Poznání sebe sama

Co jsme probrali minule

Jestli si ještě vzpomínáte, na úplném začátku této série jsme si povídali o tom, že my jako lidé můžeme sledovat čtyři různé cíle: artha, kāma, dharma a mokṣa. Cokoli, o co v životě usilujeme, dokážeme přiřadit k jednomu z těchto cílů. Potom jsme si krátce povídali o třech guṇách, o kastách neboli varṇách, o kterých už mluvit nechci, a také o čtyřech āśramech, volně přeloženo o čtyřech fázích života člověka. Na ty čtyři āśramy dnes shodou okolností v závěru navážeme.

Také jsme si řekli, že písmo, Védy, nám poskytuje návod, jak těchto cílů dosáhnout. Mimo jiné jsme si řekli, že existují tři základní duchovní disciplíny: karma-yogu, upāsana-yogu a jñāna-yogu. Karma-yoga je správné jednání se správným postojem. O správném jednání jsme si ve stručnosti řekli, že čím méně sobecké moje jednání je a čím širšímu okruhu prospívá, tím je z duchovního hlediska kvalitnější. Správný postoj znamená postoj oddanosti a přijetí. Ať je výsledek jakýkoli, mám na něj sice vliv, v některých případech i podstatný, ale bezprostřední výsledek nemám plně pod svou kontrolou. Působí totiž celá řada sil a zákonitostí, které nemohu plně kontrolovat.

Řekli jsme si také, že karma-yoga vede k tomu, čemu se říká citta-śuddhi, neboli ke klidné a připravené mysli. Z pohledu Vedānty je to prostředek. Pro řadu lidí je to nepochybně i cíl a je to krásná věc i v relativní míře. Hovoříme tu o klidné mysli v relativní míře.

Druhou disciplínou byla upāsana-yoga, kterou jsme si definovali jako umění ovládnout, disciplinovat a integrovat naši osobnost. Především prostřednictvím fyzické disciplíny, disciplinované mluvy, ovládání a kontroly smyslových orgánů a opatrného zacházení s nimi, a hlavně jako schopnost ovládnout naši mysl.

Jñāna-yoga a svoboda

Dnes přicházíme ke klíčové disciplíně. Ti, kdo tu dnes jsou, všichni víte, že je klíčová a že nás na ni karma-yoga a upāsana-yoga připravovaly, nebo připravují. Je to jñāna-yoga, volně bychom mohli říci yoga poznání. Slovo jñāna tu referuje k Sebe-poznání.

Každý z nás má samozřejmě jisté povědomí, ve většině případů velmi pevné přesvědčení, o své osobnosti, o své fyzické osobnosti, tak jak o ní běžně uvažujeme. Někdy jsme se narodili, někam jsme chodili do školy a tak dále. Někde jsme pracovali, pracujeme a žijeme. Z duchovního pohledu by se dalo říci, že máme dva životopisy. Tohle je ten povrchní, o kterém běžně přemýšlíme a hovoříme. Předmětem jñāna-yogy je ale poznání našeho pravého bytí, naší pravé podstaty, toho, co skutečně jsme. Něčeho, čemu se také říká parā prakṛti neboli naše vyšší podstata, vyšší povaha našeho já. Můžeme tomu říkat základní já, věčné já, trvalé já, neměnné já. Můžeme používat různá slova. To je smyslem jñāna-yogy.

Možná v tomto okamžiku stojí za to říci si, k čemu je to dobré. Proč bychom se tím vlastně měli zabývat? Je to dobré k tomu, že prostřednictvím jñāna-yogy jsme schopni dosáhnout něčeho, čemu se říká mokṣa, neboli pravá, skutečná svoboda. Pravou skutečnou svobodou samozřejmě myslím vnitřní svobodu, svobodu od naší závislosti na vnějším světě neboli na světě objektů. Objekty přitom myslím jak věci, tak často a zejména lidi kolem nás, určité situace a také uspořádání světa, ve kterém se pohybuji. Na svobodu se také můžeme podívat jako na svobodu od prvních tří cílů, od arthy, kāmy a dharmy.

Jakákoli věc, jakákoli osoba, jakákoli situace na světě, šířeji řečeno ve vesmíru, nás totiž má možnost spoutat neboli ovlivnit. Přesně řečeno, pokud se spoutat necháme.

