Čtyři lidské cíle

Védánta nazývá život termínem anubhava-dhārā, anglicky bychom řekli flow of experiences, česky tok prožitků, tok zážitků. Nejspíš mě teď posloucháte a za chvíli možná budete dělat něco úplně jiného. Třeba půjdete ven nebo budete vařit večeři. Možná někoho potkáte.

Dá se říci, že jaká je kvalita našich prožitků a zážitků, takový je náš život. Pokud jsou naše prožitky příjemné a hezké, máme příjemný a hezký život. Pokud jsou veselé, máme veselý život. Pokud jsou tragické a dramatické, máme smutný a dramatický život. Každý prožitek vzniká interakcí mezi námi, to znamená jedincem neboli subjektem, a vnějším světem, který nazýváme objektem.

Láhev je objekt, přítel, kterého potkáme, je objekt, květina je objekt, čokoládový dort je objekt. Pokud dojde k setkání mezi subjektem a objektem, dochází k prožitku. Naše civilizace, zejména západní, ale nejen západní, udělala za poslední tisíce let, a zejména za poslední stovky a desítky let, obrovský pokrok v tom, že vylepšila okolní svět, tedy to, čemu říkáme objekt. V jistém ohledu přitom možná pozapomněla na nás, na jedince, na subjekt.

Védánta se soustředí zejména na subjekt, protože pochopila, že pokud je jedinec vyspělejší a je připraven setkávat se s okolním světem a vychutnávat ho, bude jeho život kvalitní a krásný. Můžeme si to představit na příkladu obchodníka, který jde na krásnou večeři do restaurace. Aby si ji vychutnal, potřebuje dvě věci. Zaprvé dobré, kvalitní jídlo, ale zároveň potřebuje cítit hlad, protože pokud hlad nemá, moc si nepochutná. Pokud má cukrovku, moc si nepochutná. A pokud přemýšlí nad nějakým komplikovaným obchodním případem, také si moc nepochutná.

Védánta nám tedy pomáhá pracovat na nás, na subjektu. Pomáhá nám k tomu, abychom svět kolem nás, který je tak krásný a který jsme vybudovali, využili naplno a aby náš život byl pěkný, klidný a produktivní.

Když se podíváme na člověka a také na říši zvířat, v řadě aspektů jsme si se zvířaty podobní. Po dlouhém dni se potřebujeme vyspat, potřebujeme si odpočinout, potřebujeme jíst. Máme například strach, tak jako zvířata cítí strach, a máme také potřebu zplodit příští generaci a zajistit pokračování druhu. Nicméně se od zvířat lišíme, a to především v tom, že v každém okamžiku máme možnost volby. Máme možnost se rozhodnout, jak se zachováme, co dělat budeme a co dělat nebudeme.

Rozhodujeme se neustále, od drobností, například co si dáme k pití, až po to, kam se rozhodneme cestovat na dovolenou, nebo jestli půjdeme do války, nebo nikoli. Tahle možnost volby nás od zvířat zásadně liší. Když se podíváme na zvířata, na zajíce, na tygra, na ryby, na ptáky, jsou od přírody v zásadě naprogramovaná, fungují instinktivně a můžeme říci, že z našeho pohledu fungují perfektně. To se o nás lidech v každé situaci úplně říci nedá.

Příroda nám tedy dala do vínku něco, čemu říkáme intelekt. Intelekt jako schopnost rozhodovat se, přemýšlet, jednat, plánovat budoucnost a porovnávat. Tuto schopnost máme v nějaké míře, ale je potřeba ji kultivovat a pracovat na ní. Když uvidíme na koncertě fantastického klavíristu nebo klavíristku, nikoho z nás nenapadne, že to má úplně od přírody, že na klavír nikdy nehrála a že to zkrátka umí, protože jí to bylo dáno.

