Čtyři prostředky a nejvyšší oddaný

Kratičce je shrnu, protože přestože se nikdo z nás zřejmě nenachází na prvním stupni, je to jakási mapa, jedna z možných map duchovní cesty. A můžeme tak i lépe chápat lidi kolem nás. Možná si vzpomenete, že bhakti-jóga level one je něco, co bychom mohli nazvat sakāma-karma, neboli jednání s touhou. Je to zajímavé, protože i když je člověk materialista a vyznává nějaké náboženství, které de facto používá k dosažení svých cílů, třeba aby se děti dostaly na školu nebo aby firma měla zakázky, tak pokud dodrží dvě řekl bych snadná pravidla nebo dvě podmínky, může už na této úrovni, kdy jsem materialistický člověk, postupně dojít k očištění mé mysli.

Ty dvě podmínky jsou jednoduché. První podmínkou je, že pokud po něčem toužím a chci si to splnit, plním si tyto své tužby a přání legitimní, morální cestou. Druhou podmínkou je, že když se mi něco podaří získat nebo něčeho dosáhnout, nevrhnu se na to hned, ale udělám něco, čemu se anglicky říká pause. Dám si maličkou přestávku, chviličku, a uvědomím si, že je to vlastně dar. Na tu danou věc, a může to být třeba i výsledek u zkoušky nebo vývoj cen akcií, cokoli, proto nahlížím jako na īśvara-prasāda. A pokud takhle nějakou dobu žiju, samo o sobě to stačí k postupnému očišťování mojí mysli.

Dříve či později, a myslím, že jsme to možná viděli u sebe nebo to vidíme u některých lidí kolem nás, se pak začne tu a tam objevovat přání sloužit taky jiným, zkrátka lidem kolem sebe. Chuť dělat něco pro druhé je taky forma touhy, taky forma přání, ale je sattvičtější. Můžeme tedy říci, že dochází ke zjemnění, ke zkvalitnění našich přání a tužeb. A tak se postupně, není tam žádná ostrá hranice, moje sebestředné touhy a sebestředné jednání, sakāma-karma, stále častěji mění v to, co nazýváme niṣkāma-karma. Doslova přeloženo je to jednání bez touhy, ale myslí se tím, že stále méně převládají sobecké touhy a následně sobecké činy a více a více z toho, co během dne dělám, slouží někomu dalšímu.

Toto nastavení je už vlastně důsledkem toho, že se moje mysl zjemnila a rozšířila. Kdybych to vztáhl na sebe, nevidí jenom Petra a Petrovu rodinu, ale registruje taky lidi okolo sebe. To vede k tomu, co se trošku složitěji nazývá pañca-mahā-yajñāḥ, těch pět velkých činností: služba rodičům a předkům, přírodě, živým bytostem a tak dále. Postupně tomu, co považuji za dobré pro druhé, věnuji víc a víc času a energie. Samozřejmě to zahrnuje i toto fyzické tělo a tuto fyzickou mysl. To je druhá fáze. Čili můžeme říci, že máme nějakou karma-jógu level one a karma-jógu level two. Liší se mírou sebestřednosti, respektive mírou sobectví či nesobectví.

Má to už dlouho. Vždycky jsem si z něho dělal legraci, nebudu jmenovat, a říkal jsem: „Franto,“ nejmenuje se Franta, „vidím, že je to tvoje new girlfriend?“ Smál jsem se, protože na dálku není hned poznat, že je to Panenka Maria, a když jsem to před lety viděl poprvé, myslel jsem si, že tam má jenom fotografii své dívky. A on tam má Panenku Marii. Když vezme mobil do ruky, zkrátka na ni pohlédne. Je to samozřejmě trošku odlehčený příklad, ale zmiňuji ho záměrně, protože obvykle zmiňujeme různá božstva jako Rámu a Kršnu, ale v našich končinách to může být třeba právě Panenka Maria.

V této třetí fázi bhakti-jógy, kdy člověk začíná mít nějakou konkrétní představu o Bohu, obvykle v podobě nějakého symbolu, třeba zmíněné Panenky Marie, se mysl takového člověka stává méně a méně extrovertní. Člověk je víc stažený dovnitř. Karma-jóga je totiž báječná, zejména její druhá úroveň, ale vede k tomu, že naše mysl i naše tělo lítá takzvaně po všech čertech. Je zkrátka extrovertní, nevíme, kam dřív skočit. A to se v jisté fázi naší duchovní cesty pomalu stává překážkou. Proto ta třetí úroveň.

Člověk jde dál a postupně, přirozeně dospěje k tomu, čemu jsme věnovali celou kapitolu, k viśvarūpa-īśvara-upāsanā, neboli ke schopnosti vidět celý svět, všechno kolem, jako projev a formu Pána Boha s nějakými názvy. A konečně je tu poslední fáze, kdy postupně docházím k něčemu, co bychom mohli nazvat nirguṇa-īśvara-jñānam, neboli poznání pravé podstaty v podobě neomezeného Vědomí a bytí. Tím se zabývá veda-anta, poslední část Véd. A takový člověk je ten zmíněný jñānī. To je to, o co nám jde.

