Uctívání nepomíjivého Brahmanu

Ardžuna se tedy ptá, co z toho je lepší, a my jsme si už minule řekli, že je to špatně formulovaná otázka a na špatně formulovanou otázku nelze správně odpovědět. Otázka, co je lepší, totiž dává smysl jen tehdy, když si můžeme vybrat mezi dvěma možnostmi v jedné kategorii. Tam, kde mám volbu, je porovnávání na místě. Tam, kde volbu nemám, není co porovnávat. A podle Kršny v tomhle případě volba nepřichází v úvahu, protože obojí je nutné, obojí je potřeba a každá z těch fází přináší hledajícímu jiný benefit. Tak jako nám, kdo jídlo jíme, přinášejí různé druhy jídla různé aspekty výživy. Jedno jídlo poskytne víc vitamínů a energie a druhé třeba víc bílkovin a minerálů.

Když jsou tedy obě formy uctívání nezbytné, otázka je, jak je praktikovat. Kršna se k tomu ještě vrátí, ale my víme, že to souvisí se stupněm vývoje hledajícího, a proto je logické, že k nim je potřeba přistupovat postupně. Je to asi podobné, jako kdyby se někdo zeptal, jestli je lepší studovat vysokou školu, nebo základní školu, nebo střední školu. Víme, že zjednodušeně řečeno je potřeba všech tří a že je obvykle nejprve potřeba projít základní školou, pak střední a pak vysokou. A nedává smysl si říct: „Pokud jsou všechny tři potřeba, udělám je najednou.“ To znamená, že uctívání Boha, Pána s formou, nás v průběhu času postupně připraví na schopnost přemítat, meditovat nad Pánem bez formy. Pokud je mysl asociována s Pánem, s Bohem, třeba i formou modlitby, dochází k její kultivaci, k jejímu očišťování.

Kršna to, na rozdíl od Petra a na rozdíl od svámídžího, Ardžunovi neříká úplně na plná ústa, protože dobře chápe, že jeho žák už tak má jisté pocity nejistoty nebo méněcennosti, a nechce přilévat olej do ohně. Proto šalamounsky říká, že saguṇa-dhyānam je lepší, ale ten, kdo provádí nirguṇa, mě dosáhne. Ten, kdo uctívá Pána s formou, dříve či později získá celou řadu vnitřních, můžeme říci spirituálních benefitů: čistší mysl, něco, co nazýváme expanze mysli, to znamená, že nevnímá jen sám sebe jako jednu tečku ve vesmíru, lepší vnímavost mysli a další. To jsou nehmotné, neviditelné přínosy, nejsou vidět fyzicky, a proto Kršna v tomhle kontextu zdůrazňuje důležitost víry. Hovoří tu o tom, že s intenzivní vírou můžeme přeměnit, transformovat svoji osobnost. Hovoří o śraddhā. To známe, obvykle se to ne úplně přesně, protože není lepší slovo, překládá anglicky jako faith, neboli víra. Kršna tyhle lidi chválí a povzbuzuje, a vzápětí nás, jak jsem zmiňoval, poplete. K tomu se teď dostaneme ve verších 3 a 4: ti, kdo praktikují nirguṇa-dhyānam, mě dosáhnou.

„Ti však, kdo zkrotili své smysly, kdo hledí na vše s vyrovnanou myslí, kdo srdcem přejí dobro všem bytostem, a tak uctívají nepomíjivé – to, co je neprojevené a slovy nepopsatelné, všudypřítomné, myslí nepostižitelné, neměnné, nehybné a věčné – ti jedině dosáhnou Mě.“

Oproti těm, kdo uctívají Pána s nějakou formou, jsou tu také takoví, vyspělejší studenti, kteří provádějí takzvanou nirguṇa-īśvara-dhyānam, nebo také nirguṇa-brahma-dhyānam, což je de facto součást jñāna-jógy, protože bychom mohli říci, že se jedná o nididhyāsanam. A Kršna říká, že tihle někteří další meditují nad takzvaným akṣaraṃ brahma, nad absolutním, nezničitelným Brahmanem.

