2. Védánta jako prostředek poznání (pramāṇa)

Pramāṇa je prostředek, kterým získáváme platné poznání. Védánta je pramāṇa pro Sebe-poznání, protože skutečnou povahu ātmā ani jeho totožnost s Brahmanem nelze poznat smyslovým vnímáním nebo úsudkem.

Védánta proto není pouze soubor informací nebo filozofických tvrzení. Jako prostředek poznání odstraňuje Sebe-nevědomost. Oči jsou nezastupitelným prostředkem k poznání barvy. Stejně tak je Védánta nezastupitelným prostředkem k poznání naší skutečné povahy.

Védy se tradičně dělí na dvě části: veda-pūrva a veda-anta. Veda-pūrva zahrnuje především část věnovanou jednání (karma-kāṇḍa) a část věnovanou meditační praxi (upāsana-kāṇḍa). Zabývá se jednáním, meditací a jejich výsledky. Díky nim člověk získává něco, co dosud nemá. To se označuje jako aprāptasya prāpti, dosažení dosud nedosaženého.

Védánta neboli jñāna-kāṇḍa se zabývá poznáním skutečnosti, která již je. Mokṣa proto není nový stav ani výsledek, který má člověk jednáním teprve vytvořit nebo získat. Je svobodou, která je skutečnou povahou ātmā. Díky Sebe-poznání člověk poznává, že ātmā bylo vždy svobodné. To se označuje jako prāptasya prāpti, zdánlivé dosažení toho, co člověk ve skutečnosti již má.

Sādhya označuje něco, co má člověk jednáním teprve vytvořit, změnit nebo získat. Takovými cíli se zabývá především část Véd věnovaná jednání (karma-kāṇḍa).

Siddha označuje to, co už je skutečností a co není třeba teprve vytvořit nebo získat. Mokṣa je v tomto smyslu siddha, protože svoboda je již skutečnou povahou ātmā.

Śabda-pramāṇa znamená slovo jako prostředek platného poznání. V případě Védánty tuto roli plní śruti, tedy Védy, především Upanišady. Tradice nepovažuje Védy za dílo konkrétního lidského autora. Proto je označuje slovem apauruṣeya, což znamená, že nepocházejí od lidského autora.

Védánta je nezávislým prostředkem poznání skutečnosti, kterou nelze poznat smyslovým vnímáním ani úsudkem. Rozumové zkoumání (yukti) pomáhá její učení pochopit a odstranit pochybnosti. Nemůže však Védántu jako prostředek poznání nahradit.

Slova Upanišad nejsou pouhá tvrzení, kterým má student věřit. Při správném výkladu slouží jako prostředek poznání.

Poznání, které člověk získává z Védánty v oblasti její působnosti, nevychází ze smyslového vnímání ani z úsudku. Nemusí je potvrzovat žádný jiný prostředek poznání. Skutečnou povahu ātmā a jeho totožnost s Brahmanem totiž nelze poznat žádným jiným platným prostředkem poznání.

Rozumové zkoumání (yukti) pomáhá učení pochopit a odstranit pochybnosti. Samotným úsudkem (anumāna) však člověk toto poznání získat nemůže.

Nezávislost Védánty zároveň neznamená, že může popírat platné poznání získané jinými prostředky. Každá pramāṇa má svou vlastní oblast. Pokud například smyslové vnímání ukazuje, že oheň je horký, Védánta nemůže platně tvrdit opak.

Smyslové orgány zprostředkovávají poznání objektů, které mají vlastnosti dostupné jednotlivým smyslům. Očima poznáváme barvu a tvar, ušima zvuk a podobně. Ātmā však není další objekt, který by bylo možné tímto způsobem poznat. Je Vědomím, díky kterému jsou známé smyslové vjemy, myšlenky i ostatní prožitky.

Mezi prostředky poznání tradice uvádí přímé vnímání (pratyakṣa), úsudek (anumāna) a slovo (śabda). Při úsudku člověk vychází z již známých skutečností a vyvozuje z nich závěr. Ani vnímáním, ani úsudkem však nelze poznat skutečnou povahu ātmā.

Védánta tento rozdíl vysvětluje rozlišováním poznávajícího a poznávaného (dṛg-dṛśya-viveka). Vše, co lze poznat jako objekt, patří na stranu poznávaného. Patří sem také mysl a empirický poznávající (pramātā). Ātmā je Vědomí, díky kterému jsou známé objekty i mysl. Samo není tím, kdo poznává, ani objektem poznání.

Nikdo nepotřebuje důkaz, že existuje. Vlastní existence je každému bezprostředně zřejmá. Problém je, že sami sebe chybně ztotožňujeme s tělem, myslí, smysly a dalšími proměnlivými složkami osobnosti.

Védánta proto nepotvrzuje, že existuji. Ukazuje mi, jaká je moje skutečná povaha. Toto poznání odstraňuje Sebe-nevědomost.

Z popisu se o věcech obvykle dozvídáme jen nepřímo. Kdo čte o Himálaji, něco o něm ví, ale zná ho jen z popisu. Takové poznání je nepřímé (parokṣa). Proto se objevuje námitka, že také studiem Védánty získáváme jen poznatky z druhé ruky a svou skutečnou povahu musíme teprve poznat vlastním prožitkem.

Záleží však na tom, co poznáváme. Pokud je objekt vzdálený a nepřítomný, známe ho ze slov pouze nepřímo. Pokud je ale přímo před námi a my jen nevíme, co to je, můžeme díky slovům zjistit, co máme před sebou. Takové poznání je bezprostřední (aparokṣa).

