Spokojenost, sebeovládání a pevné poznání

Víme, že během zhruba prvních dvanácti veršů představil Pán Kršna celý soubor praktik, spirituálních technik, které souhrnně nazývá bhakti-jógou. V zásadě ji rozčlenil na pět schodů, na pět stupňů. První dva schody jsou dvě úrovně karma-jógy, pak hovořil o dvou stupních upásana-jógy a konečně posledním schodem je zmíněná jñāna-jóga, můžeme říci jóga poznání, jóga moudrosti, zkrátka studium Védánty. Bez toho posledního schodu je bhakti-jóga jako taková nekompletní, nevede k cíli. Finální sprint, finální etapa je to, co provádíme teď, neboli studium.

Pokud člověk projde všemi pěti stupni, stane se, můžeme říci zjednodušeně, ze studenta ten, kdo ví, ten, kdo poznal, neboli jñānī. Takový člověk třeba začne tak, a já si na to pamatuju, že hledá způsob, jak mít hezčí vztahy, zajímá ho, jak si najít správného životního partnera nebo partnerku, jak se k němu nebo k ní vztahovat, jak vychovat děti a jak uspět v životě. Postupně pořád slyší o nějakém Brahmanu, ze začátku to možná neposlouchá, ale dříve či později se jeho mysl zjemní a snaží se toho takzvaného Íšvaru, Pána, najít. A ve fázi jñāna-jógy, v té finální fázi na pátém stupni, se dozví, že od Pána ve skutečnosti nikdy nebyl oddělený.

To znamená, že vzdálenost mezi studentem, v našem případě třeba Ardžunou nebo kýmkoli z nás, a Pánem, můžeme říci fyzická, případně časová, byla jenom mylnou představou. Vzdálenost, která je iluzorní, je domnělá, a lze ji překonat jenom tím, že pochopím, že tam žádná není, to znamená díky poznání.

Pro člověka, který toto poznání získal a pochopil, se samozřejmě používá spousta termínů. Jeden z nich, Honzo, možná budeš vědět, co znamená, já jsem to nevyhledával, tak tě poprosím: paramahaṃsa?

Doplnění: Podle mě, ale teď si opravdu nejsem jistý a jenom hádám, ten, kdo dosáhl nejvyššího. Ale berte to s rezervou a ověřte si to.

Odpověď: Dobře. Kršna teď postupuje a v příštích asi sedmi verších hovoří o povaze tohoto člověka. Parama je nejvyšší, tuším, že to je to, co Honza překládá. Hovoří o povaze tohoto jñānīho, který se ve 2. kapitole nazývá také sthitaprajña nebo sthiraprajña. Svámídží tady použil termín paramahaṃsa.

Doplnění: Přímý.

Odpověď: Přímý taky? Čili obou těch našich, řekněme, guru. On krásně říkal, a to bude myslím rozumné: „Tam, kde je láska neboli bhakti, zbožnost, tam, kde láska roste, vzdálenost klesá.“ Proto i v češtině máme vyjádření, že jsme si s někým blízcí. O někom můžete říci: „To je můj blízký přítel.“ Nebo to je můj nejbližší, člověk, který je mému srdci nejbližší nebo blízký. Nebo místo, které je mému srdci blízké. A také hovoříme o intimitě, blízkosti.

Když tu úvahu trošku protáhneme, extrapolujeme, můžeme říct, že největší láska je taková, kdy vzdálenost mezi mnou a objektem té lásky je rovna nule. Můžeme tedy říci, že nekonečná láska se rovná nulové vzdálenosti. A také když chceme lásku vyjádřit fyzicky, vyjádříme ji objetím, na toho člověka se nalepíme. Objetí v tu chvíli snižuje vzdálenost mezi mnou a člověkem, kterého miluju, který je mi blízký. A když milujeme nějaké místo, třeba lavičku nebo strom, chceme se tam posadit, na tu lavičku nebo k tomu stromu. Na stejném principu Védánta říká, že vzdálenost mezi jednotlivcem a Pánem, jīvātmā a paramātmā, je nulová. Protože je to jedno a totéž.

Doplnění: To by vlastně vysvětlovalo, proč lidé, když jsou na sebe naštvaní, na sebe křičí. V tu chvíli mají jejich srdíčka pocit, že jsou od sebe hodně vzdálená a že se neslyší, tak na sebe křičí. A když někoho skutečně milujete, stačí, abyste šeptali, a slyší vás velmi dobře.