Kršna tady v tomhle kontextu používá několik termínů z Upanišad. Svámídží je tady chytře přeskupil. Je tu spousta přídavných jmen, těch takzvaných pointers, jak rád říkal svámí Parthasarathy, a já je trošku přeskupím a uvidíte v nich lepší logiku. Můžeme říci, že všechno jsou to popisy nirguṇaṃ brahma, neboli Brahmanu bez vlastností. A už vidíte, jak tady jazyk pěkně selhává, protože jsem použil sousloví popisy Brahmanu bez vlastností. To už je samo o sobě de facto protimluv.

Proto ta metafora z upanišady Katha, kterou dnes Honza nezmínil, kočár s koňmi. Jindra se tuším divila, že někde viděla obrázek kočáru s koňmi a byli tam jen čtyři. Koukali jsme na to spolu. Můžeme předpokládat, že koní je pět a že reprezentují naše smyslové orgány. Každý z pěti smyslových orgánů svým způsobem jede po jednom aspektu tohoto empirického vesmíru, kterému se říká prapañca, neboli vesmír skládající se z pěti segmentů, jede jako po kolejích. Oči vnímají, pokud se nemýlím, tvar a barvu, uši vnímají pouze zvuk a tak dále. A pokud bychom postupně uzavřeli, vypnuli všech pět smyslových orgánů, celý tenhle segmentovaný svět zmizí.

A právě to, co hledáme, nemá žádný z těch pěti atributů. A proto je avyaktam, neboli nevnímatelné pro žádný smyslový orgán. Zkrátka a dobře, Brahman nemůžeme vidět, slyšet, cítit, nahmatat a bohužel ani ochutnat. Takže někteří meditují nad avyaktaṃ brahma.

Jenže víme, že na světě existuje spousta věcí, které nejsme schopni vnímat smysly, věcí nevnímatelných, a pořád jsme schopni si je představit. Umíme si představit a prožívat emoce, lásku, hněv, štěstí. Umíme vymyslet a pochopit matematické a vědecké zákony, přestože je nevidíme. Jsou tu tedy ještě myšlenky, ideje, emoce, které jsme schopni, teď nebudu rozlišovat mezi myslí a intelektem, si myslí představit nebo pochopit. Pro jednoduchost je můžeme nazvat koncepty. Když jsme si tedy řekli, že nirguṇa Brahman je avyaktam, že není dostupný smyslovým orgánům, někdo se může zeptat: „Dobře, a není to koncept? Nějaká myšlenka v naší mysli?“

A Kršna rovnou v tomhle verši dává další bombu a říká acintyam, neboli nepředstavitelný. To znamená nedosažitelný pro mysl nebo intelekt. Není to žádný matematický teorém, není to myšlenka. Kršna říká: „Nejsem ani představitelný.“ Kršna to postupně buduje, říká, že Brahman je nevnímatelný a není ani představitelný.

No jo. A když není představitelný, a my tu teď máme hodinu Védánty a snažíme se o Brahmanu mluvit? Kršna pokračuje a říká, že nejenže je nevnímatelný smysly a nepředstavitelný, ale dokonce je nepopsatelný.

Někdo by mohl říct: „Dobře, ale není to jenom nějaká habaďůra? Není celá Védánta jenom takový velký papírový pytel plný různých slov, kterým nikdo nerozumí, a když do něj plácneme a on praskne, tak se vyprázdní? Není to něco jako císařovy nové šaty?“ Protože o něčem, co nejde vnímat, co si nejde ani představit a co nejde ani popsat, by někdo řekl: „To asi neexistuje, ne?“

Ve skutečnosti, když tahle tři slova spojíme dohromady, ještě jednou je řeknu, abyste je měli čerstvě v operační paměti, tedy něco, co je nevnímatelné, nepředstavitelné a nepopsatelné, je jim česky nadřazené slovo neobjektivizovatelné. Anglicky unobjectifiable. To už trošku napovídá, že to něco není objekt.

Pak pokračuje, všechno jsou to slova z Upanišad, acalam, nehybný. To už vyplývá z předchozího. Tady nám pomůže příklad prostoru, který máme intelektuálně trošku lépe obsáhnutý. Víme, že prostor, pokud je všudypřítomný, se nemůže pohybovat, protože nemá kam. A něco, co je všudypřítomné, nemá ani žádné hranice, protože nemá žádnou formu. Forma dává objektu vždycky hranice. Můžeme tedy říct, že Brahman je všudypřítomný podobně jako prostor. Prostor se nemůže pohybovat, je acalam, a zrovna tak se nemůže pohybovat Brahman.

