Oddanost

Dvanáctá kapitola, jak dobře víme, se jmenuje Bhakti-jóga. Jeden z možných překladů je jóga zbožnosti. Je vyvrcholením prostřední části Bhagavadgíty, prostřední šestice kapitol, které se říká madhyama-ṣaṭkam. V této třetině Bhagavadgíty se Pán Kršna důkladně zabývá povahou Pána, v sanskrtu bychom řekli īśvara-svarūpam, svarūpa je povaha. Povahou Pána, povahou Boha. A v této kapitole to téma vlastně vrcholí.

Víme, že milovat můžeme jenom něco, co známe. Mimochodem i nenávidět můžeme jenom něco, co známe, ale nám jde teď primárně o lásku. Láska je možná jenom k nějakému objektu, o kterém něco víme. Podobně je to vlastně i mezi námi lidmi. Pozitivní nebo negativní vztah můžeme mít pouze k člověku, kterého známe, nebo o kterém jsme alespoň slyšeli nebo četli. A tak už to mimochodem v životě bývá, že lidé, kteří spolu sdílejí nějaké prostředí, třeba spolu chodí do školy, se do sebe nakonec zamilují. Proč? Protože spolu mají častý, opakovaný, dlouhodobý kontakt.

Z toho plyne zřejmá věc, o které jsme možná mnozí nikdy nepřemýšleli: poznání je vlastně základem našich postojů k čemukoli. Nebo znalost něčeho. Náš postoj se odvíjí od toho, jak jsme daný předmět, objekt, člověka, místo nebo jídlo poznali. A z toho plyne, že i náš vztah k Bohu, k Pánu, závisí na míře nebo povaze našeho poznání, na povaze našeho pochopení. To znamená, že nemůžu milovat a uctívat úplně neznámého Boha, něco, o čem nemám vůbec žádnou představu. A dál z toho mimochodem plyne, což možná platí i pro některé politické systémy a do jisté míry i ve výchově, že nemůžeme nikomu nařídit, aby miloval něco, co nezná.

Kršna to dobře ví, a proto poskytuje učení. To, jak Kršna postupně poskytuje učení, vede u nás, u studentů, k poznání, a od kvality našeho poznání se potom odvíjí něco, co můžeme nazvat zdravý postoj. Pokud bych třeba chtěl u nějakých cizinců vzbudit obdiv nebo pozitivní vztah k České republice, budu vyprávět o kráse a historii naší země. Takže shrnuto a podtrženo: postoj nemůžeme nikomu nařídit, ani sami sobě, a nemůžeme ho ani získat nebo udržovat silou vůle, tím, že se rozhodnu. Postoj vzniká na základě pochopení.

Máme za sebou pět až šest kapitol prostřední části Gíty, byla tam jedna kapitola, která trošku odbočovala, a díky tomu už máme poměrně dobrou představu, co je ten Bůh vlastně zač. Proto můžeme mít k Bohu zdravý postoj. Mohli bychom říci, že existuje tisíc a jedna definic bhakti, nebo minimálně několik, asi ne tisíc, a že bhakti je mimo jiné zdravý postoj k Pánu.

Tahle kapitola je kratičká, má jenom dvacet veršů, a v nějakých obrysech je v ní shrnuto celé učení Véd, nejenom Védánty, kterou se hlavně zabýváme, ale i prvních, úvodních částí Véd. Kdybyste si ji chtěli strukturovat, má v zásadě dvě části. V první části Kršna popisuje, co to vlastně bhakti-jóga je, popisuje ji ve stupních, to krátce proběhneme. Ve druhé části se věnuje něčemu, čemu říkáme bhakti-yoga-phalam, neboli ovoce, přínosy, které bhakti-jóga přináší. To mně osobně přijde ještě zajímavější, ale třeba to budete mít jinak.

Ardžuna se v zásadě zeptal, jestli je lepší uctívat Pána s nějakou konkrétní formou, nebo uctívat Pána, meditovat o Pánu jako o nezničitelném a neprojeveném Brahmanu. Ptá se, kteří jogíni jsou lepší, jestli ti první, kdo meditují o Pánu Bohu v nějaké formě, nebo ti druzí, jako my tady, studenti, kteří spolu studujeme a přemýšlíme o vědomí, o bytí bez formy a bez vlastností.

