Tři těla

Co jsme probrali minule

To, co se snažíme na našich setkáních, je předložit vám celou Vedāntu v kostce v několika málo přednáškách. A začali jsme úplně od začátku. Povídali jsme si o tom, že lidé sledují zdánlivě odlišné cíle, ale že ve skutečnosti jsou to čtyři oblasti, které jsme si pojmenovali. A pak jsme si povídali o tom, že Vedānta nám prostřednictvím písma poskytuje nástroje, jak těchto jednotlivých cílů dosáhnout.

Řekli jsme si také, že tři z nich jsou pomíjivé, dočasné. To znamená, že i když jich dosáhneme, to byla artha, kāma a dharma, nenajdeme trvalý klid a štěstí. Ve skutečnosti, i když si to třeba neuvědomujeme, a často si to neuvědomujeme, hledáme něco jiného. To, co ve skutečnosti hledáme, je vnitřní svoboda sebe sama.

Povídali jsme si také o takzvaných sādhanách neboli praktikách, jak svobody dosáhnout. Mluvili jsme konkrétně o karma-yoze, upāsana-yoze a jñāna-yoze. Také jsme si řekli, že všechny tyto tři disciplíny mají v sobě jistý element oddanosti, zbožnosti, jistou atmosféru, jistý přístup. A ten jsme si nazvali bhakti.

A tuším, že naposledy jsme mluvili o tom, že k tomu, aby člověk mohl svobody dosáhnout, potřebuje získat poznání, a k získání tohoto poznání potřebuje určité kvalifikace. Tak jako v jiných oblastech života potřebujeme jisté kvalifikace. A říkali jsme si, že jsou čtyři.

Takzvaná viveka neboli rozlišování, schopnost rozlišit mezi tím, co je trvalé, a co je dočasné, co je věčné a co je pomíjivé. Druhá kvalifikace se nazývá v sanskrtu vairāgyam. Česky bychom mohli volně říci objektivita, odstup, odpoutanost. A tato kvalifikace je přímým důsledkem, efektem té první. Protože pokud vidím, vnímám a chápu svět objektivně, tak k němu, aniž bych o to přímo usiloval, získám určitý odstup, přiměřený odstup, což není totéž co apatie. Třetí kvalifikací byla touha po svobodě, v sanskrtu mumukṣutvam, a čtvrtou byla šestinásobná disciplína ṣaṭka-sampatti, která se získává upāsana-yogou.

A řekli jsme si, že do té míry, do které tyto kvalifikace máme, jsme schopni profitovat, těžit z toho, co nám Vedānta prostřednictvím písma, prostřednictvím učitele říká. A pokud se u někoho tyto čtyři kvalifikace vyskytují ve velmi malé míře, může se stát, že to, co slyší, nebo to, co vám budu například povídat dneska, je teoretické, složité a zdánlivě s každodenním životem nesouvisí. A naopak ten, kdo tyto čtyři kvalifikace má, nejenom že se dokáže soustředit, dokáže vnímat, dokáže vstřebávat to, co uslyší, ale zároveň, aniž bych třeba některé věci vysloveně zmiňoval, uvidí perfektní vazbu mezi tím, co si dnes budeme povídat, a svým každodenním takzvaným obyčejným životem.

Tři těla

Dnešní téma, na které se budeme dívat, se nazývá Tři těla. V sanskrtu bychom řekli śarīra-trayam. Śarīra neboli śarīram je tělo a trayam, jak už trošku slovo napovídá, jsou tři, takže tři těla. A cílem je získat na sebe sama trošku jiný, trošku podrobnější pohled, než jsme možná doposud měli.

Dost možná jste si mysleli, že máte jedno tělo. Já jsem si to také dlouho myslel, což je samozřejmě pravda. Ale my se můžeme na člověka, na osobnost podívat trošku jemněji. A to jsou právě ta tři těla, která jsem zmínil. Česky bychom řekli, že máme hrubé tělo, jemné tělo a takzvané kauzální, nebo chcete-li příčinné tělo. V sanskrtu sthūla-śarīram, sūkṣma-śarīram a kāraṇa-śarīram.

Sthūla znamená skutečně hrubý ve smyslu hmotný, hrubý, viditelný. Slovo sūkṣma naznačuje jemnost, to znamená něco, co nevidíme, co není na první pohled zřejmé. A kāraṇa znamená česky příčina.