A pak se tu používá takové zajímavé slovo, nevím, jak ho Honza přeložil, předpokládám, že asi jako neměnný, a to je slovo kūṭastham nebo kūṭastha. To je hezké slovo, ke kterému máme doma specifický vztah, a je zase z Upanišad. Jeho kořenem je kūṭa, což znamená kovadlina. A víme, že kovadlina je, symbolicky vzato, něco, co se nemění. Když kovář vezme meč, nažhaví ho a začne do něj mlátit kladivem, žhavý meč, ocel se tvaruje a kovadlina je neměnná. Takže Brahman je neměnný, kūṭastham, někdy také říkáme nirvikāram, neměnný.

To znamená, že je osvobozený od těch šesti základních modifikací. Kdybych je měl shrnout česky: početí, zrození, růst, rozklad, metamorfóza, smrt. Těchhle šest modifikací vidíme všude kolem sebe, v různých rychlostech, u různých objektů, živých i ve skutečnosti neživých, a stojí za nimi princip času, kāla-tattva. Všechno, co je vystaveno působení času, prochází změnou. Jenže nirguṇa Brahman, můžeme říci i nirguṇa Kršna, je kūṭastha, neboli neměnný.

A svědek, aby mohl být opravdovým svědkem, by měl být neměnný. Kdyby učitel například na večerní hodině Védánty prohlásil, že studenti na ranní hodině Védánty jsou ospalí, tupí a ne moc šikovní oproti studentům, kteří studují dvanáctou kapitolu Bhagavadgíty večer v sedm, plyne z toho, přestože to výslovně neřekl, že studenti se mění, ale učitel zůstává. Proto ten, kdo pozoruje změnu, ve skutečnosti nemůže být předmětem změny. Je to svědek, princip vědomí, a tady je srovnáván se zmíněnou kovadlinou.

Můžeme si to představit i jako metaforu, jako kovadlinu, na které je tepána naše mysl, naše tělo. Jsou tepány různými prožitky života, každým e-mailem, každou esemeskou, každou dopravní zácpou, tím, co sníme. Všechny ty údery, nebo také pohlazení, karmy, které k těmhle materiálním aspektům lidské osobnosti přicházejí, mění těla, mění mysl, mění další vrstvy naší osobnosti, a za tím vším je neměnný princip jako kovadlina, kūṭastha.

A pak také říká, že je věčný, dhruvam, neboli kālātīta, mimo čas. Ty dva popisy, sarvagatam a acalam, všeprostupující a nehybný, tedy naznačují, že Brahman je mimo prostor, možná můžeme lépe říci nedotčený prostorem. A slova kūṭastha a dhruvam, neboli neměnný a věčný, naznačují, že Brahman stojí mimo čas, že je kālātīta.

Je možné, že když tu popisuji ty jednotlivé pointers, ty jednotlivé termíny, kterými se Kršna snaží nastínit to, co hledáme, si řeknete: „To jsou složitá slova,“ a sanskrtské termíny zapomenete. Je to možná fáze, kterou musí projít každý nebo skoro každý student. Ve skutečnosti po čase, u někoho po měsících, u někoho možná po letech, když si ty termíny uvlastníte, ne nutně všechny, ale celou řadu z nich, vám umožní provádět právě to, co nazýváme nididhyāsanam.

To vede i k otázce, co je to za člověka, který je připravený meditovat nad Brahmanem právě tak, jak bylo naznačeno v těch dvou propojených verších. Jakou kvalifikaci takový člověk potřebuje? Víme, že ke všemu v životě potřebujeme jistou kvalifikaci. To nám, tuším, řekne Kršna, aspoň doufám, v dalším verši.

Kdybychom se vrátili o pár let zpátky, kdy jsme studovali Tattvabódhu, mluvili jsme o čtyřech kvalifikacích, takzvaných čtyřech D: discrimination, dispassion, discipline a desire, neboli rozlišování, absence vášně, šestinásobná vnitřní disciplína a touha po svobodě. To je jeden pohled na kvalifikace. Jinými slovy, je to jako když některé fastfoodové firmy s trvanlivými potravinami nebo ty velké FMCG firmy vezmou nějakou sušenku nebo prací prášek, trošku jinak to zabalí a pojmenují a vypadá to jinak, voní to jinak, má to jinou strukturu, jiné balení, jinou cenu. Tady je to podobné. Kršna tu zmiňuje zdánlivě trošku jiné předpoklady, ale samozřejmě se kryjí, nebo jdou ruku v ruce, s těmi čtyřmi D.

