Jemný k druhým, pevný v sobě

Když se budu chtít stát vynikajícím zpěvákem, určitě mi pomůže, když budu mít nějaký ideál, někoho, koho si budu moct poslechnout, pustit, prohlédnout, a budu zkoumat všechno, co zpívá, kdo ho učil, kdy chodí spát, jestli pije espresso nebo cappuccino, všechny detaily. Podobně je to i při duchovním hledání. Není to tak dávno, co jsem poprvé slyšel svámího Paramárthánandu říct, že strategie „fake it till you make it“, a nikoli v tom falešném pohledu, je opravdu účinná. Proto se v Bhagavadgítě na několika místech hovoří o něčem, co můžeme nazvat sthitaprajña-lakṣaṇāni, neboli definice, které charakterizují člověka, který je sthitaprajña, sthiraprajña nebo také parā-bhakta. Můžeme také říci jñānī, můžeme říci jīvanmukti, máme několik synonym.

Můžeme si položit otázku: Proč je jñānī vždycky spokojený? Víme, že proto, že zná svoji pravou podstatu, která je pūrṇa, nebo také paripūrṇa. Paripūrṇa bychom asi volně přeložili jako úplně plný, kdežto pūrṇa je jenom plný. Když si to představíte: pokud se cítím od Pána oddělený, tak tím v té větě rovnou říkám, že Pán, Bůh, Īśvara, je omezený, protože je ode mě oddělený. Tím říkám, že nemůže být plný, že má nějaké hranice, nějaká omezení. Ale protože víme, že Pán je z definice neomezený, jinými slovy plný, pūrṇa, musí nutně zahrnovat všechno. To jest i mě. A to je vlastně to finální poznání, ta jednota, jīvātma-paramātma-aikyam, že Pán a já ve své pravé podstatě, ve své esenci, nejsme odděleni.

Když to pochopím, je jasné, že mi nic nechybí. V opačném případě chvíli neposedím, jsem neklidný. Dneska jsem se trefil ke slovu lopota, myslím, že je to vynikající slovo, ještě k němu za chviličku přijdu. Neustále se lopotím, abych byl kompletní, a tahle snaha bude pokračovat do nekonečna, dokud neprozřu, bych volně mohl říci. Proto otázka: „When is enough enough?“ Pro někoho, kdo není sthitaprajña, kdo není jñānī: „Enough is never enough.“

Většina z nás, kdyby se nás někdo neformálně zeptal: „Jak se máš?“, odpoví: „Báječně.“ „Chybí ti něco?“ „Ne, díky, mám všechno, co jsem si přál.“ Kdyby se před námi ale opravdu objevil džin z láhve a zeptal se: „Můžu ti splnit jakékoli tvoje přání?“, tak něco vymyslíme. Když budeme mít dva syny, řekneme: „Přáli bychom si dcerku, holčičku.“ Když budeme mít dcerku a dva syny, budeme si přát, aby se dostali na tu onu školu. Kdyby byli oženění nebo provdaní, přáli bychom si vnoučata. Zkrátka mysl vždycky něco chce.

Podobně emocionální nenaplněnost. Svámídží to říká v jiné přednášce, ale tady to přesně sedí a pamatuju si to. Podle mě je to skoro to nejhorší, co si umím představit, teď mluvím za sebe, ale v podstatě to asi platí o každém rodiči: máme dospělé děti, jsme staří, třeba 70, 80, a naše štěstí se odvíjí od toho, jestli nám děti telefonují nebo jestli nás navštěvují. To je něco, co samozřejmě vůbec nemám v rukou. Je to představa, že člověk stojí s miskou žebráka a potřebuje ten telefonát, potřebuje tu návštěvu. To vyplývá z emocionálního apūrṇatvam, neplnosti.

A pak je tady intelektuální nedostatečnost: spousta otázek, na které neznám odpověď, spousta knížek, které jsem nečetl. Můj kamarád Santoš pracoval a pracuje na tom, aby byl fyzicky, emocionálně i intelektuálně úplně naplněný, spokojený a aby mu nic nechybělo. Vy to samozřejmě chápete, myslím, že všichni, kdo jsme tady dneska nebo kdo nás poslouchají, to chápou, takže si to spíš připomínáme, to je tak trošku nididhyāsanam. Znamená to, že třeba na intelektuální úrovni pochopím a přijmu, že intelekt je nástroj, který mám k dispozici, a že bude spousta nádherných knih, které jsem v životě nepřečetl, nebo jsem je přečetl a zapomněl, to je můj případ, nebo je nikdy číst nebudu.

Doplnění: V podstatě je to tedy pro takového člověka jako hra.

