Vyrovnanost v protikladech a pevné poznání

„Ten, kdo nic neočekává, čistý a schopný, nestranný, bez trápení, kdo se vzdal všech svazujících činů – takový oddaný je Mi drahý.“

Stručně proběhnu tyhle popisy, kterých je tady celá řada i v dalších verších. U některých se zastavím víc, u některých míň. Důležité je vědět, že už člověk, který prošel těmi prvními čtyřmi stupni, to znamená karma-jógou a upásana-jógou, řadu těchhle kvalit vykazuje, nebo je má aspoň v relativní míře, a s jistým úsilím jsou mu dostupné. Oproti tomu jñānī je projevuje spontánně, protože ho vlastně charakterizují.

Hned ta první, anapekṣa. Mám pocit, že to je ten termín, u kterého svámí Parthasarathy rád používal slovo self-sufficient, v tom smyslu, že je to člověk, který je emocionálně nezávislý na čemkoliv pro svoje štěstí. Emocionálně soběstačný. To znamená někdo, kdo lásku spontánně dává, rozdává, a kdo o pozornost a projevy lásky nežebrá. Když ho ostatní mají rádi, tak je to báječné, a pokud ho někdo rád nemá, tak taky báječné, protože ten zdroj má v sobě.

Śuci, čistý. Śaucam, śuci. A nejenom venku, vně, ale především ve své mysli, ve svém myšlení. Takže jeho mysl neruší nečisté myšlenky.

Pak je tady takové zajímavé slovo: dakṣa. Mám pocit, že svámídží ho překládal do angličtiny slovem dexterous, což mi nikdy moc nepomohlo. Pak to ilustroval příklady. Já jsem to vždycky chápal jako člověka, který je všestranný a umí se chopit čehokoliv. Ve všem je efektivní, efektivní za všech okolností. A je to primárně proto, že je to člověk, kterého jeho mysl neruší. Tím, že ho jeho mysl neruší a nezmítá jeho vnitřní osobností, má v dané situaci k dispozici intelekt. Oproti tomu obyčejný smrtelník, neboli saṃsārī, v zásadě buď jedná impulzivně, svámí Parthasarathy by řekl, že to, co se stane, vychází z jeho mysli, z impulzů jeho mysli, a svámí Paramárthánanda by řekl, že na tu situaci reaguje. Anebo občas nedělá nic, je pasivní. Jsou to dva extrémy. Někdo jedná zbrkle, nenapadne ho nic lepšího, a tak tomu druhému jednu vrazí, anebo naopak někdo po sobě nechává šlapat. Obojí je špatně. Je potřeba jednat adekvátně a vždycky použít intelekt. Tahle kapacita přemýšlet, vyhnout se impulzivnímu jednání a jednat přiměřeně dané situaci, to je právě dakṣatvam. To je to, co se svámídží v akademii snaží postupně učit své studenty: nenechat se unést myslí, jednat z pozice intelektu. Jinak samozřejmě ty různé pojmy, které tady jsou, se dají interpretovat různě, takže bychom asi našli i jiné interpretace.

Dále udāsīna, neboli nestranný. Myslím, že jsme si to vysvětlovali v tom kontextu, a bývá to tak někdy vysvětlováno, že není členem žádné skupiny, žádného spolku, uskupení, klubu a tak podobně. Protože jakmile jsem členem něčeho, třeba nějaké politické strany, rovnou se tím vymezuju vůči ostatním. Mimochodem, platí to i o sportovních klubech, asi podobně intenzivně. Takový člověk se nenechá svázat.

A bez trápení: nedělá si starosti o budoucnost.

Otázka z diskuse: A odevzdává takový člověk ještě z pozice té činnosti něčemu vyššímu?

Odpověď: Tak, jak jsi to řekl, se zdá, že odkazuješ ke karma-józe. Pokud jsem ve fázi karma-jógy, svámí Parthasarathy, který to hodně naředil, zjednodušil, by řekl, že jednám nesobecky pro nějaký ideál. Svámí Paramárthánanda by se vyjádřil tradičněji a řekl by: „Všechno, co dělám, dělám pro Pána, pro vesmír, pro svět, nikoli pro sebe.“ To je īśvarārpaṇa-buddhi. Všechno dělám pro Pána, pro Íšvaru.