S intelektem je to podobné. Rozdíl oproti tomu příkladu je v tom, že intelekt nevidíme. „Intellect is invisible to a man who has none.“ Volně česky bychom to mohli přeložit tak, že člověk, který intelekt nemá, o jeho existenci neví, neuvědomuje si ji. Tuto schopnost přemýšlet, rozhodovat se a plánovat proto potřebujeme kultivovat.

Člověk má ten dar, že může sledovat nekonečné množství cílů, od založení firmy přes skok padákem až v některých případech po skok bez padáku. Všechny ty cíle, kterých jsou tisíce a asi ještě mnohem víc než tisíce, můžeme dát do čtyř základních skupin. V sanskrtu jim říkáme artha, kāma, dharma a mokṣa.

Pokud se nám ho do nějaké míry podaří zabezpečit, jdeme o kousíček dál a pokusíme se ochránit to, co už máme. Pokud má člověk auto, pořídí si na ně, pokud může, garáž, jezdí s ním do servisu nebo ho například myje. V případě zdraví se například pojistíme nebo chodíme na preventivní prohlídky.

I v materiální rovině má tedy zabezpečení několik úrovní. Někteří z nás stráví honbou za tímto cílem, který sám o sobě není špatný ani dobrý, je to základní lidský cíl, celý život. Kdybychom se podívali do historie lidstva, po většinu lidské historie věnovala většina lidí, kteří chodili po planetě Zemi, naprostou většinu času úsilí zabezpečit si základní přežití.

Poté, co někteří z nás procestují svět, mohou dnes jít za Jeffem nebo Elonem a objednat si u nich cestu do vesmíru, nevím, jestli na čtvrt hodiny nebo na hodinku. Tak můžeme jít dál a dál a u některých z nás to celé vede k tomu, že nás druhý cíl, snaha nebo honba za potěšením, zábavou a rozptýlením, může zcela pohltit. To také odpovídá na otázku, proč je ve vyspělých zemích světa, kam určitě patří i Česká republika, takzvaný zábavní průmysl ve skutečnosti obrovským průmyslem.

Neznamená totiž jen výrobu filmů, dnes obsahu na internet, muziky, knih a časopisů. Do zábavního průmyslu svým způsobem patří i další věci. Sport, můžeme si říct, je tu surf, windsurf, kitesurf, tuším, že je také foil surf a bodysurf. Mohli bychom říct, že je to sport, ale když se na to podíváme blíž, je to ve skutečnosti zábava, entertainment. To je tedy druhý cíl, za kterým se lidé vydávají, pokud mají pocit, že základní cíl, dosáhnout jistého pocitu bezpečí a zabezpečení, byl naplněn.

Lidé sledující základní náboženství věří, že když se budou například pravidelně modlit nebo chodit do kostela, dostanou se do nebe. Věří, že pokud budou recitovat svaté texty, studovat svatá písma a konat dobré skutky, budou se mít dobře, jak v tomto životě, tak případně v životech dalších. Dalo by se také říci, že lidé, kteří nic takového nevěří a nic takového nedělají, buď intuitivně, anebo i vědomě cítí a pochopili, že pokud budou dělat správné věci, bude se jim dobře dařit.

Vidíme to opět snáze v materiální rovině. Pokud chceme zůstat zdraví, víme, že když budeme dostatečně spát, přiměřeně a dobře jíst, trochu se hýbat a moc se nehonit a nestresovat, s velkou pravděpodobností budeme zdravější. A když už nějaká nemoc přijde, a ona přijde, budeme připraveni se s ní lépe popasovat. Podobně to funguje i v jemné oblasti, v oblasti mysli, v oblasti naší duchovní pohody.