V souvislosti s tím stojí za to zmínit, že existují dva typy spoutanosti. Je to trochu úsměvné. Buď tím, že absentují, že nám chybějí, anebo tím, že jsou v naší přítomnosti. Zní to vesele a asi si to umíte představit. Můžeme si představit určitý objekt, určitý předmět, může to být i jiná osoba, a jeho přítomnost pro mě představuje břemeno a zatěžuje mě. Může to být kritický šéf, nepříjemný zákazník nebo někdo mnohem bližší, můj partner nebo partnerka, se kterou mám větší nebo menší konflikt. Ale může to být i přítomnost kouře v místnosti. Zkrátka přítomnost objektu mě obtěžuje a vadí mi, někdy velmi silně.

Anebo mi může vadit nepřítomnost, absence nějakého objektu a to potom vede k pocitu prázdnoty a k potřebě být s tím člověkem nebo předmětem, nebo v dané situaci. Můžu si třeba říct: Už jsem dlouho nebyl u moře, byl covid a letos to zase nestihnu, a tak moc bych jel. Jinými slovy, je to tyranie vnějšího světa. A je dobré si říct, že tato tyranie pro nás existuje, protože jsme svou svobodu odevzdali vnějšímu světu, světu kolem nás.

V souvislosti s tím je důležité zmínit, že objektem mám na mysli i své tělo, a ještě víc než své tělo vlastní mysl. Mysl je ve skutečnosti mým nástrojem, a ne mým šéfem. Možná by bylo lepší říci, že mysl je mým nástrojem a neměla by být mým šéfem, protože často, asi to znáte, tančíme, jak mysl píská.

To znamená, že člověk, který dosáhne svobody, se cítí dobře, spokojeně a plně, ať už arthu, kāmu a dharmu má, nebo nemá. A právě tato svoboda, vnitřní svoboda, je přímým důsledkem učení Vedānty, přesněji řečeno přímým důsledkem poznání.

Přijetí, odvaha a moudrost

Tato svoboda se mimo jiné projevuje třemi ctnostmi. Pro mě je fascinující, možná pro vás ne, že existuje modlitba v sanskrtu a tuto modlitbu nepochybně přebásnil český básník Jan Skácel. Narazil jsem na ni v knížce pana profesora Kouteckého, zakladatele české onkologie, ne přímo ve sbírce básní Jana Skácela. Už jsem ji párkrát citoval a ještě citovat budu, protože se dobře pamatuje. Ty tři ctnosti, které nám tato svoboda dává, jsou přijetí, odvaha a rozlišování. Myslím, že když vám tu mini básničku povím, připomenete si je.

Jmenuje se, tuším, Modlitba. Člověk se modlí:

„A dej mi sílu unésti všechno, co změnit nemám sil.“ To je první část, to je ta akceptace.

„Odvahu, to, nač stačím, na tomto světě pozměnit.“ To je odvaha k akci.

„A také moudrost, abych znal a od sebe to rozeznal.“ To je viveka.

Je to krásně česky řečené a úplně jednoduché. „A dej mi sílu unésti všechno, co změnit nemám sil, odvahu, to, nač stačím, na tomto světě pozměnit, a také moudrost, abych znal a od sebe to rozeznal.“

Představte si takový život, kdy jsem schopen zdravě a klidně přijmout všechny situace a uspořádání lidí kolem sebe, které nejsem schopen změnit. Zároveň mám odvahu pustit se do změny tam, kde je dobrá naděje, že věci jsem schopen přetvořit, uspořádat jinak nebo vylepšit. A hlavně jsem schopen rozpoznat, co je co.

To byl lehčí úvod.

Prostředky poznání

Teď se to možná pro některé z vás trochu zaostří a pro řadu z vás to bude novější. Nabízí se otázka, jak toto Sebe-poznání můžu získat. Pro prostředek poznání se v sanskrtu používá termín pramāṇa. Svāmījī to slovo, tuším, příliš nepoužíval. Pramāṇam nebo pramāṇa.

My jako lidé máme samozřejmě pět základních smyslových orgánů, instrumentů poznání, kterými poznáváme vnější svět: oči, uši, nos, jazyk a hmat prostřednictvím kůže. Možná si někteří vzpomenete, jak nás Svāmījī učil čtyři prostředky poznání. Pamatujete si je někdo? Byly to pratyakṣa, anumāna a další.