Jako první se podíváme na hrubé tělo. A nejenom na hrubé tělo, i na ta ostatní těla se podíváme ze čtyř úhlů pohledu. Nejprve se podíváme na materiál, z čeho se to tělo skládá. Pak se podíváme na jeho jednotlivé části a na to, jaké má funkce a jakou má povahu. A povahou myslím to, jaké má vlastnosti.

Hrubé tělo

Hrubé tělo, to je to, co teď možná vidíte na obrazovce, se skládá z takzvaných hrubých prvků. Tak jako moderní věda by řekla, že všechno kolem nás, včetně našich těl, se skládá z chemických prvků, které jsme všichni viděli nebo studovali v Mendělejevově tabulce, tak Védy rozlišují pět základních elementů. A sice prostor neboli space, vzduch, oheň, voda a země.

Když se podíváte na tělo, nepochybně zabírá nějaký prostor. V některých případech, pokud máte třeba štěstí v letadle nebo v autobuse, je možné, že váš soused zabírá opravdu velký prostor. A v těle je také obsažen vzduch, nejenom v plicích, jeho součástí je vzduch. A také v něm v přeneseném slova smyslu hoří oheň. Jednak proto, že naše tělo má de facto zázračnou, skoro zázračnou schopnost udržovat přesně stanovené teplotní rozmezí. A pokud se jenom trošku vychýlíme, je zle. A také naše trávení je umožněno tím, že v našich trávicích orgánech je teplo. Později v Bhagavadgítě budeme i o této zdánlivé drobnosti mluvit. Védy používají i pro trávení termín oheň, agni, což je to, co nám vlastně umožňuje trávit a zpracovávat naši potravu.

Takže prostor, vzduch, oheň. Voda, to je všem jasné, naše tělo se skládá z podstatné části z vody. No a také z půdy, z hlíny, v tom přeneseném slova smyslu. Koneckonců, jak je i v Bibli řečeno, prach jsi a v prach se obrátíš. Když zemřeme, naše tělo se nakonec rozloží, splyne se zemí.

Takže to je hrubé tělo. Je složeno z těchto hrubých elementů. Má základní části, můžeme se na něj dívat různě, jako trup, hlava, ruce, nohy. Ale podstatnější je jeho funkce a povaha.

Tělo jako kancelář

Myslím si, že skoro každý, ne úplně každý, ale skoro každý se dívá na své tělo jako na sebe sama, na svoji pravou esenci, na svoji pravou podstatu. Dalo by se říci, že jsme identifikováni plně s naším fyzickým tělem. To znamená, že pokud se říznu nebo pokud se spálím, řeknu: „Říznul jsem se, spálil jsem se.“

A Vedānta se dívá na naše hrubé fyzické tělo jinak. Dalo by se říci zásadně jinak. Teď použiju několik metafor, uvidíte, která vám bude příjemnější. A sice jako na naši rezidenci, anglicky abode, ve smyslu místa, kde kdosi bydlí a působí. A kdybychom chtěli použít trošku modernější metaforu, mohli bychom říct kancelář, dokonce pronajatá kancelář na dobu neurčitou, kde může dojít k výpovědi kdykoliv.

Někdy dostaneme výpověď s výpovědní lhůtou. To třeba když člověk stárne nebo je vážně nemocný a tuší, že fyzické tělo pomalu odchází. Anebo může dojít k ukončení nájmu bez výpovědi. Všichni známe ty případy. To znamená, že Vedānta se dívá na naše fyzické tělo jako na kancelář, ve které se skrývá cosi dalšího. A k tomu čemusi dalšímu se postupně dostaneme.

Povaha hrubého těla

A také je zajímavá jeho povaha. A sice ten základní rys, že naše fyzické tělo je předmětem neustálé změny. Od určitého věku, a teď nevím, jestli od pětadvaceti nebo třiceti nebo pětačtyřiceti, by si člověk přál, aby se jeho tělo pokud možno už neměnilo. Zpívá Karel Gott: „Být stále mlád“, původně Alphaville, zřejmě Forever Young. A tak to si leckdo přeje. Lidé si to vždycky přáli. Ale jak víme, ani s vymoženostmi veškeré medicíny a vědy toho nejsme schopni dosáhnout.