Ve druhé kapitole se nazýval sthitaprajña nebo také sthiraprajña, to jsou synonyma. Svámídží vždycky používá anglické sousloví, říká: „Such a jñānī is established,“ je pevně ukotvený v pravdě. To je těch pět stupňů. A i když si je za rok, za dva nebudete pamatovat takhle perfektně odděleně, budete mít dobrou představu, jak ta cesta asi vypadá.

„Lepší než praxe je poznání, lepší než poznání je meditace, lepší než meditace je vzdání se plodů činů – po tomto vzdání ihned nastává klid.“

Mimochodem, řada veršů se samozřejmě dá interpretovat různě, takže předložím jednu z možných interpretací, od svámího Paramárthánandy. V zásadě tento verš uvádí čtyři typy duchovní praxe, čtyři sádhany, a řadí je jinak. Řadí je jinak proto, že se Kršna snaží povzbudit lidi, kteří jsou na té první úrovni, na úrovni v zásadě sobeckého jednání při dodržování těch dvou minimálních pravidel, která jsem zmiňoval.

Je to asi jako kdybychom pracovali a vydělávali a jako mladí toužili po velkém domě a drahém autě, a najednou je nám šedesát a bydlíme v malém bytečku a máme staré, ojeté, malé auto. A někdo za námi může přijít a říct: „No, ale malé je taky pěkné.“ Malé je vlastně pěkné. Tím trošku utišíme naši mysl, což někdy může být i konstruktivní. Kršna tady tedy používá specifickou techniku, mám tu dokonce její sanskrtský název, který vám ani nebudu číst. V zásadě přehání a cílem je, aby se lidé necítili špatně, že jsou de facto na začátku duchovní cesty.

Kdybych stručně rozebral ty čtyři sádhany, které tento verš zmiňuje, tak mluví o něčem, co se nazývá abhyāsa. Víme, že abhyāsa je česky praxe, vlastně trénink. Myslí se tím nějaká upāsanā, nějaká forma jednoduché meditace, ovšem bez hlubšího pochopení. Vlastně nějaké mechanické přemítání nad představou Boha v nějaké podobě, na základě v zásadě slepé víry, protože se to tak vždycky dělalo. Třeba nad zmíněným Rámou, Kršnou, Panenkou Marií nebo půlměsícem, to už je sekundární. Je to zkrátka mechanická, needukovaná meditace.

My už samozřejmě chápeme, že pokud dojde k asociaci naší mysli s Pánem v jakékoli formě, má to řekněme kultivační, čisticí schopnost. Ale lepší než tato mechanická meditace je jñānam, neboli nějaké vědění, poznání na základě systematického studia Písma. Je to lepší než nějaká mechanická zbožnost. Třetí je dhyānam, což je kombinace těch dvou. Zkrátka studoval jsem Písmo, chápu, co je Pán Bůh asi zač, a ještě setrvávám v modlitbách. To asi dává smysl.

A čtvrtý, a to je právě ten paradox tohoto verše, proto jsem říkal, že je matoucí, je karma-phala-tyāga. Všechny plody své práce, všechny plody toho, co dělám, dávám Pánu, vzdávám se jich pro Pána. To udělat můžu, protože když si vydělám peníze nebo uvařím večeři a ten výsledek, ty plody mentálně odevzdám Pánu, chápu, že to není moje zásluha. Obilí jsem nevypěstoval, kravičku jsem neodchoval a tak dále, jak to někdy pěkně popisoval svámí Parthasarathy. Vím, že je to vlastně dar, který přichází od Pána. Uvědomuji si to. A vím, že Pán mi večeři nesní.

Je to tedy vlastně ta nejnižší úroveň, která je tady vyzdvižená. Když se tento verš takhle interpretuje, je v rozporu s tím, co Pán Kršna pěkně vysvětloval zhruba ve verších 1 až 11, kde dával sekvenci pěti úrovní bhakti-jógy. Tady najednou říká: „Nejlepší je ta první, nejlepší je karma-phala-tyāga.“ A cílem není nic víc než povzbudit lidi.

Výsledkem je, a proto se tady hovoří o klidu, že cokoli takhle dostanu nebo získám, přetavím na to, co známe jako takzvané īśvara-prasāda, takže to přijímám bez reptání. Proto budova Prasāda je jídelna. Vidíte, že je to úžasný, chtěl jsem říct geniální, ale skvělý název pro místo, kde se jí. Když my jako studenti stojíme před várnicemi a jídlo je ještě zaklopené, nevíme, co bude k obědu nebo k večeři, a probíhá modlitba, kterou znáte, tak vím, že cokoli tam bude, je prasāda.