Jak si možná pamatujete, Kršna odpověděl šalamounsky. Esence té odpovědi je, že to není otázka volby. Otázka, co je lepší, má smysl jenom tehdy, když si můžeme vybrat. Možná si pamatujete ty příklady, schválně použiju stejný, aby se vám lépe uložil v hlavě. Když se jako muž budu ráno oblékat do práce, nemám úplně volbu, jestli si vezmu kalhoty, nebo košili. Ale můžu přemýšlet o tom, jestli si vezmu košili, nebo třeba tričko. Určitě víte, co chci říci.

Obvykle platí, že každý hledající, každý student, každý člověk, který hledá pravdu, potřebuje postupně projít několika fázemi. Mohli bychom jednoduše říct, že od saguṇa-dhyānam. Dhyānam je meditace nebo rozjímání a saguṇa je s formou. Začnu tedy u Pána s nějakou formou a postupně dozraju k tomu, že moje mysl bude přirozeně víc a víc tíhnout k Pánu bez formy. Pokud chci nalézt pravdu, tu pravdu s velkým P, nezbývá mi než dojít k tomu druhému. Může to trvat týden, rok, celý život nebo mnoho životů, ale tam se potřebuju dostat, protože ta pravá skutečnost je nirguṇam, bez vlastností.

Mimochodem, mnohokrát to opakuje i upanišada Kéna neboli Kenopaniṣad. Je tam několik manter, které končí slovy, v anglickém překladu: tohle jedině je Brahman, a ne to, co vy tady uctíváte. Upanišada se totiž zabývá nirguṇam brahma, Brahmanem, vědomým bytím bez formy a bez vlastností.

Možná si vzpomenete, že ty první dvě, nejjednodušší, jsou ve formě karma-jógy. To v zásadě umožňuje, aby na spirituální cestu naskočil už i člověk, který má spoustu osobních přání a tužeb. Dlouhý wishlist, neustále se rozšiřující wishlist. Na počátku duchovní cesty jsme totiž zaneprázdněni tím, čemu se říká yoga-kṣema. Něco získáváme a pak se o to staráme. A tím strávíme celý život. Příklad: vyděláváme peníze a pak se o ty peníze staráme, abychom o ně nepřišli. Postavíme si dům a staráme se o dům, aby se nám nerozpadl. Ve skutečnosti máme na cokoli jiného relativně málo času, nebo možná minimum času.

V první fázi, dalo by se říci, když jsme mladí, se yoga-kṣema týká nás. Potom, když se oženíme a někteří založí rodinu, máme třeba děti, se yoga-kṣema týká i rodiny. Máme starosti o děti, o jejich školu, o děti dětí a tak dále. Z tohoto životního stylu se ale stane karma-jóga jenom tehdy, když jsem schopen cokoli, co ke mně přijde, přijmout jako prasāda, jako dar od Pána. Česky se, tuším, říká: „Darovanému koni na zuby nekoukej.“ Jen trochu duchovně orientovaný člověk by tedy už v této fázi měl vědět, že ať přijde jakýkoli výsledek, je to ten správný výsledek.

Tahle první fáze trvá různě dlouho, u někoho klidně celý život. Pokud ale člověk trochu vyzraje, pochopí, že tenhle model nikam nevede. Že pokud si pořizuju stále nové věci a pak se o ně starám, i kdyby to bylo jakékoli impérium, yoga-kṣema je nekonečná. Když se člověk stane vyzrálejším, naučí se v duchu přesunout část starostí na Pána Boha. Tím získá trochu času. Uvědomí si totiž, že o děti, když zůstanu u příkladu dětí, bude možná lépe postaráno, když je jako rodiče chvíli necháme být. Když si s nimi nebudeme dělat starosti, zejména při poslechu přednášek Védánty. Když jsou velké, nebudeme jim pořád telefonovat, a když jsou malé, nebudeme jim pořád stát za zády.

Takový člověk získá trochu času, můžeme říci kvalitního času, protože jeho mysl je klidnější, relaxovanější, a začíná už přemýšlet o tom, že aby se v životě posunul dál, potřebuje to, co se nazývá citta-śuddhi, neboli klidná, čistá mysl. V této fázi má najednou čas na obojí. Má čas plnit své povinnosti, postarat se o své děti a třeba se ráno a večer krátce pomodlit. Nebo si sednout a projít si to, co jsme spolu studovali.

