Bůh s vlastnostmi a bez vlastností

Svámí Paramárthánanda na první přednášce, kterou se svými studenty do dvanácté kapitoly vstupuje, dělá celkové shrnutí bhakti-jógy, a já bych ho s dovolením s vámi prošel. Myslím, že se na to můžete dívat jak očima studenta Védánty neboli védántina, tak takzvaně obyčejnýma očima. Uvidíte, že jak člověk postupuje jednotlivými stupni bhakti-jógy, kultivuje svoji osobnost.

Svámí Paramárthánanda nejdřív neopomene zdůraznit, že bhakti-jóga není konkrétní duchovní praxe. Není to jedna specifická sādhanā, ale celý soubor technik, jóg, sádhan, který vrcholí, kulminuje, končí v nalezení svobody, v osvícení. Víme, že Véda rozeznává tři základní sádhany. Určitě je znáte zleva, zprava, zezhora i zezdola: karma-jóga, upásana-jóga, jñāna-jóga. Termín bhakti se ve skutečnosti v Upanišadách téměř vůbec nepoužívá. Tyhle tři si klidně můžete napsat jako rovnici: KY plus UY, neboli upásana-jóga, plus JY, jñāna-jóga, rovná se bhakti-jóga.

Už jsme se toho dotkli a není potřeba o tom mluvit sáhodlouze, ale přesto je důležité to zmínit: tyhle tři jógy jsou jógami v pravém slova smyslu pouze tehdy, když probíhají v atmosféře neboli v postoji bhakti, s jistou formou zbožnosti. Bez bhakti neexistuje karma-jóga. Pouze za přítomnosti zbožnosti se tato tři duchovní cvičení dají nazývat jógou. My, kdo máme za sebou studium se svámím Parthasarathym, víme, že je tu jistý rozdíl, a asi víme, proč tam je. Tohle téma bych zde ponechal, kdykoli se k němu můžeme vrátit nebo se můžete doptat.

Karma-jógu, upásana-jógu a jñāna-jógu tedy můžeme nazvat také bhakti-jóga úroveň 1, bhakti-jóga úroveň 2 a bhakti-jóga úroveň 3, protože víme, že na sebe logicky navazují. Ne úplně striktně jako vláček, jako tři vagónky zapojené za sebou, protože víme, že je tam určitý překryv, a víme, proč tam ten překryv je.

Tahle kapitola je zajímavá v tom, co vám teď shrnu, a myslím, že tomu porozumíte perfektně, protože je to jednoduché, srozumitelné, zajímavé a důležité. Tahle kapitola i svámí Paramárthánanda rozlišují karma-jógu na dvě úrovně. Můžete si říct karma-jóga úroveň A a karma-jóga úroveň B, vysvětlíme si ten rozdíl, je důležitý a srozumitelný. Potom vezme upásana-jógu, upásana-jóga A a B, a potom jñāna-jógu. Takže dva plus dva plus jedna je pět. Jako kdybychom měli pětileté studium: dva ročníky, dva ročníky v nějakém celku a poslední, finální.

Kršna v zásadě říká: Ať si každý splní svoje touhy, ať si každý splní svoje přání, protože potlačování osobnosti, pokud těch tužeb, přání a wishlistů mám hodně, je nebezpečná věc. Víme, co se stane, když zašpuntujeme papiňák. Ten už asi nemáte, ale nevím, jestli občas vaříte špagety a jestli se vám stává to, co mně: hodím špagety do vroucí vody, dám na ně pokličku, zapomenu na ně o dvě minuty déle a přeteče mi to. Podobně mysl: kdybych ji přiškrtil a neumožnil jí jít za svými tužbami a přáními, bude frustrovaná a dojde k všelijakým poruchám, které tu a tam vidíme kolem sebe. Taková potlačená mysl totiž ve skutečnosti o to víc touží po všech věcech, které nemůže mít. Pak vybuchne jako sopka a takový člověk se takzvaně utrhne.

To samozřejmě Védy vědí, Kršna to ví, a tak říkají: Hele, pokud tě Bůh nezajímá, svoboda tě nezajímá, nevadí. Pokud tě zajímá artha a kāma, chléb a hry, tak se do toho pusť. Jenom, prosím tě, splň u toho dvě podmínky. Jsou to, řekl bych, velmi jednoduché podmínky.

