Bůh jako vesmír a Bůh v jedné podobě

A to je unikátní, protože se nejedná o fyzický rituál. Ve většině kultur, nechci říct, že ve všech, probíhají bohoslužby nebo uctívání Boha, ať si ho lidé představují jakkoli, prostřednictvím nějakých rituálů. Někdy lidé vědí, co ty rituály znamenají, někdy to ani nevědí. V případě nejvyšší úrovně bhakti-jógy probíhá uctívání Pána prostřednictvím studia ve formě śravaṇam, mananam, nididhyāsanam. To znamená, že jde o systematické studium, postupné rozptýlení pochybností, které jako student mám nebo mohu mít, a následnou asimilaci. Pokud si vzpomenete, tuším, že to byla kapitola čtvrtá, kde byly ty rituály, takzvané yajña, nebo yajñas, pokud bych použil anglický plurál k sanskrtskému slovu yajña, tam se hovořilo o tom, že obětuji nevědomost v ohni poznání. Metaforicky řečeno.

A Kršna říká, že tato nejvyšší forma bhakti je velmi obtížná. Možná si vzpomenete, že jedna z Upanišad, možná je to upanišada Katha, nejsem si tím úplně jistý, ale asi ano, říká, že je to, jako bychom balancovali na ostří nože. Minule jsme se možná ještě dostali k verši pátému, ale ať už ano, nebo ne, podíval bych se na něj ještě jednou.

Víme, minule jsme si to vysvětlovali celkem podrobně, že obtížnost této úrovně zbožnosti spočívá v tom, že Pán, Brahman, který je bez vlastností, a tím, že je bez vlastností, není k dispozici pro jakoukoli objektivizaci. Není dokonce k dispozici ani jako mentální koncept. To znamená, že ho nemůžu vnímat, nemůžu si ho představit, a z toho plyne otázka: Jak můžu uctívat, jak mohu studovat něco, co nemůžu vnímat a nemůžu si to ani představit? Náš intelekt je totiž naučený z empirického světa, ve kterém se běžně pohybujeme, neustále objektivizovat, a proto je to tak obtížné. To je první problém. Druhý problém je, že studium vyžaduje poměrně náročnou kvalifikaci. Známá čtyři D: discrimination, dispassion, discipline, desire, neboli rozlišování, viveka, nevášnivost, když přeložím anglický výraz, neboli vairāgya, což je přímý důsledek vivéky, vnitřní disciplína a touha po svobodě. Proto se to zdá tak těžké.

To někdy vede studenty, hledající, lidi se spirituální inklinací k tomu, že když zjistí, jak je to obtížné, začnou zkoušet jiné věci. Začnou si hrát s kundaliní, což je nějaká, tuším, hadí síla, nebo jak se to jmenuje, zkoušejí meditovat, zkrátka zkoušejí alternativní cesty, protože studium, myslím, že to občas zažíváte na vlastní kůži, je zkrátka obtížné. A tak někteří lidé dojdou k závěru, že možná prostá bhakti bude jednodušší, stačí si jen poplakat před nějakým božstvem nebo obrázkem.

Svámí Dajánanda to říká moc hezky: „Tu a tam se najde někdo, kdo mě nazývá fanatikem, protože říkám, že jediným lékem na nevědomost je učení, respektive poznání.“ A pak pokračuje: „Ale říkejte mi, jak chcete. Klidně mě můžete nazývat fanatikem.“ A říká: „I would rather be called a fanatic, than to be a lunatic.“ Je lepší, když mi ostatní budou říkat, že jsem fanatik, ať mi tak klidně říkají, než být lunatic. Tomu asi všichni rozumíme. Takže kdo hledá jiné způsoby a jiné cesty, je zmatený.