Myslím si, že jsme tímto tréninkem více či méně prošli, a ten vede právě ke zmíněnému klidu, protože slovo prasāda ve svém důsledku znamená manaḥ-śānti, klid mysli, vyrovnanost mysli. Cokoli mě v životě potká, všechno je prasāda. A to znamená, že dar přijímám bez odporu. Konec konců i česky se říká: „Darovanému koni na zuby nekoukej.“ A když pomine mentální odpor, mysl se stane prasāda.

Možná si vzpomenete na slovní spojení ze druhé kapitoly, hovořili jsme tam o samatvaṁ yoga ucyate. Vyrovnanost mysli, to je yoga. Takže po tjáze ihned následuje śānti, neboli, jak to tady Honza krásně přeložil: „Po tomto vzdání se, neboli přijetí všeho jako daru, jako prasády, přijde śānti.“ Tím Kršna končí první část dvanácté kapitoly, ve které rozvrstvil bhakti-jógu do pěti zmíněných stupňů.

„Kdo necítí nenávist k žádné bytosti, je ke všem přátelský a plný soucitu, nezatížený pocitem majetnictví, zbavený pocitu ega, vyrovnaný v radosti i žalu a snášenlivý…“

Vidíte, že se vracíme k hodnotám, které jsou rozesety v Gítě na několika místech. Než si rozebereme tu první, dám možná jenom myšlenkový vývoj, který za tím vším je. Tato druhá část dvanácté kapitoly se zabývá, asi vám nebudu říkat sanskrtský termín, ať nemáte moc sanskrtu, popisem člověka, který je na nejvyšší úrovni bhakti. Parā-bhakta-lakṣaṇāni.

Můžeme si tedy představit, že student, člověk, prošel všemi pěti fázemi. Nejprve to byla sakāma-karma-pradhāna-karma-yoga, kde převažovalo sobecké, sebestředné jednání. Pak se přesunul na vyšší úroveň, kde už převažovalo nesobecké jednání, niṣkāma-karma. Pak se stal introvertnějším a věnoval se upásaně, to se nazývá iṣṭa-devatā-upāsanā. Pak se dostal k ještě jemnější úrovni, to známe, k viśvarūpa-upāsanā, a konečně je na té úrovni, kdy chápe Pána jako nirguṇa, neboli bez vlastností.

Otázka je, jak dlouho to trvá. Víme, že odpověď je u každého jiná. Může to trvat jeden život nebo déle. Když řeknu jeden život nebo jedno zrození, mám tím na mysli tohle zrození. To není podstatné. Zkrátka takový člověk je jñānī, nebo taky parā-bhakta, neboli nejvyšší bhakta. A víme, že je to někdo, kdo chápe Pána jako pravdu, bytí, Vědomí, bez jakékoli formy, bez vlastností, jako základ, podstatu celého světa, který tady vnímáme.

V tu chvíli Pán, Brahman, přestane být objektem poznání a pochopím, že jsem to já, subjekt. Já, Vědomí, bytí, které to všechno pozoruje. To znamená, že toto poznání je ve formě ahaṁ brahma asmi, Já jsem Brahman. Je to podobné, jako když pochopím, že vlna a oceán, mohl bych to rozšířit, vlna, oceán, déšť a rosa, nejsou oddělené entity. Jsou to pouze různá jména, různé formy pro totéž, to znamená pro vodu. Substance, základ, esence vlny a oceánu je voda. Podobně jednotlivec a Pán Bůh, jīvātmā a paramātmā, jsou jenom dvě jména pro jedno a totéž.

Tohoto jñānīho, tohoto moudrého, svámídží nazývá „sage of steady wisdom“, myslím, že anglicky to má docela švih, a ve druhé kapitole se nazývá sthiraprajña. A teď se Kršna chystá hovořit o tom, už tady ve 13. verši, jak se takový jñānī chová, jak vystupuje ve světě. Už ve druhé kapitole se na to ptal Ardžuna, ale je to dávno. A tady se k tomu Kršna opět vrací.

Všechny tyto kvality, které teď budeme probírat, včetně těch ve 13. verši, projevuje jñānī neboli sthitaprajña spontánně. Proto hovoříme o parā-bhakta-lakṣaṇāni. Jsou to projevy toho člověka. Chová se spontánně, to znamená, že nad tím nemusí ani záměrně přemýšlet. Můžete si třeba představit svámídžího. To, jak se svámídží projevuje spontánně, je pro nás sādhana. O to se my snažíme vědomě, proto studium hodnot na začátku každého našeho setkání. A proto to studujeme. Svámí Paramárthánanda v tomto kontextu říká: „Fake it till you make it.“ Můžeme se tedy snažit jñānīho napodobovat a je to velmi přínosné, protože nám to pomáhá.