Zaprvé, všechna svá přání a tužby, o které usiluješ, plň legitimně. Tomu asi všichni rozumíme. Zadruhé, když už uspěješ a máš třeba před sebou nové lyže, nové auto nebo krásnou večeři, nebo jdeš poprvé do nového domu, nenahlížej na to jen jako na svůj úspěch, ale jako na dar od Pána. Je to prostě dar, neboli īśvara-prasāda. A tohle už je začátek spirituální cesty.

Minule jsme, myslím, hovořili o šumavských chalupách, které mají tam, kde se spojuje sedlová střecha, nevím, jestli je to vikýř, výklenek pro Panenku Marii. Určitě nejen šumavské chalupy, i tady u nás. A v Indii mají místo, kde je obrázek nějakého božstva. Mimochodem, proto je v Indii běžné jméno Prasád. V podstatě to znamená dáreček. Pak můžou říkat: Ty jsi mi ale pěkný dáreček, když třeba zlobí. Je to zkrátka proto, že ti lidé chápou, že děti nejsou jejich, že jsou ve skutečnosti dar.

Tuhle karma-jógu můžeme nazývat také sakāma, neboli s touhou. Sanskrt a čeština tu hezky ladí: sakāma, s touhou. Znamená to, že jsem sobecký člověk a všechno dělám pro sebe, ale přesto tím, že plody svého snažení akceptuji jako īśvara-prasāda, jako dar Boží, dar od Pána, a hlídám si, abych se choval a jednal legitimně, už to, byť pomalu, kultivuje moji osobnost a mysl se postupně stává čistší a čistší.

Doposud jsem na úrovni 1 měřil svůj životní úspěch tím, kolik jsem získal, kolik jsem takzvaně urval. Teď se mi mysl změnila, ne ze dne na den a ne o 180 stupňů, ale občas si položím otázku, kolik jsem dal, jak moc jsem prospěl, co jsem přinesl ostatním. Mimochodem, krásně to vystihl pan Koutecký, zakladatel dětské onkologie v České republice. Na otázku, jak by měřil dobře prožitý život, říkal, už jsme si to kdysi říkali: uspokojivý poměr mezi tím, co jsem od života dostal, a tím, co jsem druhým dal. To slovo uspokojivý je podle mě geniální.

Pokud bychom tedy měli definovat čistého materialistu, je to člověk, který vidí svůj úspěch jako přímo úměrný tomu, co získal, co vydělal. Duchovní člověk vidí svůj úspěch jako přímo úměrný tomu, jak přispěl, jak se podělil, jak pomohl.

Na druhé úrovni karma-jógy, jak je v této kapitole rozdělená, tedy postupně ubývá sakāma-karma, ubývá sebestředné činnosti a naše sobectví postupně klesá, což je nutná podmínka, abych vůbec viděl lidi kolem sebe. Samozřejmě je vidím i předtím, takže do nich nevrážím a nebourám, ale slovem vidím myslím to, že je vnímám. Přirozeně tak mám víc času dělat něco, čemu se říká niṣkāma-karma, tedy dělat to, co dělat mám. Možná si vzpomenete, když jsme studovali třetí kapitolu, to už je dávno, bude to pár let, na takzvané pañca-mahā-yajñāḥ, takové věci jako službu rodičům, starání se o prostředí kolem sebe a tak dále.

Najednou na tyhle věci začínám mít čas, protože sobecké, sebestředné aktivity mi nezabírají sto procent času. V této fázi si tedy plním svoje osobní, sobecké touhy, ale mám i nějaký čas na to, abych přispěl lidem kolem sebe, abych jim občas něco dal. To vůbec nemusí být peníze, může to být třeba jen pozornost nebo útěcha. Pokud se člověk pohybuje na této, můžeme si říct jemnější úrovni karma-jógy, dochází k očišťování osobnosti a ke kultivaci mysli samozřejmě mnohem rychleji.

Je to logické, protože víme, a vy to po těch letech podle mě dobře chápete, že pro náš vnitřní, spirituální pokrok je služba, karma-jóga, nezbytná. Svámídží krásně říkal: Svět tvou službu možná nepotřebuje, ale ty potřebuješ sloužit. Karma-jóga je tedy taková povinná etapa, často dlouhá, ale má svá omezení. Jako všechno na světě má své pro a proti.

To proti spočívá v tom, že takzvaný karma-yogī, tedy spirituální člověk, který se věnuje především karma-józe nebo žije karma-jógou, je zaneprázdněný. Když je na první úrovni, sakāma-karma, pořád si plní svá osobní přání a hromadí. Když je na vyšší úrovni, má pořád plno práce, protože slouží druhým lidem a okolí. Buď tedy mám plno práce sám se sebou, nebo mám plno práce se svým okolím.