Odpověď: Je to jako hra. A hra má jisté atributy: nemusím vyhrát, jejím cílem je mimo jiné hrát ji s lehkostí, a pokud je to opravdu hra, tak bez obav z výsledku, jsem klidný, můžu být laskavý k soupeřům, k lidem, se kterými hraju, a tak dále.

Takový člověk je tedy vždycky spokojený, je yogī, a teď je také, to je třetí termín, který se tam objevuje, yatātmā. To jsou dvě slova dohromady, yataḥ a ātmā. Víme, že ātmā je „já“ a slovo „já“ má různé významy, v tomhle kontextu má význam tělo, mysl a intelekt. Je to člověk, který dobře, nebo spíš plně ovládá to, co bychom anglicky nazvali material equipments, komplex tělo, mysl, intelekt. Čili pokud je BMI dobře ovládáno, je takový člověk yatātmā. To znamená, že chápu, že mysl je můj nástroj. Mysl může něco chtít nebo naopak nechtít, ale já nemusím skákat tak, jak mysl píská.

Pro rozvinutí téhle disciplíny máme skvělou metodiku, která se nazývá aṣṭāṅga-yoga, jejímž autorem je Pataňdžali, viz Pataňdžaliho Jógasútry. Je to aṣṭa aṅga, anglicky asi eight limbs, limbs znamenají spíš údy, ale je to osmistupňová jóga. Je opravdu logická, je to velký odkaz tohoto moudrého učitele. Na začátku jsou zákazy a příkazy, yama a niyama. Přiznám se, že jsem pozapomněl, které přesně tam jsou, ale vím, že se začínalo tím, co by člověk neměl, to je yama, a niyama, co bychom naopak měli. Už ten první krok je logický, pak logicky následuje āsana, což je fyzická disciplína, prāṇāyāma, to je kontrola fyziologických funkcí, prána, kde začínáme od dechu, protože pomocí dechu jsme schopni ovlivnit i další fyziologické funkce. Pratyāhāra, to je, Honzo, integrace, nebo je to spíš odstup?

Doplnění: Já bych řekl stažení.

Odpověď: Já mám totiž tady napsáno integrace, mám pocit, že je to taky spíš odstup, stažení. Takže stažení smyslových orgánů. To znamená, že se trošku stáhnu z toho radžasického přístupu ke světu, a když ty smyslové orgány stáhnu, mám lepší schopnost je kontrolovat. A potom je sekvence, kterou jsme důkladně probírali v šesté kapitole: dhāraṇā, dhyāna, samādhi. To je ta osmistupňová cesta, která vede k tomu, že jsem yatātmā, mám tělo, mysl a intelekt perfektně pod kontrolou.

Další charakteristikou toho nejvyššího bhakty, může se nazývat parā-bhakta, je něco, co můžeme nazvat mysl a intelekt upnuté na Pána. Jen si zopakujeme, že naše schopnost docenit Pána, pochopit Pána, probíhá ve třech rovinách. Představa, se kterou obvykle začínáme, je to, co nazýváme eka-rūpa Īśvara, neboli Pán v jedné konkrétní formě, a obvykle si ho představujeme jako stvořitele světa. Pak se posuneme dál, věnovali jsme se tomu v předchozích kapitolách, a Pán už není stvořitel, ale jako materiální příčina se projevuje v celém světě kolem nás. To nazýváme viśva-rūpa Īśvara, Pán ve všech formách. A konečně arūpa, bez formy, Īśvara je Pán, který se jako svět jeví. A když se něco jeví jako něco jiného, znamená to, že to, co vnímáme, co třeba vidíme, není až tak úplně skutečné.

Zajímavé je, že tyhle tři úrovně ve skutečnosti nejsou v rozporu, každá následná obsahuje ty předchozí. To znamená, že jñānī, který je schopen docenit Pána bez formy, bez vlastností, chápe, že to jsem já sám, a je schopen uctívat a docenit i Pána s formou nebo Pána v podobě celého stvoření. Můžu jít do kostela nebo do chrámu, podívat se na symboly a cítit zbožnost. Můžu se podívat na rozkvetlou louku, na nebe a cítit oddanost Pánu. A pak můžu zavřít oči a v tu chvíli rozjímat. Tak můžeme hovořit o advaita-bhakti, neboli neduální zbožnosti. Zjednodušeně můžeme také říci, že zbožný člověk, u kterého dominuje spíše mysl a emoce, se spíš upne k nějaké konkrétní představě Boha, třeba k tomu zmíněnému obrázku Panenky Marie, skrze který k němu, můžeme říci, Pán promlouvá. Naopak člověk, u kterého dominuje intelekt, který studoval písmo, docení nirguṇa Brahman.