Takže ať chceme nebo ne, naše tělo se mění. A Vedānta rozlišuje takových šest základních fází. Tou první je budoucí jedinec ještě v lůně matky, takže cosi jako jeho potenciální existence mimo maminku. Poté narození. Růst, který všichni dobře známe, pamatujeme si ho z dospívání, a který se naštěstí v určité fázi u některých z nás zastaví nebo skoro zastaví. A pak dochází k různým změnám, metamorfózám, a nakonec následuje úpadek a smrt.

Takže první vlastností fyzického těla je, že se neustále mění. Mění se v dlouhém časovém období a mění se v každém okamžiku. Někdy máme dost energie, někdy se cítíme unavení, někdy jsme zdraví, někdy jsme nemocní, je nám horko, je nám zima, máme hlad, máme žízeň, nebo se naopak cítíme odpočatě.

Jeho druhou vlastností je to, že je vnímatelné jak pro mne, to znamená, že své fyzické tělo jsem schopen vnímat já. Jsem schopen vidět svoji ruku. Slyším, co říkám. Jsem schopný sáhnout jednou rukou na druhou a cítím to a tak dále. A zároveň je vnímatelné i pro okolí, i pro vás, kteří se na mě nebo na kohokoliv dalšího díváte. A proto se nazývá hrubé, protože jsme schopni ho vnímat našimi smysly, dokonce všemi pěti smysly, které máme k dispozici.

Třetím rysem je, že má omezenou životnost. Cokoli mezi několika hodinami nebo možná pár dny v některých případech až po sto dvacet, sto třicet či kolik let.

Takže to je povaha hrubého těla. Skládá se z hrubé hmoty. Zmínil jsem elementy, ze kterých se skládá. Má nějaké základní části, což pro nás, myslím, v této fázi studia není moc důležité. Je to místo našeho pobytu, cosi jako pronajatá kancelář. A je předmětem změny a má omezenou životnost.

Tělo jako auto

Z filozofického hlediska bych na závěr možná jenom rád dodal, že jeden z možných pohledů na naše fyzické tělo, kromě kanceláře a místa bydliště, je například jako na auto neboli automobil, protože automobil nás převáží z jednoho místa na druhé. Taky bychom mohli říci trochu filozofičtěji: od jednoho prožitku k druhému a dalšímu, a tak znovu a znovu.

A přestože cestujeme automobilem, nikoho z nás nenapadne si myslet: „Já jsem auto.“ Každý z nás chápe: ne, auto je dopravní prostředek. Z pohledu Vedānty je naše hrubé tělo skoro, ne tak docela, ale skoro jako auto, dopravní prostředek, nebo chcete-li prostředek, který nám umožňuje v tomto hmotném světě procházet od jednoho zážitku k druhému.

To je podstatné. Vraťme se k autu. O auto je dobré se postarat. Je dobré, když funguje, když je servisované, když je čisté a můžeme se na něj spolehnout. Na druhou stranu smyslem našeho života, až na výjimky, a výjimky jsou všude a ve všem, není pečovat o naše auto. Podobně vedāntin, student Vedānty, nahlíží na své tělo. Věnuje mu péči, důkladnou pečlivou péči, ale zároveň chápe, že on není fyzickým tělem.

Jemné tělo

Teď půjdeme o krok jemněji. Přistoupíme k takzvanému jemnému tělu neboli sūkṣma-śarīra. Jak název napovídá, na rozdíl od hrubého těla se jemné tělo skládá z takzvaných jemných elementů. To znamená jemné formy prostoru, větru, ohně, vody, půdy. Ale stále je to hmota. To je podstatné.

Hmota působí na hmotu. Jednou z částí jemného těla je například naše mysl. To znamená, že pokud vypiju lahev vodky, a vodka je nepochybně hmota, tekutá, bude to mít podstatný vliv na mé jemné tělo.

Jemné tělo je z hlediska pochopení trochu složitější. Má devatenáct základních částí. V zásadě jsou to skupiny pět, pět, pět, čtyři. Nebudeme probírat úplně detailně všech devatenáct.

A než k nim přistoupíme, vrátím se k metafoře kanceláře. Pokud bychom nahlíželi na hrubé tělo jako na kancelář, nebo třeba i laboratoř, zkrátka budovu, tak na jemné tělo můžeme nahlížet jako na instrumenty, vybavení, kancelářské vybavení, které kdosi používá k tomu, aby mohl být v kontaktu se světem, aby mohl provádět transakce s vnějším světem.