Proto i lidé, kteří nepatří k žádnému z hlavních náboženských směrů, instinktivně nebo vědomě usilují o to, co jsem nazval dharmou neboli neviditelným bohatstvím. Védánta tomu také říká puṇyam, což bychom mohli přeložit jako zásluhy. Chce se tím říct, že správný život neboli správné jednání, život v dharmě, nám jako lidem přispívá ve dvou rovinách. Zaprvé činí současný život, který prožíváme, příjemnějším a klidnějším a v řadě případů přináší i větší prosperitu. Zároveň Védánta vysvětluje, že život v dharmě přináší i lepší životy příští.

Mimo jiné proto, že když se podíváme na malého človíčka, kterému je rok, dva nebo tři, první rok, dva, tři vůbec nemáme pod kontrolou. Kdybychom se zamysleli a vzpomínali, co si pamatujeme z prvního roku, dvou, tří, budou to spíš pocity, tu a tam nějaký záblesk. Určitě to ale není tak, že bychom si vybrali, kdy se narodíme, komu se narodíme, jestli budeme mít jednoho rodiče, nebo dva, jestli se narodíme v Praze, nebo někde na venkově, nebo někde v horách. Můžeme tedy říci, a řada lidí se tak domnívá, že první roky života se nám tak nějak stanou.

A protože nevíme, proč se stanou tak, jak se stanou, obvykle říkáme, že je to zkrátka náhoda, člověk se nějak narodí. Védánta říká, že to tak úplně náhoda není, protože všechno, co se na světě, v životě a ve vesmíru děje, má nějakou příčinu. To, že tu příčinu ještě neznáme, třeba proto, že ji ani nejsme schopni vypátrat a poznat, neznamená, že tam žádná příčina není. Proto Védánta říká, že první roky života dítěte jsou ovlivněny předchozím životem, respektive předchozími životy.

Následně, jak všichni dobře víme, dětství ovlivňuje náš dospělý život. Cyklus tedy pokračuje, dětství, dospělý život, další dětství. Proto někteří lidé kladou důraz na dharmu, na něco, co bychom mohli nazvat správným morálním životem, a chápou, že je to mnohem vyšší a jemnější cíl, než jsou první dva. To znamená artha, zabezpečení, hromadění a ještě větší zabezpečení, nebo kāma, která zahrnuje všechny možné radosti a požitky a která je nekonečná.

Znamená to jen to, že pokud usilujeme o kterýkoli z těch tří cílů, a asi nejsnáz je to vidět na snaze o zabezpečení, víme všichni, kdo jsme pracovali nebo pracujeme, že práce je dost úsilí. Některým z nás, a sám jsem to zažil, může zabrat prakticky veškerý bdělý čas a veškerou životní, fyzickou i duševní energii, kterou máme. Pokud tedy usilujeme o zabezpečení, něco budujeme, stavíme dům, pracujeme na kariéře, přináší to jisté náklady, tu a tam to zkrátka bolí.

Ale nejen to. Když už něčeho dosáhneme a něco takzvaně máme, má člověk starosti s tím, aby to uchoval. Dům je potřeba občas natřít, střechu je potřeba občas vyměnit, auto je potřeba občas odvézt do servisu. Všichni, kdo jsme podnikali, víme, že v podnikání se jednou daří a každou chvilku se objeví nějaký problém, pak se zase daří a objeví se další problém. I udržovat to, co máme, s sebou nese jistou bolest, jistou námahu, jisté úsilí.

A nakonec, když už jsme něco získali a nějakou dobu jsme o to pečovali, svět bohužel funguje tak, že nic netrvá věčně a dřív nebo později o to přijdeme. To znamená, že veškeré hromadění bohatství, jeho uchovávání i veškeré potěšení v životě je smícháno s nějakým adekvátním množstvím bolesti. Neznamená to, že by první dva cíle byly špatné, že bychom se na ně dívali shora nebo je zatracovali, to vůbec ne. Je jen dobré si uvědomit, že bolest, úsilí a námaha jsou nevyhnutelnou součástí života a snahy dosáhnout prvních tří cílů.