Hovoří tu právě o naší oblíbené kontrole extrovertních smyslových orgánů. Víme, že naše smysly, zažíváme to a jako studenti Védánty máme možná příležitost je občas trošku pozorovat, mají tendenci se toulat. To by samo o sobě tolik nevadilo, jenže s sebou odtáhnou i naši mysl. Tady u nás v Čechách asi ne, ale když jsme byli v akademii a po stropě lezla ještěrka, což je celkem běžný úkaz, tak na pár desítek vteřin nebo na minutu, na dvě byly oči, mysl, student pryč.

Smyslové orgány potřebujeme ovládnout mimo jiné i proto, že to, co se snažíme pochopit, uvlastnit si, je Brahman bez formy, který je neobjektivizovatelný. To znamená, že ho nelze vnímat jako objekt. Pro jeho objevení, pokud smím použít slovo objevení, tedy primárně nepotřebujeme smyslové orgány, s výjimkou toho, abychom četli písmo a poslouchali učitele. Pokud je nirguṇa Íšvara neobjektivizovatelný, a přesto existuje, víme, že v celém vesmíru existuje jediná věc, která není objektivizovatelná, a to jsem já sám. Protože pozorovatel nemůže být nikdy sám sebou pozorován, tak jako oči nemohou spatřit samy sebe. Proto Brahman není oddělen ode mne, od pozorujícího vědomí. A proto meditace nad Brahmanem, nirguṇa-brahma-dhyānam, je ve skutečnosti totéž co ātma-dhyānam, meditace nad sebou samým.

A proto, vrátím se ke kvalifikaci, ke kontrole smyslových orgánů: pokud chápu, že to, co hledám, nemůžu objektivizovat, nemůžu si dovolit, aby si moje smyslové orgány dělaly, co chtějí, aby byly extrovertní, aby se toulaly, kde se jim líbí. Pamatujeme si to, protože jsme to už studovali v šesté kapitole. Když Kršna hovořil o meditaci, hovořil třeba o tom, že oči meditujícího by měly směřovat, neřeknu to správně, možná buď ke špičce, nebo ke kořeni nosu. To asi není klíčové. Idea, o kterou jde, je, že by se neměly soustředit na žádný konkrétní vnější objekt.

Druhou kvalifikací je, že to je někdo, kdo má, nebo to minimálně zmiňuje svámídží, sama-buddhi, to znamená vyrovnanou mysl či vyrovnaný intelekt, které nejsou zmítány rāga-dveṣa.

A za třetí je tu zmíněna další kvalifikace, v Honzově překladu: „kdo srdcem přejí dobro všem bytostem“. Lidé, kteří jsou připraveni na nirguṇa-brahma-dhyānam, mají dostatečně, česky bychom mohli říci, všeobjímající mysl, neboli mysl schopnou univerzální lásky, rozšířenou mysl, nikoli úzce zaměřenou, která přeje dobro všem bytostem. Mimochodem, modlitba, kterou jsme používali možná při Tattvabódhě nebo při jiném textu, pamatujete? Sarve bhavantu sukhinaḥ sarve santu nirāmayāḥ sarve bhadrāṇi paśyantu mā kaścid duḥkhabhāg bhavet. Tahle modlitba říká zhruba: „Nechť jsou všechny bytosti šťastné, nechť se všem vyhýbají nemoci, nechť všichni vidí jen to dobré a nikdo netrpí. Śāntiḥ śāntiḥ śāntiḥ.“ Tahle modlitba má mimo jiné ten přínos, že zjemňuje, expanduje mysl člověka, který se jí modlí. Tolik asi ještě krátce ke čtvrtému verši.