Plus samozřejmě to, že se tyto vlastnosti probírají, má ještě dva vedlejší efekty. Za prvé, když je člověk takzvaně osvícený, když dosáhl mókši, a my víme, že oba tyto termíny mají své slabiny, tak je zkrátka živý. Kdyby byl mrtvý, nemohl by tyto vlastnosti prokazovat. Možná to pro vás vypadá jako detail, ale ve skutečnosti to detail není. Tato svoboda, kterou nazýváme mokṣa, není nějaký posmrtný benefit na onom světě. Může být tady a teď. Měla by být tady a teď. Zkrátka mokṣa, svoboda, je stav, můžeme říci stav naší mysli, který můžeme požívat tady a teď. Můžeme si otestovat, ověřit, že Védánta funguje.

A v neposlední řadě nám tento seznam, který teď budeme probírat, může každému dát zpětnou vazbu, jestli jsme jñānī, nebo ajñānī, jestli máme úplné poznání, nebo nemáme, zkrátka jak jsme na tom. Pokud bychom všechny tyto vlastnosti měli spontánně vždycky, potvrdíme si, že jsme jñānī. A nemusíme, ale můžeme ve středu poslouchat Védántu. V opačném případě uvidíme, že máme ještě trochu práce.

Zajímavé na tom je, a na tento závěr dnešní hodiny jsem se těšil, že pokud existuje někdo, koho nenávidíme, nebo pokud existuje kratší, delší nebo telefonní seznam lidí, které nenávidíme, většinou jsme schopni udělat perfektní popis té osoby a umíme svou nenávist takzvaně ospravedlňovat. Jenže podle Písma neexistuje něco, co bychom mohli nazvat ospravedlnitelnou nenávistí. Podle Písma je totiž esence každé živé bytosti divine, čistá. Každý člověk je přes své vlastnosti, ať už vypadá, mluví nebo jedná jakkoli, ve své esenci śuddha, čistý. A proto si ve skutečnosti nikdo nezaslouží nenávist.

Přesto všechno může být něčí charakter, něčí jednání pokřivené, zkorumpované, špatné, nemorální. Což mimochodem vede k další otázce. Pokud Písmo říká, že neexistuje ospravedlnitelná nenávist a že bychom neměli nenávidět žádnou bytost, zejména žádného člověka, můžeme si položit otázku: „Dobře, můžeme tedy nenávidět aspoň jeho chování nebo jednání, nebo ty projevy?“ A Písmo říká, že ani chybné jednání, ani takzvané negativní vlastnosti si nezaslouží naši nenávist. Proč? Budu říkat druhého člověka, ačkoli se tady ve skutečnosti hovoří o bytostech, ale zůstanu u lidí, přijde mi to praktičtější. Pokud budu nenávidět nějaké chování nebo vlastnost člověka, nezměním ho tím.

Nenávist není lékem, který odstraní zlé nebo negativní chování druhých. Kdyby to fungovalo třeba tak, že si teď sednu a řeknu si: „Třicet minut budu nenávidět toho a onoho,“ a fungovalo by to jako radiační terapie, bylo by to báječné, ale takhle to nefunguje. Když to shrnu: za prvé si podle Písma žádný člověk nezaslouží naši nenávist, protože jeho pravá esence je čistá. Ale ani jeho chování si nenávist nezaslouží, protože nenávist jeho chování nemůže změnit.

A ještě to není všechno. Myslím, že je tady jeden finální argument, který si pamatuji z jiného kontextu: nenávist ničí především mysl toho, kdo ji chová, kdo nenávidí. Existuje přísloví, možná je čínské, ale neberte mě za slovo: „Hatred corrodes the vessel it is stored in.“ Neboli nenávist zničí nádobu, ve které je uskladněná. Jako když žíravá látka v nádobě, kyselina nebo jed, dříve či později naleptá vnitřek nádoby a vyteče ven, tak podobně, víme to dobře, intenzivní a dlouho chovaná nenávist sežere mysl, která ji chová.

Příklad: Charles Dickens, Great Expectations, slavná, nechvalně známá Miss Havisham. Neklapla jí svatba, protože manžel se nedostavil na svatební obřad, a od té doby nenáviděla všechny muže. Dívku Estellu, o kterou se starala, vychovávala od útlého dětství tak, aby nenáviděla všechny muže, sama se touto nenávistí zžírala velkou část života a nakonec nechvalně dopadla. Proto adveṣṭā sarva-bhūtānām.

Chápeme, že pokud budu někoho nenávidět, ten druhý se vůbec nezmění. Přesto mám nějaké možnosti, Védánta je praktická, není naivní. Můžu se mu vyhnout, můžu adekvátně jednat. Včetně toho, že v některých případech můžu jako last resort, poslední variantu, sáhnout třeba i k síle. Jak říkal Shakespeare, v zásadě právě v tomto kontextu: „Sometimes one has to be cruel only to be kind.“ Mohu potrestat třeba dítě, protože ve skutečnosti jsem k němu laskavý.