Jednoduše řečeno, takový člověk je velice extrovertní, jeho mysl má extrovertní povahu. Slovo extrovertní tu nemá konotaci, se kterou ho běžně v češtině používáme, že by člověk pořád mluvil a nutně vyhledával večírky, ale znamená, že jeho mysl je směrovaná na vnější svět, je orientovaná ven do světa. Jenže víme, že naším základním problémem je nevědomost, že lékem na nevědomost je poznání a že poznání mohu získat studiem, neboli jñāna-jógou. Abych byl schopen studovat, jñāna-jóga vyžaduje mysl, která je nasměrovaná dovnitř, do sebe, která je schopná takzvaného sebedotazování. To je takzvaná vicāra. Možná si vzpomenete třeba na pañca-kośa-viveka, pět obalů.

U extrovertních lidí, a zase to můžete sledovat nejlépe u sebe, případně kolem sebe, tam je to lépe vidět, protože hůře se nám hledí sami na sebe, vidíme, že lidem, kteří jsou extrovertní a jsou zaměření třeba i na vylepšování světa kolem sebe, nemyslím to teď pejorativně, uniká Sebe-poznání. Prostě proto, že na ně nemají čas, nemají na ně takzvaně myšlenky, nebo jim chybí soustředivost.

Proto tady nastupuje upásana-jóga, která má tu schopnost kompenzovat, doplnit to, co karma-jóga neumí. V rámci upásana-jógy, v této fázi, obracím pozornost dovnitř a můžu si říct, že uctívám, vzývám Pána ve svém srdci.

Víme, že upāsana má dvě úrovně. I tady je to dobře, protože jsme ve dvanácté kapitole, která je poslední kapitolou druhé šestice Gíty. Ta se zabývá Pánem, Íšvarou, a od sedmé kapitoly budujeme lepší a lepší poznání Boha. V jedenácté kapitole jsme se dostali až k viśvarūpa, možná už jsme zapomněli, k viśvarūpa-darśana. Víme, že jak se naše chápání Pána vyvíjí, většina duchovních, zbožných lidí má nejprve nějakou konkrétní představu Boha, eka-rūpa, Pána v jedné konkrétní formě. Je jedno v jaké, někdo může uctívat třeba Panenku Marii, teď jsem někoho takového potkal. Když jsme vyzrálejší, vede nás Kršna, proto ty kapitoly v prostřední části Gíty, abychom přešli od eka-rūpa k aneka-rūpa Īśvara, zkrátka k Pánovi v celé škále podob, tak jak vidíme svět kolem sebe. V tu chvíli už nevidím Pána v konkrétní podobě na jednom místě.

Upāsana na první úrovni, když si to představíte, kdy si představuji Pána v konkrétní podobě a řekněme se k němu modlím, jak to dělá celá řada zbožných lidí, trénuje soustředivost mysli. Tu potřebujeme. Naopak upásana-jóga na druhé úrovni, kdy cokoli, na co pohlédnu, cokoli, co ochutnám, vidím jako projev Pána, trénuje expanzi mysli. My jako studenti potřebujeme kultivovat svou mysl postupně tak, abych se vrátil ještě ke karma-józe, aby byla méně a méně sobecká, aby byla soustředivá a zároveň aby nebyla jen úzce, jednobodově zaměřená.

Nejlépe se to pozná tak, že ho Védánta zajímá. Zajímá ho prostě proto, že mu přijde užitečná a praktická a najednou mu přijde srozumitelná, nepřijde mu abstraktní. Takový člověk přirozeně přistoupí k jñāna-józe. A teprve teď jsme u Védánty, u véda-anty.

Jñāna-jóga zkoumá něco, co můžeme nazvat nirguṇa Īśvara, neboli Bůh bez atributů. Víme, že slovo guṇa znamená vlastnost, známe tři guny. Nirguṇa je bez vlastností, bez atributů. A Pán bez atributů, bez vlastností, to je Brahman. To jsem ve skutečnosti já.

Víme, že jñāna-jóga má tři části: śravaṇam, mananam a nididhyāsanam. Śravaṇam, neboli naslouchání, je konzistentní a systematické studium Védánty po jistou dlouhou dobu pod vedením gurua. Mananam, mohli bychom také říci reflexe, je kladení si otázek, hledání odpovědí na otázky, odstraňování pochybností. To je druhá složka jñāna-jógy. A konečně nididhyāsanam, proces, který vede k odstranění veškerých emocionálních překážek a všelijakých psychologických nebo psychických traumat, kterými si každý z nás v různé míře a jinak prošel. Jsou to zkrátka hluboko ukryté problémy, které člověku, který učení slyšel a pochopil, brání užívat plody, které učení, Védánta, přináší.