Neprojevené, to je to avyaktam, avyaktā. Srozumitelný, přímočarý verš, který říká: „Hele, nirguṇa-dhyānam je ve skutečnosti obtížná, extrémně obtížná.“ Jñāna-jóga jako taková, to je to, co teď společně provádíme, je extrémně obtížná, protože nirguṇa-dhyānam je ve skutečnosti součástí jñāna-jógy jakožto nididhyāsanam. Jestli si pamatujete, jñāna-jóga, neboli jóga poznání, má tři základní části: śravaṇam, mananam, nididhyāsanam. A upanišada Katha, když už jsme u ní dnes byli, říká, že snaha dosáhnout Boha, který je nevnímatelný, avyaktam, je podobná chůzi po ostří nože. Zkrátka je to obtížné.

Kršna tady zmiňuje hlavní překážku, je to logická překážka, a to je deha-abhimāna, neboli připoutanost k tělu. To je ve Védántě největší a nejčastější překážka: silné ulpívání na vlastním těle. Když si představíte pañca-kośa, pět vrstev, naše nejhrubší složka je annamaya-kośa, hrubé tělo, fyzické tělo, tvořené jídlem. Takový člověk nemá čas přemýšlet nad tím, jak očistit svoji mysl, pořád má co dělat. Buď se zabývá sháněním lepšího jídla, nebo ošacením, nebo něčím dalším, až do smrti.

Takový člověk má velmi silnou, lokalizovanou, hrubou individualitu. A člověk se silnou deha-abhimāna si těžko umí představit vědomí bez formy, i když o něm slyší. Není schopen překročit formu. Není schopen toho, co bychom možná mohli nazvat transformation, neboli transformace, dostat se za formu. Tenhle verš tedy říká: čím větší ulpění na těle, tím obtížnější nirguṇa-dhyānam, což je vlastně nididhyāsanam, což je vlastně jñāna-jóga. A v příštích verších, na které se podíváme příště, nám Kršna dodá trošku víc optimismu.

A to je unikátní, protože se nejedná o fyzický rituál. Ve většině kultur, nechci říct, že ve všech, probíhají bohoslužby nebo uctívání Boha, ať si ho lidé představují jakkoli, prostřednictvím nějakých rituálů. Někdy lidé vědí, co ty rituály znamenají, někdy to ani nevědí. V případě nejvyšší úrovně bhakti-jógy probíhá uctívání Pána prostřednictvím studia ve formě śravaṇam, mananam, nididhyāsanam. To znamená, že jde o systematické studium, postupné rozptýlení pochybností, které jako student mám nebo mohu mít, a následnou asimilaci. Pokud si vzpomenete, tuším, že to byla kapitola čtvrtá, kde byly ty rituály, takzvané yajña, nebo yajñas, pokud bych použil anglický plurál k sanskrtskému slovu yajña, tam se hovořilo o tom, že obětuji nevědomost v ohni poznání. Metaforicky řečeno.

A Kršna říká, že tato nejvyšší forma bhakti je velmi obtížná. Možná si vzpomenete, že jedna z Upanišad, možná je to upanišada Katha, nejsem si tím úplně jistý, ale asi ano, říká, že je to, jako bychom balancovali na ostří nože. Minule jsme se možná ještě dostali k verši pátému, ale ať už ano, nebo ne, podíval bych se na něj ještě jednou.

Víme, minule jsme si to vysvětlovali celkem podrobně, že obtížnost této úrovně zbožnosti spočívá v tom, že Pán, Brahman, který je bez vlastností, a tím, že je bez vlastností, není k dispozici pro jakoukoli objektivizaci. Není dokonce k dispozici ani jako mentální koncept. To znamená, že ho nemůžu vnímat, nemůžu si ho představit, a z toho plyne otázka: Jak můžu uctívat, jak mohu studovat něco, co nemůžu vnímat a nemůžu si to ani představit? Náš intelekt je totiž naučený z empirického světa, ve kterém se běžně pohybujeme, neustále objektivizovat, a proto je to tak obtížné. To je první problém. Druhý problém je, že studium vyžaduje poměrně náročnou kvalifikaci. Známá čtyři D: discrimination, dispassion, discipline, desire, neboli rozlišování, viveka, nevášnivost, když přeložím anglický výraz, neboli vairāgya, což je přímý důsledek vivéky, vnitřní disciplína a touha po svobodě. Proto se to zdá tak těžké.