Takový člověk, kterého jsme si teď popsali, jen připomínám, že jsme před chviličkou začali tím, že je úplně spokojený, pak jsme povídali o dalších aspektech, že má pod kontrolou svoji osobnost, že nemá žádné pochybnosti, a ještě jsme si říkali, že získal úplné poznání, tady je to slovo yogī, o takovém člověku Kršna říká: „Takový člověk je Mi nejdražší.“ Je to určitě formulace, která je v pořádku, protože zní z úst Kršny, ale ve skutečnosti to bylo lépe řečeno v sedmé kapitole, kdy Kršna v podobné souvislosti říkal: „On je já a já jsem on.“ Ono je to ale jedno a totéž. Kdybychom analyzovali, už jsme to párkrát dělali a určitě se k tomu vrátíme, co je to láska a koho nebo co milujeme nejvíc, a pokud nebudeme pokrytci a dodržíme jistou logiku přemýšlení, dospějeme k názoru, že nejvíc milujeme sami sebe. Ve verši 15 Pán Kršna moc hezky a prakticky pokračuje.

Svámí Paramárthánanda to krásně interpretuje a říká, že jsou v zásadě dva, spíš tedy tři druhy lidí. První má srdce z kamene, jako šutr. Druhý má srdíčko, můžeme říct mysl, jako křehkou květinku. Dneska se myslím používá termín sněhové vločky, nejsem si jistý definicí toho pojmu, ale tuším, že hovoříme o někom, kdo je vnitřně křehký, pro pochopení možná sněhová vločka, která je křehoučká. A třetí je jñānī, k němu se dostaneme.

Pokud má někdo srdce z kamene, cokoli se mu přihodí, tím není dotčen. Svět ho neruší, svět mu neubližuje. Potíž je, že takoví lidé často bezděky zraňují lidi kolem sebe, protože to necítí. A pak jsou mezi námi lidé, myslím si, že obě ty skupiny jsou početné, nejsem si jistý, která je početnější, asi to není důležité, kteří mají srdíčko, mysl, vnitřní osobnost jako tu křehkou květinku. Jsou to extrémně citliví lidé, jsou empatičtí, ohleduplní, cítí emoce druhých, bolest, radost. Nikdy by nikomu neublížili. Potíž je v tom, že je velmi snadné ublížit jim. Stačí drobnost a takový člověk třeba několik dnů nespí.

O co nám tady jde a jaký je jñānī: když jedná s druhými, myslím v kontaktu, třeba hovoří nebo i naslouchá, i naslouchání můžeme považovat za jednání, nebo fyzicky něco dělá, je jemný jako květina. To když je kartā, jednající. Ale když je bhoktā, ten, kdo přijímá to, co k němu přichází z vnějšího světa, je jako skála. Takový člověk nikomu neublíží a zároveň nic a nikdo neublíží jemu.

Mimochodem, svámídží to říkal hezky ve zkratce, říkali jsme si to i v Dobrém andělu a děvčata to myslím rychle pochopila a vstřebala: když jednáme s rodinami, což jsou vlastně naši klienti, snažíme se být jako good ice cream, určitě si pamatujete na ten příklad. To znamená uvnitř pevný, ale nepřelomí vám zub. Soft but firm. Be like a good ice cream, vždycky říkal svámí Parthasarathy, soft but firm. Potíž je v tom, že řada z nás je hard but infirm. To znamená, že navenek můžeme být někdy hrubí, necitliví, neohleduplní a ubližovat, třeba zařvat, a přitom uvnitř pevní nejsme.

Proto mimochodem v Indii stojí na kameni jak hoch při obřadu upanayanam, nevím detailně, co znamená, ale týká se to obvykle mladých hochů, kterým se dává ta šňůrka, tak dívka při svatbě. Dívka stojí na kameni proto, že vstupuje do nové rodiny, k tchyni a tchánovi, třeba do jiného města nebo jiné vesnice, kterou dřív třeba ani neznala, na neznámé místo k neznámým lidem. Proto uvnitř potřebuje být pevná jako kámen, protože to zkrátka byla velká životní změna a velká neznámá.

Takže to je první charakteristika, jak to tady Honza přeložil: nezneklidňuje svět a koho svět nezneklidňuje.