Doplnění: Takže se nevzdal činností svazujících, ale činností, kde takzvaně sebebenefituje.

Odpověď: Jñānī, nebo karma-jogín? Oba, ale je to jiná fáze. Karma-jogín je spíš na počátku duchovní cesty, můžeme také říci na počátku snahy odstranit sebenevědomost, a opírá se o Boha, respektive o nějakou svou představu Boha. Cokoliv dělá, dělá pro Pána Boha, jako pro vyšší ideál. Právě svámí Parthasarathy to ještě víc ředil a řekl, že to dělá třeba pro svou zemi, pro svou komunitu, dělá to zkrátka opravdu nesobecky. To už je hodně naředěná karma-jóga. Kdežto jñānī ví, že nic nedělá, protože já jako jñānī jsem ātmā, jsem Brahman, nejsem tohle tělo. Takže nechává tělo konat pro dobro ostatních, pro dobro celku, pro dobro světa. Nic nepotřebuje. Proto se v tomhle verši říká, že se vzdal veškerého konání.

Doplnění: Svět tady pro něho koná.

Odpověď: Ano.

Doplnění: Ale vzdal se toho obrazně, samozřejmě, je potřeba dodat, protože ví, že nejedná. A pokud bychom se v tomhle kontextu bavili o nějakém ideálu, on ví, že on sám je ten ideál.

Odpověď: A dokonce tady třeba Johan vedle mě si píše. Ve skutečnosti ty nepíšeš. Ty si snad myslíš, že jsi Johan a že si píšeš poznámky a posloucháš. Tvoje tělo píše.

Doplnění: To je ahaṅkāra, to ztotožnění s tělem, myslí a intelektem.

Otázka z diskuse: Takže já tady teď provádím egoistickou činnost?

Odpověď: Takhle bychom to úplně neřekli. Ale mimochodem, když to dopochopíte, vstřebáte, je to nakonec opravdu jednoduché. Je to vlastně superjednoduché. Obecně víme, že Védánta je velmi jednoduchá, pokud je student adhikārī, je prostě perfektně připravený. Pak je fakt jednoduchá. Takže zpátky k 16. verši: vzdal se veškerého jednání. Neznamená to, že si nemůže něco napsat nebo něco říct. Tomu rozumíme.

„Ten oddaný, který se neraduje ani netruchlí, netouží ani necítí nenávist a vzdává se zásluh i provinění, je Mi drahý.“

Teď bude několik veršů, které budou obsahovat dvojice protikladů. Budou ukazovat na to, že jñānī stojí úplně mimo tyhle protiklady, protože protiklady se samozřejmě týkají našeho prožívaného empirického světa. A tady se podivně říká, že se neraduje ani netruchlí. Člověk by řekl, že to je pěkný suchar. Chce se tím ale říci, a bylo to už pár veršů zpátky, jenom s trošičku jinými termíny, že jñānīho mysl nepodléhá přílišným emocionálním výkyvům. Není jako horská dráha.

Otázka z diskuse: Takže je stále veselý?

Odpověď: Má tu lehkost, můžeme asi říci i jistou veselost, viděno zvenku. Ale pozor, jsou osvícení, moudří, sthitaprajña, kteří třeba jenom sedí a mlčí. Navenek se projevují všelijak, tím bych se nenechal zmýlit. Tady jde o to, že jeho mysl nemá tu přílišnou intenzitu. A to proto, že pokud by ty prožitky byly příliš intenzivní, taková mysl, míněno intelekt v tomhle kontextu, ztrácí schopnost rozlišovat, tu vivéku. Viveka-śakti je to, co musíme za všech okolností chránit, protože to je naše největší lidské bohatství. To je vlastně to, co z nás dělá opravdu lidskou bytost, pána tvorstva, paní tvorstva. Schopnost rozlišovat. Proto Šankaráčárja napsal dílo, které se jmenuje Vivékačúdámani, Korunovační klenot rozlišování.

To znamená, že pokud se nám na relativní úrovni stane, že v nás třeba stoupá hněv, měli bychom mít dost silný intelekt. Pokud mám chuť někoho seřvat, někomu vynadat, napsat ošklivý e-mail nebo někomu zatelefonovat, buď odejdu do jiné místnosti, nebo zavřu počítač, nebo odložím telefon. Takový člověk se nenechá unést harṣa a śoka, přílišnou radostí ani přílišným smutkem.

