Védy, tři kvality a čtyři období života

Minule jsme si řekli, že se člověk liší od zvířat především tím, že plánuje, vybírá si cíle a přemýšlí o svém životě jako celku. Zvířata oproti člověku fungují perfektně, protože mají instinkt, a můžeme také říci, že jsou de facto naprogramovaná. Povídali jsme si o tom, že lidé sledují zdánlivě nekonečné množství cílů, ale když se na všechny podíváme, usilují ve skutečnosti zhruba o čtyři různé věci. Buď usilují o bezpečí nebo zabezpečení, případně bohatství, tomu jsme říkali artha. Druhou skupinou bylo potěšení, komfort, radost a požitek ze života, tomu jsme říkali kāma. Třetí skupinou bylo dělat správné věci, žít a jednat správně, v souladu s hodnotami, a tomu jsme říkali dharma.

Pak jsme si řekli, že existuje ještě jedna možnost, a to usilovat o absolutní svobodu. Svobodou jsme mysleli to, že člověka, jeho pohodu a štěstí neovlivňuje přítomnost nebo nepřítomnost některých lidí, věcí, situací a životních podmínek okolo. Také jsme si řekli, že první tři cíle mají jistá omezení. Pro omezení jsme použili i slovo vada, abychom si ukázali, že i když jich dosáhneme, nebudeme nikdy úplně spokojení.

Těm vadám jsme říkali doṣa a vyjmenovali jsme si tři. První vadou bylo, že dosahování každého cíle, například když vyděláváme peníze, je spojeno s úsilím, s bolestí a s námahou. Udržování toho, co máme, je spojeno s námahou také. A ať v životě získáme cokoli, dříve či později to ztratíme. To byla první vada. Druhou vadou bylo, že ať získáme cokoli, nikdy nejsme dlouhodobě spokojení.

Ten, kdo získá sto tisíc, chce získat milion, a ten, kdo získá milion, chce víc milionů. Nebo ten, kdo chodí na vysokou školu, se už těší, až začne vydělávat peníze. Když už vydělává, těší se na moment, kdy založí rodinu. Kdo založí rodinu, těší se, až přijdou děti. A ten, kdo vychovává děti, chodí do práce a třeba se ještě stará o stárnoucí rodiče, cítí, že je toho na něj hodně, a těší se, až mu děti odrostou.

To byla druhá vada. Ukazovala nám, že ať získáme cokoli, ať jsme v jakékoli situaci a ať se nám cokoli podaří, nikdy nejsme úplně spokojeni. Třetí vadou bylo, že ať cokoli získáme, staneme se na tom závislí, ať je to člověk, věc, nebo podmínky, ve kterých žijeme. A všichni víme, že když jsme na někom nebo na něčem závislí, nejsme svobodní.

Ukázali jsme si tedy tři vady a řekli jsme si, že existuje ještě čtvrtá možnost, svoboda, v sanskrtu mokṣa. Někteří lidé, když prohlédnou omezení prvních tří cílů, se rozhodnou soustředit se v životě především na to, aby získali svobodu. To neznamená, že by první tři cíle byly špatné nebo že bychom je měli zahodit či kritizovat. Je ale dobré si uvědomit, že mají jistá omezení.

Védy

Dnes se společně podíváme na to, jak můžeme všech čtyř cílů, které jsme probrali, dosáhnout. Podíváme se na Védy, na zdroje a na návod, který nám k dosažení těchto cílů poskytují. Použil jsem slovo Veda. Oblast neboli filozofii, kterou budeme společně studovat, nazýváme Vedānta. Je to opět sanskrtské slovo složené ze dvou slov. Prvním je veda a druhým anta.

Veda znamená poznání nebo vědění a anta znamená konečné, finální nebo také nejvyšší vědění. Zároveň se Vedānta vyskytuje na konci Véd, je to tedy vlastně jejich konečná část. Literatura, která se tímto tématem zabývá, je obrovská. Kdybychom všechny ty spisy dali na hromadu, zabraly by nejspíš půlku této místnosti, možná i celou. Má dvě základní části.