Druhým omezením je nespokojenost. Chci tím říct, že ať v životě dosáhneme čehokoli, lidská mysl funguje tak, že chce stále víc. Védánta někdy přirovnává lidskou mysl k ohni. Všichni jsme to mockrát zažili a viděli. Když si uděláme oheň, táborák, nebo topíme v peci, bez ohledu na to, kolik tam naložíme a přiložíme, oheň je připravený strávit neomezený přísun paliva, který mu dodáme. Dokonce funguje tak, a tak funguje i naše mysl, že čím více pod něj přikládáme, tím více je schopen pálit, strávit a požrat.

Tak je tomu s člověkem, ať už dosáhne čehokoli. Například jedna dáma teď, tuším, udělala světový rekord v dlouhém triatlonu, v dlouhém Ironmanu, a dosáhla neuvěřitelného času hluboko pod osm hodin. Nepochybně přemýšlí o tom, jak hranici posunout dál. Zrovna tak podnikatel, který vytvořil úspěšnou firmu působící v České republice, nepochybně přemýšlí o tom, jak expandovat do zahraničí a udělat z firmy o sto lidech firmu o pěti stech nebo o tisíci lidech. Druhým omezením prvních tří cílů tedy je, že nejsme nikdy spokojeni.

Třetím omezením je, že pokud v životě něčeho dosáhneme, něco máme nebo jsme zvyklí na jistý komfort a pohodlí, stáváme se jako lidé na všech těchto věcech závislí. Například někdo, kdo cestuje letadlem a koupí si letenku, řekněme, do business class nebo do first class, může být zvyklý na určitou kvalitu vína, na konkrétní značku, protože když na trati Praha-New York pravidelně létá, obvykle ji mají. A teď letí a ona najednou není. V tu chvilku může být ten člověk, přestože letí v pohodlí a může si natáhnout nohy, velice nespokojený, rozlobený, neklidný a nešťastný.

V průběhu života se tak stáváme závislí na desítkách a stovkách věcí a lidí, kterými jsme se obklopili. Pokud ty věci nejsou tak, jak si představujeme, jsme více či méně nespokojení. Když nefunguje internet, troufám si říct, že je dnes většina lidí dost nespokojená. Když nefunguje doprava, když v naší oblíbené restauraci nemají volný stůl, u kterého rádi sedáváme, protože je tam klid a pěkný výhled. Do jisté míry se jako lidé obklopujeme komfortem a pohodlím, ale zároveň nevědomky odevzdáváme svůj pocit klidu, pohody a štěstí všem těm objektům a lidem okolo nás, tedy vnějšímu světu.

To jsou tři omezení prvních tří cílů. Ještě jednou je zopakuji. První je bolest při jejich získávání. Druhým omezením je nespokojenost, ať už máme cokoli, nikdy to není dost. A třetím omezením je, že všechny věci, které získáme, způsobují jistou závislost.

Možná je dobré zastavit se u slova objekt, které může znít lehce technicky. Myslí se jím všechno ostatní, co stojí vně subjektu. Pokud je v tuto chvíli pro jednoduchost subjektem Petr, protože mluví, a zrovna tak z pohledu posluchače je subjektem on sám, jsou objektem věci, to je jasné, a lidé, osoby, ale také takové věci jako situace, status, moc, sláva, dobré jméno. To všechno jsou objekty, tedy nejen věci, lidé, příroda a hmotné věci, ale i věci jemnějšího typu.

Védánta nám předkládá myšlenku, že si můžeme vybrat. Můžeme usilovat o první tři cíle, které jsem zmiňoval, nebo můžeme jít dál, pokud chceme, a pokusit se dosáhnout relativní, nebo i absolutní svobody od všech tří cílů. A to proto, že, jak už jsem myslím trochu naznačil a možná i částečně popsal, objekty mají schopnost nás ochočit a svázat dvěma způsoby.