Védánta tedy říká: je v pořádku mít očekávání, ale měli bychom být připraveni na to, že se někdy naplní a někdy nenaplní. My jsme o tom dneska s Johanem mluvili v jiném kontextu: budoucnost můžeme plánovat, je dobré budoucnost plánovat, můžeme k ní přispět našimi činy, ale nemáme vůbec pod kontrolou, jak se to celé odvine. Takže to, že netouží ani nenávidí, znamená, že nemá závazná, pevná očekávání.

Doplnění: Příznivý nebo nepříznivý neviditelný následek.

Odpověď: Ano. Puṇyam je příznivý, pāpam je nepříznivý. Neviditelný následek může znít trošku složitě, ale není to složité. Když cokoliv děláme, z té činnosti jsou obvykle viditelné následky, ale každý náš čin má i neviditelné následky. A to jsou právě ty karmické následky, které se později zhmotní v tom, čemu lidově říkáme dobrá nebo špatná karma. Proto student Védánty ví, že cokoliv dělám, například pokácím strom, udělám oheň a na tom ohni si upeču kus masa, má to nějaké viditelné následky: zapotím se u toho kácení, může nám být dobře u ohníčku, můžeme se najíst. Zároveň to má ale i nějaké neviditelné následky, které zkrátka nevidím, protože to má strašně moc následků. Ty jsou součástí toho celku a dříve či později se projeví v podobě karmy. Ale tenhle člověk, vracím se k verši 17, se vzdává těch dobrých i negativních, Honza použil jiný výraz, příznivých i nepříznivých plodů svých činů, které nejsou vidět. Proč?

Doplnění: Protože nekoná.

Odpověď: Přesně tak. Perfektní. Mám radost. V zásadě, jakmile ti to zacvaklo, můžeš jít na odpočinek.

„Je stejný k příteli i nepříteli, ve cti i hanbě, stejný v horku i chladu, v radosti i žalu, zcela oproštěný od připoutanosti.“

Tenhle verš v zásadě popisuje samatvam. Samatvaṃ yoga ucyate. Evenness of mind is called yoga. Vyrovnanost mysli, to je jóga. Odkazuju na slavný verš z počátku Gíty. Takže tenhle verš popisuje samatvam na různých úrovních. Matně tuším, aniž bych se díval, že svámí Parthasarathy řekl, že bez ohledu na to, co se děje na materiální, fyzické, emocionální nebo intelektuální rovině, on to rád strukturoval, což je praktické, je mysl tohoto jñānīho samaḥ, vyrovnaná. Neznamená to, že je jako kámen nebo šutr nebo beton, ale neprobíhá velkými oscilacemi. A proto může mít stejný postoj k příteli i nepříteli.

Ve skutečnosti jñānī nemá nepřátele v tom smyslu, a studovali jsme to pár veršů zpátky, jestli si vzpomenu na ten sanskrtský termín, dokonce ho i Sukha na našem retreatu použil…

Doplnění: Adveṣṭā asi, ne?

Odpověď: Přesně tak. Adveṣṭā. Hates no other being. Takže nemá nepřátele. Není to tak, že by cítil nenávist k jakémukoliv člověku. Neznamená to ovšem, že by někdo jiný nepovažoval toho jñānīho za nepřítele. Ale on to tak nemá. A neznamená to, jak svámídží rád říká, že je doormat, neboli rohožka, a že po sobě nechá všechny šlapat, že si nechá líbit všechno špatné jednání. Udělá to, co je správné udělat a co je potřeba udělat.

Podobně je vyrovnaný ve cti i hanbě. Samozřejmě platí, že čím je člověk známější, slavnější, sledovanější, tím jistější je, že se kromě respektu projeví i nějaký disrespekt neboli neúcta, to k tomu patří. Podobně Ráma, Kršna, Ježíš, v zásadě všichni lidé, kteří za něco stáli nebo si za něčím stáli, čelili nějakým pomluvám, nějaké hanbě. V jazyce tohohle verše: lidé je ctili i haněli.