Takový člověk v této druhé fázi karma-jógy už tolik neusiluje o to získávat další a další věci a starat se o ně. Je stejně jako ten první spokojen s tím, co přijde, ale zároveň usiluje o klidnou, jemnou mysl, protože ví, že je to důležité. A věnuje se také, ať už to tak nazývá, nebo ne, tomu, čemu první část Véd, veda-pūrva, říká pañca-mahā-yajña, neboli pěti velkým základním činnostem. Je tam studium písma, úcta k Bohu, úcta k předkům, úcta k ostatním živým bytostem a ke světu kolem. Když tohle studuju, vždycky si připomenu, že úctou k předkům se nemyslí jenom rodiče, protože bez předků bychom tady nebyli. Tyhle dvě první fáze se dohromady nazývají karma-jóga.

Svámídží tady říká, že jakékoli božstvo (devatā) je v pořádku, protože to stejně není to konečné. Je to, jako když člověk konečně začne sportovat. Můžeme říci, že skoro jakýkoli sport je v pořádku, protože každý nějak funguje.

Tahle třetí fáze, probrali jsme dvě fáze karma-jógy a teď tu první fázi upásana-jógy, tahle úvodní fáze upásana-jógy má ale své omezení. Mimo jiné v tom, že zmíněných božstev, bohů, představ o Bohu je mnoho a můžeme je zase porovnávat, který je lepší. Typicky zřejmě, jestli je lepší Višnu, nebo Šiva. Proto dříve či později nastane čas posunout se dál a naučit se dívat na celý svět jako na viśva-rūpa-īśvara. Tomu se, tuším, věnovala předchozí, jedenáctá kapitola. Když vidím Pána jako celý svět, respektive celý vesmír, už neřeším, jaký je rozdíl mezi Pánem v podobě Šivy, Višnua, Rámy, třeba Ježíše nebo kohokoli jiného. Tím, že pochopím, že všechna jména a formy, tím myslím všechno, co jsem schopen vidět, slyšet, ochutnat, nahmatat a očichat, jsou jenom projevy jedné podstaty, jednoho Boha, dojde k expanzi mé mysli.

Mohli bychom tedy úplně a hodně zjednodušeně říct, snad to říkám správně, že karma-jógou snižujeme sobectví, a tím mysl zásadním způsobem očistíme. Upāsanā té první úrovně, kdy se znovu a znovu vracím k představě Pána v jakékoli podobě, vede k soustředivosti mysli. Pro studium Védánty potřebuju klidnou mysl, tu mi dá karma-jóga. Potřebuju soustředivou mysl. Ale ta vyšší úroveň upásany, viśva-rūpa-upāsana-yoga, vede k expanzi mysli.

Tyhle čtyři fáze ze mě udělají kvalifikovaného studenta. Jinými slovy, mám v hojné míře hodnoty, které budeme za chvilku studovat ve 13. kapitole a ke kterým se znovu a znovu vracíme. Nebo také mohu říct, že mám v dostatečné míře zmíněné čtyři kvalifikace. Ve chvíli, kdy jsem takhle kvalifikován, přejdu přirozeně k poslední fázi bhakti-jógy, která se jmenuje jñāna-jóga.

Doplnění: Śravaṇam, mananam a nididhyāsanam.

Odpověď: Přesně tak. Možná vás tím budu trošku nudit, ale proběhnu je. Vzpomněl jsem si mimochodem na Warrena Buffetta, který říká: „Budu úplně spokojený, když se devět lidí z deseti bude trochu nudit, ale já chci mít jistotu, že deset lidí z deseti to bude perfektně chápat.“ O to tady běží.

Víme, že śravaṇam je systematické a konzistentní studium písma pod vedením kvalifikovaného učitele. To mimo jiné říká legendární 34. verš 4. kapitoly, kde Kršna Ardžunovi říká, že je potřeba jít za učitelem, uctívat ho, sloužit mu a ptát se ho. Samostatná kapitola, v závorce, já jsem si to dal do závorky: jsou lidé, kteří nalezli pravdu, takzvaně dosáhli osvícení, a nešli takhle postupně. Svámí Paramárthánanda nikdy neopomene zmínit, že to jsou zkrátka nějací spirituální géniové. Vidíme je všude, ve sportu, v hudbě, v přírodních vědách. Pro nás to není relevantní, mluvíme o obecných principech, které platí pro 99,9 procenta lidí. Takže je potřeba projít śravaṇam.