První je, řekl bych, ta podstatná, možná nejzajímavější a svým způsobem nejzáhadnější a nejtajuplnější. Jsou to právě zmíněné Védy. Na Védách je zajímavé, že nevíme, kdo s nimi přišel jako první. Byly tu odpradávna, od nepaměti, a je to zřejmě nejstarší dochovaná literatura, kterou jako lidstvo máme. V první fázi se předávaly pouze ústně z generace na generaci. Učitel je předal žákovi, žák se stal učitelem a předal je dalšímu žákovi. Takhle se předávaly po tisíce a tisíce let.

Předávaly se zřejmě v nezměněné nebo téměř nezměněné formě. Umožnilo to jednak to, že tito lidé byli výjimeční a měli vynikající paměť, jednak to, že Védy byly uzpůsobené tomu, aby se dobře pamatovaly. Některé jsou ve formě zpěvů, jiné ve formě manter. Sanskrt má tu výjimečnou vlastnost, že se v něm dá zpívat i próza. Mimochodem, málokterá jiná filozofie se dá zpívat. Tahle ano a možná ji někdy uslyšíte.

Védy máme čtyři: Ṛg-veda, Yajur-veda, Sāma-veda a Atharva-veda. Podle všeho jsme jistou část Véd už ztratili. Nejzajímavější na Védách je to, že o nich říkáme, že nejsou produktem lidského úsilí ani produktem lidského intelektu. To znamená, že je dávní mudrci (ṛṣi) nevymysleli, ale že se jim zjevily v mysli. Můžete si to představit tak, jako když si doma naladíte rádio na určitou vlnovou délku, na určitou stanici, a pak tu stanici přijímáte.

Podobně, jako když si naladíte televizi, přijali tehdy tito mudrci shůry poznání pravdy, které je ve Védách obsaženo. Tolik k Védám jako k primárnímu zdroji. Postupně, jak budeme pokračovat, se jimi budeme zabývat víc.

Odvozená literatura

Když nám někdo napíše na tabuli rovnici E = mc², málokdo z nás pochopí, co se tím její autor Einstein snažil říct. S Védami je to podobné. Kdybyste Védy otevřeli, zejména jejich poslední část, Upaniṣady, a začali číst jednotlivé mantry, ne v sanskrtu, ale v angličtině nebo v češtině, pravděpodobně by nikdo z nás nerozuměl, přestože bychom četli slovo za slovem. Proto se kdysi dávno, a možná i v současné době, lidé, kteří Védám rozuměli, pokusili Védy zpřístupnit a kodifikovat. Svým způsobem nám poznání, které je v nich obsažené, naředili.

Tak jako kdybyste vzali koncentrovanou šťávu a naředili ji jedna ku deseti, jedna ku pětadvaceti, jedna ku stu. A jedna ku stu není nadsázka, Védy bylo skutečně potřeba ředit stále víc, aby se k nim lidé vůbec byli schopni znovu přiblížit. Vzniklo tak něco, čemu můžeme říkat odvozená literatura. Cílem celé této obsáhlé literatury je různými způsoby vysvětlit, co se nám Védy vlastně snaží říci. A připravit nás, nebo aspoň některé z nás, na to, abychom jim jednou byli schopni porozumět.

Postupně tak vznikly sūtry. Možná znáte Pataňdžaliho Jógasútru, někteří možná budete znát Kámasútru. Jsou to často hutné texty, které ve formě aforismů říkají určitou důležitou pravdu. Potom přišlo něco, čemu se říká smṛti, purāṇy a další příběhy, například itihāsa, až po komentáře, kterým se říká bhāṣya. Když se vrátím k příběhům, v sanskrtu purāṇy, fungují tak, že se vezme jedno určité tvrzení nebo jedna pravda.

Tou pravdou může být třeba mluvit pravdu (satyaṃ vada) jako dlouhodobá lidská hodnota, která platila, platí a platit bude. A s cílem ilustrovat tuto důležitou hodnotu máme k dispozici celý příběh. K filozofické literatuře patří i velké eposy Rāmāyaṇa a Mahābhārata. Jsou to obrovská díla, jedno z nich čítá tuším nějakých sto nebo dvě stě tisíc veršů. Jsou to mohutné knihy a vystupují v nich různé mytické postavy. Například desetihlavá postava, která se jmenuje Rāvaṇa. Možná jste někdy viděli ilustraci, nebo se můžete podívat na internet a uvidíte desetihlavé monstrum.

