Služba druhým a sobecké touhy

A jak už to ve Védántě někdy bývá, začíná od úrovně nejvyšší. Podobně pracují i některé Upanišady: pokud vyspělý student slyší první dva tři verše a pochopí, může se sebrat a odejít. Guru pak učení vysvětluje a ředí dál. Na nejvyšší úrovni bhakti-jógy není ve skutečnosti nic jiného než jñāna-jóga. A víme, že jñāna-jóga má tři složky: vedānta-śravaṇam, mananam a nididhyāsanam. Je tu proto použitý technický termín, ale to pro nás není důležité. Možná si vzpomínáte, že Pán Kršna říkal, že tahle úroveň bhakti-jógy není pro většinu lidí snadná, není dostupná. Jedna z Upanišad říká, že je to jako balancovat na ostří nože nebo břitvy.

A pokud není snadná, netřeba si dělat výčitky, dá se sestoupit na čtvrtou úroveň. Na čtvrté úrovni bychom mohli říci, že bhakti-jóga má podobu viśvarūpa-īśvara-upāsanā, neboli přemítání o Pánu jako o celém vesmíru. Tomu rozumíme, protože máme za sebou kapitoly 7, 8, 9, 10 a 11. Pokud by si ale někdo řekl: „Jé, to si neumím představit,“ tak nevadí. Můžeme sestoupit ještě o krůček, o stupínek níž. V tomhle pojetí zbožnost už redukuje Pána do jedné konkrétní formy, nějakého osobního boha. Říkali jsme si, že hinduismus je ani ne supermarket, spíš hypermarket, který nabízí nekonečné možnosti. A když k tomu přidáme ostatní náboženství, bude těch možností ještě víc. Pán může být v lidské formě, ve zvířecí formě, třeba Kámadhénu, taková kravička, nebo v podobě stromu, nebo dokonce v mixu zvířecí a lidské formy a tak podobně.

Možná si taky vzpomenete, jak postupujeme životem. Představme si, že jako malí máme malý uzlíček rāga-dveṣa. Malý klouček nebo holčička řekne, že má rád gumíky, Barcelonu, Lego Ninjago a asi citronovou zmrzlinu, a nerad špenát a koprovku, a tím jsou jeho rāga-dveṣa skoro vyčerpány. Jak procházíme životem, postupně v sobě rāga-dveṣa kultivujeme, a člověk ve 20, 50, 60 letech má opravdu obrovský balík. To je něco, co bychom mohli nazvat vnitřní spirituální degradací. Čím silnější máme rāga-dveṣa, tím vykrystalizovanější je naše individualita, a taková mysl neustále přemýšlí o různých objektech, na kterých lpí nebo od kterých utíká. Taková mysl není schopna se potěšit pohledem na les, na plující mraky, na hvězdy, protože mysl přetížená a zavalená rāga-dveṣa je zúžená, zatěžkaná mysl.

Proto Kršna řekl: „Pokud tohle nejde, nevadí, sestup k osobnímu božstvu, ať už ve formě antropomorfního boha, v nějaké lidské podobě, nebo jen ve formě nějakého symbolu.“ A říká: „Snaž se mě dosáhnout pomocí abhjása-jógy.“ Spojení „dosáhnout mě“ znamená dosáhnout svobody, neboli mókši. Pokud bychom se zeptali, což svámí Paramárthánanda důsledně dělá, jestli můžu dosáhnout mókši pomocí meditace o Bohu v nějaké konkrétní podobě, odpověď zní: ano i ne. Je to mezikrok, kterým je potřeba projít, ale není to, dalo by se volně říci, poslední stanice před mókšou. Je potřeba jít dál. A mimochodem, svámí Parthasarathy mockrát říkal: „Netřeba si s vaším pokrokem dělat starosti.“ Co tím chtěl říci? Že student Védánty by měl být opatrný, aby nebyl příliš orientovaný na výsledek, protože přílišná orientace na výsledek vede k posílení našeho ega, a tím si sami v sobě vytváříme překážku.

