3. Základní pojetí Íšvary

V úvodním studiu Védánty poznáváme Íšvaru prostřednictvím řádu, který prostupuje celým světem a svědčí o inteligenci. K tomuto řádu patří přírodní zákonitosti, činnost těla a mysli i souvislost mezi naším jednáním a jeho důsledky. Týká se i všeho, co v životě prožíváme. Íšvara není bytost, která sídlí někde mimo svět. S jeho řádem se setkáváme všude, včetně vlastního těla a mysli. Íšvaru jako příčinu světa podrobněji vysvětlíme v pozdějších kapitolách.

Znamená to, že tento řád není omezen na určitou oblast nebo místo. Íšvara se projevuje jako inteligentní řád všude, kde něco funguje uspořádaně, podle zákonitostí a vztahů příčiny a následku. Nejde pouze o fyzikální zákony, ale také o biologický, psychologický, etický a karmický řád. Student se proto učí vidět svět nikoli jako chaotické prostředí oddělené od Íšvary, ale jako svět prostoupený inteligentním řádem.

Dātā znamená dárce a karma-phala výsledek jednání. Označení karma-phala-dātā znamená, že Íšvara je dárcem výsledků jednání. Jednání vytváří neviditelný karmický výsledek (adṛṣṭa), který má dvě možné podoby: puṇyam nebo pāpam. Ten později dozrává a v řádu Íšvary se projeví jako konkrétní životní okolnost nebo zkušenost. Člověk může volit své jednání, ale nemůže sám určit, jaký výsledek mu přinese. Výsledek závisí na mnoha známých i neznámých okolnostech. Všechny jsou součástí řádu Íšvary. Íšvara proto nerozdává odměny a tresty podle libovůle. Výsledky jednání přiděluje podle tohoto řádu.

Bhakti je oddanost Íšvarovi, která vychází z porozumění tomu, kým Íšvara je a jakou roli má v našem životě. Není to pouze silný cit, náboženské nadšení nebo nálada. Projevuje se důvěrou v Íšvaru a jeho řád, modlitbou a úctou, jednáním v souladu s dharmou a přijímáním výsledků jednání jako daru Íšvary (prasāda). Čím hlouběji člověk Íšvarovi rozumí, tím hlubší je i bhakti.

V tradičním výkladu není bhakti-jóga samostatnou cestou vedle ostatních jóg. Bhakti, tedy oddanost Íšvarovi, provází studenta celým duchovním životem. V karma-józe se projevuje tím, že člověk odevzdává své jednání Íšvarovi a jeho výsledky přijímá jako dar (prasāda). V upásana-józe se oddanost projevuje modlitbou, uctíváním a meditací o Íšvarovi. V jñāna-józe student poznává, že skutečná povaha Já a Íšvary je jedna a tatáž.

Dharma je etickou součástí řádu Íšvary. Tento řád zahrnuje nejen zákonitosti fyzického světa, ale i pravidla lidského jednání. Některé způsoby jednání jsou s tímto řádem v souladu a jiné jej porušují.

Védánta tedy nechápe Íšvaru jako osobu, která svévolně stanovila soubor morálních příkazů. Člověk řád Íšvary nevytváří podle vlastních přání, ale postupně se jej učí chápat a respektovat.

Lze to přirovnat k fyzikálním zákonům. Gravitační zákon nezačne platit teprve tehdy, když jej člověk přijme. Člověk se pouze učí jednat s ohledem na to, co už platí. Podobně ani dharma není pouhou společenskou dohodou nebo osobním názorem na to, co je správné.

Pro studenta Védánty proto život podle dharmy znamená vědomě jednat v souladu s řádem. Sám je totiž jeho součástí. Takové jednání omezuje konflikty, pocity viny a vnitřní rozpory a připravuje mysl na Sebe-poznání. Život v souladu s dharmou je proto nezbytnou součástí karma-jógy.

Člověk má určitou svobodu ve volbě jednání. Může se rozhodnout, zda bude jednat, jak bude jednat a jaké prostředky použije. Tuto svobodu však vždy omezují jeho schopnosti, znalosti a okolnosti. Bhagavadgíta (2.47) to shrnuje zásadou, že člověk může rozhodovat o svém jednání, ale jeho výsledky nemá plně ve své moci.

Výsledek totiž neurčuje jen naše úsilí. Závisí na mnoha známých i neznámých okolnostech, které neovládáme. Íšvara jako karma-phala-dātā představuje řád, ve kterém každé jednání přináší odpovídající výsledek.

Lze to přirovnat k zemědělci. Může připravit půdu, vybrat semena, zasít je a zavlažovat. Nemůže však přikázat semenu, aby vyklíčilo, ani ovládat počasí. Jeho odpovědností je udělat co nejlépe to, co je v jeho moci. Výsledek závisí na působení celého řádu. Úsilí zemědělce je pouze jednou jeho součástí.

Fatalismus tvrdí, že úsilí nemá smysl, protože vše je předem určeno. Védánta takový postoj neučí. Člověk má jednat podle svého nejlepšího úsudku a v souladu s dharmou, tedy s univerzálním etickým řádem.

Za své jednání nese odpovědnost, jeho výsledek však nemůže zcela ovlivnit, protože závisí na mnoha dalších příčinách a okolnostech. Důvěra v Íšvaru znamená tuto skutečnost přijmout.