Přestože se jñāna-jóga, nejvyšší úroveň bhakti, pořád jsme v kapitole 12, bhakti-jóga, může jevit jako obtížná, neznamená to, že můžeme zvolit jinou cestu. To je základ tradičního učení. Koneckonců důkazem toho jsou i naši dva hrdinové, Kršna s Ardžunou, kteří jsou na bojišti. Kdyby existovala jiná metoda, třeba že by Kršna položil Ardžunovi ruku na čelo, na temeno hlavy nebo na zátylek a nasypal, nahrál do něj učení, a kdyby to fungovalo, určitě by to udělal. Tím, že to neudělal, nám Bhagavadgíta chce říci, že to tak nejde. To znamená, že pokud je jñāna-jóga takzvaně obtížná, nezbývá nám nic jiného, než ji učinit snadnou.

A to bude smyslem dalších veršů. Pán Kršna v nich bude popisovat tu přípravu a bude v zásadě říkat tuhle myšlenku. Připomíná mi to počítačovou hru. Už jsem dlouho nehrál, ale když jsem měl Atari a bylo mi patnáct, byly v těch hrách nějaké levels. Vím, že level 10 byla prostě těžká a že mělo smysl začít u level one, two a tak dále. Kršna tady tedy bude říkat: Pokud je level five obtížná, sestup na úroveň čtyři. Pokud je obtížná úroveň čtyři, sestup na úroveň tři a tak dále. A pokud je obtížná první úroveň, hodně zdaru v příštím zrození. Podíváme se tedy, jak teď v šestém a sedmém verši sestoupíme o úroveň níž.

Možná vám to bude znít trochu složitě, ale svámídží občas zmiňoval, že dekódování těchto veršů, ať už je čteme anglicky, nebo tu a tam známe nějaké sanskrtské slovo, nebo teď v našem případě v češtině, je koneckonců dobrý trénink intelektu, protože nám jde o to pochopit, jakou zprávu přinášejí. Pán Kršna tady v zásadě říká Ardžunovi: „Pokud je pro tebe nirguṇa-īśvara-jñānam, poznání Boha bez vlastností, obtížné, sestup k saguṇa-īśvara-upāsanā. Medituj nad Pánem s nějakou formou, s vlastnostmi.“ A víme, že pokud hovoříme o Pánu s vlastnostmi, máme tu dvě úrovně. Ještě máme naštěstí trochu v podvědomí jedenáctou kapitolu, která se, tuším, jmenovala viśvarūpa-īśvara-yoga a zabývala se, zkrátka a dobře, uctíváním Pána v podobě celého světa. A nebo, pokud toho nejsem schopen, mohu uctívat jakékoli božstvo v jakékoli formě.

Když jsem si to dnes pročítal, vzpomněl jsem si, že v tomhle kontextu svámídží zmiňoval, že hinduismus jako svým způsobem příprava na Védántu je takový supermarket všemožných božstev. Je to proto, že tak jako na fyzické úrovni má každý z nás různá slabá místa nebo různá onemocnění, větší nebo menší, myslím, že to dobře známe, máme podobně i na úrovni vnitřní, duchovní různé výzvy. Někdo je lakomec, je chamtivý, někdo jiný je příliš emocionální, někdo se snadno rozčílí, někdo je závistivý, je to zkrátka různé. A proto, to je jedno z vysvětlení, je tu ten nekonečný repertoár božstev, protože každého v jisté fázi inspiruje trochu něco jiného.

Když jsem na téhle úrovni, je dobré mít vzadu na paměti, nevím, jestli to neustále připomínat, že ve skutečnosti potřebuji pozvednout svoji osobnost natolik, abych byl schopen přistoupit k tomu, co děláme každou středu od sedmi do osmi, ke studiu Pána bez formy, jako Bytí a Vědomí. Používá se tu termín ananya-yoga, nebo také ananyenaiva yogena, a v zásadě se tím chce říci: s nerozptýlenou pozorností. Má se tím na mysli podobná věc jako u jednání: když se rozhodujeme, jak jednat, měli bychom brát v potaz náš cíl, náš životní cíl, a souhrn hodnot, kterými se chceme řídit. A podobně i tady.