Doplnění: Mě jen teď napadlo, že slovo dosažení bychom taky měli brát s rezervou. Zaprvé dosažení Boha, Íšvary nebo Kršny je v zásadě v uvozovkách, a i dosažení mókši je vlastně nesmysl, protože mokṣa je to, co Védánta nazývá prāptasya prāpti, neboli dosažení již dosaženého, dosažení toho, co ve skutečnosti už máme. Často se uvádí příklad s mítinkem: jdeme na mítink, čekáme v předpokoji, vedle nás sedí soused a zeptá se nás, za kým jdeme. My řekneme: „Jdu navštívit pana toho a toho.“ A on řekne: „No, já jsem pan ten a ten.“ Zkrátka nejde o to něco získat, ale pochopit, že to, co chceme získat, už máme. Chtěl jsem na to upozornit proto, že Védánta v různých fázích studia nebo podle vyspělosti studenta používá různý jazyk, nebo dokonce i různé učení. Pak to někdy vypadá, že si Védánta sama odporuje. Pokud je ale člověk ještě hodně radžasický, chce dosahovat výsledků, a proto je spojení dosáhnout mókši přirozené. Protože ale už studujeme Védántu spoustu let, měli bychom tenhle koncept opustit. My nic dosahovat nechceme, maximálně chceme zažívat plody toho, co ve skutečnosti už máme. Pokud je naší povahou čisté Vědomí, je naší povahou i svoboda a my potřebujeme jen získat její plody, což někdy znamená odstranit překážky nebo navyklé vzorce chování. Byla to jen poznámka k tomu, že dosahování je v uvozovkách, jak u Boha, tak u mókši.

Odpověď: Díky. Tak tolik o dosahování, báječná vsuvka.

A proto Kršna říká: „Ardžuno, pokud bys byl náhodou takhle extrovertní, nemusíš sedět v meditaci, v upásaně. Není to pro tebe povinné. Sestup ještě níž, Kršna by to určitě řekl šikovněji, sestup na druhou úroveň a na téhle úrovni žij vysoce aktivní, dynamický život.“ To ukazuje 10. verš, kde se dostáváme k bhakti-józe ve formě karma-jógy.

Myslím, že tomu verši buď úplně, nebo skoro rozumíte. Znamená: „Ardžuno, pokud nejsi schopen ani abhjásy, neboli meditace o Pánu v nějaké konkrétní podobě, nevadí. Jednej pro Mne s velkým M.“ To znamená ne pro mě, pro Kršnu, ale pro Mne jako pro Bytí, Vědomí, Brahman. „A i tak dosáhneš dokonalosti.“ Dosáhneš opět v tom smyslu, jak to Honza pěkně upřesňoval, dosáhneš dokonalosti, neboli svobody, mókši.

Jen si připomeneme, že písmo rozlišuje dva až tři druhy činností. První je takzvaná niṣkāma-karma, kdy sloužím celku, společnosti, ale ten celek beru jako vyšší princip. Jsou to zmíněné pañca-mahā-yajñāḥ: sloužím rodičům, přírodě, předkům, asi si vzpomenete. Buď tedy sloužím, myslím, že tomu slovu rozumíme, nebo se věnuju něčemu, co se nazývá sakāma-karma, doslova přeloženo jednání s touhou. Zkrátka a dobře vykonávám nějakou sobeckou činnost pro sebe, samozřejmě aniž bych komukoli ubližoval. A potom je ještě třetí skupina, proto jsem říkal dva až tři, tu jen odbudu jednou větou. Tuším, že se nazývá niṣiddha-karma, neboli zakázaná činnost: loupím, kradu, vraždím a tak podobně.

Myslím si, že nám to svámí Parthasarathy v průběhu let vštěpoval do hlavy horem dolem, a doktor Jao říkal, že jsme tak sobečtí, tak obalení nánosem a asfaltem sobectví, že nám nezbývá než podávat karma-jógu intravenous. Byl to lékař, takže tím myslel kapačku ve formě karma-jógy, a myslel tím samozřejmě niškáma-karmu, zkrátka a dobře sloužit. Známe všechny ty příklady, známe je z přírody. Ať se podíváme kamkoli, každý v zásadě dává víc, než bere. Připomínám profesora Kouteckého: uspokojivý poměr mezi tím, co jsem od života dostal, a tím, co jsem druhým dal. A to je vlastně zbožný život.

Tady je ale potřeba dát si pozor, protože to může vést k jisté aroganci. Řekneme: „Udělal jsem toho tolik, pomohl jsem tolika a tolika lidem.“ Proto je důležité být nejen nesobecky aktivní, ale dát si pozor, aby nám tenhle zbožný, aktivní životní styl nepřifoukl ego. Pokud to dělám správně po dlouhou dobu, očistím tím mysl. To je karma-jóga, kde převažuje niṣkāma-karma, služba druhým lidem. Víme, že tahle, můžeme říci, bhakti-jóga level two nevede přímo ke svobodě, pouze mě připraví na to, abych šel dál.