Dá se to asi třídit i trochu jinak. Pro naši diskusi jsou podstatné první dva. První je pratyakṣa, to je přímá percepce. Něco vidím, něco slyším, něco ochutnám a tak dále. To je prostředek, kterým poznáváme svět. Druhým základním prostředkem je inference (anumāna). Znáte ten známý příklad. Na horizontu vidím kouř a řeknu si: „Aha, tam asi hoří.“ Oheň nevidím, ale vidím kouř. To je inference, česky bych tomu asi řekl dovozování.

Na těchto dvou prostředcích stojí naše věda, jak ji známe. Vědci nejprve pozorují svět kolem sebe, ať je to mikrosvět nebo makrosvět, a potom na svých pozorováních logickým odvozováním stavějí.

Podstatné je, že nástroj poznání, oči, uši a tak dále, si nemůžeme zvolit náhodně, podle nálady. Neznamená to, že by nám někdo bral svobodu. Pokud si ale budu chtít prohlédnout třeba nový telefon, použiju k tomu nejspíš oči, možná hmat, možná do jisté míry i uši, abych slyšel, jak zvoní. Pokud si chci prohlédnout tužku, použiju zřejmě oči. Těžko použiju uši. A tady se nabízí otázka, jaký prostředek poznání mi umožní poznat sebe sama.

Oči totiž nevidí samy sebe. Uši se neslyší. To znamená, že subjekt z principu nelze objektivizovat. Sám sebe nejsem schopen objektivně studovat stejným nebo podobným způsobem, jako studuju velryby v oceánu. Velryby jsou objekt, ale sám sebe objektivizovat nemůžu. Podobně jako oči nevidí samy sebe, nejsem schopen ani já studovat sám sebe. Proto se nabízí otázka, jak z toho ven.

Je to spíš řečnická otázka, protože odpověď známe. Pokud chci spatřit svoje oči, můžu si vzít zrcadlo. V zrcadle, ejhle, spatřím svoje vlastní oči. Podobně lze metaforicky říci, že písmo je tou čistou pramāṇou. Je to takzvaná śāstra-pramāṇa, śāstra znamená písmo, neboli také śabda-pramāṇa. Śabda znamená slova, zvuk, co bylo slyšeno. Máme tedy k dispozici písmo, které nám slouží jako zrcadlo. Pokud se do toho zrcadla správně díváme a správně s ním zacházíme, jsme schopni díky němu spatřit a poznat sebe sama.

Představení sobě samému

Je tu ale další problém. Pro mě je relativně mladý, protože jsem o něm nevěděl, ale zároveň bych mohl říct, že je relativně starý, protože právě tím, že jsem o něm nevěděl, trval tak dlouho. Když něco studujeme nebo chceme poznat nějaký objekt, probíhá to obvykle tak, že si o něm nejprve něco nastudujeme. Třeba se rozhodneme, že vezmeme rodinu do Říma. Můžeme vzít knihu, nebo dnes spíš Google a YouTube, a pokusíme se o Římě něco nastudovat, podle toho, jak moc se chceme připravit. To je první fáze poznání objektu a tím objektem je v tomto případě město Řím.

Ve druhé fázi tam odcestujeme, přečkáme fronty na letištích, doletíme nebo dojedeme a nastává přímý prožitek. Jsem tam, je horko, dobré espresso, krásné památky, možná hodně lidí, možná málo lidí a tak dále. Celý život jsme zvyklí fungovat v určitém stereotypu. Když chceme něco poznat, máme nejprve informační, studijní fázi a potom přistoupíme k přímému prožitku.

V případě Sebe-poznání to ale takhle nefunguje. Sám sebe totiž ve skutečnosti znám a vždycky jsem se znal. Znám se teď a budu se znát.

Dají se uvést různé příklady, ale tenhle je asi nejjednodušší. Představte si, že je večírek. Přijdete na něj a bude tam třeba Honza a vedle něj nějaký jiný pán. Chvíli si s tím pánem dokonce povídáte a Honza řekne: „Promiň, zapomněl jsem vás představit. Tohle je František, tohle je Mario.“ V tu chvíli dojde k představení Františka Mariovi a Maria Františkovi, ale ti dva se ve skutečnosti už chvíli znali. Už se viděli, dokonce spolu mluvili, a teď došlo k představení.

Dá se tedy říci, že písmo spolu s učitelem nás představí nám samým. Bez učitele totiž nejsme schopni písmo správně studovat, ani ve správné sekvenci, ani mu rozumět. Spíš by došlo k nedorozumění než k porozumění. Písmo ovládané učitelem, schopným učitelem, nejlépe osvíceného, má tu schopnost, že nás představí nám.