Není to proto, že by si lidé mysleli, že se takové bytosti vyskytují. Postava Rávany se nám snaží ilustrovat rozpolcenou osobnost: jedna hlava chce tohle a druhá hlava chce něco jiného. Nejjednodušší formou literatury, která se nám snaží Védy objasnit, jsou, řekl bych, komentáře (bhāṣya). Některé jsou velmi staré, stovky a stovky let, a vysvětlují jednotlivé Védy, Bhagavadgítu nebo jiné texty.

Komentářů máme celou řadu. Dokonce existují komentáře ke komentářům, a dokonce i komentáře ke komentářům ke komentářům. To je dobré v tom, že díky nim jsme schopni opravdu pochopit, co ve Védách je.

Veda-pūrva a Vedānta

Literatura, která nám ukazuje, jak dosáhnout svých cílů, se nazývá śāstra. Je to složené ze dvou slov, śās a tra. Śās znamená učit a tra znamená ochraňovat. Nejprve nás tedy ochraňuje a potom nás učí, jak těchto cílů dosáhnout.

Védy jsou nám k dispozici a nechávají nás vybrat. Můžeme je nechat být a ignorovat, nebo je můžeme použít a dočíst se v nich návod, jak dosáhnout bohatství, jak si užít život, jak žít v dharmě, tedy správný život v souladu s lidskými hodnotami, nebo jak dosáhnout svobody neboli mokṣi. První část se jmenuje veda-pūrva a druhá veda-anta.

Budeme se zabývat zejména Vedāntou. Védy nám mimo jiné přinesly i návrh společenské infrastruktury a návod, jak procházet lidským životem tak, aby člověk postupně dosahoval svých cílů a zároveň zjemňoval svou osobnost. Vedānta přichází s unikátním konceptem tří guṇ, textur neboli vlastností osobnosti, které se nazývají sattva, rajas a tamas. Za chvilku je vysvětlím. Společnost, ve které žijeme, dalo by se říci západní společnost, nám poskytuje infrastrukturu především k tomu, abychom zvyšovali svou materiální prosperitu a měli pohodlný, hezký a dalo by se říci zábavný život.

Možná by se také dalo říci, že Indové svým způsobem zvládají lépe svou chudobu, než my tady na Západě zvládáme svou materiální prosperitu. Chci tím říct, že ať máme jakékoli bohatství a úspěchy, samy o sobě jsou bezcenné, pokud nejsme osobnostně vyspělí lidé. To je možná i hlavní téma Bhagavadgíty, kde se na bitevním poli setkává Kṛṣṇa s Ardžunou.

Arjuna je de facto prototypem úspěšného, bohatého, slavného, chrabrého a hezkého mladého muže, který má všechny úspěchy, jaké si umíme představit. Ve chvíli, kdy má začít bitva mezi dobrem a zlem, si Arjuna jde prohlédnout bojiště, aby zavelel do boje, a psychicky se úplně složí. Položí luk a prohlásí, že se mu klepou kolena, že má sucho v hrdle a že se třese. Napůl si lehne, napůl sedne a blábolí nesmysly.

Každý z nás, ať jsme, nebo nejsme tak úspěšní jako Arjuna, se více či méně dostane do podobné situace. V tu chvíli mu Kṛṣṇa, poté co ho o to Arjuna požádá, předá celé učení, které mu pomůže zvednout se, vstát, bojovat a v bitvě zvítězit. Podobně nám Védy poskytují infrastrukturu k tomu, abychom jako společnost dosahovali nejen zmíněných materiálních cílů, ale abychom prosperovali i lidsky a spirituálně. Zároveň nám poskytují i návod, jak může každý jednotlivec dosahovat svých cílů.

Tři guṇy

Celé je to postavené na unikátním konceptu, kterému Védy říkají guṇa, česky bychom mohli říci guṇy. To slovo nemá přímý překlad. Znamená něco jako textura, vlastnost, kvalita. Míní se tím kvalita osobnosti, kvalita mysli, ale v zásadě kvalita čehokoli kolem nás, tedy i kvalita hmoty a objektů, které nás obklopují. Podle Véd tedy každý předmět i každý člověk obsahuje namíchané tři složky, ne složky, ale tři textury.