A svámídží na to odpovídá vtipně. Svámí Paramárthánanda tady říká: „Ty mi v podstatě říkáš, že až si vyřešíš všechny svoje problémy, přijdeš ke mně a začnou problémy mně. Že bych pro tebe měl mít připravenou akademii. A až budeš starý, unavený, nebudeš si nic pamatovat a nebudeš schopný zarecitovat ani jeden verš Bhagavadgíty, přijdeš, když už budeš unavený a k ničemu.“ Ale zároveň Kršna říká, a k tomu vlastně směřuju: „I tohle je oukej.“ I tohle je oukej. A v tom je mimochodem, neřekl bych ani Védánta, bhakti-jóga fantastická, protože sestupuje ještě na level one, můžeme říct entry level, jako když hrajeme počítačovou hru. My vlastně můžeme do bhakti naskočit na kterékoli z těch úrovní a přirozeně se to tak i stane, tak aby to odpovídalo stupni našeho spirituálního vývoje. Takže to je v pořádku.

A je to v pořádku i proto, že když jsme studovali třetí kapitolu, jestli si pamatujete, mluvilo se tam o někom, komu se říká mithyācāra. Mithyācāra byl pokrytec. To jsou takoví lidé, kteří se nějak obléknou, nějak se tváří, mají v podstatě nějakou spirituální image, ale ve skutečnosti mají spoustu přání a tužeb. A nejde o okolí, okolí můžeme ponechat stranou, ale pro toho daného člověka je to samozřejmě toxická kombinace, které je potřeba se za každou cenu vyhnout. Byl to šestý verš ve třetí kapitole, který popisoval, kdo je takzvaný mithyācāra. A protože jakékoli nesplněné přání máme v mysli, je to trochu jako komár. Když se snažíte spát a slyšíte, jak vám bzučí u ucha. Tak nás nesplněná přání pořád obtěžují. Proto Védánta říká, bhakti-jóga level one: „Pokud taková přání máš, splň si je. Jeď, kam chceš. Věnuj se sakáma-karmě. To znamená, dělej si to, co ti dělá dobře, nebo co si myslíš, že ti dělá dobře. Nevadí.“ A to nám vysvětlí, když půjdeme dál.

To znamená, že když se nedokážeš věnovat ani službě světu, službě druhým, nevadí. Dělej to, co chceš dělat sám pro sebe, sobecky. Šankaráčárja, jak říká svámí Paramárthánanda, jde dokonce ještě dál do extrému a říká: „Ve výjimečných případech můžeš dělat i zakázanou karmu. Jen je potřeba, abys to dělal s takovým postojem, že přijmeš jakýkoli výsledek. Jakýkoli výsledek, neboli phalam.“ Phalam znamená ovoce. „Jakékoli ovoce tvé činnosti se dostaví, přijmi ho.“ Je to takzvaná, to slovo jste už mockrát slyšeli a společně jsme si ho říkali, īśvara-prasāda, neboli dar od Pána. Paradoxní na tom je, že dokonce i sobecká činnost, pokud k ní přistupuju s tímhle postojem, může vést k očištění mysli. Samozřejmě to trvá dlouho, je to slabé mýdlo. Sobectví samo o sobě je samozřejmě něco, co bychom nazvali nečistotou mysli, ale paradoxně i sobecké jednání může, byť pomalu, očistit naši mysl, pokud na výsledek tohoto jednání nahlížím jako na īśvara-prasāda.

Neznamená to, že by nám všem Kršna doporučoval, abychom začali tady. Ty verše vždycky říkají: „Pokud nejsi schopen tohoto, sestup níž. Pokud nejsi schopen ani toho, sestup níž.“ Takže chápete, že je to jistá sekvence, jisté schodiště, v tomhle případě o pěti schodech, o pěti stupních. Když jsem na té nejnižší úrovni, na té nejhrubší úrovni osobnosti, postupně zjistím: „Jo, teď jsem se tady 20, 30, 40 let staral jen o sebe a o své takzvané nejbližší, což je pořád hrubá forma sobectví.“ Neznamená to, že bych měl lidi ve svém okolí nebo sebe zanedbávat, ale přirozeně dojdu k druhé úrovni. Pochopím: „Hele, možná je vlastně báječné udělat něco pro širší okolí.“

Pokud tedy ve svém okolí vidíme někoho, kdo chce cestovat, kdo si chce koupit lepší nebo nové auto nebo motorku nebo cokoli dalšího, to je celkem jedno, pro nás, kdo studujeme Védántu systematicky, to znamená pouze to, že ten člověk je na nějaké úrovni. Nic na tom není a rozhodně bychom si měli dát pozor, abychom se uvnitř necítili povýšení, protože i my jsme na nějaké úrovni. Je to vlastně příležitost dát si pozor, aby se nepřifouklo ego, a abychom si neřekli: „Ha, já studuju Védántu, už bhakti-jógu, 12. kapitolu, 158. přednášku, a chápu, že kupovat si zájezd do pětihvězdičkového hotelu na Floridě je hloupost.“ Je to zkrátka fáze vývoje a je potřeba jí projít. Někdo z nás potřebuje víc času a někdo třeba trochu méně.