Potom přistoupíme k té druhé fázi, jak říkal Radek, k mananam, kde je důležité odstranit všechny pochybnosti. Všechny znamená všechny. Mananam je potřeba se věnovat tak dlouho, dokud můj intelekt není na sto procent přesvědčený, že já a Bůh bez formy, nirguṇa-īśvara, jsme jedno a totéž: aham brahma asmi. To není pro běžného člověka tak snadné přijmout, a proto to nějakou dobu trvá.

A potom je tady nididhyāsanam, o kterém jsme mluvili mockrát a o kterém jiní možná budou hovořit trošičku jinak. Nididhyāsanam někdy překládáme jako asimilace, můžeme taky říci vstřebání učení. To znamená, že ta spousta informací vede k vnitřní transformaci. Je zajímavé si tady uvědomit, že poznání, které společně, vy i já, získáváme na základě studia, probíhá na intelektuální úrovni. Kde jinde by mělo poznání probíhat než v intelektu? Jeho následkem, projevem, je ale emocionální transformace neboli změna. Můžeme taky říci, protože znáte pět obalů (pañcakośa), že prosákne z vijñānamaya-kośa do manomaya-kośa. Většina našich problémů, možná dokonce všechny naše problémy, ty vnímané, jsou totiž na úrovni emocí. Rāga, śoka, moha. Bhayam, to je strach. Samsáru, starosti, stresy, hněv, to všechno prožíváme na úrovni emocí. Proto předpokládám, že studujeme, aby došlo k transformaci mojí osobnosti, a do té doby pokračuju v nididhyāsanam.

Poznámka na okraj: tyhle tři, śravaṇam, mananam a nididhyāsanam, od sebe nejsou hermeticky oddělené. Zrovna tak můžeme říci, že karma-jóga a jñāna-jóga od sebe nejsou hermeticky oddělené. Proto se studenti v akademii v nějaké míře věnují obojímu. Jenom v různé fázi naší cesty dominuje jedna z těch hlavních sádhan. Tolik tedy bhakti-jóga rozdělená do pěti úrovní.

To znamená, že základním přínosem poznání je odstranění nevědomosti o tom, co jsem zač. Podobně jako studium fyziky povede k odstranění nevědomosti v oboru fyzikálních zákonů, pokud získám sebepoznání, odstraním sebenevědomost. Primární přínos je tedy, jak jsme si řekli před pár minutami, na úrovni intelektu. Z toho automaticky přicházejí emocionální přínosy, a ty jsou nepřímé, vlastně sekundární. Těch je řada. Je dobré pochopit tohle spojení mezi pochopením na úrovni intelektu a přínosem na úrovni emocí, proto o tom takhle mluvím.

Ta vazba, ta logika, funguje tak, že Védánta, tím, že studuju Védántu, v tomhle případě Bhagavadgítu, odhalí studentovi, že pūrṇatvam, plnost, neomezenost, je moje vnitřní podstata. Pūrṇatvam doslova znamená plnost. Než přijdu k Védántě, tohle ve skutečnosti nevím. A protože to nevím, hledám štěstí všude možně: v zážitcích, v penězích, v přátelích, v rodině, v hudbě, ve sportu a tak podobně. Pokud si tedy myslím, že jsem apūrṇa, neboli neplný, nenaplněný, vede to k celé řadě mylných závěrů, k celé řadě omylů. A především k tomu, že toužím po spoustě věcí. Snažím se tu svou domnělou omezenost, to domnělé apūrṇatvam, nějakým způsobem zalepit, zacelit. Svámídží tomu říká void, prázdnota, domnělá, zdánlivá prázdnota.

Jako dítě si myslím, že mi pomůže lego nebo panenka. Jako větší kluk si budu myslet, že to bude kolo nebo motorka, jak teď můžu sledovat a jak jsem to sám zažil, abych mluvil o sobě. A když jsem velký, jsem přesvědčený, že potřebuju kariéru, partnera, rodinu. To je kāma, která je ve skutečnosti jedna, ale má celou řadu variací.

Když to shrnu: neznalost mé vlastní plnosti, celistvosti, vede k mylnému pocitu nenaplnění, anglicky jsme taky říkali incompleteness. Tím pádem se problém, který je původně na úrovni intelektu, přesouvá na úroveň emocí. Když nejsem schopen uspokojit svou kámu, touhu, v jejích různých odstínech, vede to, jak víme, k hněvu, krodha. Kāma, krodha. Podobně jako kāma je i hněv emocionální problém. Když se mi naopak párkrát za sebou takzvaně zadaří a získám to, co chci, vede to k chamtivosti.