Říká se jim guṇy a jsou tři: sattva, rajas a tamas. Zatím to vypadá hodně tajuplně, ale myslím si, že až to vysvětlím, velmi rychle to pochopíte. Pochopíte i to, jak praktická je to optika, se kterou se můžeme dívat na svět. Jako kdybychom si vzali kouzelné brýle a viděli jimi svět z trochu jiné perspektivy, než jsme ho možná viděli dosud. Člověk, u kterého převažuje sattva, je obvykle klidný a spokojený, po ničem aktuálně silně netouží, necítí strach ani napětí, je přemýšlivý, pozorující a objektivní.

Určitě si takového člověka umíte představit. Možná jich nebude mnoho, ale někoho takového ve svém okolí určitě máte. Je to jistá kvalita, o kterou usilují jak ti, kdo se věnují yoze, tak studenti Vedānty. Pokud má člověk dostatek sattvy, a sattva se dá pěstovat, o čemž si budeme ještě mnohokrát povídat, aspoň doufám, je připraven velmi rychle se učit a velmi dobře rozumět tomu, co Vedānta sděluje.

Druhou kvalitou, kterou kolem sebe vídáme mnohem častěji, je rajas. Je to stav vášně, aktivity, touhy, stresu, potřeby jednat, jistý neklid. Takový člověk je neustále zaneprázdněný. Máme jednu dobrou známou, dámu o pár let starší, než jsme my se ženou, která v jednom okamžiku zvládá řídit auto, telefonovat, jíst, upravit si rtěnkou rty a ještě si s námi povídat. A stíhá to všechno.

Je to proto, že má hodně radžasu. Přemíra radžasu samozřejmě způsobuje řadu problémů, protože člověk je ve stresu, je neklidný, dělá chyby a snadno se rozzlobí. Na druhou stranu je výkonný a produktivní. Je to ten aspekt v nás, který nás nutí k horečné aktivitě. Když se rozhlédnete kolem sebe, určitě uvidíte, že radžasu je kolem nás spousta.

Třetí kvalitě se říká tamas. Pokud ji vztáhnu k mysli nebo k člověku, je to kvalita, která vede ke spavosti, tuposti, nedbalosti, bezohlednosti a hrubosti. Člověk nedbá na to, jak to kolem něj vypadá, co jí, co pije, co má na sobě a jaké důsledky mají jeho činy. Je to taková lenivá, letargická, tupá část naší osobnosti.

Když si představíte všechny tři, ještě jednou je zopakuji, sattvu, radžas a tamas, v každém z nás jsou zastoupené všechny. Nicméně nás odlišuje to, že v každém z nás jsou zastoupené ve velmi odlišném poměru. A nejen to. I během dne, ať jsme jacíkoli, má vždycky jedna z nich tendenci vystoupit do popředí.

Brzy ráno se například projevuje zejména sattva. Asi tušíte, že přes den, kdy pracujeme a jsme aktivní, je dominantní rajas. A navečer, když si sedneme s pivem, zapneme televizi a otevřeme si třeba pytlík chipsů, vystupuje naopak do popředí tamas. Málokdo to posledně zmíněné udělá brzy ráno v šest, ale určitě i takoví lidé jsou, a to jsou právě ti, kteří jsou dominantně tamasičtí.

To jsou tedy tři kvality, sattva, rajas a tamas. Na jejich základě přišly Védy s přirozeným rozdělením společnosti, které kdysi v Indii fungovalo zřejmě poměrně důsledně a přirozeně, posléze bylo zneužito a také nepochopeno. Když se rozhlédnete kolem sebe, uvidíte ho i u nás. Člověk, který usiluje o kultivaci své osobnosti, se snaží zvyšovat poměr ve prospěch sattvy, ubrat na radžasu a eliminovat tamas.

Čtyři skupiny společnosti

Védy přišly s přirozeným rozdělením společnosti na čtyři základní skupiny, kterým říkají varṇy. Je to rozdělení na základě guṇ, které jsem vám před chvilkou stručně popsal. Použiji sanskrtské názvy: brāhmaṇové, kṣatriyové, vaiśyové a śūdrové. První skupinou jsou brāhmaṇové, lidé, u kterých dominuje sattvický aspekt.