Každé chování, i špatné nebo agresivní chování druhých lidí, tedy vyžaduje přiměřenou odpověď, ale lidé jako takoví potřebují naši lásku a my jim lásku potřebujeme dávat. Rozhodně nevyžadují nenávist. I v kontextu Bhagavadgíty Kršna žádá Ardžunu, aby zabil Durjódhanu a další protivníky na druhé straně. Toto jednání ale není a nikdy by nemělo být motivované nenávistí.

Neumím se tady úplně dobře vcítit do těch z nás, kdo to poslouchají. Pro někoho může být tato první kvalifikace obtížná, někdo může mít dlouhý seznam, někdo prázdný. Každopádně necítit nenávist k žádné bytosti je první vlastností jñānīho.

Víme, že během zhruba prvních dvanácti veršů představil Pán Kršna celý soubor praktik, spirituálních technik, které souhrnně nazývá bhakti-jógou. V zásadě ji rozčlenil na pět schodů, na pět stupňů. První dva schody jsou dvě úrovně karma-jógy, pak hovořil o dvou stupních upásana-jógy a konečně posledním schodem je zmíněná jñāna-jóga, můžeme říci jóga poznání, jóga moudrosti, zkrátka studium Védánty. Bez toho posledního schodu je bhakti-jóga jako taková nekompletní, nevede k cíli. Finální sprint, finální etapa je to, co provádíme teď, neboli studium.

Pokud člověk projde všemi pěti stupni, stane se, můžeme říci zjednodušeně, ze studenta ten, kdo ví, ten, kdo poznal, neboli jñānī. Takový člověk třeba začne tak, a já si na to pamatuju, že hledá způsob, jak mít hezčí vztahy, zajímá ho, jak si najít správného životního partnera nebo partnerku, jak se k němu nebo k ní vztahovat, jak vychovat děti a jak uspět v životě. Postupně pořád slyší o nějakém Brahmanu, ze začátku to možná neposlouchá, ale dříve či později se jeho mysl zjemní a snaží se toho takzvaného Íšvaru, Pána, najít. A ve fázi jñāna-jógy, v té finální fázi na pátém stupni, se dozví, že od Pána ve skutečnosti nikdy nebyl oddělený.

To znamená, že vzdálenost mezi studentem, v našem případě třeba Ardžunou nebo kýmkoli z nás, a Pánem, můžeme říci fyzická, případně časová, byla jenom mylnou představou. Vzdálenost, která je iluzorní, je domnělá, a lze ji překonat jenom tím, že pochopím, že tam žádná není, to znamená díky poznání.

Pro člověka, který toto poznání získal a pochopil, se samozřejmě používá spousta termínů. Jeden z nich, Honzo, možná budeš vědět, co znamená, já jsem to nevyhledával, tak tě poprosím: paramahaṃsa?

Doplnění: Podle mě, ale teď si opravdu nejsem jistý a jenom hádám, ten, kdo dosáhl nejvyššího. Ale berte to s rezervou a ověřte si to.

Odpověď: Dobře. Kršna teď postupuje a v příštích asi sedmi verších hovoří o povaze tohoto člověka. Parama je nejvyšší, tuším, že to je to, co Honza překládá. Hovoří o povaze tohoto jñānīho, který se ve 2. kapitole nazývá také sthitaprajña nebo sthiraprajña. Svámídží tady použil termín paramahaṃsa.

Doplnění: Přímý.

Odpověď: Přímý taky? Čili obou těch našich, řekněme, guru. On krásně říkal, a to bude myslím rozumné: „Tam, kde je láska neboli bhakti, zbožnost, tam, kde láska roste, vzdálenost klesá.“ Proto i v češtině máme vyjádření, že jsme si s někým blízcí. O někom můžete říci: „To je můj blízký přítel.“ Nebo to je můj nejbližší, člověk, který je mému srdci nejbližší nebo blízký. Nebo místo, které je mému srdci blízké. A také hovoříme o intimitě, blízkosti.

Když tu úvahu trošku protáhneme, extrapolujeme, můžeme říct, že největší láska je taková, kdy vzdálenost mezi mnou a objektem té lásky je rovna nule. Můžeme tedy říci, že nekonečná láska se rovná nulové vzdálenosti. A také když chceme lásku vyjádřit fyzicky, vyjádříme ji objetím, na toho člověka se nalepíme. Objetí v tu chvíli snižuje vzdálenost mezi mnou a člověkem, kterého miluju, který je mi blízký. A když milujeme nějaké místo, třeba lavičku nebo strom, chceme se tam posadit, na tu lavičku nebo k tomu stromu. Na stejném principu Védánta říká, že vzdálenost mezi jednotlivcem a Pánem, jīvātmā a paramātmā, je nulová. Protože je to jedno a totéž.

