4. Zákon karmy a znovuzrození (punarjanma)

Karma znamená především jednání. Může jít o jednání tělem, řečí nebo myslí. Pro zákon karmy jsou důležité zejména vědomé činy, za které člověk nese odpovědnost. V některých souvislostech se slovem karma označují také výsledky dřívějšího jednání. Základním významem je však čin. Proto není přesné chápat karmu jednoduše jako „osud“.

Neviditelný karmický výsledek (adṛṣṭa) vzniká z jednání, které je v souladu s dharmou nebo proti ní. Nelze jej přímo vnímat ani předem určit, kdy a v jaké podobě dozraje. Příznivý se označuje jako puṇyam, nepříznivý jako pāpam. Díky němu může čin přinést svůj výsledek až s velkým časovým odstupem, případně až v některém z dalších zrození.

Příznivý karmický výsledek (puṇyam) vzniká jednáním v souladu s dharmou. Nepříznivý karmický výsledek (pāpam) vzniká jednáním proti dharmě. Nejde pouze o to, zda společnost čin oceňuje nebo zda po něm člověk cítí výčitky svědomí. Puṇyam a pāpam patří k objektivnímu řádu Íšvary a později dozrávají v odpovídající výsledky jednání (karma-phala).

Výsledek jednání (karma-phala) je to, co z činu vzejde. Některé výsledky jsou patrné přímo a jejich souvislost s jednáním je zřejmá. Označují se jako viditelný výsledek (dṛṣṭa-phala). Jiné nejsou bezprostředně patrné a mohou se projevit až později. Jde o neviditelný výsledek (adṛṣṭa-phala), který přetrvává jako neviditelný karmický výsledek (adṛṣṭa).

Jeden čin může mít příznivý viditelný výsledek, ale zároveň nepříznivý neviditelný výsledek. Védské učení (śāstra) proto bere v úvahu oba. Výsledek se navíc nemusí dostavit okamžitě ani v podobě, kterou člověk očekává.

Íšvara je dárce výsledků jednání (karma-phala-dātā).

Znovuzrození (punarjanma) znamená, že život jedince nekončí smrtí současného hrubého těla (sthūla-śarīra). Po smrti tohoto těla žije dál jīva, tedy jedinec spojený s jemným tělem (sūkṣma-śarīra) a příčinným tělem (kāraṇa-śarīra). Podle své karmické minulosti získává nové hrubé tělo (sthūla-śarīra) a odpovídající podmínky života. Výsledky dřívějšího jednání tak mohou dozrát i v některém z dalších zrození.

Znovuzrození se týká jedince (jīva), nikoli pravého Já (ātmā). Ātmā se podle Védánty nikdy nerodí ani neumírá.

Jednání (karma) může vytvořit neviditelný karmický výsledek (adṛṣṭa), který později dozraje v konkrétní výsledek jednání (karma-phala). Jde o tři různé, ale vzájemně související pojmy. Člověk jedná. Jeho čin vytváří odpovídající karmický výsledek a ten se ve vhodné době projeví jako konkrétní výsledek v životě člověka. Kdy a jak k tomu dojde, závisí na celkovém řádu Íšvary. Proto mezi činem a jeho pozdějším výsledkem nemusí být bezprostředně viditelná souvislost.

Ne. Některé následky našeho jednání vznikají z příčin, které můžeme přímo pozorovat. Když například člověk neopatrně sáhne na rozpálený předmět, popálí se. Souvislost mezi jednáním a jeho následkem je v takovém případě zřejmá. Zákon karmy však zahrnuje také neviditelný karmický výsledek (adṛṣṭa). Ten může dozrát až později a jeho souvislost s původním jednáním už nelze zjistit běžným pozorováním ani úsudkem. Tento neviditelný rozměr zákona karmy poznáváme z Véd.

Zákon karmy není podle Védánty slepý mechanismus, který by působil nezávisle na Íšvarovi. Je součástí řádu Íšvary. Íšvara se proto označuje jako dárce výsledků jednání (karma-phala-dātā). To neznamená, že svévolně rozhoduje, koho odmění a koho potrestá. Výsledky přicházejí podle zákonitého řádu, který bere v úvahu jednání i všechny ostatní okolnosti. Člověk má určitou svobodu v tom, jak jedná. Nemůže však určit, jaký přesně bude výsledek jeho jednání ani kdy se dostaví.

Lidé se rodí do velmi rozdílných podmínek. Jeden má zdraví, nadání a dobré zázemí, druhý se od narození potýká s nemocí nebo nedostatkem. Nabízí se proto otázka, zda Íšvara některým bytostem nestraní.

Védánta vysvětluje tyto rozdíly zákonem karmy. Životní podmínky nejsou výsledkem libovůle Íšvary, ale dřívějšího jednání každého jedince. Brahmasútra (2.1.34–36) proto odmítá námitku, že by Íšvara byl nespravedlivý nebo krutý. Íšvara jako dárce výsledků jednání (karma-phala-dātā) přiděluje každému výsledky podle jeho karmy. Řetězec jednání a zrození přitom nemá počátek (anādi), stejně jako nevědomost.

Tradiční příměr se soudcem ukazuje stejný princip. Soudce může jednoho člověka osvobodit a druhého odsoudit, aniž by někomu stranil. Rozdílný výsledek odpovídá rozdílnému jednání. Příměr neříká, že Íšvara je osoba, která bytosti soudí. Ukazuje jen, že rozdílné výsledky nejsou náhodné ani svévolné.