Kdysi to byli právě moudří ṛṣiové a kněží, u jiných národů nepochybně šamani nebo členové rady starších. Jsou to lidé moudří a přemýšliví, za kterými ostatní chodí pro radu. Dnes to budou třeba vědci, duchovní, učitelé a profesoři. Sami by se brāhmaṇy nenazvali a ani my je tak nazývat nemusíme. Mají ale s touto skupinou společné to, že u nich dominuje sattva, klidný, přemýšlivý a vnímavý aspekt. Rajas je u nich zastoupen v mnohem menší míře a tamasu je úplně maličko.

Druhou skupinou jsou kṣatriyové. Volně bychom je mohli přeložit jako válečníky, nebo možná krále a vojevůdce. Byli to lidé, kteří kdysi nesobecky, v zájmu všech, spravovali nějaký celek, zemi, rod nebo území. U nich dominoval rajas. Byli aktivní, činorodí, silní a schopní. Ostatní je respektovali pro jejich lidské kvality, pro jejich nesobeckost i pro jejich fyzické kvality. Na druhém místě v jejich mixu byla sattva.

Byli tedy aktivní, silní, někdy bojovní, ale zároveň moudří, přemýšliví a objektivní. To je skupina kṣatriyů. Dnes k ní možná patří někteří ředitelé a někteří politici, zkrátka lidé, kteří nesobecky vedou ostatní. Třetí skupině se říká vaiśyové. Jsou to lidé, které bychom mohli nazvat obchodníky a podnikateli. Kdysi to byli zemědělci, dnes možná spíš lidé ve službách.

V této skupině dominuje aktivita, výrazně dominuje rajas. Jsou to lidé, kteří jsou často aktivní, protože chtějí něco získat pro sebe, protože jsou ve skutečnosti převážně sobečtí. Tím, že jsou aktivní, slouží a pracují, ale umožňují ve společnosti jako celku relativně rozumné přerozdělení bohatství a materiální prosperitu. Také tedy hrají svou roli. Mají ale mnohem méně sattvy, mnohem méně objektivity, přemýšlivosti a hloubky, a také mnohem méně tamasu, protože jsou zkrátka pracovití a činorodí.

Poslední skupinou jsou śūdrové, což bychom mohli přeložit jako lidé, kteří fyzicky pracují. Jsou to v zásadě lidé, kteří pracují, protože pracovat musí, aby přežili a uživili se. Dělají to, co se jim řekne. Když se jim nic neřekne, nedělají nic, nebo toho moc nedělají, nebo to dělají nedbale, halabala, špatně nebo pomalu. Dominuje tu tamas doplněný trochou radžasu, s minimem sattvy, protože často ani nevědí, proč dělají to, co dělají, nebo je to ve skutečnosti nezajímá.

To je poslední skupina, śūdrové, neboli pracující. Védy tedy přišly s touto klasifikací: brāhmaṇové, kṣatriyové, vaiśyové a śūdrové. Naše společnost takto dnes rozhodně organizovaná není a možná ani být nemá. Je ale dobré vědět, že taková klasifikace kdysi fungovala a ve své době byla funkční. Zároveň je dobré mu rozumět a zamyslet se, kam bych asi patřil já, abychom věděli, kam směřovat své úsilí a kde se uplatnit.

Jestli patřím spíš mezi vaiśye, nebo mezi kṣatriye, nebo jestli jsem spíš přemýšlivý jako brāhmaṇové. Pokud tomuto rozdělení rozumím, chápu lépe sám sebe. Zároveň jsem schopen se lépe dívat na své bezprostřední okolí a na lidi kolem sebe. Když vidím nějakého politika, ředitele nebo jiného známého člověka, můžu si říct: aha, tenhle člověk má profil někoho, koho bychom mohli nazvat kṣatriyou, válečníkem, proto asi dělá to, co dělá.

Tu a tam se stane, že někdo zaujímá úplně jiné místo, než by mu osobnostně svědčilo. Sám to o sobě třeba neví, a my to vidíme. Proto tři guṇy a čtyři skupiny lidí ve společnosti, jak se kdysi říkalo, čtyři varṇy.