Odpověď: Ano, asi je to pravda. Asi není moc lidí, kteří by na někoho řvali, že ho milují. Pokud to nebude nějaký rockový zpěvák na koncertě. A proto tady i Kršna říká: „Ardžuno, jñānī mi není jenom blízký. Jñānī je já a já jsem jñānī. On je já, já jsem on.“ Neboli: „Moje podstata a podstata toho jñānīho je jedna a ta samá, totožná.“

I kdyby byl ten jñānī, osvícený člověk, jakkoli osvícený, víme, že na jeho tělo i na jeho mysl pořád působí nakumulovaný karmický výsledek. V tom pomyslném uzlíčku, který nevidíme, má i takový jñānī schovanou svou karmu, prārabdha karmu, která přináší takzvané příjemné a nepříjemné situace. Rozdíl je v tom, jak na ně nahlíží.

To je test číslo jedna. Pokud je to pro mě přirozené, pokud to tak mám nebo máte, je to test číslo jedna, který si můžeme odškrtnout, test, který říká: „Ano, asi jsem vstřebal Védántu.“ Důležitá poznámka pro nás všechny: tuto část Gíty, kterou teď studujeme, mimochodem včetně toho, co studujeme na začátku společně s Honzou, nepoužíváme k tomu, abychom posuzovali druhé lidi. Ne abyste třeba svému manželovi řekli: „Neprošel jsi testem číslo jedna,“ nebo naopak. Cílem je pouze, abychom věděli, jak na tom jsme my, a abychom měli nějaký ideál a představu o tom, jak ten ideál vypadá.

Druhým kritériem nebo projevem je něco, co se nazývá maitraḥ, co bychom volně přeložili jako přítel všech, něco jako univerzální přítel. I tady stojí za to si uvědomit, že to souvisí s rágou, s připoutaností. Někdy se stane, že čím jsme si bližší, čím víc lpíme na nějakém konkrétním člověku, tím víc se vzdalujeme od všech ostatních lidí. Třeba jenom tak, že nechceme, aby tam byl kdokoli další, nebo se o toho člověka nechceme takzvaně dělit. A také to vnímáme kolem sebe: když je někdo v těžké situaci, naše tendence často může být taková, že ho prostě necháme být. Když se někdo ocitne v bídě, tendence ostatních může být nechat ho tam. Jak se hezky česky říká: „V nouzi poznáš přítele.“

Proto ten krásný kousek básně od Olivera Goldsmithe, který jsme mockrát slyšeli, snad si vzpomenu: „What is friendship but a name, a charm that lulls to sleep,“ takové kouzlo, které nás ukolébá ke spánku, „a shade that follows wealth or fame, but leaves the wretch to weep.“ Je to stín, který se táhne za bohatstvím, ale zkrachovalce nechá někde v koutě brečet samotného. Takový člověk je zkrátka maitraḥ, přítel všech, bez ohledu na to, co z toho sám získá.

Pozor, jenom drobná poznámka na okraj, protože možná to někoho z vás napadlo: vždycky používá intelekt. Svámídží to vždycky ukazoval na kobře. V mysli můžeme být přítelem kobry, nebo možná zmije v našich podmínkách, ale neznamená to, že když vidíme zmiji, si ji pochováme. A míní se tím i kobra nebo zmije v lidské podobě. Takový člověk je přátelský a samozřejmě vždycky zhodnotí situaci.

Důležité je, že u tohoto člověka se všechno, co si popisujeme, projevuje spontánně. Je v tom jistý malý rozdíl v kontrastu s tím, jak studujeme hodnoty vždycky na začátku každé naší hodiny Védánty, kdy se nám Honza snaží danou kvalitu vysvětlit, abychom jí porozuměli. U každého z nás se tahle kvalita projevuje obvykle, teď zjednodušuju, v relativní míře, v nějaké míře. Kdežto u jñānīho, člověka, který má plné poznání, který asimiloval Védántu, se všechny tyto kvality, které teď popisuju, projevují spontánně. To znamená bez úsilí. Tedy maitraḥ, přítel všech, karuṇaḥ, soucitný, nápomocný.

Máme dvě možnosti, jak tuto iluzi překonat. V zásadě, řekněme, relativní a perfektní, absolutní. První je nějaká zbožná metoda, hned to Radek připomněl a určitě to znáte, náboženská, a druhá je metoda Védánty. Na úrovni zbožnosti víme, že zbožní lidé na jistém stupni vyspělosti se na všechno, co jim Pán Bůh přihraje do života, do cesty, dívají jako na dar. Na něco, co mají dočasně propůjčeno, co mají k dispozici, co mají v držbě, protože jak se říká: držba je faktická, vlastnictví je pouze nějaký iluzorní, možná i právně praktický termín, který používáme. Cokoli mám k dispozici, je dar. Jsem za něj Pánu vděčný, že mi ho poskytl, a vím, Honza to říkal na začátku našeho setkání, že všechny stavy jsou dočasné. Mohu něco užívat, mohu se z toho radovat, ale dříve či později to budu muset vrátit. Ať už je to zdraví, věc, vztah, krásný okamžik, nebo Ferrari. To je první možnost.