Z toho však nelze určit, který minulý čin vedl ke konkrétní životní situaci. Zákon karmy proto nelze používat k tvrzení, že si někdo své utrpení „zasloužil“, ani jako důvod, proč mu nepomoci. Člověku, který sám čelí těžké situaci, může toto pochopení pomoci přijmout, že jeho život není výsledkem náhody ani libovůle Íšvary.

Totéž hrubé tělo (sthūla-śarīra) nepřechází z jednoho zrození do druhého, protože smrtí zaniká. Jedinec (jīva) žije dál s jemným tělem (sūkṣma-śarīra) a příčinným tělem (kāraṇa-śarīra). Smrt se definuje jako oddělení jemného těla od hrubého. Znovuzrození je spojení jemného těla s novým hrubým tělem. Jedinec tak žije dál a nevyčerpané karmické výsledky mohou dozrát v některém z dalších zrození.

Pravé Já (ātmā) je podle Védánty nezrozené, neměnné Vědomí. Samo se nikam nepřesouvá, nerodí se ani neumírá. Zrození, smrt a další zrození se týkají jedince (jīva), který žije dál s jemným tělem (sūkṣma-śarīra) a příčinným tělem (kāraṇa-śarīra). Když říkáme, že se člověk znovu narodí, mluvíme o pokračování jedince (jīva). Není přesné říkat, že se znovu rodí nebo převtěluje ātmā.

Ne. Takové pojetí je příliš zjednodušené. Zákon karmy není systém trestů a odměn, ale součást řádu Íšvary, ve kterém jednání přináší odpovídající výsledky. To, co člověk prožívá, odpovídá jeho dřívějšímu jednání. Jak s tím naloží, závisí na jeho současném jednání.

Navíc nemůžeme vědět, která konkrétní minulá příčina vedla k současné situaci. Nemáme k tomu prostředek poznání. Zákon karmy proto nelze používat k tomu, abychom z něčího utrpení zpětně vyvozovali jeho vinu.

Ne. Minulé jednání ovlivňuje podmínky, do kterých se člověk dostává. Neurčuje však každý jeho současný čin. V konkrétní situaci má člověk určitou možnost volby a může rozhodovat o tom, jak bude jednat. Proto mají smysl dharma, osobní odpovědnost i karma-jóga.

Ne. Učení o karmě vysvětluje obecnou souvislost mezi jednáním a jeho výsledky. Neumožňuje však přesně rekonstruovat minulá zrození. Nemáme platný prostředek poznání (pramāṇa), který by nám umožnil z konkrétní současné události spolehlivě určit, jaký čin ji v minulosti způsobil.

Takové závěry by proto byly pouhou spekulací. Pro studium Védánty nejsou potřebné a snadno mohou vést k chybným soudům o sobě i o druhých.

Ne. Díky příznivým karmickým výsledkům (puṇyam) může mít člověk příznivější životní podmínky. Může se také dostat k učení Védánty a mít možnost je studovat. Puṇyam tak může nepřímo přispět k duchovnímu zrání. Stále je však výsledkem jednání, a proto může vést jen k podmíněným a časově omezeným výsledkům.

Mokṣa naproti tomu není nový výsledek, který lze jednáním vytvořit nebo získat. Je svobodou, která je skutečnou povahou pravého Já (ātmā). Když Sebe-poznání odstraní Sebe-nevědomost, člověk pozná, že ātmā bylo vždy svobodné. Žádné množství příznivých karmických výsledků proto člověka neosvobodí.

Lidské tělo vzniká jako výsledek dobrých činů z minulosti (sat-karma-janya). Lidské zrození je přitom zvláštní. V jiných formách zrození se karma pouze vyčerpává. Zvíře sklízí plody svého dřívějšího jednání, ale novou karmu nevytváří, protože nemá možnost rozhodovat o svém jednání. Takové zrození se označuje jako zrození k užívání výsledků (bhoga-janma).

Člověk naproti tomu volbu má. Může jednat, nejednat nebo jednat jinak, a proto vytváří novou karmu. Zároveň se vyčerpává jeho dřívější karma a on může zrát. To je zrození k úsilí (yoga-janma).

Jen tam, kde je možnost volby, má smysl dharma a odpovědnost za vlastní jednání. Pouze člověk se díky rozlišujícímu intelektu může ptát po své skutečné povaze a toužit po osvobození.

Lidské zrození je cenné ne proto, že by bylo nejpříjemnější, ale proto, že jako jediné umožňuje usilovat o Sebe-poznání. Člověk proto nemá tuto příležitost promarnit.

Porozumění zákonu karmy má vést k odpovědnosti za vlastní jednání a k respektu k dharmě. Člověk si může zvolit, jak bude jednat. Výsledek svého jednání však nemá zcela ve své moci, protože závisí na celém řádu Íšvary.

Toto pochopení je základem karma-jógy. Člověk se soustředí na to, aby jednal správně, a výsledek přijímá jako dar Íšvary (prasāda), ať odpovídá jeho očekávání, nebo ne. Zároveň se učí, že když se mu stane něco nepříjemného, nemusí hledat viníka ani v sobě, ani v druhých, ani ve světě.