Čtyři životní období

Společnost, ve které žijeme, se dívá na život v určitém stereotypu. Obvykle tak, že se člověk narodí, je malý, chodí do školy, dospívá, zakládá rodinu, začne pracovat, přijdou děti, v určité fázi děti odcházejí, vylétají z hnízda, a pak se lidé těší na vnoučata. Nicméně často přichází stáří, bolest, nemoc a smrt. Vedānta se na život dívá jako na čtyři oddělené fáze. Můžete si je představit jako čtyři výškové tábory při výstupu na Mount Everest, každý je výš a výš. Na rozdíl od běžného západního pohledu jde tedy člověk ve Vedāntě de facto stále vzhůru. Každá fáze s sebou nese jiné povinnosti a jinou roli.

Zase vám řeknu názvy v sanskrtu a pak je zkusím přeložit. První fáze se nazývá brahmacarya, pak následuje gṛhastha, vānaprastha a sannyāsa. Brahmacarya je fáze studenta, gṛhastha fáze hospodáře a třetí fáze, vānaprastha, je fáze života v ústraní. Čtvrtá, sannyāsa, se skoro nedá přeložit, ale je to de facto fáze mnicha. Ve skutečnosti je to druhá studentská fáze, jak si za chvilku řekneme.

Fáze studenta, brahmacarya, se trochu podobá tomu, jak se na život díváme i u nás v Evropě nebo možná v Americe. Jsou to první roky života, dětství a dospívání, kdy se učíme. Rozdíl je v tom, že vzdělání nás v našem pojetí obvykle připravuje na práci, vydělávání peněz a kariéru. To je samozřejmě v pořádku. Vedānta jen říká, že bychom neměli opomenout ani vzdělávání v oblasti životních hodnot.

A že bychom neměli opomenout ani to, aby člověk rozuměl, jaké cíle v životě vlastně může mít. Že může mít různé cíle a že tyto cíle s sebou nesou jisté výhody a také jistá omezení. Výsledkem by mělo být, že člověk, když završí studentskou fázi (brahmacarya), je opravdu připraven naplno vstoupit do další fáze. Je to fáze, kterou můžeme nazvat fází hospodáře, pracovní fází, fází rodiny. Ví, co od ní čekat a co mu přináší, a je na ni úplně připraven.

Jak možná víte z vlastní zkušenosti nebo z pozorování lidí okolo, ne každý, kdo vstoupí do rodinného a pracovního života, je na tuto fázi úplně připraven. Druhou fází je tedy fáze hospodáře, v sanskrtu gṛhastha. Je to fáze mladého člověka, který už vyzrál a je připraven pracovat, sloužit a založit rodinu. Rozdíl bývá obvykle v tom, že u nás se zamilujeme, potom se vezmeme a v některých případech máme děti.

Děláme to proto, že možná vědomě, možná podvědomě věříme, že když spojíme svůj život s někým jiným, budeme v tom spojení už navždy šťastní, tak jak to bývá v pohádkách: a žili spolu šťastně až do smrti. Existuje ale i trochu jiný pohled. Rodina a práce nám poskytují příležitost sloužit, naučit se milovat, něco se naučit a připravit se na další fázi. Tou je fáze života v ústraní, vānaprastha. To neznamená nutně, že by měl člověk odejít někam do lesa, do chatrče.

Jak člověk přirozeně fyzicky stárne, jeho energie obvykle klesá. Děti rostou a potřebují nás čím dál méně, přestože my se jim někdy věnujeme stále stejně, možná až moc, a nedáváme jim svobodu, kterou by potřebovaly. Tato životní fáze je příležitostí získat jistý odstup od každodenního shonu, abychom měli čas víc přemýšlet o posledním cíli. Abychom měli čas podívat se, jestli objekty a věci slouží nám, nebo jestli se za věcmi pořád ještě honíme a sloužíme spíš my jim.

Je to tedy fáze jistého odstupu. Někdo může zvolit život víc v ústraní, jiný je stále v rodině, v práci a aktivní, jen možná o trochu méně. Když se nad tím zamyslíte, náš běžný český a evropský pohled se od tohoto liší. Někdo může být frustrovaný a říct si: děti už jsou venku, nikdo mě nepotřebuje, co teď se životem, energie pomalu ubývá. A člověk se může cítit nepotřebný.