Mimochodem, děláme to běžně. Když někam cestujeme, pojedeme třeba na dovolenou do Alp, můžeme po cestě někoho vyzvednout, můžeme nakoupit, koupit dálniční známku, natankovat, odskočit si, trochu se protáhnout, poslouchat podcast, ale ať po cestě děláme cokoli, víme, že chceme dojet tam, kam chceme dojet. Podobně i v životě, ať děláme cokoli, sprchujeme se, pomůžeme někomu na ulici vyměnit pneumatiku, sportujeme, myjeme nádobí, měli bychom mít někde na pozadí náš životní cíl. Kam to vede, ukazuje další verš.

Vidíte, že se tu vyskytují dva termíny, manaḥ, manas, mysl, a buddhi, intelekt. Kršna tady vlastně uzavírá čtvrtý schod bhakti, čtvrtou úroveň bhakti, a říká: „Na této úrovni, Ardžuno, klidně na chvíli zapomeň na Pána, Vědomí, Bytí bez formy, soustřeď se na čtvrtou úroveň.“ A v zásadě říká: „Soustřeď na mě svou mysl a ukotvi ve mně svůj intelekt.“ Pán Kršna tím v zásadě říká, a myslím, že to možná někdo z vás zažívá, nebo jste se s tím setkali v nějaké knize nebo ve filmu, nebo někoho takového znáte: „Emocionálně se opři o mě.“ Protože ve skutečnosti jsem to jediné, o co se můžeš opřít. Jak vidíme kolem sebe, nikde není zaručeno, že nám takzvaní blízcí vždycky poskytnou oporu, kterou u nich hledáme. Možná nám jednou svou pozornost, lásku a oporu dají, ale podruhé třeba ne. Zkrátka a dobře, svět kolem nás je nestabilní, nepředvídatelný a nekontrolovatelný, a to platí i o našich nejbližších. Není to tak, že bychom jim to měli vyčítat nebo se na ně zlobit, ale to je realistický assessment tohoto světa. Vidíme to koneckonců markantně, když se podíváme, v jakém stavu jsou vztahy a rodiny v naší zemi.

Svámí Paramárthánanda k tomu v tomto směru dodává zajímavý pohled: Od svých blízkých a přátel nic nechtěj, svět použij jen jako hřiště, kde můžeš trénovat dávání. Ať už jde o bezpečí, nebo o lásku, cokoli můžeš potřebovat na emocionální úrovni, se pokus najít u mě, říká tady Kršna. Obvyklý přístup je obrácený, protože chceme, aby naši takzvaně blízcí, obzvlášť děti, pokud máme děti, a zvlášť pokud stárneme nebo jsme staří, byli neustále kolem nás. Ale oni nemůžou, nebo nechtějí, nebo mají svoje povinnosti, a tak se postupně, tak, jak procházíme životem, stáváme emocionálně často křehčími a závislejšími. Že se tak děje fyzicky, je jiná věc. My ale chceme, aby když stárneme, byly děti neustále kolem nás, nebo aspoň k dispozici. Oproti tomu viśvarūpa-īśvara je k dispozici neustále. A proto Kršna říká: „Emocionálně se nauč opírat o mě, protože o mě se opřít můžeš.“