Doplnění: To by vlastně vysvětlovalo, proč lidé, když jsou na sebe naštvaní, na sebe křičí. V tu chvíli mají jejich srdíčka pocit, že jsou od sebe hodně vzdálená a že se neslyší, tak na sebe křičí. A když někoho skutečně milujete, stačí, abyste šeptali, a slyší vás velmi dobře.

Odpověď: Ano, asi je to pravda. Asi není moc lidí, kteří by na někoho řvali, že ho milují. Pokud to nebude nějaký rockový zpěvák na koncertě. A proto tady i Kršna říká: „Ardžuno, jñānī mi není jenom blízký. Jñānī je já a já jsem jñānī. On je já, já jsem on.“ Neboli: „Moje podstata a podstata toho jñānīho je jedna a ta samá, totožná.“

I kdyby byl ten jñānī, osvícený člověk, jakkoli osvícený, víme, že na jeho tělo i na jeho mysl pořád působí nakumulovaný karmický výsledek. V tom pomyslném uzlíčku, který nevidíme, má i takový jñānī schovanou svou karmu, prārabdha karmu, která přináší takzvané příjemné a nepříjemné situace. Rozdíl je v tom, jak na ně nahlíží.

To je test číslo jedna. Pokud je to pro mě přirozené, pokud to tak mám nebo máte, je to test číslo jedna, který si můžeme odškrtnout, test, který říká: „Ano, asi jsem vstřebal Védántu.“ Důležitá poznámka pro nás všechny: tuto část Gíty, kterou teď studujeme, mimochodem včetně toho, co studujeme na začátku společně s Honzou, nepoužíváme k tomu, abychom posuzovali druhé lidi. Ne abyste třeba svému manželovi řekli: „Neprošel jsi testem číslo jedna,“ nebo naopak. Cílem je pouze, abychom věděli, jak na tom jsme my, a abychom měli nějaký ideál a představu o tom, jak ten ideál vypadá.

Druhým kritériem nebo projevem je něco, co se nazývá maitraḥ, co bychom volně přeložili jako přítel všech, něco jako univerzální přítel. I tady stojí za to si uvědomit, že to souvisí s rágou, s připoutaností. Někdy se stane, že čím jsme si bližší, čím víc lpíme na nějakém konkrétním člověku, tím víc se vzdalujeme od všech ostatních lidí. Třeba jenom tak, že nechceme, aby tam byl kdokoli další, nebo se o toho člověka nechceme takzvaně dělit. A také to vnímáme kolem sebe: když je někdo v těžké situaci, naše tendence často může být taková, že ho prostě necháme být. Když se někdo ocitne v bídě, tendence ostatních může být nechat ho tam. Jak se hezky česky říká: „V nouzi poznáš přítele.“

Proto ten krásný kousek básně od Olivera Goldsmithe, který jsme mockrát slyšeli, snad si vzpomenu: „What is friendship but a name, a charm that lulls to sleep,“ takové kouzlo, které nás ukolébá ke spánku, „a shade that follows wealth or fame, but leaves the wretch to weep.“ Je to stín, který se táhne za bohatstvím, ale zkrachovalce nechá někde v koutě brečet samotného. Takový člověk je zkrátka maitraḥ, přítel všech, bez ohledu na to, co z toho sám získá.

Pozor, jenom drobná poznámka na okraj, protože možná to někoho z vás napadlo: vždycky používá intelekt. Svámídží to vždycky ukazoval na kobře. V mysli můžeme být přítelem kobry, nebo možná zmije v našich podmínkách, ale neznamená to, že když vidíme zmiji, si ji pochováme. A míní se tím i kobra nebo zmije v lidské podobě. Takový člověk je přátelský a samozřejmě vždycky zhodnotí situaci.

Důležité je, že u tohoto člověka se všechno, co si popisujeme, projevuje spontánně. Je v tom jistý malý rozdíl v kontrastu s tím, jak studujeme hodnoty vždycky na začátku každé naší hodiny Védánty, kdy se nám Honza snaží danou kvalitu vysvětlit, abychom jí porozuměli. U každého z nás se tahle kvalita projevuje obvykle, teď zjednodušuju, v relativní míře, v nějaké míře. Kdežto u jñānīho, člověka, který má plné poznání, který asimiloval Védántu, se všechny tyto kvality, které teď popisuju, projevují spontánně. To znamená bez úsilí. Tedy maitraḥ, přítel všech, karuṇaḥ, soucitný, nápomocný.