Kdo se na to naopak podívá z jiného pohledu, to vítá, protože si řekne: mám víc času pozorovat a přemýšlet, je vlastně prima, že mě děti už tak úplně nepotřebují a že v práci stačí, když pomůžu pár dnů v týdnu nebo půlku dne každý den. To je třetí fáze, vānaprastha, která v sobě vlastně skýtá příležitost. Poslední fáze života se nazývá sannyāsa. Kdysi dávno, a možná ještě dnes v určitých komunitách, je spojená s obřadem, při kterém se člověk zřekne všech svých povinností a majetku, odchází od rodiny a ve světě už nemá žádné další povinnosti.

Pro někoho z nás to může znít děsivě. Pokud to děsivě zní, znamená to jen, že nejsme připraveni něco takového udělat. A je naprosto v pořádku, že připraveni nejsme, a není třeba, abychom to dělali. Mělo to nicméně řadu praktických výhod. Především to, že se takový člověk mohl soustředit jen na studium, na učení druhých, na meditace a další duchovní techniky, a společnost to věděla a chápala.

Takový člověk nosil určitý oděv v určité barvě, měl možná nějaké znamení na čele nebo určitý náhrdelník kolem krku. Když šel od vesnice k vesnici, od města k městu, tam, kde se zastavil, ho ubytovali, dali mu najíst a mohl se umýt. Večer, když poseděl a povečeřel, si s ním lidé popovídali, a pokud měli nějaké problémy, mohli je s ním probrat. Byl to de facto potulný psycholog, i když to nebyl jeho primární účel, a řekl jim, co mohl a co uměl.

Takový člověk tedy něco dostal a něco dal, možná mnohem víc dal, než dostal. Tím, že se pohyboval a obvykle se zdržel jen chvilku, třeba pár dní, nelpěl na místě, na lidech, na ubytování ani na dobrém jídle a oni nelpěli na něm. Takový člověk byl svobodný, trochu jako vítr nebo jako mrak: přišel, zafoukal a zase odešel. Byl odpoutaný od všeho, k čemu jsme obvykle připoutaní my, od svého telefonu, auta, odpoledního cappuccina nebo ranního espressa.

To je fáze, která se nazývá sannyāsa. Česky pro ni nemáme překlad, ale jde o nějakého potulného mnicha nebo potulného mudrce. Když se na tuto cestu životem podíváte, obsahuje všechno. Obsahuje studium a přípravu na rodinu, na život ve společnosti, na práci a na službu. Zároveň člověka dokonale připraví na stárnutí, na odcházení a především na dosažení svobody. Teprve dosažením úplné svobody je totiž život úplně završen.

Život není završen tím, že splatím hypotéku, ani tím, že děti založí vlastní rodinu a já mám vnoučata. Všichni asi cítíme, že je to sice pěkné, ale není to úplné dovršení života. Člověk svůj život završí jen tehdy, když je svobodný. Zmínil bych ještě, že jednotlivé fáze lze vynechat. Teoreticky může někdo relativně mladý skočit ze studentské fáze rovnou do fáze poslední.

Takový výjimečný člověk je na to zkrátka připraven. Většina z nás naopak projde životem tak, že projde první dvě fáze a možná kousek třetí, protože to odpovídá naší připravenosti a stupni našeho duchovního rozvoje.

Co jsme dnes probrali

Tolik pro dnešek. Probrali jsme tři okruhy. Povídali jsme si o systému tří guṇ, sattvy, radžasu a tamasu, a o tom, jak se tyto guṇy projevují v naší osobnosti. Řekli jsme si, že když se rozhlédneme kolem sebe, lidé jsou jiní.

Jsou jiní právě proto, že tři guṇy jsou v nich různě zastoupené. Někdo má víc sattvy, takovým lidem se dřív říkalo brāhmaṇové, má tendenci učit, přemýšlet a pozorovat. Někdo jiný dělá jen to, co se mu řekne, ani neví, proč to dělá, a když nemusí, nedělá nic. To je člověk, který má hodně tamasu. A velká část lidí je někde uprostřed a ti mají naopak hodně radžasu.

Potom jsme se podívali na čtyři životní fáze, kterými každý prochází, od studentských let (brahmacarya) až po vyvrcholení, kdy člověk dosáhne opravdové svobody od všeho a všech na světě.

Příště se podíváme na to, jak všech čtyř cílů dosáhnout. Vedānta nám k tomu nabízí praktické nástroje, které se jmenují karma-yoga, upāsana-yoga a jñāna-yoga.