Můžeme se k tomu někdy vrátit, ale v tomhle kontextu to zmíním: už jste to možná někdy slyšeli, možná jste nad tím přemýšleli nebo přemýšlet můžete, že kdyby byl student zcela kvalifikovaný, mělo by mu stačit śravaṇam, případně trocha mananam. Většina z nás se ale k Védántě dostane trošku zadními dveřmi, a proto je třeba setrvat poměrně dlouhou dobu v nididhyāsanam. Pro člověka, který je pro nididhyāsanam, tedy pro různé způsoby setrvávání v učení Védánty, kvalifikovaný, je to ale naprosto přirozený proces. Není to tak, že by se člověk v této fázi cesty musel nutit a říkat si: Ježíš, mně se dneska do toho nididhyāsanam nechce.

Všech těchto pět úrovní dohromady se nazývá bhakti-jóga. A o tom je dvanáctá kapitola. Zajímavé je, a pak už půjdeme na první verš, že Véda začíná úplně od počátku. I v situaci, kdy člověka zajímá bohatství, vydělat peníze a užít si života, Véda řekne: Jasně, go for it, vydělávej, užij si to, stejně dříve či později pochopíš, že je v životě ještě něco víc. Tolik nadhled a teď se můžeme podívat na první dva verše.

Zní to trochu tajuplně, ale až si první a druhý verš vysvětlíme, budete se usmívat pod vousy. Když vidím tyhle dva verše, Ardžuna i Kršna jsou vlastně báječní. Ardžuna se totiž znovu a znovu ptá, řekl bych tak o kapitolu nebo o dvě, jestli je lepší, řečeno s naším dvacetiletým Filipem, třeba Lamborghini, nebo Rolls-Royce. Respektive on se neptá takhle, ptá se ještě trošku nešikovněji. Uvidíte ve druhém verši, že mu Kršna geniálně a trošku čertovsky odpoví.

Ardžuna se ve skutečnosti v zásadě ptá, jestli je lepší saguṇa-bhakti, neboli uctívat Boha v nějaké konkrétní formě, anebo ta nejvyšší forma, nirguṇa-bhakti, tedy uctívání Brahmanu bez jakýchkoli vlastností. Je to důležitá otázka. Ardžuna na začátku, tady to mám trošku jinak rozdělené do řádků, říká: „ti, kteří tě, jak bylo dříve popsáno, neustále s oddaností uctívají“, to znamená tebe jako Kršnu, případně tebe jako celý svět, zkrátka s formou.

Většina lidí by obvykle řekla: Jasně, lepší je uctívat nějaký konkrétní idol, který má formu, protože je vnímatelný smyslovými orgány. Uctívat něco, co je bez formy, je obtížné a nepraktické. Uvidíte ale ve druhém verši, a k prvnímu se ještě vrátíme, jak Kršna Ardžunovi šalamounsky odpoví.

Jak jsme si řekli, většina lidí by si myslela, že nejlepší a nejpraktičtější je uctívat Boha s formou. Když budu uctívat Brahman bez formy, není tam žádná krása, žádná pestrost, žádný zvuk, žádný dotek, nic, co by bylo zajímavé. Jenže esence odpovědi spočívá v tom, že otázka, kterou Ardžuna položil, byla ve skutečnosti špatně položená, vysvětlíme si to. Na špatně položenou otázku neexistuje správná odpověď. Ty dvě věci nejdou dohromady.

Příklad: Kolik kilo měří tahle tužka? Kdybych se vás zeptal, kolik gramů měří tahle tužka, podíváte se na mě a řeknete: Tahle otázka nedává smysl. Je to absurdní příklad. Nebo si představte, že sedíte v letadle, kde se vás obvykle ptají: Dáte si kávu, čaj a tak dále? Kdyby se vás zeptali: Dáte si kávu, nebo kelímek?

Půjdu od těch šílených příkladů k těm, které už vypadají méně šíleně, ale jsou pořád ze stejné kategorie. Když budete někam cestovat, pojedete třeba na Šumavu, budete mít víc cest. Waze vám třeba ukáže několik cest a mezi nimi máme volbu. Můžeme jet třeba přes Plzeň, nebo přes Strakonice. Mezi dvěma destinacemi máme také volbu, můžeme jet na Šumavu, nebo do Špindlu. Ale mezi cestou a destinací už ve skutečnosti volbu nemáme. Můžeme si vybrat, jestli si vezmeme vlněné kalhoty, nebo džíny, můžeme si vybrat mezi modrou a bílou košilí, ale málokdo z nás si může, když jde do práce, vybrat mezi košilí a kalhotami. Pokud tedy hovoříme o volbě, můžeme vybírat pouze mezi dvěma podobnými objekty, objekty, které patří do stejné kategorie.