Máme dvě možnosti, jak tuto iluzi překonat. V zásadě, řekněme, relativní a perfektní, absolutní. První je nějaká zbožná metoda, hned to Radek připomněl a určitě to znáte, náboženská, a druhá je metoda Védánty. Na úrovni zbožnosti víme, že zbožní lidé na jistém stupni vyspělosti se na všechno, co jim Pán Bůh přihraje do života, do cesty, dívají jako na dar. Na něco, co mají dočasně propůjčeno, co mají k dispozici, co mají v držbě, protože jak se říká: držba je faktická, vlastnictví je pouze nějaký iluzorní, možná i právně praktický termín, který používáme. Cokoli mám k dispozici, je dar. Jsem za něj Pánu vděčný, že mi ho poskytl, a vím, Honza to říkal na začátku našeho setkání, že všechny stavy jsou dočasné. Mohu něco užívat, mohu se z toho radovat, ale dříve či později to budu muset vrátit. Ať už je to zdraví, věc, vztah, krásný okamžik, nebo Ferrari. To je první možnost.

Druhá možnost je, že jakožto védántin, jakožto jñānī vím, že jsem ātmā, jsem Vědomí, bytí, a ve své podstatě jsem asaṅgaḥ, můžeme říci nepřipoutaný k čemukoli. Naštěstí máme v empirickém světě ještě něco, co je asaṅga, dokonale asaṅga, můžeme říci odpojené, a to je prostor. Cokoli se děje v prostoru, je možné kontaminovat půdu, otrávit řeku nebo třeba vyčistit řeku a z nějakého brownfieldu udělat krásnou zahrádku, abych použil pozitivní příklad, ale prostor je asaṅga. A zrovna tak mé pravé Já. Můžete se nad tím zkusit zameditovat, popřemýšlet. I v jakkoli lapidárních situacích, kdybyste zítra byli u zubaře, ne že bych vám to přál, a vytrhl by vám zub, víte, že je jasné, že vašemu pravému Já se nic nestalo. Zub se prostě nahradí kouskem keramiky a je to. Zub nejsem já. Ve skutečnosti nemám s nikým a s ničím žádný vztah na úrovni Vědomí, bytí. To je absence mamakáry.

Kršna hned pokračuje a hovoří o absenci ahankáry, neboli absenci ega. Tomu se říká nirahaṅkāra. Nir neguje slovo ahaṅkāra, můžeme říci ne-ego, neexistence ega. Víme, že v kontextu Védánty nemáme na mysli přebujelé ego, které se bije v prsa a říká: „Já jsem dokázal tohle, já umím tohle, jsem nejlepší a nejchytřejší,“ a tak dále. Myslí se tím identifikace, buď můžeme říci se třemi těly, hrubým, jemným a příčinným tělem, nebo s pěti obaly, které jsme studovali, nebo lidově řečeno s tělem a myslí, případně s tělem, myslí a intelektem. Takový člověk se neidentifikuje se svým tělem.

Člověk, který má silnou zbožnost, silnou šraddhu, chápe, že všechno, co se v životě děje, má smysl, i když to v dané chvíli nechápu, třeba na to přijdu později. Proto se také svět, stvoření, Honza možná ten termín bude znát lépe než já, v sanskrtu někdy nazývá sukṛtam. To slovo vyjadřuje, mám to tady napsané, že všechno má svůj význam, že nic ve stvoření není bez významu. Proto potěšení i bolest, příjemné i nepříjemné chvíle a situace, mají svůj smysl. A pokud to vím, chápu, přijímám to, co ke mně přichází, bez odporu. To neznamená, že když budu u zmíněného zubaře, mě vrtání nebude bolet.

Kdežto védántin… Vždycky vidíte, že na úrovni zbožnosti to nějak funguje, u někoho lépe, u někoho hůře, ale v případě Védánty je to jako čistý řez, protože védántin ví: ahaṃ satyam, jagat mithyā. Já jsem pravdivý, satyam, nezávisle existující, skutečný. Svět je mithyā, zdánlivě existující. Asi jako sen. Jako sen. Takže potěšení je mithyā, bolest je mithyā. A to vyžaduje vysokou míru asimilace Védánty.

Čím rychlejší život, tím je obtížnější přijmout kšamu, teď hovořím o tom fast-paced life, protože když čelím nějaké situaci, která je nepříznivá, mám okamžitě tendenci ji opravit tak, aby byla příznivá. Může se jednat například i o chování člena rodiny. Třeba někdo, s kým žiju ve společné domácnosti, nemá dobrou náladu, třeba už několik dní nebo týdnů za sebou. Pokud v tu chvíli postrádáme kšamu, chápavé přijímání, snažíme se dosáhnout změny všemi možnými způsoby. Čím víc kšamu postrádáme, tím silnější prostředky používáme. Můžeme použít slovní násilí, prostě slovní útok, můžeme se rozčílit, případně fyzické násilí, ale o tom tady teď nehovořím. Kdežto tento člověk, jñānī, sthitaprajña, který se v kontextu tohoto verše nazývá kṣamī, protože má kšamu neboli chápavé přijímání, dokáže tento rychlý, násilný způsob, neboli nechápavé přijímání, vždycky odložit.