To znamená, že pokud jsem příliš nadšený, můj intelekt zcela ztratil kontrolu nad myslí. V tu chvíli intelekt nemám k dispozici a ztratím schopnost rozlišovat. Ve Védántě platí, že jakákoli emoce, i to, co běžně považujeme za velmi pozitivní emoci, pokud nabere přílišnou sílu a unese intelekt, doslova jako únos, kidnapping, nás připraví o schopnost rozlišovat. A schopnost rozlišovat je největší bohatství, které máme, protože nás dělá lidmi. Když ji ztratím, klesnu na okamžik, a to nemyslím hanlivě, na úroveň zvířete, protože nikdo, ani já sám, není schopen odhadnout, co se stane v příští minutě.

Máme třeba kamarády na Novém Zélandu, o 15, 20 let mladší, známe toho kluka i tu dívku, a tam mají takové ty divoké stag parties, rozlučka se svobodou se tomu česky říká. Tenhle báječný, slušný kluk mimo jiné na té rozlučce zapálil svoje vlastní auto. Předpokládám, že se zkrátka těšil na svatbu. Takže to je nadšení, míněno přílišné nadšení.

Druhý termín se tady jmenuje amarṣa a svámídží ho někdy překládá jako hněv, viděl jsem i překlad závist, ale myslím si, že se jedná především o hněv. Zkrátka takový člověk, jñānī, sthiraprajña, se nerozhněvá, pokud se tak nerozhodne. To je mimochodem něco, co si perfektně pamatují naši kluci z Védánty. Vždycky si pamatují to, co se nejlíp hodí pro vyjednávání s rodiči. Takže si pamatují, jak říkal svámídží: „Sometimes you may use your temper, but you should never lose your temper.“ Někdy se můžeš záměrně rozčílit, protože potřebuješ něco sdělit s nějakým tónem, s nějakou razancí a s nějakou příchutí, ale hněv by nikdy neměl ovládat tebe.

Myslím, že nám je jasné, že sthiraprajña se nerozčiluje. Možná by Honza chtěl dodat, že i kdyby se jñānī nakrásně rozčílil, bude to trvat jen zlomeček, malinkou chvilku, než si uvědomí, že není mysl. A v tu chvíli, když si uvědomí, že není mysl, že mysl je jenom nástroj a rozčílila se mysl, se obvykle díky tomuhle uvědomění, které naskočí, mysl zklidní.

Ideál. Vidíte, že pro nás pro všechny slouží tyhle verše k tomu, že na základě těch veršů, jejich výkladu a společného studia, protože já tady studuju díky vám a spolu s vámi, přemýšlíme, jak to u takového člověka vlastně probíhá.

Pak je tu ještě druhý důvod, který je úplně jasný: pokud vím, že jsem Bytí a Vědomí, respektive Bytí-Vědomí, protože to je ve skutečnosti sat-cit, je to ve skutečnosti jedno a totéž, tak kromě mě tu nic jiného není. Není tu nic druhého, respektive nic stejně skutečného, jako jsem já. To znamená, že cokoli probíhá nebo může probíhat na tom, co nazýváme vyāvahārika satyam, neboli empirická úroveň reality, na mě nemůže, protože jsem asaṅga. Pro asaṅga by se mi anglicky skoro hodil termín decoupled, něco, co je úplně jako odpojené. Jako bdělý jsem asaṅga od toho, co se děje ve snu.

Takže jsem asaṅga od toho, co se stane tady tělu, nebo od toho, co se zrovna myslí tamhle v mysli nebo v intelektu. Této úrovni se zdvořile říká empirická realita, zkrátka empirická úroveň reality. Je to takový zdvořilý výraz, protože pro jñānīho je to mithyā. Tak jako jsme například pro zaostalé země vynalezli název rozvíjející se, developing economies. Je to v pořádku, je to hezké označení, ale ve skutečnosti jsou to chudé země. Podobně to, co většina z nás považuje za skutečnost, za svět, je něco, co se ve Védántě také nazývá mahāsvapna, neboli velký sen. Takže když už jsem v něm, hraju. Když za mnou poběží velký pes, je dobré, když tělo vyleze na nejbližší strom, není potřeba se nechat sežrat, ale je to mahāsvapna. A tím, že tu kromě mě není nic druhého, nemám žádný strach.

Můžeme si položit otázku, co tenhle jñānī, česky bychom mohli říci moudrý, vlastně ví, co vlastně pochopil. Pochopil, že já a Brahman ve své podstatě nejsme oddělení, že jsme jedno. A díky tomuto pochopení takový člověk požívá celou řadu, jak se dneska moderně říká ve firmách, benefitů. Sick days, džusíky na pracovišti, fitko, masáže, stravenky a tak podobně. Takže požívá celou řadu benefitů, a to podstatné je, že tyhle benefity jsou tady už za života. Není to nějaký posmrtný ráj, jsou tady a teď. Úplně jednoduše bychom mohli říci, že takový osvobozený člověk, takový jñānī, někdy se mu také říká jīvanmukta neboli člověk osvobozený za života, požívá mysl, to znamená má k dispozici mysl, která netrpí obvyklými emocionálními poruchami.