To někdy vede studenty, hledající, lidi se spirituální inklinací k tomu, že když zjistí, jak je to obtížné, začnou zkoušet jiné věci. Začnou si hrát s kundaliní, což je nějaká, tuším, hadí síla, nebo jak se to jmenuje, zkoušejí meditovat, zkrátka zkoušejí alternativní cesty, protože studium, myslím, že to občas zažíváte na vlastní kůži, je zkrátka obtížné. A tak někteří lidé dojdou k závěru, že možná prostá bhakti bude jednodušší, stačí si jen poplakat před nějakým božstvem nebo obrázkem.

Svámí Dajánanda to říká moc hezky: „Tu a tam se najde někdo, kdo mě nazývá fanatikem, protože říkám, že jediným lékem na nevědomost je učení, respektive poznání.“ A pak pokračuje: „Ale říkejte mi, jak chcete. Klidně mě můžete nazývat fanatikem.“ A říká: „I would rather be called a fanatic, than to be a lunatic.“ Je lepší, když mi ostatní budou říkat, že jsem fanatik, ať mi tak klidně říkají, než být lunatic. Tomu asi všichni rozumíme. Takže kdo hledá jiné způsoby a jiné cesty, je zmatený.

Přestože se jñāna-jóga, nejvyšší úroveň bhakti, pořád jsme v kapitole 12, bhakti-jóga, může jevit jako obtížná, neznamená to, že můžeme zvolit jinou cestu. To je základ tradičního učení. Koneckonců důkazem toho jsou i naši dva hrdinové, Kršna s Ardžunou, kteří jsou na bojišti. Kdyby existovala jiná metoda, třeba že by Kršna položil Ardžunovi ruku na čelo, na temeno hlavy nebo na zátylek a nasypal, nahrál do něj učení, a kdyby to fungovalo, určitě by to udělal. Tím, že to neudělal, nám Bhagavadgíta chce říci, že to tak nejde. To znamená, že pokud je jñāna-jóga takzvaně obtížná, nezbývá nám nic jiného, než ji učinit snadnou.

A to bude smyslem dalších veršů. Pán Kršna v nich bude popisovat tu přípravu a bude v zásadě říkat tuhle myšlenku. Připomíná mi to počítačovou hru. Už jsem dlouho nehrál, ale když jsem měl Atari a bylo mi patnáct, byly v těch hrách nějaké levels. Vím, že level 10 byla prostě těžká a že mělo smysl začít u level one, two a tak dále. Kršna tady tedy bude říkat: Pokud je level five obtížná, sestup na úroveň čtyři. Pokud je obtížná úroveň čtyři, sestup na úroveň tři a tak dále. A pokud je obtížná první úroveň, hodně zdaru v příštím zrození. Podíváme se tedy, jak teď v šestém a sedmém verši sestoupíme o úroveň níž.

Možná vám to bude znít trochu složitě, ale svámídží občas zmiňoval, že dekódování těchto veršů, ať už je čteme anglicky, nebo tu a tam známe nějaké sanskrtské slovo, nebo teď v našem případě v češtině, je koneckonců dobrý trénink intelektu, protože nám jde o to pochopit, jakou zprávu přinášejí. Pán Kršna tady v zásadě říká Ardžunovi: „Pokud je pro tebe nirguṇa-īśvara-jñānam, poznání Boha bez vlastností, obtížné, sestup k saguṇa-īśvara-upāsanā. Medituj nad Pánem s nějakou formou, s vlastnostmi.“ A víme, že pokud hovoříme o Pánu s vlastnostmi, máme tu dvě úrovně. Ještě máme naštěstí trochu v podvědomí jedenáctou kapitolu, která se, tuším, jmenovala viśvarūpa-īśvara-yoga a zabývala se, zkrátka a dobře, uctíváním Pána v podobě celého světa. A nebo, pokud toho nejsem schopen, mohu uctívat jakékoli božstvo v jakékoli formě.

Když jsem si to dnes pročítal, vzpomněl jsem si, že v tomhle kontextu svámídží zmiňoval, že hinduismus jako svým způsobem příprava na Védántu je takový supermarket všemožných božstev. Je to proto, že tak jako na fyzické úrovni má každý z nás různá slabá místa nebo různá onemocnění, větší nebo menší, myslím, že to dobře známe, máme podobně i na úrovni vnitřní, duchovní různé výzvy. Někdo je lakomec, je chamtivý, někdo jiný je příliš emocionální, někdo se snadno rozčílí, někdo je závistivý, je to zkrátka různé. A proto, to je jedno z vysvětlení, je tu ten nekonečný repertoár božstev, protože každého v jisté fázi inspiruje trochu něco jiného.