Orgány poznání a orgány činnosti

První skupinou orgánů jemného těla je takzvaných pět orgánů poznání, takzvané pañca jñānendriyāṇi. Pañca znamená pět. Slovo jñāna znamená poznání, proto jñāna-yoga, o které jsme hovořili pár hodin zpátky. A indriyāṇi znamená orgán. Sem patří pět základních smyslových orgánů tak, jak je znáte: oči, uši, čich, chuť a hmat.

Nicméně je důležité tady zdůraznit, že nemluvím o fyzických orgánech, které vidíte nebo které si můžete nahmatat, ale mluvím o té jemné schopnosti vnímat, o jemné schopnosti vidět, jemné schopnosti slyšet a tak dále. To znamená, že mluvím o tom, co je za okem. Moderní věda by řekla, že hovořím o schopnosti nebo centru zraku v našem mozku. Takže mluvím o jemném aspektu smyslových orgánů.

A poté sem patří pět orgánů činnosti. V sanskrtu bychom řekli pañca karmendriyāṇi. Patří sem orgán řeči, takže ústa, ruce, nohy, orgány vylučování a orgány rozmnožování.

Pět prāṇ

Takže jsme si řekli pět orgánů vnímání a pět orgánů jednání. Všech těchto deset orgánů je, aby mohly fungovat, zásobováno takzvaným pránickým systémem. Kdo z vás někdy důkladněji cvičil jógu nebo o tom něco četl, tak tu a tam se při fyzické józe odkazuje na prāṇāyāmu, na prāṇy, na pránický systém. A pránický systém je cosi jako generátor a zároveň potrubí, rozvod a elektroinstalace. Zkrátka systém výroby, transportu a zpracování energie.

Prāṇ máme pět a já je zběžně zmíním, protože to je zajímavé. Jmenují se prāṇa, apāna, vyāna, samāna a udāna. V zásadě prāṇa je náš dýchací systém, to znamená jak nádech, tak výdech. Apāna je náš systém vylučování, sofistikovaný systém vylučování. Vyāna je náš oběhový systém, který zajišťuje to, že živiny z potravy, kterou přijímáme, tekutiny i kyslík se dostávají do všech částí těla. Samāna je náš trávicí systém a udāna je cosi jako reverzní systém. Ve chvíli, kdy je tělo v krizi, například dojde k otravě jídlem, máme naštěstí schopnost to, co jsme snědli a co je třeba jedovaté, vyvrhnout ven. Udāna se mimo jiné aktivuje i v posledních okamžicích života.

Jsem stále u jemného těla: pět jemných orgánů poznání, pět jemných orgánů činnosti a pět prāṇ, které to všechno udržují v běhu. Na prāṇách je zajímavé i to, a určitě to vnímáte kolem sebe i u sebe, že nejaktivnější, nejživější, nejvitálnější jsou v mládí a dospívání. Naopak ve stáří ta pránická schopnost, síla slábne, trávení se zpomaluje, dýchání bývá povrchnější a tak dále.

Mysl a intelekt

Takže do devatenácti částí nám ještě zbývají čtyři, čtyři komponenty nebo čtyři orgány. Jedná se o mysl, intelekt, paměť a ego. Všechny dohromady nazýváme v sanskrtu antaḥkaraṇa, cosi jako vnitřní orgán jemného těla. Česky bychom také mohli říct mysl s velkým M. Podíváme se na všechny, protože ty termíny budeme do budoucna hojně používat a je důležité jim porozumět.

První je mysl neboli manas, a to je, řekněme, emocionální složka našeho jemného těla. Jsou to všechny emoce, ty dobré i ty, které bychom si tolik nepřáli mít. A je to i váhavost v nás. Všichni si vzpomenete na Hamleta: „To be or not to be. Být či nebýt, toť otázka.“ A je to i váhavost v prostější podobě: máme jet na víkend na chatu, nebo zůstaneme doma? Takže mysl je součástí jemného těla. Je to vnitřní orgán, a pokud hovoříme o mysli, máme na mysli emoce a váhavost.

Tím druhým klíčovým vnitřním orgánem jemného těla je intelekt. Intelekt jako racionální složka našeho jemného těla, a je to snad to nejpodstatnější, co nás odlišuje od všech ostatních živých bytostí na této planetě. Anglicky bychom řekli, já použiju ty termíny a pak je vysvětlím, protože každý z nich má specifický význam: it’s a capacity. Je to schopnost to think, to reason, to judge, to decide.