Už párkrát jsem se přistihl, že když jsem někoho chtěl pochválit, už si vůbec nepamatuju, kdo to byl, řekl jsem o něm jako skoro nejvyšší kompliment: „Hele, on vlastně nemá žádnou emocionální poruchu.“ Chtěl jsem tím říct, že ten člověk je zkrátka k neporouchání. Jinými slovy, že jeho mysl ho neobtěžuje a samozřejmě neobtěžuje ani jeho okolí. Tyhle emocionální poruchy, strasti, v sanskrtu také někdy nazýváme saṃsāra. Mohli bychom ji třeba definovat jako nějaký základní pocit nedostatečnosti, nespokojenosti s tím, co jsem zač. To samozřejmě vede k té partičce: kāma, krodha, lobha, moha, mada, mātsarya. Tyhle, někdy říkáme védántickým slovníkem, emocionální nečistoty nás trápí s malými přestávkami, pokud jsme saṃsārī, v zásadě plus minus po celou dobu, kdy jsme vzhůru. A Kršna definuje mókšu jako absolutní svobodu, mimo jiné taky jako svobodu od těchhle emocionálních problémů.

V minulé hodině jsme studovali, tuším, verš 15. Možná si vzpomenete, mluvili jsme o tom příkladu skály a květiny, že jñānī by měl být uvnitř jako skála, ale navenek jako květina. Myslím, že ta metafora je tak dobrá, že už ji nemusím vysvětlovat. Ten verš pak ještě pokračuje čtyřmi dalšími poruchami, nečistotami, kterými jñānī netrpí. Překládají se různě. Ty první dvě se trošku rýmují: harṣa a amarṣa. Harṣa bývá někdy překládána jako radost, ale míní se tím spíš excitace. Česko-anglicky bychom řekli, jako když jsme high. Opravdu strašně moc rozpumpovaní, třeba jako malé děti, když dostanou novou hračku. Proč je to problém? Mohli bychom si říct, že je to báječné, když je někdo high, nemyslím teď na drogách, ale že se mu něco v životě podařilo, něco vyhrál nebo má z něčeho velikou radost. Problém je v tom, že když je mysl takhle excitovaná, intelekt není k dispozici. A když intelekt není k dispozici, nebo jinak bych mohl říci, když pustil volant našeho života, může se stát kdykoliv cokoliv. Takže to je taková nepřiměřená, nadmírná radost.

Na závisti je ale ještě zajímavé to, že člověka obvykle postihne, když se někomu výjimečně daří v tom samém oboru. Příklad: hudebník, který vystudoval třeba konzervatoř, bude obvykle závidět slavnějšímu, úspěšnějšímu nebo talentovanějšímu hudebníkovi, který třeba dostane nějaké angažmá. Jeden kardiolog může závidět mnohem úspěšnějšímu kardiologovi. Málokdy se stane, že muzikant závidí úspěšnému kardiologovi. Není neobvyklé, že jeden svámí závidí druhému svámímu, který má víc followerů. Tady samozřejmě popisuju amaršu neboli závist v negativní konotaci. Nicméně jenom připomínám, že studujeme toho jñānīho bhaktu, který závistí netrpí. Naopak je to člověk, který se spontánně raduje z úspěchu druhých lidí.

Mám tady takový citát, myslím, že ten autor je Bhartrhari, nevím přesně, jak se to vyslovuje, a zmiňuje ho svámí Paramárthánanda. Je inspirativní, mám to tady červeně: vznešený člověk, to znamená ten jñānī, si vezme lupu a dokáže na každém najít i tu nejmenší hezkou drobnost. A pak si vezme tu obrácenou čočku, tu konkávní, aby neviděl jejich chyby. Je to samozřejmě básnicky řečeno, takže tomu dejte prosím tu básnickou volnost. Zajímavé na tom je, a mockrát jsem si toho všimnul u sebe, že my to máme obráceně. Příklad: když se někomu něco opravdu hodně povede, vyhraje Wimbledon, prodá firmu, krásně zpívá, to není podstatné, tak někdy dodáme: „Ale víš, že je třikrát rozvedený?“ Nebo nás to minimálně napadne. A takový člověk, kterého tohle napadne, natož pak když se dopustí pomluvy, paiśunya, je zkrátka obyčejný saṃsārī.