Doplnění: Sebenevědomost.

Odpověď: Přesně tak, sebenevědomost. Nevím, že jsem pūrṇa, plný, nejplnější, a myslím si, že mi ve skutečnosti něco chybí. Kořen problému, jádro pudla, je tedy na úrovni intelektu a projev je na úrovni emocí. Proto studujeme, abychom vyřešili problém na intelektuální úrovni, a potom postupně, po krocích a krůčcích, dochází k proměně, k transformaci naší emocionální osobnosti. Samozřejmě jsme řekli, že přímý benefit je na intelektuální úrovni, prostě odstraním nevědomost, ve skutečnosti nám ale jde o emocionální benefity. Především zmizí závislá očekávání, frustrace, stížnosti. Kršna tyto benefity vyjmenovával právě ve verších 13 až 19, které jsme studovali.

To shrnutí je pěkné. Teď hovoříme o osvíceném člověku, kterému se v této kapitole, myslím, říká parā-bhakta a ve druhé kapitole sthitaprajña. Na úrovni toho, kdo jedná, kterému se říká kartā, nedělám nic proto, abych něco získal, pro naplnění, ale dělám to z pocitu plnosti, protože vím, že jsem pūrṇa. Když přijde očekávaný výsledek, jsem pūrṇa. Když očekávaný výsledek nepřijde, jsem taky pūrṇa. Samozřejmě tam nějaká emocionální reakce je, ale slaboučká: žádná velká úleva, žádné velké napětí. To je první rozdíl oproti běžnému člověku.

Druhý rozdíl je v tom, že chápu a cítím, protože, jak vždycky říká Sunandádží: „The intellect should understand what the mind feels, and the mind should feel what the intellect understands.“ Chce se tím říct, že naše vnitřní osobnost je vlastně integrovaná, sladěná. Když jsem plný a kompletní, takový člověk se navenek přirozeně projevuje a chová láskyplně. Plnost vyjádřená navenek se projevuje jako láska, soucit s druhými lidmi. Veškeré moje jednání tedy vlastně pramení z identifikace s druhými lidmi.

Zatřetí, o tom mluvil svámídží mockrát, když hovořil o karma-józe: kvalita jednání takového jñānīho bude perfektní. To je to slovo dakṣaḥ, které měl svámí Parthasarathy tak rád a vždycky říkal dexterous. Takový člověk, ať dělá, co dělá, dělá to perfektně, protože jeho mysl není rušená, je soustředěná. Je v přítomnosti. Pamatuju si, když u nás kdysi byla Sunandádží doma a dávala něco prát. Prádlo, které dávala prát, nebylo složené tak, jako když je vyžehlené, ale prostě bylo složené. Přirozeně, proč by mělo být zmuchlané? Je to drobnost, a kdo jste byli v akademii, určitě jste to měli možnost pozorovat. To je tedy změna na úrovni toho, kdo koná: nedělám to pro naplnění, ale z pocitu naplnění, láskyplně a v zásadě excelentně.

Jako bhoktā, ten, kdo prožívá plody svého jednání, dělá všechno z pozice aham brahma asmi, aham pūrṇaḥ asmi: nic mě nezraňuje, jsem emocionálně chráněný. A jako pozorovatel, když se dívám na svět kolem sebe, na finanční situaci, politickou situaci, rodinnou situaci, na sportovní soupeření, třeba Sparta a Slavia nebo jiné, pozoruju všechno z pozice samatvam. Ať ke mně přichází cokoli, ať mě chválí, nebo kritizují, ať mě něco bolí, nebo je mi naopak příjemně, ať je mi zima, nebo horko, moji mysl neovládají rāga-dveṣa. Jako pozorovatel tedy mám to, co dobře známe, tomu se říká samatvam.

K těmto změnám dojde postupně díky studiu Védánty. Chtěl jsem říct zejména 12. kapitoly, ale spíš řeknu zejména 13. kapitoly, protože jinak by sem příště nikdo ani nepřišel. A Kršna říká, že k tomu nevede žádná zkratka. Touto cestou je potřeba projít systematicky a postupně. Tak nějak jsem pochopil 12. kapitolu z toho, co jsem studoval, slyšel a napsal si, a snad vám to dává smysl.