Druhá možnost je, že jakožto védántin, jakožto jñānī vím, že jsem ātmā, jsem Vědomí, bytí, a ve své podstatě jsem asaṅgaḥ, můžeme říci nepřipoutaný k čemukoli. Naštěstí máme v empirickém světě ještě něco, co je asaṅga, dokonale asaṅga, můžeme říci odpojené, a to je prostor. Cokoli se děje v prostoru, je možné kontaminovat půdu, otrávit řeku nebo třeba vyčistit řeku a z nějakého brownfieldu udělat krásnou zahrádku, abych použil pozitivní příklad, ale prostor je asaṅga. A zrovna tak mé pravé Já. Můžete se nad tím zkusit zameditovat, popřemýšlet. I v jakkoli lapidárních situacích, kdybyste zítra byli u zubaře, ne že bych vám to přál, a vytrhl by vám zub, víte, že je jasné, že vašemu pravému Já se nic nestalo. Zub se prostě nahradí kouskem keramiky a je to. Zub nejsem já. Ve skutečnosti nemám s nikým a s ničím žádný vztah na úrovni Vědomí, bytí. To je absence mamakáry.

Kršna hned pokračuje a hovoří o absenci ahankáry, neboli absenci ega. Tomu se říká nirahaṅkāra. Nir neguje slovo ahaṅkāra, můžeme říci ne-ego, neexistence ega. Víme, že v kontextu Védánty nemáme na mysli přebujelé ego, které se bije v prsa a říká: „Já jsem dokázal tohle, já umím tohle, jsem nejlepší a nejchytřejší,“ a tak dále. Myslí se tím identifikace, buď můžeme říci se třemi těly, hrubým, jemným a příčinným tělem, nebo s pěti obaly, které jsme studovali, nebo lidově řečeno s tělem a myslí, případně s tělem, myslí a intelektem. Takový člověk se neidentifikuje se svým tělem.

Člověk, který má silnou zbožnost, silnou šraddhu, chápe, že všechno, co se v životě děje, má smysl, i když to v dané chvíli nechápu, třeba na to přijdu později. Proto se také svět, stvoření, Honza možná ten termín bude znát lépe než já, v sanskrtu někdy nazývá sukṛtam. To slovo vyjadřuje, mám to tady napsané, že všechno má svůj význam, že nic ve stvoření není bez významu. Proto potěšení i bolest, příjemné i nepříjemné chvíle a situace, mají svůj smysl. A pokud to vím, chápu, přijímám to, co ke mně přichází, bez odporu. To neznamená, že když budu u zmíněného zubaře, mě vrtání nebude bolet.

Kdežto védántin… Vždycky vidíte, že na úrovni zbožnosti to nějak funguje, u někoho lépe, u někoho hůře, ale v případě Védánty je to jako čistý řez, protože védántin ví: ahaṃ satyam, jagat mithyā. Já jsem pravdivý, satyam, nezávisle existující, skutečný. Svět je mithyā, zdánlivě existující. Asi jako sen. Jako sen. Takže potěšení je mithyā, bolest je mithyā. A to vyžaduje vysokou míru asimilace Védánty.

Čím rychlejší život, tím je obtížnější přijmout kšamu, teď hovořím o tom fast-paced life, protože když čelím nějaké situaci, která je nepříznivá, mám okamžitě tendenci ji opravit tak, aby byla příznivá. Může se jednat například i o chování člena rodiny. Třeba někdo, s kým žiju ve společné domácnosti, nemá dobrou náladu, třeba už několik dní nebo týdnů za sebou. Pokud v tu chvíli postrádáme kšamu, chápavé přijímání, snažíme se dosáhnout změny všemi možnými způsoby. Čím víc kšamu postrádáme, tím silnější prostředky používáme. Můžeme použít slovní násilí, prostě slovní útok, můžeme se rozčílit, případně fyzické násilí, ale o tom tady teď nehovořím. Kdežto tento člověk, jñānī, sthitaprajña, který se v kontextu tohoto verše nazývá kṣamī, protože má kšamu neboli chápavé přijímání, dokáže tento rychlý, násilný způsob, neboli nechápavé přijímání, vždycky odložit.