Na příčiny strachu můžeme nahlížet různě. Řekl bych, že ta základní optika, kterou můžeme použít, je ta, že pokud se spoléhám na anātmā, což je celý svět, především včetně našeho těla i naší vlastní mysli, spoléhám se na něco, na co se spolehnout nemůžu. Protože se to neustále mění, je to nepředvídatelné. Když se spoléhám na něco, co samo o sobě není pevné, je v pohybu, je logické, že mám strach, že to rupne, ať si namlouvám cokoliv.

Pamatuju si, protože jsem si to vypsal a mockrát jsem se k tomu v myšlenkách vracel, že svámí Parthasarathy zmiňoval, myslím, čtyři nebo pět příčin strachu. Vzpomněl jsem si na tři a myslím, že jsou dost praktické, tak je s vámi sdílím. Praktické a bohulibé. Pokud jsem sobec, budu mít strach. Nebudu to rozebírat, můžete se nad tím zamyslet. Pokud jsem člověk, který se zaměřuje na odlišnosti, tak čím větší odlišnosti vidím mezi sebou a druhými lidmi, tím větší mám strach. A potom samozřejmě nevědomost v různých formách je příčinou strachu. Proto se prý naši předkové v minulosti báli ledasčeho. Včetně bylinkářek, které třeba měly dlouhé rozcuchané vlasy, že na ně nějak pohlédnou, očarují je pohledem a tak podobně.

Svámí Paramárthánanda tady mluví o trošku jiných příčinách, vyjmu jenom namátkou. Je tu hedonistický strach, já jsem to tak přeložil ze sanskrtu, který určitě existuje. To znamená, že si užívám požitky věcí, o kterých vím, že mi dlouhodobě škodí, a tak mám podvědomě strach, protože vím, co dělají. Druhý je strach, který bych nazval co řeknou druzí. A to je asi jedna z nejvíc svazujících forem strachu. Co řeknou ostatní. Mimochodem i na začátku Bhagavadgíty to, tuším, používá Kršna jako emocionální apel na Ardžunu. Říká: „Ardžuno, co tomu řeknou ostatní, jestli se dozvědí, že válečník jako ty zahodil příležitost bojovat ve spravedlivé válce? Co tomu řeknou ostatní, Ardžuno?“ To je strach o dobrou pověst. Samozřejmě strach ze stáří. A potom jsou tady ještě další dva, tři strachy, které nebudu zmiňovat, protože jsou trošku okrajové. Nicméně my studujeme vlastnosti, můžeme říci vlastnosti sthitapragňy, gňána-bhakty, a takový člověk strachem netrpí. Nemá na něj žádný vliv to, co o něm řeknou ostatní.

Shrnuto, podtrženo: pokud se psychologicky, emocionálně o cokoliv opíráme, strach je nevyhnutelný. A jñānī se o nic takového neopírá. Kdybyste to chtěli říct krystalicky čistě, a v tom je sanskrt úžasný a věřím, že ho dřív nebo později oceníte, řekli bychom: „Vairāgyam,“ to znáte, „eva abhayam.“ Eva znamená jedině, jenom. Tedy objektivita, jedině ona je abhayam, nestrach. Neboli to, co vede k úplnému vymizení strachu, je vairāgya. A myslím, že všichni chápeme, proč svámídží i v akademii klade tak obrovský důraz na vairágju.

Takže takový člověk, když to ještě jednou shrnu, patnáctý verš velmi volně svými slovy, je ten, koho svět neruší a kdo sám svět taky neruší, příklad se skálou nebo kamenem a s květinou, člověk, který netrpí nadměrnou, nekontrolovatelnou excitací, závistí, strachem ani úzkostí. Kršna to říká ve všech těchhle verších: „Takový člověk, ten je mi opravdu drahý.“ A pokračujeme veršem 16.

Takže Kršna pokračuje v popisu jñānīho bhakty. Honza hezky přeložil ten první termín, anapekṣa: „ten, kdo nic neočekává“. Myslím, že doslovný překlad možná bude maličko jiný, ale tohle je ta esence, to je ten význam, o který nám jde, takže je to báječné. Protože víme, že člověk, který není psychicky závislý na vnějších faktorech, na světě, nemá očekávání, přesněji řečeno, nemá žádná pevná očekávání.