Buď svou nepřítomností, to znamená, že daný objekt nemám ve svém dosahu a musím na něj pořád myslet. Například na kapučíno, které si rád dávám po obědě, na vodu, pokud mám žízeň, nebo třeba mladý kluk na dívku, kterou potkává ve škole, přijde ze školy a zkrátka na ni musí pořád myslet. Druhá varianta je, že objekty mají schopnost nás svázat i svou přítomností. To znamená, že problém nenastává, když je nemáme nebo nejsou v naší blízkosti, ale naopak, když je máme.

Například manžel přijde z práce, pustí nahlas televizi, fotbal nebo hokej, naleje si k tomu pivo a otevře si velký balík čipsů, protože je unavený. A jak vyndává ty čipsy a z obrazovky je slyšet hokej, doma není klid, protože žena by si třeba ráda povídala s kamarádkou, něco poslouchala, zkrátka měla klid, nebo sledovala něco úplně jiného než manžel. Problém tedy v tomto případě nenastává, když manžel není doma, ale naopak, když doma je.

Existuje spousta objektů, které nás svazují buď svou nepřítomností, nebo svou přítomností, a některé mají dokonce schopnost svazovat nás oběma způsoby. Například členové rodiny nás v některých případech do jisté míry svazují, když jsou s námi, i když s námi nejsou. Peníze nám dělají problémy, když je nemáme, a v některých případech nám dělají problémy, když jich máme hodně.

Tuším, že už dávno někdo řekl, že lidé v Indii se vyrovnávají se svou chudobou lépe než my tady se svým bohatstvím. Tahle závislost je tedy jistou formou nesvobody, jistou formou otroctví, a Védánta říká, že tak to být nemusí. Je možné popracovat, tak jak jsem na začátku mluvil o subjektu a objektu, také na subjektu, a to takovým způsobem, aby byl člověk v každé situaci šťastný, spokojený a v klidu bez ohledu na to, jestli některé objekty má, nebo nemá.

Tak jako bota, když nám perfektně padne. Kdybychom chodili bosí, budeme špinaví, pořežeme se nebo nás budou píchat trny. A když si pak obujeme botu, zjistíme, že nás zase moc tlačí. Pokud ale bota člověku perfektně padne, neměl by ve skutečnosti téměř vědět, že ji má na noze. Podobně v tom spočívá pravá svoboda. Je to lidská výsada, privilegium, po kterém stačí sáhnout, na které můžeme dosáhnout.

Svoboda, klid a vnitřní spokojenost bez ohledu na to, zda kolem sebe mám všechny ty předměty, které jsem nashromáždil, bez ohledu na komfort, bez ohledu na to, co o mně říkají ostatní, zkrátka najít svobodu, klid a štěstí sám v sobě. Mokṣa neboli svoboda je naše výsada, naše právo. Je to něco, co nám bylo dáno, co máme a co bychom si neměli nechat vzít.

Kouzlo této cesty spočívá v tom, že to není hra typu jedna nula, jako když zapnu světlo do zásuvky a buď se rozsvítí, nebo se nerozsvítí vůbec. Když pracujeme na své osobnosti, je to jako s fyzickou kondicí. Nelze říci, že když si půjdu jednou, dvakrát zaběhat, budu olympijský atlet, zlatý medailista, ale lze říci, že když si půjdu jednou, dvakrát přiměřeně zaběhat, budu se cítit o kousíček lépe. Podobně pokud se člověk rozhodne systematicky, krůček po krůčku na sobě popracovat, získá postupně stále větší svobodu a klid od světa, který nás obklopuje. Získá základní svobodu, která mu vždycky patřila, patří a patřit bude. Jde jen o to ji v sobě objevit.

Tolik k základním lidským cílům. Příště se podíváme na to, jak můžeme dosáhnout všech čtyř, tedy prvních tří omezených cílů i toho čtvrtého, a jaké nástroje a jakou infrastrukturu nám k tomu Védánta dává.