Kdykoli nám kṣamā chybí a sáhneme k nějaké formě síly, což vůbec nemusí být fyzická síla nebo vulgarita, stačí jenom netrpělivost, kdykoli použiju násilnou metodu, druhý člověk bude vždycky rozrušený. A kdykoli použiju nějakou formu nátlaku, jisté míry hrubosti, každé násilí produkuje adekvátní míru odporu na druhé straně. To je kṣamā, kṣamī.

„… jogín, který je stále spokojený, ovládá sám sebe, má pevné poznání a jehož mysl a intelekt spočívají ve Mně – takový oddaný je Mi drahý.“

Mimochodem, Kršna v dalších verších na konci vždycky opakuje frázi: ten je Mi drahý, ten je Mi drahý. Anglický překlad býval: „He, my devotee, is dear to me.“ Tím chce Kršna vyzdvihnout tohoto jñānīho. Svámídží tady jako první vysvětluje aspekt: který je stále spokojený. Satataṃ santuṣṭaḥ. To je zase ta spokojenost. Pamatuju si, že v akademii, Indové tato jména rádi používají, byl Santoš. Jeho jméno naznačovalo, že je vždycky spokojený. Tento člověk má tedy vnitřní naplněnost, vnitřní plnost. Na úrovni emocí a na úrovni intelektu mu nic nechybí. Je to vnitřní plnost, kterou nazýváme pūrṇatvam. To slovo dneska zazní za pár minut, až budeme dělat závěrečnou mantru.

Možná si vzpomenete, že ve druhé kapitole jsme hovořili o jñānīm, kterého jsme označovali jako sthitaprajña, a říkali jsme: ātmany evātmanā tuṣṭaḥ, „He is satisfied in himself, by himself,“ jak svámídží vždycky překládal. Je zkrátka spokojený sám v sobě, sám se sebou. Když se hovoří o tomto projevu, studenti se občas zeptají: „A proč by takový člověk něco dělal? Když je spokojený, nebude jenom sedět někde na chalupě nebo v jeskyni? Jakou má motivaci jít a pracovat?“ Ve skutečnosti, myslím si, že to tady všichni chápeme, je opravdu připraven sloužit pouze takový člověk, protože sám nic nepotřebuje. Studovali jsme to už kdysi dávno v Bhagavadgítě: takový člověk je připraven jednat a sloužit prostě proto, že to odpovídá jeho osobnosti, a pro něco, co se nazývá loka-saṅgraha.

To je první klíčová vlastnost. Můžeme také říci způsob, jakým se projevuje sthitaprajña neboli jñānī, člověk, který asimiloval poznání a v každém okamžiku ví, co je zač. Možná bych jenom doplnil, abychom si to lépe představili, že takový člověk si neopakuje pořád dokola: „Jsem Vědomí, jsem bytí, jsem asaṅga, jsem pūrṇa, jsem nirguṇa.“ Podobně jako někdo, kdo se jmenuje Tomáš a je to kluk, si nepotřebuje pořád opakovat: „Jsem Tomáš, jsem kluk, chodím na základní školu Nad Plovárnou,“ protože to prostě ví. Takový člověk je schopen, když nastane jakákoli obtížnější situace, si v tu chvíli bleskově uvědomit, co je vlastně zač.

Mimochodem, v jedné upanišadě, jmenuje se Čhándógja, je dialog, ve kterém přijde student, který se jmenuje Nárada. Tento student má spoustu úspěchů, spoustu úžasných schopností. Umí číst mysli druhých, ví, co je pod zemí, aniž by tam kopal, vidí do budoucnosti. Přijde za učitelem a říká: „Tohle všechno umím, tohle všechno mám, ale nemám klid.“ Tento student Nárada je hlavním hrdinou upanišady Čhándógja, tak jako máme Ardžunu v Bhagavadgítě, a má tohle všechno, ale je obyčejný saṃsārī.

Když se podíváme na dnešní dobu, vlastně všichni máme zázračné schopnosti. Umíme mluvit s někým, kdo je na druhé straně planety, umíme se pomocí sonaru podívat pod hladinu moře, určitě se umíme podívat pod zem a do jiných galaxií, umíme toho spoustu, ještě tisíc a jednu věc, kterou tady nebudu vyjmenovávat. A přesto jsme my lidé vesměs obyčejní saṃsārī. Pořád hledáme štěstí, klid a bezpečí ve vnějších objektech a nenacházíme je tam. Na závěr jsem tedy s dovolením chtěl zmínit to, co svámí Paramárthánanda považuje za důležité: mezi zázračnými schopnostmi, ať už těmi z dob Véd, z dávných dob, nebo těmi, které máme všichni k dispozici, a vnitřní svobodou není vůbec žádná souvislost. A o tom, jak se takový jñānī projevuje, si budeme povídat myslím příště a přespříště.