Nepřímé a bezprostřední poznání

Myslím, že tohle je docela důležité. Klidně se u toho zastavme, protože potom to bude asi trochu méně hutné.

Doplnění: Jen pár doplnění. Nepřímé poznání se nazývá parokṣa-jñānam. V předchozím příkladu, kde jsme si definovali aspoň tři základní prostředky poznání, je to anumāna, to dovozování. Přímé poznání nám totiž dávají smyslové orgány, i když si je můžeme vylepšit dalekohledem, mikroskopem, naslouchátkem a já nevím čím vším. Takže dovozování je parokṣa. A pak je přímé poznání, to je aparokṣa. Ještě je třeba dodat, že to je oblast vědy, která studuje objektivní svět. To je naprosto v pořádku, protože pro objektivní svět jsou to naprosto adekvátní nástroje poznání. A věda, vzhledem k tomu, jak daleko pokročila, je používá spíš správně.

Při poznání subjektu je ale zvláštní paradox v tom, že subjekt vlastně známe. Známe sami sebe. Přímé poznání už tedy máme, máme aparokṣa-jñānam. Neznáme se ale jako ten František, abych použil ten příklad, ale třeba jako, já nevím, Milan. Známe se špatným způsobem. A Vedānta, nebo Védy obecně, nám pomáhají korigovat naši vlastní představu o sobě samých.

To znamená, že nepotřebujeme nejdřív nepřímo studovat písmo, Vedāntu, a potom se v další fázi snažit o nějaký prožitek Brahmanu a sebe samých. To logicky nedává žádný smysl. Pokud Brahman byl vždy, je a bude, a navíc je všeprostupující, není možné, abychom Brahman neboli sami sebe jakožto ātmā nikdy neprožívali. Prožíváme ho neustále. Jen si myslíme, že je to trochu něco jiného, než to ve skutečnosti je.

Ještě jednu poznámku, když už mám slovo. Je paradoxní a trochu úsměvné, že se vlastně chceme osvobodit od něčeho, čím nejsme. Dokonce se chceme osvobodit od myšlenky, že jsme nesvobodní, protože ve skutečnosti nesvobodní nejsme. To už je jemné rozlišení, není pro začátečníky a potřebujeme k němu mít už trochu vytříbený intelekt a mysl. Kdybychom se chtěli osvobodit od něčeho, co je ve své podstatě omezené, nemůže to fungovat. Nejde to, protože to bude vždycky omezené. Nepotřebujeme se tedy ani tak osvobodit od těla a mysli. I to je dobré si říct, ale za tím je pořád ta myšlenka, že jsme nesvobodní. Myslíme si, že jsme nesvobodní, ale ve skutečnosti nesvobodní nejsme. Potřebujeme se této myšlenky zbavit a korigovat ji. Řekne se to samozřejmě snadno, ale hůř se to pak dělá.

Doplnění: Mně aspoň dává smysl ta sémantika iluzí. Nepotřebujeme se poznat, ale zbavit se iluzí o sobě, včetně iluze, že jsme nesvobodní.

Odpověď: V podstatě ano. V tomto kontextu je slovo iluze asi dobře použité. Tady jsme všichni z té původní skupiny, ale používat slovo iluze pro Māyu je trochu diskutabilní. Zaprvé to může někoho přivést k depresi. A zadruhé člověk pak světu přestává dávat váhu, kterou svět má. On přece jen nějakou váhu má. I když je neskutečný, pořád ho vnímáme, má pro nás nějakou použitelnost a musíme v něm fungovat a existovat. Není to tedy úplně špatně, ale je potřeba si na to dávat pozor, někoho by to mohlo trochu mást. Jak jsi to slovo použil ty, že máme iluzi o tom, že jsme nesvobodní, to je myslím lepší použití slova iluze.

Naslouchání učení

Děkuji za vstupy a navážu na ně. Zpátky k jñāna-yoze. Myslím, že z této diskuse jsme všichni pochopili, že studium písma je trochu jiná hra. Probíhá trochu jiným způsobem než třeba studium oceánů nebo oceli. Tomuto studiu se říká jñāna-yoga.

Má tři fáze. Vy všichni tady je poměrně intimně znáte, já tam jen přidám pár drobností, které by mohly být zajímavé, a pro ostatní základy. Jsou to śravaṇam, mananam a nididhyāsanam.