Vyrovnaný v horku i chladu znamená vyrovnaný v každé situaci, protože ví, že život je série protikladů: narození, smrt, teplo, zima, úspěch, neúspěch, zisk, ztráta a tak dále. A obojí přijímá s klidnou myslí. Oproti jñānīmu, a v tom je Védánta mimochodem báječná, i třeba karma-jogín a vlastně na všech stupních bhakti-jógy, jak jsme ji studovali ve 12. kapitole, na všech těch stupních funguje nějaký tlumič. Tím tlumičem je zbožnost v jakékoli podobě, které jsem schopný. Někomu pomůže modlitba, někomu pomůže vědomí, že jakýkoli výsledek ke mně přichází proto, že je to prasāda. Já jsem jakožto karma-jogín udělal to, co jsem měl udělat, a jestli se můj dnešní host při ranní snídani urazil, nebo neurazil, to se může stát.

A konečně, zcela oproštěný od připoutanosti. Takový člověk nelpí. Kdybychom to vyjádřili védántsky přesněji, nelpí na objektech, ale my dobře víme, že objektem je třeba i situace, jsou to vztahy, je to zdraví, je to počasí, je to krásný večer. Všechno je pomíjivé. Jak se říká v Bibli: Bůh dal, Bůh vzal. Věci jsou pomíjivé. A proto je jñānī zcela oproštěný od připoutanosti.

Za tím odsouzením a chválou je nindā, kritika, a stuti, chvála, vychvalování. Podobné téma jsme měli před chviličkou. Tam jsme hovořili o māna a apamāna, když ho lidi ctí a hanobí, a to bylo na úrovni jednání. Tady je to na úrovni slov. Je to malá nuance, není to pro nás podstatné. Zkrátka, ať už někdo chválí, nebo kritizuje, nebo odsuzuje, jeho mysl je stále samatvam. To je ta pointa.

Doplnění: Jsou vybíraví.

Odpověď: Jsou vybíraví, jsou nároční lidé. Pohostíte je, snažíte se doma, a třeba nebude ohřátý talíř a jídlo na něm příliš brzy vychladne. Nebo bude špatně napárované víno s chodem. Nedávno jsme měli u nás doma vzácnou návštěvu, víno není naše úplně silná stránka a nepodařilo se nám návštěvu vínem potěšit, ale zase jsme ji ten večer potěšili jinými věcmi. Oproti tomu jñānīho je velmi snadné potěšit. Jinými slovy, nemá vyhraněné rāga-dveṣa.

A tohle je, řekl bych, takový krásný aspekt tohoto verše, možná i našeho dnešního povídání. Když se zamyslíme nad typickou životní cestou většiny z nás, postupujeme životem a naše preference a averze, nebo touhy a averze, se neustále vybrušují a nabírají na síle. My se vlastně neustále vzdalujeme dál a dál od téhle kvality. Rāga-dveṣa máme čím dál tím víc. Když jsme malé děti, nemáme silné preference a averze, co se vína týče nebo co se čokolády týče. Vzpomeňte si, když jste byli na táboře a bylo tam cokoliv sladkého, tak jsme po tom skočili. A dneska třeba řekneme: „Hele, já jenom hořkou čokoládu,“ nebo veganskou, a tak dále. Myslím, že mi rozumíte.

Doplnění: Byl všude jako doma a všude jako host.

Odpověď: I ve svém vlastním domě. A konečně, jeho poznání je neochvějné. Víme, že to je to, co nám dává tu absolutní sílu, absolutní odolnost. Do té doby, a my se, Honzo, za chvilku pustíme do 13. kapitoly a ještě uvidíme, jak to pojmeme, do té doby, dokud nemáme plné sebepoznání, dokud ho nemáme pevné, můžeme všechny tyhle kvality, pokud je máme, mít pouze v relativní míře. To by asi stačilo a můžeme na dvacítku. Poslední verš.

Postupně se snad zastavím u těch slov, která tady vidíte: śraddhā, kterou obvykle překládáme jako faith, jako víru, nepřesně. Možná se zastavíme u slova dharma a můžeme se zkusit zastavit taky u slova amṛtam, nesmrtelnost. Ale než k nim půjdeme, asi bych jen pro celkový nadhled řekl, že jsme doposud v těch předchozích verších studovali popis jñānīho, někoho, koho nazýváme sthitaprajña. Víme, že asi všichni bychom chtěli takovou mysl, která mimo jiné je samatvam. A 12. kapitola nám ukázala tu cestu. Rozvrstvila ji trošičku jinak, než o ní běžně hovoříme. To je v pořádku, protože Védánta často mluví o jedné a té samé věci z různých úhlů pohledu. Tím, že použije trošku jiný úhel pohledu a trošku jiné pojmosloví, jsme ve střehu a posloucháme.