Uvádí se příklad člověka, který čeká na někoho, koho nezná od vidění. Ten, na koho čeká, už stojí přímo před ním, ale on o tom neví. Jakmile se příchozí představí, čekající ví, koho má před sebou. Nemusel ho teprve spatřit. Stačilo, aby se dozvěděl, kdo to je. Totéž ukazuje příklad desátého muže, který zapomene započítat sám sebe a pochopí to teprve ze slov „ty jsi desátý“ (Přehled 2).

Právě tak působí slova Védánty. Pravé Já není vzdálený objekt. Jako Vědomí je vždy bezprostředně přítomné. Člověk však nezná svou skutečnou povahu. Díky slovům Upanišad, vyloženým v souladu s tradicí, ji poznává bezprostředně.

Úsudkem (anumāna) odvozujeme nové závěry z toho, co už víme. Skutečnou povahu ātmā však tímto způsobem poznat nelze. Ātmā totiž není objekt, a proto o jeho povaze nemůžeme usuzovat z jiných poznatků.

Védánta proto není výsledkem filozofických úvah ani závěrem odvozeným z pozorování. Je samostatným prostředkem poznání (pramāṇa).

Rozumové zkoumání (yukti) nám při studiu Védánty pomáhá správně chápat její výroky, zkoumat jejich význam a odstraňovat pochybnosti.

Śruti, tedy Védy, má postavení původního a nezávislého prostředku poznání (pramāṇa). Bhagavadgíta není součástí Véd. Patří k tradičním textům (smṛti), které předávají a vysvětlují védské učení. Její autorita vychází ze souladu s Védami.

Upanišady, Bhagavadgíta a Brahmasútra tvoří trojici základních textů Védánty (prasthāna-trayī). Brahmasútra soustavně vykládá učení Upanišad pomocí stručných výroků (sūtra). K této trojici napsal Šankaráčárja své hlavní komentáře.

Výukové texty (prakaraṇa-grantha) soustavně vysvětlují jednotlivá témata Védánty. Mají uspořádat a zpřístupnit učení Upanišad tak, aby je student mohl snáze pochopit. Ani ony nejsou nezávislým prostředkem poznání.

Védánta je pramāṇa. Její slova je však třeba správně vyložit. Učitel (guru) je vysvětluje v souladu s tradicí výkladu (sampradāya). Tradice uchovává způsob, jak slova Upanišad používat jako prostředek poznání.

Úkolem gurua není vytvářet nové učení. Má správně vysvětlit význam slov Upanišad.

Rozumové zkoumání (yukti) pomáhá studentovi učení pochopit a odstranit pochybnosti. Má důležitou roli při promýšlení učení (mananam). Není však nezávislým prostředkem Sebe-poznání a nenahrazuje Védántu.

Nestačí znát běžný význam jednotlivých slov. Je třeba také chápat, co jimi Védánta vysvětluje a jak na sebe jednotlivé kroky výkladu navazují. Pokud student nezná tradiční výklad (sampradāya), může výroky o totožnosti pravého Já (ātmā) a Brahmanu chápat příliš doslovně, připisovat jim mystický význam nebo v nich vidět příslib budoucího prožitku.

Způsobilý guru zná tradiční způsob výkladu. Vysvětluje slova Upanišad tak, aby student postupně chápal, v čem se mýlí, a svůj omyl mohl opravit.

Guru má studenta vést k tomu, aby dokázal správně používat Védántu jako prostředek poznání, nikoli aby na něm zůstal závislý.

Ne, pokud „přímým prožitkem“ rozumíme nový nebo mimořádný stav mysli, který vznikne a později zanikne. Ātmā není něco, co by měl člověk teprve prožít. Je Vědomím, díky kterému je každý prožitek známý. Jako pravé Já je vždy bezprostředně zřejmé.

Problémem proto není chybějící prožitek pravého Já (ātmā), ale chybné chápání jeho skutečné povahy. Člověk už říká „já jsem“, ale toto „já“ považuje za omezené tělo a mysl. Védánta odstraňuje Sebe-nevědomost, a člověk tak správně poznává to, co bylo vždy bezprostředně přítomné.

Anubandha-catuṣṭaya označuje čtyři základní prvky, které určují studium textu. Jsou jimi adhikārī, tedy způsobilý student, viṣaya, tedy téma textu, prayojana, tedy účel nebo výsledek studia, a sambandha, tedy vztah mezi textem a jeho tématem.

V případě Védánty je viṣaya totožnost jedince (jīva) a Brahmanu. Prayojana je mokṣa. Sambandha spočívá v tom, že Védánta je prostředkem poznání totožnosti jedince a Brahmanu. Bez těchto čtyř prvků student neví, zda je text určen jemu a co od studia čekat.

Sambandha označuje vztah mezi textem a tím, o čem text učí. Textem jsou zde slova a věty Véd, především Upanišad. Jejich tématem je skutečná povaha ātmā a jeho totožnost s Brahmanem.

Vztah spočívá v tom, že prostřednictvím těchto slov člověk poznává skutečnou povahu pravého Já a jeho totožnost s Brahmanem.

Prvním omylem je chápat Védántu jako filozofickou teorii, kterou máme ověřit pouze vlastním úsudkem. Tím úsudku přisuzujeme roli, kterou nemá.

Druhým omylem je hledat ātmā jako zvláštní objekt, vnitřní prožitek nebo mystický stav. Tím z Vědomí děláme něco poznávaného.

Třetím omylem je očekávat, že mokṣa vznikne jako výsledek duchovní praxe nebo jiného jednání. Tím s ní zacházíme jako s něčím, co má člověk teprve vytvořit nebo získat (sādhya).