První je śravaṇam. Śravaṇam de facto znamená, že vystavím svou mysl, chcete-li mysl a intelekt, systematickému učení, systematickému studiu pod vedením zkušeného učitele po určitou, poměrně dlouhou dobu. Všechny ty aspekty, které jsem zmínil, jsou důležité. Mělo by to být systematické studium. Všichni jsme tady slyšeli, co přesně to znamená. Nemělo by to být náhodné, nepravidelné a chaotické studium. Mělo by to být studium písma, v tomto případě Véd, pokud mluvíme o jñāna-yoze. Mělo by probíhat pod vedením zkušeného učitele, který s tímto písmem umí zacházet. A mělo by trvat poměrně dlouhou dobu. Naše navyklé myšlení se totiž utvářelo dlouho, a abychom ho změnili, chce to obvykle trochu času. Tomu se říká śravaṇam.

Možná bych jen dodal, že kdyby byl někdo plně připraven, kdyby student měl v plné nebo ve vysoké míře všechny čtyři základní kvalifikace, které jsme kdysi studovali, mohlo by ho śravaṇam přivést skoro až ke svobodě, k mokṣe. Shrnu je: viveka, rozlišování, vairāgya, odpoutanost, potom šestinásobná kvalifikace a poslední je touha po svobodě neboli mumukṣutvam.

Je dobré také dodat, že v této fázi bychom měli odložit své představy, modely a zafixovaná přesvědčení a opravdu naslouchat. Pokud máme otázky, i když jsme zvyklí je tady diskutovat a v akademii se diskutuje nepřetržitě, což má jistě dobré důvody, v podstatě každý večer tam mají studijní skupinu, malou nebo velkou, je lepší v období śravaṇam otázky zaparkovat a odložit si je na později. Pokud śravaṇam probíhá správně, s velkou pravděpodobností se na všechny dostane odpověď. Mimo jiné proto, že Upaniṣady jsou obvykle ve formě rozhovoru mezi žákem a učitelem a naše otázky přímo předvídají.

Podobně jako malíř nenamaluje velký obraz jedním tahem, ani guru neboli učitel není schopen nám namalovat obraz toho, kdo skutečně jsme, za jednu hodinu. Proto śravaṇam, proto systematicky pod vedením učitele po dlouhou dobu a proto zaparkování dotazů. Tím nechci říct, že se tady u nás nemůžete kdykoli na cokoli zeptat.

Ještě bych doplnil, že správně provedené śravaṇam odstraní nevědomost. Jeho cílem je odstranit nevědomost.

Promýšlení a upevňování poznání

Druhou fází je mananam. Jejím cílem je odstranit pochybnosti, případně intelektuální bariéry, které náš intelekt, ať už je jakýkoli, spatřuje. Může spatřovat nelogičnosti a zdánlivé rozpory a některým částem nemusí rozumět. Této fázi se říká mananam a je to prostor, kdy studujeme dál, klademe otázky a diskutujeme mezi sebou. Důležité je, že dobrý učitel zodpoví tutéž otázku stokrát, dvěstěkrát. Svāmījī nepochybně některé otázky zodpověděl tisíckrát.

Mananam je ukončeno tehdy, když je naše poznání bez jakýchkoli pochybností, i těch sebemenších. V tu chvíli se změní v přesvědčení. Jen pochopení prosté jakýchkoli pochybností má sílu zcela změnit to, jak se dívám na svět a na sebe v něm.

Třetí fází je takzvané nididhyāsanam. Jeden z možných volných překladů je integrace učení. Je dlouhodobé a je pro studenta, který už všechno slyšel a s pomocí učitele, vlastního úsilí, případně dalších studentů, rozptýlil všechny své pochybnosti. Teď jde o to, aby došlo k procesu, kterému Anna Hogenová říká uvlastnění. Mohli bychom také říci asimilace. Je to podobné, jako když sníme pořádné jídlo, pořádnou, zdravou, plnohodnotnou večeři. Jedním aspektem je, co jsme jedli. Druhým aspektem je, nakolik je naše tělo schopno to vstřebat a vzít si z toho všechny potřebné živiny.