Víme samozřejmě, že cesta je mimo jiné karma-jóga, upásana-jóga a jñāna-jóga, to je v pořádku. Víme, že potřebujeme čtyři kvalifikace, než přistoupíme ke studiu Védánty, to je taky v pořádku. A tady, v kontextu 12. kapitoly, jen shrnu, se mluvilo o pěti úrovních bhakti. Už u karma-jógy byly dvě úrovně. Ta první byla úplně sobecká karma-jóga, ale byl tam nějaký aspekt zbožnosti, a už tahle primitivní úroveň má nějakou schopnost čistit, kultivovat naši osobnost. Potom je ta, můžeme říci, pravá, pořádná karma-jóga, kdy dělám to, co dělat mám, a dělám to jako službu, správné jednání se správným postojem, respektive se dvěma správnými postoji. Pak jsme šli k upásana-józe. Upásanu bychom mohli volně přeložit jako meditaci, rozjímání. Nejprve si člověk obvykle dokáže představit Boha, vizualizuje si ho jako nějaké božstvo s jistou, obvykle lidskou podobou. Později dokáže vnímat Pána za všemi jmény a formami, které vnímá, vidí, slyší a tak podobně. A to finále je to, co nazýváme nirguṇa-īśvara-jñānam, neboli pochopení, že ve skutečnosti to jsem Já. Bytí, vědomí, které je nirguṇam, neboli bez vlastností, bez atributů.

Tahle cesta vede k nesmrtelnosti. A protože jsme šikovní studenti Védánty, víme, že nesmrtelnosti nejde dosáhnout, i když si někteří lidé v Silicon Valley myslí, že se nahrají do počítače nebo že se zmrazí. Víme totiž, že všechno, co má začátek, má i konec. Všechno, co se rodí, umírá. Takže nesmrtelnost nejde získat. Nesmrtelné v uvozovkách může být pouze to, co jsi. Já. Stojím zcela mimo čas. Nesmrtelné zkrátka není něco, co hodně dlouho trvá. To je pořád smrtelné. K nesmrtelnosti tedy vede pouze poznání, sebepoznání. Proto mimochodem, dohledával jsem si to, bylo i ve věštírně v Delfách na chrámu napsáno: Poznej sám sebe. Protože to je to jediné, co má opravdu význam.

K tomu potřebujeme tu zmíněnou šraddhu, neboli důvěru v učitele a písmo, důvěru v účinnost a ve smysl sebepoznání. Z takového člověka, který má tuhle šraddhu, se stane jñānī-bhakta, a ten je mi nesmírně drahý. A tohle učení je v souladu s dharmou, je v souladu s Védami, je v souladu s řádem věcí. Takže: „Ti však, kdo s vírou následují toto již popsané učení, jež je v souladu s dharmou a přináší nesmrtelnost, a vidí ve Mně svůj nejvyšší cíl – ti oddaní jsou Mi nesmírně drazí.“ Me priyāḥ. Priya je, tuším, drahý.

Doplnění: Měl jsi, Petře, pravdu. V tom chrámu v Delfách jsou skutečně vytesány tři nápisy a jeden z nich je: Poznej sám sebe.

Odpověď: V řeckých Delfách. A jenom abyste si nemysleli, že to je nějaké obskurní učení, proto jsem to zmiňoval: já si vždycky moc rád vzpomenu, že na naší prezidentské standartě máme napsáno „Pravda vítězí“. Honzo, pomůžeš mi? V upanišadě Mundaka. Satyam eva jayate. To je přímo mantra v upanišadě Mundaka: Pravda vítězí. A protože náš první prezident byl filozof, můžeme se na to samozřejmě dívat na té každodenní empirické úrovni. Když je někdo lump, dřív nebo později na něj dojde. I na komunisty došlo. Ale především: pravda vítězí, to znamená, že je potřeba jít za tou pravdou s velkým P. A to jsem Já.