Pokud nemám pevná očekávání, tak když se situace vyvine jinak nebo se třeba lidé kolem mě chovají jinak, nemohu být zklamán. Příklad: můžu mít představu, očekávání: „Já jsem studoval vysokou školu, moje žena studovala vysokou školu, pevně očekávám, že moje děti budou studovat vysokou školu.“ Nebo: „Dědeček byl lékař, tatínek byl lékař, já jsem taky lékař, očekávám, že můj syn bude lékař.“

Pokud se nejste schopni zbavit očekávání úplně, nevadí. Písmo dělá kompromis a říká: mějte klidně očekávání, nějaký předpoklad, jak věci budou, ale ať jsou to nezávazná očekávání. Non-binding, ten termín jsme už mnohokrát používali. Když se splní, je to báječné. Když ne, tak je to oukej. Takže anapekṣa je ten, kdo nemá žádná, případně nemá závazná očekávání.

Kdybychom takového člověka měli vedle sebe v situacích, které jsou evidentně překvapivé, třeba: kamarád měl letět hodně daleko letadlem. Přijel na letiště, tři větší děti, měli letět do Ameriky, odbavili nadměrný náklad, byli u gatu, a tam jim řekli, že boeing je porouchaný a že součástku na něj přiveze zítřejší let z Ameriky. Takže zase odjeli domů. To je myslím takový klasický test, který si umíme představit.

Takový člověk nemá pevná očekávání a je śuci, podle toho slova śaucam, je čistý. Myslím, že jsme to studovali tak důkladně, že to rozebírat nebudu, jenom bych zdůraznil, že takový člověk je čistý nejenom vně, ale zrovna tak uvnitř.

Dobře si pamatuju, a mockrát jsem na to myslel, myslím si, že to i náš život hodně ovlivnilo, jak svámídží vyprávěl, myslím, že většina z vás to neslyšela, že když byl mladý, pracoval v HR ve firmě Esso. Svámí Parthasarathy. Je to opravdu hodně dávno, to je sedmdesát let zpátky, nějaká padesátá léta v Indii, v Essu. Tak si představte obří americkou firmu, klimatizovanou, na indické poměry tenkrát zřejmě opravdu bohatou. Tam byl CEO nějaký Jack Peters, jak si pamatuju. A protože svámídží byl neskutečný, ten CEO domluvil mladému Parthovi, to ještě nebyl svámí, aby se stal členem exkluzivního byznysmenského klubu, pánského klubu. Svámí Parthasarathy, podle mě mu tehdy bylo mezi dvaceti, možná třiceti, nad tím přemýšlel, druhý den přišel za tím CEO, omluvil se a řekl: „Děkuju, s dovolením se nebudu účastnit.“ A ten Jack Peters to nikdy nepochopil. V jeho očích to prostě nedávalo žádný smysl. Ale takový člověk, o kterém tady hovoříme, nepotřebuje, nechce patřit do žádné skupiny.

A je dobré si připomenout, možná pro ty novější mezi námi, že Védánta se primárně nestuduje s cílem naučit se měnit svět kolem sebe, naučit se stoprocentně kontrolovat situace, ve kterých jsme. Védánta mi pomůže získat zdravý postoj ke všem a k jakýmkoliv situacím. A zdravý postoj, znáte to, vychází z toho, že jakýkoliv prožitek mě potká, přichází od Pána a je smysluplný, užitečný pro můj vnitřní, chcete-li spirituální růst. Tak jako třeba rostlinky na zahrádce, kytičky, zelenina, kterou můžeme pěstovat, potřebují různé impulsy, sluníčko, déšť, mráz, zastřihnout a tak dále, podobně i my potřebujeme různé impulsy pro náš duchovní růst. Někdy zdraví, někdy smích, někdy nemoc. Někdy přírůstek v rodině a někdy třeba i smrt někoho, koho máme rádi. Může se stát, že některé věci se mi můžou jevit jako překvapivé nebo smutné nebo nespravedlivé, ale je dobré si připomenout, že mám omezené vidění, omezené chápání. Ten můj úsudek, i když se snažím, bude vždycky jenom povrchní.

V souvislosti s touhle kvalitou jsem si vzpomněl na báseň The Olive Tree. Jestli si pamatujete na toho poustevníka, který pěstoval olivovník a přesně věděl, co ten jeho olivovník potřebuje. A ve skutečnosti se mýlil. Proto moudrý člověk nesoudí to, co mu Pán seslal.