Svāmī Cinmayānanda říkal: „Není důležité, kolik Upaniṣad jste prošli, ale kolik Upaniṣad prošlo vámi.“

Výsledkem fáze nididhyāsanam je, že dojde k úplné asimilaci, úplnému vstřebání učení a ke změně našich navyklých vzorců chování, především mentálních, případně i v řeči a jednání. Především ale dojde k úplné změně našeho myšlení. Je dobré si říci, že to probíhá postupně. Můžeme si to představit třeba jako návyk kuřáka, který třicet let kouřil a snaží se přestat. Hybnost, setrvačnost má na něj pořád obrovský vliv.

Doplnění: Ten nejjednodušší příklad nididhyāsanam je samozřejmě s čajem nebo s kávou. Nasypu do nich lžičkou cukr, a dokud ho nezamíchám, je káva nebo čaj pořád hořký. Nididhyāsanam je vlastně to zamíchání. Můžeme si říct, že čistý cukr je ve formě čisté znalosti. Teď ho potřebuju rozmíchat a asimilovat. Jinými slovy rozptýlit cukr v kávě nebo v čaji.

Tři yogy a čtyři období života

Když se podíváme na všechny tři yogy, karma-yogu, upāsana-yogu a jñāna-yogu, jako na celek, je dobré si uvědomit, že každý z nás musí projít všemi třemi. Je to podobné, jako kdybychom se rozhodli studovat jadernou fyziku a neuměli třeba kvadratické rovnice. Tak jako je student v určité fázi vzdělávání v běžných objektivních vědách různě připraven, musí být i student Vedānty adekvátně připraven, aby v něm ty jemnější věci zarezonovaly.

Tady se vrátím ke čtyřem obdobím života, ke čtyřem āśramům, jestli si vzpomenete. Říkali jsme si, že se jmenují brahmacarya, gṛhastha, vānaprastha a sannyāsa, sannyāsī je ten, kdo je v této fázi. Brahmacarya je skutečně fáze studenta, který by měl pochopit, co je cílem života. Měl by se na život připravit, i na práci, kariéru a rodinu. Měl by znát a pojmout hodnoty. Zkrátka by se měl připravit na život už ve fázi, než vstoupí do aktivní fáze, jak říkáme u nás v Čechách a na Západě. Měl by být připraven a chápat, že život má, řekl bych, védský scénář.

Ve druhé fázi, ve fázi gṛhastha-āśrama, je gṛhastha hospodář, myslím, že se to překládá také jako ten, kdo je připoután k domovu. Zároveň to znamená toho, kdo pracuje a stará se o hospodářství, o reklamní agenturu a tak podobně. To je příležitost věnovat se karma-yoze, především karma-yoze. Zcela volně řečeno službě, která člověka spirituálně kultivuje. Jak říkal Svāmījī: Svět nemusí nutně potřebovat, abychom mu sloužili. To my potřebujeme sloužit. To je úžasná příležitost, kterou nám nabízí život v rodině a práce ve smyslu služby.

Potom následuje třetí fáze, vānaprastha. Je to často poté, co z rodiny odejdou děti, pokud tam jsou. Je to příležitost pro upāsanu. Někdy se také říká, že člověk žije jako host ve vlastním domě. Už všechno neorganizuje, nehromadí, neběhá, nehoní se. Je to fáze jistého stažení a příležitost zejména, nikoli však výlučně, pro upāsanu.

Poslední fáze je sannyāsa, což je ve skutečnosti znovu plná fáze studia, opravdového hlubokého studia.

Tyto čtyři āśramy, tak jak jsme si je tady teoreticky řekli, nám nabízejí příležitost upravit svůj vnější život tak, aby vyhovoval naší duchovní cestě a našemu duchovnímu růstu. Zda tam budou viditelné a zřetelné předěly, nebo nikoli, je jiná otázka. Klíčové je to, co se děje uvnitř nás. Jak nahlížíme na svět, na práci, na rodinu, na život a na peníze, ne to, jak tomu říkáme. Tím chci říct, že někdo může být ve fázi vānaprastha-āśrama, aniž by to artikuloval, a lidé kolem něj to samozřejmě ani nevědí, ani si to neuvědomí.

Vedāntin se tedy snaží přizpůsobit vnější fyzickou infrastrukturu, uspořádání světa, své duchovní cestě. Používá tři yogy, kterým se také říká sādhana, neboli duchovní praktiky. Získá vědění nebo učení a uvědomí si, jak řekl správně Honza, že je ve skutečnosti volný a vždycky byl a bude. A buď si s lehkostí užívá arthu, kāmu a dharmu, anebo si s lehkostí užívá toho, že třeba žádnou arthu nemá, a ani ty ostatní dvě.