Když jsem na téhle úrovni, je dobré mít vzadu na paměti, nevím, jestli to neustále připomínat, že ve skutečnosti potřebuji pozvednout svoji osobnost natolik, abych byl schopen přistoupit k tomu, co děláme každou středu od sedmi do osmi, ke studiu Pána bez formy, jako Bytí a Vědomí. Používá se tu termín ananya-yoga, nebo také ananyenaiva yogena, a v zásadě se tím chce říci: s nerozptýlenou pozorností. Má se tím na mysli podobná věc jako u jednání: když se rozhodujeme, jak jednat, měli bychom brát v potaz náš cíl, náš životní cíl, a souhrn hodnot, kterými se chceme řídit. A podobně i tady.

Mimochodem, děláme to běžně. Když někam cestujeme, pojedeme třeba na dovolenou do Alp, můžeme po cestě někoho vyzvednout, můžeme nakoupit, koupit dálniční známku, natankovat, odskočit si, trochu se protáhnout, poslouchat podcast, ale ať po cestě děláme cokoli, víme, že chceme dojet tam, kam chceme dojet. Podobně i v životě, ať děláme cokoli, sprchujeme se, pomůžeme někomu na ulici vyměnit pneumatiku, sportujeme, myjeme nádobí, měli bychom mít někde na pozadí náš životní cíl. Kam to vede, ukazuje další verš.

Vidíte, že se tu vyskytují dva termíny, manaḥ, manas, mysl, a buddhi, intelekt. Kršna tady vlastně uzavírá čtvrtý schod bhakti, čtvrtou úroveň bhakti, a říká: „Na této úrovni, Ardžuno, klidně na chvíli zapomeň na Pána, Vědomí, Bytí bez formy, soustřeď se na čtvrtou úroveň.“ A v zásadě říká: „Soustřeď na mě svou mysl a ukotvi ve mně svůj intelekt.“ Pán Kršna tím v zásadě říká, a myslím, že to možná někdo z vás zažívá, nebo jste se s tím setkali v nějaké knize nebo ve filmu, nebo někoho takového znáte: „Emocionálně se opři o mě.“ Protože ve skutečnosti jsem to jediné, o co se můžeš opřít. Jak vidíme kolem sebe, nikde není zaručeno, že nám takzvaní blízcí vždycky poskytnou oporu, kterou u nich hledáme. Možná nám jednou svou pozornost, lásku a oporu dají, ale podruhé třeba ne. Zkrátka a dobře, svět kolem nás je nestabilní, nepředvídatelný a nekontrolovatelný, a to platí i o našich nejbližších. Není to tak, že bychom jim to měli vyčítat nebo se na ně zlobit, ale to je realistický assessment tohoto světa. Vidíme to koneckonců markantně, když se podíváme, v jakém stavu jsou vztahy a rodiny v naší zemi.

Svámí Paramárthánanda k tomu v tomto směru dodává zajímavý pohled: Od svých blízkých a přátel nic nechtěj, svět použij jen jako hřiště, kde můžeš trénovat dávání. Ať už jde o bezpečí, nebo o lásku, cokoli můžeš potřebovat na emocionální úrovni, se pokus najít u mě, říká tady Kršna. Obvyklý přístup je obrácený, protože chceme, aby naši takzvaně blízcí, obzvlášť děti, pokud máme děti, a zvlášť pokud stárneme nebo jsme staří, byli neustále kolem nás. Ale oni nemůžou, nebo nechtějí, nebo mají svoje povinnosti, a tak se postupně, tak, jak procházíme životem, stáváme emocionálně často křehčími a závislejšími. Že se tak děje fyzicky, je jiná věc. My ale chceme, aby když stárneme, byly děti neustále kolem nás, nebo aspoň k dispozici. Oproti tomu viśvarūpa-īśvara je k dispozici neustále. A proto Kršna říká: „Emocionálně se nauč opírat o mě, protože o mě se opřít můžeš.“