Když se budu chtít stát vynikajícím zpěvákem, určitě mi pomůže, když budu mít nějaký ideál, někoho, koho si budu moct poslechnout, pustit, prohlédnout, a budu zkoumat všechno, co zpívá, kdo ho učil, kdy chodí spát, jestli pije espresso nebo cappuccino, všechny detaily. Podobně je to i při duchovním hledání. Není to tak dávno, co jsem poprvé slyšel svámího Paramárthánandu říct, že strategie „fake it till you make it“, a nikoli v tom falešném pohledu, je opravdu účinná. Proto se v Bhagavadgítě na několika místech hovoří o něčem, co můžeme nazvat sthitaprajña-lakṣaṇāni, neboli definice, které charakterizují člověka, který je sthitaprajña, sthiraprajña nebo také parā-bhakta. Můžeme také říci jñānī, můžeme říci jīvanmukti, máme několik synonym.

Můžeme si položit otázku: Proč je jñānī vždycky spokojený? Víme, že proto, že zná svoji pravou podstatu, která je pūrṇa, nebo také paripūrṇa. Paripūrṇa bychom asi volně přeložili jako úplně plný, kdežto pūrṇa je jenom plný. Když si to představíte: pokud se cítím od Pána oddělený, tak tím v té větě rovnou říkám, že Pán, Bůh, Īśvara, je omezený, protože je ode mě oddělený. Tím říkám, že nemůže být plný, že má nějaké hranice, nějaká omezení. Ale protože víme, že Pán je z definice neomezený, jinými slovy plný, pūrṇa, musí nutně zahrnovat všechno. To jest i mě. A to je vlastně to finální poznání, ta jednota, jīvātma-paramātma-aikyam, že Pán a já ve své pravé podstatě, ve své esenci, nejsme odděleni.

Když to pochopím, je jasné, že mi nic nechybí. V opačném případě chvíli neposedím, jsem neklidný. Dneska jsem se trefil ke slovu lopota, myslím, že je to vynikající slovo, ještě k němu za chviličku přijdu. Neustále se lopotím, abych byl kompletní, a tahle snaha bude pokračovat do nekonečna, dokud neprozřu, bych volně mohl říci. Proto otázka: „When is enough enough?“ Pro někoho, kdo není sthitaprajña, kdo není jñānī: „Enough is never enough.“

Většina z nás, kdyby se nás někdo neformálně zeptal: „Jak se máš?“, odpoví: „Báječně.“ „Chybí ti něco?“ „Ne, díky, mám všechno, co jsem si přál.“ Kdyby se před námi ale opravdu objevil džin z láhve a zeptal se: „Můžu ti splnit jakékoli tvoje přání?“, tak něco vymyslíme. Když budeme mít dva syny, řekneme: „Přáli bychom si dcerku, holčičku.“ Když budeme mít dcerku a dva syny, budeme si přát, aby se dostali na tu onu školu. Kdyby byli oženění nebo provdaní, přáli bychom si vnoučata. Zkrátka mysl vždycky něco chce.

Podobně emocionální nenaplněnost. Svámídží to říká v jiné přednášce, ale tady to přesně sedí a pamatuju si to. Podle mě je to skoro to nejhorší, co si umím představit, teď mluvím za sebe, ale v podstatě to asi platí o každém rodiči: máme dospělé děti, jsme staří, třeba 70, 80, a naše štěstí se odvíjí od toho, jestli nám děti telefonují nebo jestli nás navštěvují. To je něco, co samozřejmě vůbec nemám v rukou. Je to představa, že člověk stojí s miskou žebráka a potřebuje ten telefonát, potřebuje tu návštěvu. To vyplývá z emocionálního apūrṇatvam, neplnosti.

A pak je tady intelektuální nedostatečnost: spousta otázek, na které neznám odpověď, spousta knížek, které jsem nečetl. Můj kamarád Santoš pracoval a pracuje na tom, aby byl fyzicky, emocionálně i intelektuálně úplně naplněný, spokojený a aby mu nic nechybělo. Vy to samozřejmě chápete, myslím, že všichni, kdo jsme tady dneska nebo kdo nás poslouchají, to chápou, takže si to spíš připomínáme, to je tak trošku nididhyāsanam. Znamená to, že třeba na intelektuální úrovni pochopím a přijmu, že intelekt je nástroj, který mám k dispozici, a že bude spousta nádherných knih, které jsem v životě nepřečetl, nebo jsem je přečetl a zapomněl, to je můj případ, nebo je nikdy číst nebudu.