První termín, to think, thinking, je myšlení ve smyslu aktivní myšlení, kladení si otázek, uvažování, porovnávání, posuzování. Reasoning: konotace toho slova v češtině by byla asi taková, že člověk začne zapojovat kauzalitu. Pokud pojedeme na chatu, budeme muset ještě v pátek dojít nakoupit a pravděpodobně budeme v podvečer stát v dopravní zácpě. A proto možná tentokrát na chatu nepojedeme a opravdu si odpočineme doma. Ukázal jsem velmi jednoduchý příklad. Člověk se snaží tak, jak je schopen, říkat si: pokud se stane toto, asi se stane toto. Možná to povede k tomuto dalšímu.

Judge znamená posuzovat, vážit jednotlivá pro a proti, jednotlivé varianty, výhody a nevýhody jednotlivých řešení. A konečně capacity to decide je schopnost se rozhodovat. A za tím rozhodnutím si stát. Vědět, proč jsem ho učinil, a jít za ním. Takže to je druhá klíčová složka našeho vnitřního orgánu antaḥkaraṇa, intelekt, který je součástí jemného těla.

Paměť a ego

Třetí složkou je paměť. I když jsme opojeni současnou technikou, pořád jsme obvykle schopni nahrávat spíše obraz, případně zvuk. A naše paměť, kterou máme k dispozici, je schopná zaznamenávat všechno, vstupy ze všech pěti našich smyslových orgánů. A přestože se nám zdá, že si zdaleka všechno neumíme vybavit, neznamená to, že by to nebylo v naší paměti zaznamenáno.

A tak se nám stává, že kdybych se vás příště zeptal, co to je antaḥkaraṇa, řada z vás si možná nevzpomene. Ale možná si řada z nás vzpomene třeba na to, co nevhodného nám řekl náš manžel před deseti lety nebo naše přítelkyně loni na dovolené, když jsme se pohádali. V tu chvíli paměť naskočí a perfektně si pamatujeme.

Nicméně Vedānta vnímá jemné tělo obecně a v tomto kontextu paměť jako schopnost, jako součást jemného těla, které přesahuje ten jeden život, který jsme teď schopni si aktivně uvědomit. A proto se tu a tam stává, že se narodí lidé, kteří jsou takzvané zázračné děti. Okamžitě umí hrát na hudební nástroj nebo umí počítat nebo se někde vyznají. A to proto, že ten člověk pravděpodobně byl v minulém životě nebo v minulých životech například hudebníkem nebo malířem nebo tanečníkem.

A poslední složkou je ego neboli vědomí sebe sama. Nemám teď na mysli ego v kontextu ryze negativním. Spíš schopnost referovat k sobě samotnému. Takže my o sobě víme třeba to, že jsme maminka, obchodní ředitelka, manželka, dcera a třeba ještě členka tenisového klubu v Poříčí nad Sázavou. Tahle schopnost referovat k sobě samotnému se nazývá ego. A všechny čtyři složky dohromady se nazývají antaḥkaraṇa neboli vnitřní orgán.

To znamená, že jsme pokryli všech devatenáct. Pět orgánů poznání v jemné formě, pět orgánů činnosti opět v jemné formě, takže si nepředstavujte fyzické ruce, ale cosi, co je schopno naše ruce ovládat. Pět prāṇ a čtyři složky: mysl, intelekt, paměť a ego.

Povaha jemného těla

Na začátku, když jsem začal mluvit o jemném těle, jsem zmiňoval, že je to cosi jako kancelářské vybavení, neboli to, co nám umožňuje provádět transakce, vstupy a výstupy s vnějším světem. Některé z těch orgánů vedou pouze dovnitř, jako do továrny nějaký input, vstup. A některé naopak směřují pouze ven, tak jako když si představíte továrnu, na konci z ní vyjíždějí hotové výrobky. A některé složky jemného těla umí obojí. Například naše pusa, ústa. Umí přijímat potravu a umí i mluvit.

A podobně jako hrubé tělo je i jemné tělo předmětem neustálé změny. Někdo by možná chtěl říci, že naše nálady se mění ještě rychleji než naše fyzické tělo. Je dobré to přijmout. A má mnohem delší životnost než naše hrubé tělo.