Emoce se mění podle našeho momentálního rozpoložení a okolností. Bhakti mohou provázet silné emoce, ale nezávisí na nich. Vychází z porozumění Íšvarovi a projevuje se trvalejší úctou, důvěrou a oddaností. Člověk proto může být Íšvarovi oddaný i tehdy, když k němu právě necítí žádnou zvláštní zbožnost, vděčnost nebo blízkost.

Bhakti prostupuje všemi třemi způsoby praxe a v každém z nich se projevuje jinak. V karma-józe člověk věnuje své jednání Íšvarovi a jeho výsledky přijímá jako dar Íšvary (prasāda). V upásana-józe prohlubuje vztah k Íšvarovi modlitbou, uctíváním a pravidelnou meditací. V jñāna-józe poznává pomocí Védánty skutečnou povahu Já a Íšvary a jejich nedvojnost. Ve všech třech jde o jeden vztah k Íšvarovi, který se postupně prohlubuje.

Rozlišujeme tři stupně oddanosti (bhakti) podle toho, jaké místo má Íšvara v životě člověka. Na prvním stupni je Íšvara prostředkem k dosažení světských cílů. Člověk se modlí za zdraví, úspěch nebo ochranu. Jeho oddanost přitom závisí na tom, zda se jeho přání splní. Když se nesplní, může oddanost slábnout nebo se změnit v hněv. Taková bhakti není nesprávná a tradice ji neodmítá, jak ukazuje otázka o modlitbě v oddílu C.

Na druhém stupni je cílem sám Íšvara. Člověk se k němu už neobrací především proto, aby získal něco ve světě. V Íšvarovi hledá to, co mu žádná věc nemůže přinést, a považuje ho za konečný cíl svého života. Tato oddanost je stálejší, protože nezávisí na splnění jednotlivých přání.

Na třetím stupni člověk prostřednictvím Védánty poznává totožnost skutečné povahy Já a Íšvary. Íšvara už pro něj není ani prostředkem, ani vzdáleným cílem. Láska k Íšvarovi se neliší od lásky k vlastnímu Já. Člověk miluje vlastní Já nejvíc, jak vysvětluje téma 15. Proto je tato bhakti nejvyšší. Nejde o nový cit. Člověk poznává, že mezi skutečnou povahou Já a skutečnou povahou Íšvary není rozdíl.

Bhagavadgíta (7.16) rozlišuje čtyři druhy oddaných: toho, kdo se k Íšvarovi obrací v tísni (ārta), toho, kdo hledá prospěch (arthārthī), toho, kdo hledá poznání (jijñāsu), a toho, kdo poznal (jñānī). První dva odpovídají prvnímu stupni, protože Íšvara je pro ně prostředkem. Jijñāsu hledá poznání skutečné povahy Íšvary. Jñānī ji poznal a jeho oddanost odpovídá třetímu stupni, tedy oddanosti (bhakti) v jñāna-józe.

Člověk si stále jasněji uvědomuje, že je součástí rozsáhlého řádu vztahů a zákonitostí, které nevytvořil a neovládá. Může usilovat o zdraví, dobré vztahy nebo pracovní úspěch, ale výsledek nikdy nezávisí pouze na jeho vůli a úsilí. Díky tomuto porozumění jedná člověk odpovědně a nepožaduje, aby výsledek odpovídal jeho představám. Přijímá, že řád Íšvary se neřídí jeho přáními.

Ne. Přijetí se týká toho, co už nastalo. Znamená uznat skutečnost takovou, jaká je, i když si člověk přál jiný výsledek. Rezignace se naopak týká dalšího jednání. Znamená vzdát se snahy něco změnit, i když je možné a vhodné jednat. Pokud lze situaci změnit, člověk může dál jednat v souladu s dharmou, tedy univerzálním etickým řádem.

Ne. Označení dárce výsledků jednání (karma-phala-dātā) neznamená, že Íšvara svévolně rozhoduje, koho odmění a koho potrestá. Íšvara je inteligentní řád, ve kterém každé jednání přináší odpovídající výsledek. Tento řád zahrnuje mnohem více příčin a souvislostí, než člověk v konkrétní situaci zná. Proto není vhodné představovat si Íšvaru jako lidského soudce, který rozhoduje podle nálady, sympatií nebo osobních přání.

Modlitba může obsahovat prosbu o určitý výsledek a tradiční učení to nijak nevylučuje. Pokud se však vztah k Íšvarovi omezuje na získávání toho, co člověk chce, závisí na tom, zda se jeho přání plní. Když se plní, člověk má k Íšvarovi důvěru. Když se neplní, jeho důvěra může slábnout.

Jak se bhakti prohlubuje, tento postoj se mění. Člověk může dál prosit o to, co považuje za žádoucí, ale zároveň přijímá, že výsledek závisí na řádu Íšvary a nemusí odpovídat jeho představám. Taková modlitba upevňuje důvěru v Íšvaru i tehdy, když se přání neplní.

Takové tvrzení staví oddanost a poznání proti sobě, jako by si člověk musel vybrat jedno, nebo druhé. V tradiční Védántě však bhakti prostupuje karma-jógu, upásana-jógu i jñāna-jógu.

V karma-józe a upásana-józe se oddanost projevuje vztahem k Íšvarovi a pomáhá připravovat mysl. V jñāna-józe tento vztah nekončí. Student se obrací k učení, díky kterému poznává svou skutečnou povahu. Ani hluboká oddanost sama o sobě totiž Sebe-nevědomost neodstraňuje. Tu odstraňuje pouze Sebe-poznání.