Doplnění: V podstatě je to tedy pro takového člověka jako hra.

Odpověď: Je to jako hra. A hra má jisté atributy: nemusím vyhrát, jejím cílem je mimo jiné hrát ji s lehkostí, a pokud je to opravdu hra, tak bez obav z výsledku, jsem klidný, můžu být laskavý k soupeřům, k lidem, se kterými hraju, a tak dále.

Takový člověk je tedy vždycky spokojený, je yogī, a teď je také, to je třetí termín, který se tam objevuje, yatātmā. To jsou dvě slova dohromady, yataḥ a ātmā. Víme, že ātmā je „já“ a slovo „já“ má různé významy, v tomhle kontextu má význam tělo, mysl a intelekt. Je to člověk, který dobře, nebo spíš plně ovládá to, co bychom anglicky nazvali material equipments, komplex tělo, mysl, intelekt. Čili pokud je BMI dobře ovládáno, je takový člověk yatātmā. To znamená, že chápu, že mysl je můj nástroj. Mysl může něco chtít nebo naopak nechtít, ale já nemusím skákat tak, jak mysl píská.

Pro rozvinutí téhle disciplíny máme skvělou metodiku, která se nazývá aṣṭāṅga-yoga, jejímž autorem je Pataňdžali, viz Pataňdžaliho Jógasútry. Je to aṣṭa aṅga, anglicky asi eight limbs, limbs znamenají spíš údy, ale je to osmistupňová jóga. Je opravdu logická, je to velký odkaz tohoto moudrého učitele. Na začátku jsou zákazy a příkazy, yama a niyama. Přiznám se, že jsem pozapomněl, které přesně tam jsou, ale vím, že se začínalo tím, co by člověk neměl, to je yama, a niyama, co bychom naopak měli. Už ten první krok je logický, pak logicky následuje āsana, což je fyzická disciplína, prāṇāyāma, to je kontrola fyziologických funkcí, prána, kde začínáme od dechu, protože pomocí dechu jsme schopni ovlivnit i další fyziologické funkce. Pratyāhāra, to je, Honzo, integrace, nebo je to spíš odstup?

Doplnění: Já bych řekl stažení.

Odpověď: Já mám totiž tady napsáno integrace, mám pocit, že je to taky spíš odstup, stažení. Takže stažení smyslových orgánů. To znamená, že se trošku stáhnu z toho radžasického přístupu ke světu, a když ty smyslové orgány stáhnu, mám lepší schopnost je kontrolovat. A potom je sekvence, kterou jsme důkladně probírali v šesté kapitole: dhāraṇā, dhyāna, samādhi. To je ta osmistupňová cesta, která vede k tomu, že jsem yatātmā, mám tělo, mysl a intelekt perfektně pod kontrolou.

Další charakteristikou toho nejvyššího bhakty, může se nazývat parā-bhakta, je něco, co můžeme nazvat mysl a intelekt upnuté na Pána. Jen si zopakujeme, že naše schopnost docenit Pána, pochopit Pána, probíhá ve třech rovinách. Představa, se kterou obvykle začínáme, je to, co nazýváme eka-rūpa Īśvara, neboli Pán v jedné konkrétní formě, a obvykle si ho představujeme jako stvořitele světa. Pak se posuneme dál, věnovali jsme se tomu v předchozích kapitolách, a Pán už není stvořitel, ale jako materiální příčina se projevuje v celém světě kolem nás. To nazýváme viśva-rūpa Īśvara, Pán ve všech formách. A konečně arūpa, bez formy, Īśvara je Pán, který se jako svět jeví. A když se něco jeví jako něco jiného, znamená to, že to, co vnímáme, co třeba vidíme, není až tak úplně skutečné.

