schopnost soustředit se můžeme posílit tréninkem koncentrace. Potom jsme mluvili trochu podrobněji o expanzivní meditaci a o schopnosti rozšířit naši mysl. Na konci jsme stručně popsali hodnotovou meditaci. Jejím cílem je transformovat to, jak vnímám jednotlivé hodnoty, které hodnoty si jako člověk přivlastním a které ve skutečnosti žiju.

Yad bhāvaṃ tad bhavati. Česky bychom mohli říci, že to, kým se staneme, přímo závisí na tom, jak uvažujeme, jak myslíme.

Osobnost, která táhne za jeden provaz

Ve sportovním týmu je potřeba, aby hráči spolupracovali, táhli za jeden provaz a byli koordinovaní. Stejně populární a důležité je to ve firmě, v kanceláři a koneckonců i doma. I u naší osobnosti je důležité, aby byla integrovaná, aby všechny její aspekty táhly za jeden provaz.

Vzpomněl jsem si na jeden příklad, tak vám ho povím, protože když táhneme za jeden provaz, máme velkou sílu. Před mnoha lety, když byly děti ještě hodně malé, jsme se jednou sešli a hráli jsme přetahovanou. Dětí tam bylo pět, zhruba mezi dvěma a osmi lety. Postupně se přidávaly na druhou stranu. Byl tam osmiletý, sedmiletá, šestiletý a pětiletá. Když se nakonec přidal i ten dvou nebo tříletý, lehce mě přetáhli. Odtáhli mě tam, kam chtěli, a byla to velká legrace.

Podobně je to i s naší osobností. Abychom efektivně směřovali k cílům, kterých chceme dosáhnout, je potřeba, aby naše tělo, naše řeč, naše smyslové orgány, naše mysl a potažmo intelekt táhly za jeden provaz a směřovaly k jednomu cíli.

Jeden příklad, který dobře ilustruje, kdy to tak nefunguje, jsme už uváděli. Byl to příklad lhaní, kdy mysl ví a myslí si jednu věc a naše slova, případně někdy činy, ale zejména slova, říkají něco jiného. Je to, jako kdybychom měli kočár nebo třeba horské kolo a mezi dráty vrazili klacek. Zkrátka se to zadrhne.

Druhý příklad, jemnější a myslím velmi trefný, je něco, čemu se v sanskrtu říká ārjavam. Můžeme to přeložit jako dochvilnost. Když někomu slíbím, nebo se jen domluvíme, že někde budu v určitou dobu, a já tam nejsem, je to právě důsledek toho, že moje osobnost není integrovaná. Moje mysl tam už chtěla být, ale moje tělo nebo moje mluvení ne. Předtím jsem s někým hovořil příliš dlouho, zapovídal jsem se, a proto přijdu pozdě tam, kam jsem měl přijít.

Platí to i v jemnější formě, kdy to ani nemusím nikomu oznamovat nebo slibovat. Pokud se rozhodnu, že vstanu v určitou dobu, třeba si nařídím budík na sedmou, a v půl osmé přemýšlím, jestli mám vstát, nebo ne, znamená to, že ještě nemám sebedisciplínu. Je potřeba dál pracovat na technice, které říkáme upāsana-yoga, aby moje osobnost byla integrovaná. Pokud chceme mít vůbec nějakou šanci ovládat svět kolem sebe, musíme se nejprve naučit ovládat sami sebe. A to je upāsana-yoga.

Pořadí karma-yogy a upāsana-yogy

Občas se ptáte, jestli existuje nějaké pořadí mezi karma-yogou a upāsana-yogou. Čím začít? Která je ta první? U těchto dvou disciplín žádné pořadí není. Můžeme se jimi zabývat oběma najednou. V určité fázi našeho vývoje můžeme klást větší důraz na karma-yogu, správné jednání se správným postojem, v jiné fázi zase na upāsana-yogu, tedy na integraci, sebedisciplínu a ukáznění naší osobnosti. Obě můžeme provádět najednou, jinak řečeno ve stejném období života.

Příště se podíváme na jñāna-yogu, neboli yogu moudrosti. Je to ta nejsilnější, hlavní yoga, hlavní nástroj, který máme k dispozici. Obě disciplíny, které jsme si popsali minule a dnes, nás mají na ni připravit.