To je ve stručnosti pohled na jñāna-yogu. Je prostor něco doplnit nebo se zeptat.

Z diskuse

Doplnění: Chtěl jsem jen k té básničce. Je zvláštní, že je to úplně stejná modlitba, jakou začínají každé setkání američtí anonymní alkoholici. Nakopíroval jsem ji do chatu. Jestli ji vzali taky ze sanskrtu, nevím, ale je úplně totožná.

Doplnění: Mimochodem, bavili jsme se o tom, když jsme probírali kṣānti. Probírali jsme přímo tuhle modlitbu, respektive její anglickou verzi, a tys doplnil, že ji máme i hezky přeloženou a lepšími slovy zformulovanou v češtině. A když už jsme se dotkli kṣānti, můžeme se na ni podívat jako na jednu z ctností, kterou má jñānī přirozeně, takže ji ani nepotřebuje získávat. Jeho intelekt nějak zhodnotí situaci, ve které je. Buď se rozhodne, že má sílu něco změnit, druhou osobu nebo situaci, a pak se o to může pokusit. V některých případech by se o to i měl pokusit. A když zjistí, že ho něco přesahuje, třeba teď válka na Ukrajině, se kterou my jako jednotlivci asi nic moc neuděláme, prostě ji přijme.

Doplnění: Možná bych ještě doplnil nididhyāsanam. Asi jsi ho neprobíral úplně podrobně, protože v této fázi nikdo z nás moc není. Má ale několik nástrojů. Zaprvé diskuse třeba ve studijní skupině už je určitou formou nididhyāsanam, protože si učení upevňujeme. Je to už i určitou formou mananam, někdy tam není úplně jasná hranice. Zadruhé si třeba píšu své vlastní originální texty. Můžu si napsat vlastní komentář k nějakému verši, můžu něco sdílet ve skupině nebo učit.

Nedílnou součástí nididhyāsanam je samozřejmě i případná meditace. Není to ale meditace, kterou Svāmījī v tom kurzu uvádí v podstatě jako jedinou, že potřebujeme získat prožitek. Brahman neboli ātmā jsme si už vysvětlili a řekli jsme si, že ten prožitek už máme. Ve fázi nididhyāsanam proto meditací neusilujeme o prožitek, ale o asimilaci hodnot, anebo učení jakožto takového. Neusilujeme o nirvikalpa-samādhi, stav bez myšlenky, protože ten nám vlastně nic nedá. Potřebujeme meditovat právě nad nějakou myšlenkou. Když už jsme v meditaci, má naše mysl příhodné podmínky pro to, aby meditovala nad nějakou myšlenkou, nad hodnotou nebo nad něčím jiným.

Védántská meditace ale neznamená jen klasickou meditaci, kdy se zavřenýma očima sedíme vzpřímeně někde na klidném místě, jak se to popisuje třeba v šesté kapitole Bhagavadgíty. Védántská meditace je i meditace s otevřenýma očima, kdy si během dne vzpomenu na učení nebo na nějakou důležitou hodnotu, kterou potřebuju korigovat, protože mi právě překáží.

Jinými slovy, nididhyāsanam má přinést ānandu, o kterou vlastně celou dobu usilujeme, ten nepřetržitý proud štěstí, radosti, pohody a tak dále. Často i když už máme Sebe-poznání, jsme sice Vědomí, ale v tomto objektivním světě máme k dispozici mysl. A v té mysli se mohou vyskytnout překážky, které brání proudu štěstí, proudu ānandy. Na nididhyāsanam se tedy můžeme dívat jakožto na odstraňování překážek, které brání proudu ānandy. Není to ta klasická prožitková ānanda, ale absolutní ānanda, absolutní štěstí.

Závěrečná modlitba

Oddělme to závěrečnou modlitbou, na kterou jsem minule možná zapomněl.

Sarve bhavantu sukhinaḥ, sarve santu nirāmayāḥ, sarve bhadrāṇi paśyantu, mā kaścid duḥkha-bhāg bhavet. Oṃ śāntiḥ śāntiḥ śāntiḥ.

Ať se všem bytostem daří a jsou šťastné. Ať se všem vyhýbají nemoci. Ať všichni vidí to, co je dobré, a ať nikdo netrpí. Śāntiḥ, śāntiḥ, śāntiḥ.