Zajímavé je, že tyhle tři úrovně ve skutečnosti nejsou v rozporu, každá následná obsahuje ty předchozí. To znamená, že jñānī, který je schopen docenit Pána bez formy, bez vlastností, chápe, že to jsem já sám, a je schopen uctívat a docenit i Pána s formou nebo Pána v podobě celého stvoření. Můžu jít do kostela nebo do chrámu, podívat se na symboly a cítit zbožnost. Můžu se podívat na rozkvetlou louku, na nebe a cítit oddanost Pánu. A pak můžu zavřít oči a v tu chvíli rozjímat. Tak můžeme hovořit o advaita-bhakti, neboli neduální zbožnosti. Zjednodušeně můžeme také říci, že zbožný člověk, u kterého dominuje spíše mysl a emoce, se spíš upne k nějaké konkrétní představě Boha, třeba k tomu zmíněnému obrázku Panenky Marie, skrze který k němu, můžeme říci, Pán promlouvá. Naopak člověk, u kterého dominuje intelekt, který studoval písmo, docení nirguṇa Brahman.

Takový člověk, kterého jsme si teď popsali, jen připomínám, že jsme před chviličkou začali tím, že je úplně spokojený, pak jsme povídali o dalších aspektech, že má pod kontrolou svoji osobnost, že nemá žádné pochybnosti, a ještě jsme si říkali, že získal úplné poznání, tady je to slovo yogī, o takovém člověku Kršna říká: „Takový člověk je Mi nejdražší.“ Je to určitě formulace, která je v pořádku, protože zní z úst Kršny, ale ve skutečnosti to bylo lépe řečeno v sedmé kapitole, kdy Kršna v podobné souvislosti říkal: „On je já a já jsem on.“ Ono je to ale jedno a totéž. Kdybychom analyzovali, už jsme to párkrát dělali a určitě se k tomu vrátíme, co je to láska a koho nebo co milujeme nejvíc, a pokud nebudeme pokrytci a dodržíme jistou logiku přemýšlení, dospějeme k názoru, že nejvíc milujeme sami sebe. Ve verši 15 Pán Kršna moc hezky a prakticky pokračuje.

Svámí Paramárthánanda to krásně interpretuje a říká, že jsou v zásadě dva, spíš tedy tři druhy lidí. První má srdce z kamene, jako šutr. Druhý má srdíčko, můžeme říct mysl, jako křehkou květinku. Dneska se myslím používá termín sněhové vločky, nejsem si jistý definicí toho pojmu, ale tuším, že hovoříme o někom, kdo je vnitřně křehký, pro pochopení možná sněhová vločka, která je křehoučká. A třetí je jñānī, k němu se dostaneme.

Pokud má někdo srdce z kamene, cokoli se mu přihodí, tím není dotčen. Svět ho neruší, svět mu neubližuje. Potíž je, že takoví lidé často bezděky zraňují lidi kolem sebe, protože to necítí. A pak jsou mezi námi lidé, myslím si, že obě ty skupiny jsou početné, nejsem si jistý, která je početnější, asi to není důležité, kteří mají srdíčko, mysl, vnitřní osobnost jako tu křehkou květinku. Jsou to extrémně citliví lidé, jsou empatičtí, ohleduplní, cítí emoce druhých, bolest, radost. Nikdy by nikomu neublížili. Potíž je v tom, že je velmi snadné ublížit jim. Stačí drobnost a takový člověk třeba několik dnů nespí.

O co nám tady jde a jaký je jñānī: když jedná s druhými, myslím v kontaktu, třeba hovoří nebo i naslouchá, i naslouchání můžeme považovat za jednání, nebo fyzicky něco dělá, je jemný jako květina. To když je kartā, jednající. Ale když je bhoktā, ten, kdo přijímá to, co k němu přichází z vnějšího světa, je jako skála. Takový člověk nikomu neublíží a zároveň nic a nikdo neublíží jemu.

Mimochodem, svámídží to říkal hezky ve zkratce, říkali jsme si to i v Dobrém andělu a děvčata to myslím rychle pochopila a vstřebala: když jednáme s rodinami, což jsou vlastně naši klienti, snažíme se být jako good ice cream, určitě si pamatujete na ten příklad. To znamená uvnitř pevný, ale nepřelomí vám zub. Soft but firm. Be like a good ice cream, vždycky říkal svámí Parthasarathy, soft but firm. Potíž je v tom, že řada z nás je hard but infirm. To znamená, že navenek můžeme být někdy hrubí, necitliví, neohleduplní a ubližovat, třeba zařvat, a přitom uvnitř pevní nejsme.

Proto mimochodem v Indii stojí na kameni jak hoch při obřadu upanayanam, nevím detailně, co znamená, ale týká se to obvykle mladých hochů, kterým se dává ta šňůrka, tak dívka při svatbě. Dívka stojí na kameni proto, že vstupuje do nové rodiny, k tchyni a tchánovi, třeba do jiného města nebo jiné vesnice, kterou dřív třeba ani neznala, na neznámé místo k neznámým lidem. Proto uvnitř potřebuje být pevná jako kámen, protože to zkrátka byla velká životní změna a velká neznámá.