Je dobré si připomenout esenci učení těchto kapitol. Pán, Íšvara, Bůh, v tomhle kontextu můžeme možná použít i slovo Stvořitel, přestože má určitá omezení, je definovaný jako jagat-kāraṇam. Jagat znamená svět a kāraṇam je příčina. A zároveň, což si pamatuju, že pro mě kdysi znělo technicky, ale technické to není, je nimitta- i upādāna-kāraṇam, neboli materiální i intelektuální příčina vesmíru. Pokud je Pán příčina a celý svět je produkt, efekt, víme, za chvilku si to zopakujeme a oprášíme ty příklady, abychom je měli opravdu zažité, že jakýkoli produkt, výrobek, není oddělitelný od příčiny. Když držím v ruce šperk, předpokládám zlatý šperk, je to příklad, nemůžu oddělit jméno a formu toho šperku od jeho příčiny, což je zlato. Když budu šoupat tady tím stolem, už jsem prozradil, že dřevěným, budu ve skutečnosti šoupat dřevem, kterému se říká stůl. Kdyby tu byl někdo, kdo nikdy stůl neviděl, třeba nějaký pračlověk, je možné, že by ani nevěděl, že šoupe stolem, a všiml by si, že je to dřevo. Když budu pít z hrnečku čaj, vím, že má tuhle formu a tenhle tvar, říkám mu hrneček, ale je to porcelán. Podobně když jsem v kontaktu se světem, s čímkoli tady kolem, vím, že jsem v kontaktu jedině s Pánem, který je příčinou tohoto světa.

Toto intelektuální přesvědčení, o kterém osmý verš hovoří, se rodí postupně studiem písma. Kršna tedy říká: „Emocionálně se můžeš o mě opřít a ať je tvůj intelekt přesvědčený o tom, co děláš.“ A jak dlouho je potřeba studovat? Dokud nezískáš poznání a přesvědčení. To platí u každého studia. Pro někoho je ale i tato úroveň obtížná, a proto Kršna říká: „Nevadí, je tu i třetí schod,“ a to je verš devět.

Atha, na druhou stranu. Pokud zjistíš, že i čtvrtá úroveň, viśvarūpa-īśvara, je obtížná, nevadí. Pokud na ní nedokážeš konzistentně setrvat, sestup na třetí příčku. Víme, že třetí příčka je uctívání Boha s formou, ale v nějaké konkrétní podobě. Pokud nejsme schopni intelektuálně pojmout celek, můžeme si zvolit jakýkoli symbol osobního Boha, neboli meditujeme nad Bohem s nějakou konkrétní formou, což se nazývá iṣṭa-devatā-upāsanā. Výhodou tady je, jak jsem před chvilkou zmiňoval, že výběr je skoro neomezený. Je ale dobré vědět, že kdybych třeba meditoval nad Ganéšou, poté, co bych porozuměl, co toto božstvo má symbolizovat, je to jen symbol, je to devatā, božstvo, je to přestupní stanice. Asi jako když jedu na dlouhou cestu a někde zastavím, abych se občerstvil.

K tomu tenkrát sloužily takzvané purány, purāṇa, neboli mytologické příběhy. Děti ta božstva znaly už od dětství, vyprávělo se to de facto jako pohádky a cílem bylo, aby lidé odmalička měli tyto velmi pozitivní, inspirativní vzory v podobě různých božstev. Mimochodem, v jisté omezené formě tak fungují třeba i kladní hrdinové našich dětských knížek. Jen neposkytují aspekt zbožnosti, ale aspoň poskytují aspekt vzoru. Každý z nás je měl.

To už jsem to naředil ještě o jeden řád víc. Kršna tedy tuto třetí úroveň nazývá iṣṭa-devatā-upāsanā a mluví o abhjása-józe. Abhyāsa znamená trénink, něco, co opakovaně zkouším a praktikuju. Pro ty z nás, kdo by se necítili ani na tuto úroveň, Kršna v dalším verši sestoupí ještě o schůdek níž. Snaží se nám vlastně ukázat, že bhakti má různé stupně a její krása spočívá v tom, že můžu naskočit kdekoli. Jako kdybych trénoval skok vysoký a tyč si dal deset centimetrů nad zem, a někdo jiný si ji dá dva metry nad zem. Můžu si zvolit jakoukoli výšku a tam nastoupit, ale vědět, že když začnu hodně dole, jsou tam ještě další schůdky, kam bych se měl dostat.