Tohle je pro nás velmi praktické. Jñānī, a do značné míry i karma-jogín, má klidnou mysl, a tady hovoříme o tom nejvyšším jñānīm. Klidná mysl mu umožňuje, aby mu každá zkušenost, i obtížná zkušenost, a můžeme říci často zvláště obtížná zkušenost, poskytovala materiál a poučení do budoucna. Příležitost se učit. Nemusíme chodit daleko, stačí si vzpomenout na Ardžunu, který se zhroutil psychicky a následně i fyzicky, kdy si sedl nebo lehl na zem, odložil zbraně a prožíval smutek a zmatení. Tahle těžká, bolestivá zkušenost vedla k tomu, že se z něho stal student a následovala Gíta. Jenom připomínám, že u Ardžuny to byla ta sekvence, která by nám všem měla naskočit, i kdyby nás budili o půlnoci: rāga, śoka, moha. Silné lpění, které nevyhnutelně vede k velkému smutku, a velký smutek, velká bolest, kterou můžeme zažít, vede k tomu, že nejsme schopni souvisle myslet.

K té otázce ještě, vypsal jsem si to, abyste to dali dohromady: ta otázka je zaprvé hloupá, protože si ji kladu pouze tehdy, když neznám zákon karmy. Zadruhé je nerelevantní, protože pokud si ji kladu, ta událost už nastala. Zatřetí je poraženecká, a ten, kdo má poraženecký přístup, obvykle nevyhrává. A začtvrté je sobecká, protože když si řeknu: „Proč zrovna já mám tady tuhle zdravotní potíž? Proč zrovna já?“, tak trochu implikuju: proč ne někdo jiný? A asi to tam můžete cítit v různé míře. Myslím si, že je dobré to mít někde na pozadí, a pokud by nám ta otázka naskočila, což nejde vyloučit, typicky třeba: „Proč zrovna já musím dneska stát v dopravní zácpě?“, tak je dobré si to připomenout.

Potíž je v tom, a to je důležité, je potřeba se k tomu znovu a znovu vracet, že žádná činnost, jakákoliv činnost, ani výsledky té činnosti nám nemůžou poskytnout to, co Védánta nazývá pūrṇatvam, úplnou plnost. Ať dělám cokoliv, i kdybych vlastnil firmu, kde bude pracovat sto tisíc lidí, výsledek toho jednání, té činnosti bude vždycky konečný, i když bude veliký. To znamená, že plody každé práce jsou konečné. A když získám něco, co je konečné, není to plné, je to apūrṇa neboli omezené. Proto se stává, viděl jsem to nesčetněkrát, že podnikatel úspěšně vybudoval jednu firmu, prodal ji, aby se pokusil udělat ještě větší firmu. Tak se z nás lidí vlastně stávají workoholici a myslíme si, že když se nám podaří tohle, budeme mít hotovo. Ale pak zjistíme, že se z toho kola, které se roztáčí čím dál rychleji, nedá vystoupit. Tak jedná ajñānī.

Oproti tomu jñānī nejedná. Neboli vzdal se všech činů. Což neznamená, že sedí někde v jeskyni nebo v houpacím křesle u krbu. Nechává jednat své tělo, můžeme také říci svým způsobem i mysl, protože myšlenky jsou taky činnost, případně intelekt. A pokud něco dělá, vychází z pocitu, kterému říkáme pūrṇa, z pocitu absolutní plnosti, protože ví, že je Bytí, Vědomí a že nemůže nic získat ani nic ztratit. Takže pokud něco dělá, dělá to obvykle pro dobro okolí, to je to, čemu říkáme loka-saṅgraha.

Anebo, kdyžtak mě tady, Honzo, oprav, myslím, že to taky platí: jeho fyzický život, to, co my ostatní tady pozorujeme, je podobný, jako když vystřelíte šíp z luku. Ten už prostě letí, má nějakou dráhu, nějakou trajektorii, nějaký dolet. Podobně takový jñānī měl nějaké vásany, třeba rád zpíval, a tak i poté, co získal mókšu, úplné poznání, stal se sthitaprajña, bude klidně dál pokračovat ve zpívání. Pokud maloval, bude zřejmě pokračovat v malování. Nicméně může říci: „Vzdal jsem se všech činů.“ Mohl by říci: „Já nejednám.“ Protože Vědomí, Bytí nejedná.

Takový jñānī, jak říká Kršna, je mi drahý. Probíráme tyhle verše proto, abychom měli ideál, představu, co je takový jñānī vlastně za člověka, řečeno z našeho pohledu. On samozřejmě vnitřně ví, co je zač. Neřekl by: „Já jsem František ten a ten,“ protože ví, že je ātmā, Brahman. A pro něj je život lehký, odlehčený. Není to trápení ani nuda. Je to něco, co se v sanskrtu nazývá, Indra to slovo má ráda, līlā, což se překládá třeba jako sport. V původním slova smyslu, nikoli profesionální sport. Tolik verš 16, a myslím si, že příště bychom mohli popis toho ideálu možná i dokončit.