Takže to je první charakteristika, jak to tady Honza přeložil: nezneklidňuje svět a koho svět nezneklidňuje.

To znamená, že pokud jsem příliš nadšený, můj intelekt zcela ztratil kontrolu nad myslí. V tu chvíli intelekt nemám k dispozici a ztratím schopnost rozlišovat. Ve Védántě platí, že jakákoli emoce, i to, co běžně považujeme za velmi pozitivní emoci, pokud nabere přílišnou sílu a unese intelekt, doslova jako únos, kidnapping, nás připraví o schopnost rozlišovat. A schopnost rozlišovat je největší bohatství, které máme, protože nás dělá lidmi. Když ji ztratím, klesnu na okamžik, a to nemyslím hanlivě, na úroveň zvířete, protože nikdo, ani já sám, není schopen odhadnout, co se stane v příští minutě.

Máme třeba kamarády na Novém Zélandu, o 15, 20 let mladší, známe toho kluka i tu dívku, a tam mají takové ty divoké stag parties, rozlučka se svobodou se tomu česky říká. Tenhle báječný, slušný kluk mimo jiné na té rozlučce zapálil svoje vlastní auto. Předpokládám, že se zkrátka těšil na svatbu. Takže to je nadšení, míněno přílišné nadšení.

Druhý termín se tady jmenuje amarṣa a svámídží ho někdy překládá jako hněv, viděl jsem i překlad závist, ale myslím si, že se jedná především o hněv. Zkrátka takový člověk, jñānī, sthiraprajña, se nerozhněvá, pokud se tak nerozhodne. To je mimochodem něco, co si perfektně pamatují naši kluci z Védánty. Vždycky si pamatují to, co se nejlíp hodí pro vyjednávání s rodiči. Takže si pamatují, jak říkal svámídží: „Sometimes you may use your temper, but you should never lose your temper.“ Někdy se můžeš záměrně rozčílit, protože potřebuješ něco sdělit s nějakým tónem, s nějakou razancí a s nějakou příchutí, ale hněv by nikdy neměl ovládat tebe.

Myslím, že nám je jasné, že sthiraprajña se nerozčiluje. Možná by Honza chtěl dodat, že i kdyby se jñānī nakrásně rozčílil, bude to trvat jen zlomeček, malinkou chvilku, než si uvědomí, že není mysl. A v tu chvíli, když si uvědomí, že není mysl, že mysl je jenom nástroj a rozčílila se mysl, se obvykle díky tomuhle uvědomění, které naskočí, mysl zklidní.

Ideál. Vidíte, že pro nás pro všechny slouží tyhle verše k tomu, že na základě těch veršů, jejich výkladu a společného studia, protože já tady studuju díky vám a spolu s vámi, přemýšlíme, jak to u takového člověka vlastně probíhá.

Pak je tu ještě druhý důvod, který je úplně jasný: pokud vím, že jsem Bytí a Vědomí, respektive Bytí-Vědomí, protože to je ve skutečnosti sat-cit, je to ve skutečnosti jedno a totéž, tak kromě mě tu nic jiného není. Není tu nic druhého, respektive nic stejně skutečného, jako jsem já. To znamená, že cokoli probíhá nebo může probíhat na tom, co nazýváme vyāvahārika satyam, neboli empirická úroveň reality, na mě nemůže, protože jsem asaṅga. Pro asaṅga by se mi anglicky skoro hodil termín decoupled, něco, co je úplně jako odpojené. Jako bdělý jsem asaṅga od toho, co se děje ve snu.

Takže jsem asaṅga od toho, co se stane tady tělu, nebo od toho, co se zrovna myslí tamhle v mysli nebo v intelektu. Této úrovni se zdvořile říká empirická realita, zkrátka empirická úroveň reality. Je to takový zdvořilý výraz, protože pro jñānīho je to mithyā. Tak jako jsme například pro zaostalé země vynalezli název rozvíjející se, developing economies. Je to v pořádku, je to hezké označení, ale ve skutečnosti jsou to chudé země. Podobně to, co většina z nás považuje za skutečnost, za svět, je něco, co se ve Védántě také nazývá mahāsvapna, neboli velký sen. Takže když už jsem v něm, hraju. Když za mnou poběží velký pes, je dobré, když tělo vyleze na nejbližší strom, není potřeba se nechat sežrat, ale je to mahāsvapna. A tím, že tu kromě mě není nic druhého, nemám žádný strach.