Proto Bhagavadgītā ve druhé kapitole, a myslím si, že o tom budeme spolu zanedlouho hovořit, přirovnává hrubé tělo, tak jako já jsem ho přirovnal k automobilu. Když se objevily Védy, automobily nebyly, a tak hrubé tělo připodobnily k šatům, k oděvu. A ten verš říká cosi v tom smyslu: tak jako člověk, když přijde domů, odloží své staré šaty, dá je pryč, tak podobně i obyvatel, anglicky indweller, ten, kdo se nachází v hrubém těle, čas od času hrubé tělo odloží proto, aby si našel jiné, vhodnější pro plány, které si potřebuje uskutečnit nebo které zamýšlí uskutečňovat.

A to, co je na jemném těle ještě zajímavé, je, že své jemné tělo jsem schopen vnímat jenom já. Naopak vy, předpokládám, nepochybně jste schopni vnímat vaše jemné tělo, ale kdybychom se setkali, nejste schopni vnímat mé jemné tělo. Nakolik dobře se distribuuje kyslík do konečků prstů a jakou emoci momentálně cítím. Jestli jsem si na něco vzpomněl, nebo jestli nad něčím přemýšlím. To znamená, že to tělo je jemné právě v tomto kontextu, to jest je neviditelné, případně bychom mohli říci nevnímatelné pro naše okolí.

Když se ještě chviličku zamyslíme nad hrubým a jemným tělem: u hrubého těla jsem uváděl příklad automobilu, kanceláře a také ten aspekt, že nikdo z nás si nemyslí: „Já jsem auto, já jsem kancelář.“ A také jazykově říkáme: „Jdu do svojí kanceláře. Tohle je moje auto.“ Podobně, i když referujeme k jemnému tělu, můžeme říci: „Moje trávení je dneska špatné.“ Nebo: „Moje paměť je vynikající. Prožívám krásné emoce, mám krásné emoce.“ To znamená, že je zde rozdíl mezi objektem, který kdosi vlastní, a subjektem. A z toho vyplývá, to nám napovídá, že ani jemné tělo nejsem já. Já, míněno moje pravá, trvalá, neměnná esence, se nachází kdesi za hrubým tělem a kdesi za jemným tělem.

Příčinné tělo

A to nás pomalu přivádí ke třetímu tělu, které nazýváme kāraṇa-śarīra neboli kauzální, příčinné tělo. Můžeme si ho představit podobně, jako si představujeme nebo vidíme kolem sebe v přírodě semínko, ze kterého nejprve vzklíčí a potom vyroste strom. Podobně z příčinného těla vzniká jemné a hrubé tělo. Také bychom mohli říci, že v příčinném těle se nachází jak jemné, tak hrubé tělo ve své potenciální, budoucí, možné podobě.

To znamená, že když půjdeme do lesa nebo na kraji lesa spatříme veliký dub, nikdo z nás nebude mít pochybnost o tom, že dub pochází ze žaludu. Že ten dub, který v tu chvilku vidíme, vzklíčil a pak vyrostl ze žaludu, přestože jsme ten žalud nikdy neviděli a nikdy ho neuvidíme. Podobně kauzální tělo jsme nikdy neviděli a nikdy neuvidíme. Já jsem neviděl své kauzální tělo. Podobně vy neuvidíte vaše.

Nicméně to ještě neznamená, že pokud jsme něco nikdy neviděli, tak to neexistuje. Existuje kolem nás spousta vcelku obyčejných věcí, které jsme nikdy neviděli a neuvidíme, neslyšeli a neuslyšíme, neochutnali a neochutnáme a tak dále. A přesto existují. A naopak vnímáme věci, řeknu vám za chvilku příklady, které ve skutečnosti nejsou. To znamená, že naše vnímání pěti smysly je sice dobré, praktické, užitečné, ale má podstatná omezení.