Právě proto je Ardžunova otázka vlastně dětská otázka a proto ji mám tak rád. Pamatuju si, že jsem se jako malý pořád takhle ptal a viděl jsem, jak se kluci pořád takhle ptali.

Saguṇa-bhakti a nirguṇa-bhakti vlastně nemůžou být úplně srovnávány. Když uctívám Boha s formou, třeba v podobě Kršny, je to sādhanā, spirituální praxe. Oproti tomu nirguṇa-bhakti už je cíl, protože pokud jsem schopen uctívat nirguṇaṃ brahma, tedy Vědomí bez formy, znamená to, že už jsem to pochopil. Při uctívání nějakého idolu s formou jsem v dualitě. Je tu objekt, který uctívám, nějaký idol, nějaké božstvo, a jsem tu já jakožto uctívající. V případě nirguṇa-bhakti jsem už v nedualitě, to jsem já. Nirguṇa Brahman jsem já. Zkrátka a dobře, myšlenka spočívá v tom, že je potřeba projít první fází, uctíváním Boha s formou, jistou formou zbožnosti k vnímatelným objektům, a postupně dojít k poznání nirguṇa-bhakti.

Je to velmi inspirativní. Vzpomeňte si, když jste byli někde, kde se lidé ptali, třeba ve škole nebo na nějakém mítinku. Lidé se často ptají, i v akademii, třeba: Suko, možná to bude hloupá otázka, ale chtěla jsem se zeptat. Každá otázka se může jevit jako banální, když už na ni známe odpověď. Ale dokud odpověď neznám, je každá otázka důležitá a relevantní.

Pokud má student otázky, problémy, třeba i jisté komplexy a nejistotu, moudrý, dobrý učitel nechce přidat urážku k jeho předchozím zraněním. Proto Kršna odpovídá čertovsky, to je na tom to zábavné, a zase velmi inteligentně, a říká: Saguṇa-bhakti je lepší. Lepší je uctívání Boha s formou, ale ten, kdo je nirguṇa-bhakta, mě dosáhne.

Podobně se Ardžuna ptal o hodně kapitol dřív, jestli je lepší karma-jóga, nebo jñāna-jóga. Bylo to trošku podobné. Už si to nepamatuju doslova, ale Kršna v zásadě řekl něco v tom smyslu, že ten, kdo mě chce dosáhnout, potřebuje dělat jñāna-jógu, ale lepší je karma-jóga. Věděl totiž, že pro Ardžunu, a pro mnoho lidí, pro většinu lidí, je v této fázi lepší karma-jóga.

Podobně tady Kršna odpovídá s velkou laskavostí a trošku složitě, což je dáno překladem ze sanskrtu a mnoha staletími, která nás od tohoto dialogu dělí. Esence jeho odpovědi je, že každý musí nejprve projít fází saguṇa, protože je uchopitelnější, srozumitelnější, dostupnější a jednodušší. Proto Kršna říká: Saguṇa-bhakti, zbožnost, uctívání nějaké konkrétní formy, je prostě lepší, ale ten, kdo provádí nirguṇa-bhakti, mě dosáhne. Zkrátka a dobře: tady začnu a po čase mě přirozeně vtáhne jemnější úroveň zbožnosti.

Otázka z diskuse: Pokud jsem tomu porozuměl, dá se to v podstatě říct takto: Pokud se ptáš, je pro tebe odpovědí saguṇa-bhakti, ale abych řekl celou pravdu, a ne jen polopravdu, dodávám, že nirguṇa-bhakta ke mně dosáhne.

Ano, tak se to dá říct. Je tu jistá paralela s otázkou, kterou se studenti ptali třeba svámídžího, jestli mají zůstat v akademii, nebo se vrátit do své původní školy. Z té otázky guru vlastně ví, že ten člověk není připravený na tříleté studium v akademii. Podobně tady Ardžuna. I proto jsme viděli minulou kapitolu, kdy vlastně viděl Pána všude kolem sebe, bylo to na něj moc a potřeboval se vrátit o krůček zpátky. Kršna to ví a je to tak v pořádku. Každý má své tempo. Tolik Ardžunova otázka a Kršnova šalamounská odpověď.