Je dobré si připomenout esenci učení těchto kapitol. Pán, Íšvara, Bůh, v tomhle kontextu můžeme možná použít i slovo Stvořitel, přestože má určitá omezení, je definovaný jako jagat-kāraṇam. Jagat znamená svět a kāraṇam je příčina. A zároveň, což si pamatuju, že pro mě kdysi znělo technicky, ale technické to není, je nimitta- i upādāna-kāraṇam, neboli materiální i intelektuální příčina vesmíru. Pokud je Pán příčina a celý svět je produkt, efekt, víme, za chvilku si to zopakujeme a oprášíme ty příklady, abychom je měli opravdu zažité, že jakýkoli produkt, výrobek, není oddělitelný od příčiny. Když držím v ruce šperk, předpokládám zlatý šperk, je to příklad, nemůžu oddělit jméno a formu toho šperku od jeho příčiny, což je zlato. Když budu šoupat tady tím stolem, už jsem prozradil, že dřevěným, budu ve skutečnosti šoupat dřevem, kterému se říká stůl. Kdyby tu byl někdo, kdo nikdy stůl neviděl, třeba nějaký pračlověk, je možné, že by ani nevěděl, že šoupe stolem, a všiml by si, že je to dřevo. Když budu pít z hrnečku čaj, vím, že má tuhle formu a tenhle tvar, říkám mu hrneček, ale je to porcelán. Podobně když jsem v kontaktu se světem, s čímkoli tady kolem, vím, že jsem v kontaktu jedině s Pánem, který je příčinou tohoto světa.

Toto intelektuální přesvědčení, o kterém osmý verš hovoří, se rodí postupně studiem písma. Kršna tedy říká: „Emocionálně se můžeš o mě opřít a ať je tvůj intelekt přesvědčený o tom, co děláš.“ A jak dlouho je potřeba studovat? Dokud nezískáš poznání a přesvědčení. To platí u každého studia. Pro někoho je ale i tato úroveň obtížná, a proto Kršna říká: „Nevadí, je tu i třetí schod,“ a to je verš devět.

Atha, na druhou stranu. Pokud zjistíš, že i čtvrtá úroveň, viśvarūpa-īśvara, je obtížná, nevadí. Pokud na ní nedokážeš konzistentně setrvat, sestup na třetí příčku. Víme, že třetí příčka je uctívání Boha s formou, ale v nějaké konkrétní podobě. Pokud nejsme schopni intelektuálně pojmout celek, můžeme si zvolit jakýkoli symbol osobního Boha, neboli meditujeme nad Bohem s nějakou konkrétní formou, což se nazývá iṣṭa-devatā-upāsanā. Výhodou tady je, jak jsem před chvilkou zmiňoval, že výběr je skoro neomezený. Je ale dobré vědět, že kdybych třeba meditoval nad Ganéšou, poté, co bych porozuměl, co toto božstvo má symbolizovat, je to jen symbol, je to devatā, božstvo, je to přestupní stanice. Asi jako když jedu na dlouhou cestu a někde zastavím, abych se občerstvil.

K tomu tenkrát sloužily takzvané purány, purāṇa, neboli mytologické příběhy. Děti ta božstva znaly už od dětství, vyprávělo se to de facto jako pohádky a cílem bylo, aby lidé odmalička měli tyto velmi pozitivní, inspirativní vzory v podobě různých božstev. Mimochodem, v jisté omezené formě tak fungují třeba i kladní hrdinové našich dětských knížek. Jen neposkytují aspekt zbožnosti, ale aspoň poskytují aspekt vzoru. Každý z nás je měl.

To už jsem to naředil ještě o jeden řád víc. Kršna tedy tuto třetí úroveň nazývá iṣṭa-devatā-upāsanā a mluví o abhjása-józe. Abhyāsa znamená trénink, něco, co opakovaně zkouším a praktikuju. Pro ty z nás, kdo by se necítili ani na tuto úroveň, Kršna v dalším verši sestoupí ještě o schůdek níž. Snaží se nám vlastně ukázat, že bhakti má různé stupně a její krása spočívá v tom, že můžu naskočit kdekoli. Jako kdybych trénoval skok vysoký a tyč si dal deset centimetrů nad zem, a někdo jiný si ji dá dva metry nad zem. Můžu si zvolit jakoukoli výšku a tam nastoupit, ale vědět, že když začnu hodně dole, jsou tam ještě další schůdky, kam bych se měl dostat.