Kdykoli nám kṣamā chybí a sáhneme k nějaké formě síly, což vůbec nemusí být fyzická síla nebo vulgarita, stačí jenom netrpělivost, kdykoli použiju násilnou metodu, druhý člověk bude vždycky rozrušený. A kdykoli použiju nějakou formu nátlaku, jisté míry hrubosti, každé násilí produkuje adekvátní míru odporu na druhé straně. To je kṣamā, kṣamī.

„… jogín, který je stále spokojený, ovládá sám sebe, má pevné poznání a jehož mysl a intelekt spočívají ve Mně – takový oddaný je Mi drahý.“

Mimochodem, Kršna v dalších verších na konci vždycky opakuje frázi: ten je Mi drahý, ten je Mi drahý. Anglický překlad býval: „He, my devotee, is dear to me.“ Tím chce Kršna vyzdvihnout tohoto jñānīho. Svámídží tady jako první vysvětluje aspekt: který je stále spokojený. Satataṃ santuṣṭaḥ. To je zase ta spokojenost. Pamatuju si, že v akademii, Indové tato jména rádi používají, byl Santoš. Jeho jméno naznačovalo, že je vždycky spokojený. Tento člověk má tedy vnitřní naplněnost, vnitřní plnost. Na úrovni emocí a na úrovni intelektu mu nic nechybí. Je to vnitřní plnost, kterou nazýváme pūrṇatvam. To slovo dneska zazní za pár minut, až budeme dělat závěrečnou mantru.

Možná si vzpomenete, že ve druhé kapitole jsme hovořili o jñānīm, kterého jsme označovali jako sthitaprajña, a říkali jsme: ātmany evātmanā tuṣṭaḥ, „He is satisfied in himself, by himself,“ jak svámídží vždycky překládal. Je zkrátka spokojený sám v sobě, sám se sebou. Když se hovoří o tomto projevu, studenti se občas zeptají: „A proč by takový člověk něco dělal? Když je spokojený, nebude jenom sedět někde na chalupě nebo v jeskyni? Jakou má motivaci jít a pracovat?“ Ve skutečnosti, myslím si, že to tady všichni chápeme, je opravdu připraven sloužit pouze takový člověk, protože sám nic nepotřebuje. Studovali jsme to už kdysi dávno v Bhagavadgítě: takový člověk je připraven jednat a sloužit prostě proto, že to odpovídá jeho osobnosti, a pro něco, co se nazývá loka-saṅgraha.

To je první klíčová vlastnost. Můžeme také říci způsob, jakým se projevuje sthitaprajña neboli jñānī, člověk, který asimiloval poznání a v každém okamžiku ví, co je zač. Možná bych jenom doplnil, abychom si to lépe představili, že takový člověk si neopakuje pořád dokola: „Jsem Vědomí, jsem bytí, jsem asaṅga, jsem pūrṇa, jsem nirguṇa.“ Podobně jako někdo, kdo se jmenuje Tomáš a je to kluk, si nepotřebuje pořád opakovat: „Jsem Tomáš, jsem kluk, chodím na základní školu Nad Plovárnou,“ protože to prostě ví. Takový člověk je schopen, když nastane jakákoli obtížnější situace, si v tu chvíli bleskově uvědomit, co je vlastně zač.

Mimochodem, v jedné upanišadě, jmenuje se Čhándógja, je dialog, ve kterém přijde student, který se jmenuje Nárada. Tento student má spoustu úspěchů, spoustu úžasných schopností. Umí číst mysli druhých, ví, co je pod zemí, aniž by tam kopal, vidí do budoucnosti. Přijde za učitelem a říká: „Tohle všechno umím, tohle všechno mám, ale nemám klid.“ Tento student Nárada je hlavním hrdinou upanišady Čhándógja, tak jako máme Ardžunu v Bhagavadgítě, a má tohle všechno, ale je obyčejný saṃsārī.

Když se podíváme na dnešní dobu, vlastně všichni máme zázračné schopnosti. Umíme mluvit s někým, kdo je na druhé straně planety, umíme se pomocí sonaru podívat pod hladinu moře, určitě se umíme podívat pod zem a do jiných galaxií, umíme toho spoustu, ještě tisíc a jednu věc, kterou tady nebudu vyjmenovávat. A přesto jsme my lidé vesměs obyčejní saṃsārī. Pořád hledáme štěstí, klid a bezpečí ve vnějších objektech a nenacházíme je tam. Na závěr jsem tedy s dovolením chtěl zmínit to, co svámí Paramárthánanda považuje za důležité: mezi zázračnými schopnostmi, ať už těmi z dob Véd, z dávných dob, nebo těmi, které máme všichni k dispozici, a vnitřní svobodou není vůbec žádná souvislost. A o tom, jak se takový jñānī projevuje, si budeme povídat myslím příště a přespříště.