Tak například pravděpodobně mě teď vidíte na nějaké obrazovce a k tomu, abyste mohli poslouchat to, co vám říkám, pravděpodobně potřebujete Wi-Fi nebo nějaký datový přenos. Nepochybně ho nevidíte a nikdy ho neuvidíte. Naopak typický příklad toho, co vidíme a co ve skutečnosti vůbec není, je například to, že když v noci vyjde na oblohu měsíc, zdá se nám, že svítí. Dokonce za jasného úplňku, hlavně v zimě, je světlo skoro jako ve dne. Můžeme se procházet přírodou, vidíme dlouhé stíny a je krásně vidět. Zdálo by se. Podíváme se na měsíc a taky řekneme: „Měsíc dneska jasně svítí.“ Ve skutečnosti měsíc žádné světlo nevydává, je to pouze odraz. Pouze se nám jeví, jako by světlo vydával.

Podobně se nám jeví, že jsme fyzické, případně, možná po dnešní přednášce, jemné tělo. Ve skutečnosti nejsme ani jemné tělo, ani hrubé tělo, a dokonce nejsme ani kauzální tělo, příčinné tělo, ze kterého tato dvě těla vznikla.

Příčinné tělo jako avidyā, prakṛti a Māyā

Jinak Vedānta používá v sanskrtu pro kāraṇa-śarīra neboli příčinné, kauzální tělo ještě tři další termíny. Každý z nich má trošku jinou konotaci. Ten první termín se nazývá avidyā. Volně se překládá jako nevědomost, ale v kontextu kauzálního těla má to slovo trošku jiný význam. Také jako prakṛti neboli příčinná hmota, nebo také jako Māyā.

Když se podíváme kolem sebe na hmotu, na energii a na vesmír, víme, že platí zákon zachování hmoty. To znamená, že hmota se nikdy nemůže zcela ztratit. Hmota se může přeměnit na energii a energie se naopak může přeměnit na hmotu. Hmota a energie mohou měnit svoji formu, ale nemohou nikdy zcela zmizet. To znamená, že ve finále energie rovná se hmota, hmota rovná se energie, byť v jiné formě a s jinými vlastnostmi.

A podobně v přírodě vidíme, že jednotlivé objekty neustále mění své bytí, to, jak se nám jeví: projevují se, a naopak zdánlivě spí, nebo je nejsme schopni vnímat. Příklad: noc, den. Hvězdy se rodí, vznikají, pak explodují a zanikají. Člověk se rodí, umírá. Nebo bdělý stav, spánek. Takže všechno kolem nás má dvě strany mince. A podobně opakovaně naše jemné tělo a hrubé tělo se vynořují, chcete-li, z příčinného těla a poté v určitém cyklu, dlouhém cyklu se do něj znovu navracejí.

To znamená, že příčinné tělo má mnohem delší životnost než jemné tělo a hrubé tělo, a v zásadě odchází, končí pouze v okamžiku, kdy člověk dosáhne osvícení, absolutního osvobození. Podobně jako vědci nejsou schopni zjistit, co se stalo před velkým třeskem, protože je to moment singularity, tak podobně nejsme schopni rozlišit, vnímat, zcela pochopit naše příčinné tělo. Vedānta říká, že má takzvanou nerozlišitelnou povahu, nirvikalpa svarūpam. Svarūpam je povaha, nirvikalpa je cosi, co je jednolité, nerozlišitelné. Nevnímám ho ani já, ani vy, ani nikdo jiný. Ale to neznamená, že by neexistovalo. Tak jako když vidíme vzrostlý dub, neznamená to, že v určité fázi to nebyl malý stromek, výhonek nebo semínko žaludu.

Tři pohledy na člověka

Tolik tři těla. Byl bych rád, abyste si z dneška odnesli pochopení toho, že nemáme jenom jedno fyzické tělo, a to jsme my. Byl bych rád, abyste odešli s podezřením, že možná je to všechno trošku jinak, než jste si doposud mysleli. A že každý z nás má k dispozici tři těla: hrubé tělo, jemné tělo a příčinné tělo.

V příštích hodinách se mimochodem podíváme na člověka ještě trošku z jiného úhlu. Protože cílem Vedānty je postupně nám pomoci nalézt odpověď na otázku, kdo jsme, kdo jsem a co je svět kolem mě, co je Bůh, pravda a jestli něco takového vůbec je. A také jaké jsou vztahy mezi nimi. Tak jako když vezmeme nějaký předmět, tady vezmu diář, můžu se na něj kouknout zepředu, zezadu, zevnitř, můžu obracet jeho jednotlivé listy. Tak my jsme se dneska podívali na člověka ve třech vrstvách a v příštích hodinách se na něj podíváme ještě trošku jinak.