1. Čtyři lidské cíle (puruṣārtha-catuṣṭaya)

Puruṣārtha znamená lidský cíl, tedy něco, co člověk považuje za žádoucí a o co usiluje. Tradičně se rozlišují čtyři základní cíle: dharma, artha, kāma a mokṣa. Prvních tří člověk dosahuje jednáním. Jejich výsledky jsou proto omezené, pomíjivé a závislé na okolnostech. I když jich člověk dosáhne, základní pocit nedostatečnosti se dříve nebo později vrátí. Mokṣa se od nich zásadně liší. Není dalším výsledkem, který má člověk získat, ale svobodou od pocitu omezenosti a neúplnosti.

Artha označuje vše, v čem člověk hledá bezpečí, jistotu a stabilitu. Patří sem například peníze, majetek, bydlení, zdraví, vzdělání nebo společenské postavení. Tyto věci mají v životě své místo a jsou oprávněným cílem lidského úsilí. Člověk je však má získávat a používat v souladu s dharmou, tedy s univerzálním etickým řádem. Může například usilovat o majetek, ale ne podvodem, krádeží nebo vědomým poškozováním druhých. Žádný vnější zdroj jistoty nemůže člověku zajistit absolutní a trvalé bezpečí. Vše, v čem hledáme jistotu, totiž podléhá změně a můžeme o to přijít.

Kāma označuje potěšení, příjemné prožitky a různé formy osobního uspokojení. Patří sem smyslové požitky, radost ze vztahů, umění, cestování, společenského života i další příjemné stránky života. Také kāma je oprávněným lidským cílem, pokud o něj člověk usiluje v souladu s dharmou. Žádný příjemný prožitek však nemůže člověku zajistit trvalé naplnění. Každý vzniká, nějakou dobu trvá a nakonec končí.

Dharma jako lidský cíl označuje příznivý neviditelný výsledek správného jednání. Tento výsledek se nazývá puṇyam. Podle védské tradice může přinést příznivé okolnosti v tomto životě i později.

Slovo dharma zde označuje něco jiného než v obratu „jednat v souladu s dharmou“. Tam označuje měřítko správného jednání. Jako jeden ze čtyř lidských cílů (puruṣārtha) označuje příznivý výsledek takového jednání.

Správné jednání má zároveň význam pro vnitřní zrání člověka. Připravuje mysl na Sebe-poznání, které je přímým prostředkem k osvobození.

Mokṣa je svoboda od samsáry. Zde saṃsāra označuje život založený na přesvědčení, že jsem omezený a neúplný a že svou spokojenost musím získat z vnějšího světa. Mokṣa tedy neznamená získat neomezené bezpečí ani nekonečné množství příjemných prožitků.

Mokṣa je svoboda, která je skutečnou povahou pravého Já (ātmā). Védánta odlišuje ātmā od těla, mysli a osobnosti. Jeho svoboda nezávisí na jejich stavu ani na životních okolnostech. Není tedy třeba ji nově vytvořit nebo získat. Sebe-poznání odstraňuje nevědomost, kvůli které člověk o své svobodě neví.

Všechny tři jsou cíle, kterých člověk dosahuje jednáním a které závisejí na podmínkách. Člověk může jednat, aby získal větší finanční jistotu, příjemný prožitek nebo příznivý výsledek správného jednání. Výsledky těchto snah však závisejí na okolnostech, podléhají změně a nejsou trvalé. Védánta je přesto nepovažuje za špatné nebo nežádoucí. Pouze ukazuje, že dosažením žádného z těchto cílů se člověk nemůže trvale osvobodit od pocitu omezenosti a neúplnosti.

U cílů artha, kāma a dharma člověk usiluje o výsledky, které je třeba získat nebo vytvořit jednáním. Mokṣa se od nich zásadně liší. Není výsledkem, který by měl teprve vzniknout. Pravé Já (ātmā) je svobodné již nyní.

Žádné jednání proto nemůže tuto svobodu vytvořit. Člověk o ní však kvůli Sebe-nevědomosti neví. Jednání může mysl připravit na poznání, ale samo Sebe-nevědomost odstranit nemůže. Přímým prostředkem k osvobození je Sebe-poznání.

Vše, co člověk získá ve světě, závisí na podmínkách a podléhá změně. Žádný majetek, vztah, postavení ani příjemný prožitek proto nemohou zajistit trvalou spokojenost.

Tradice u výsledků jednání uvádí tři vady. Za prvé jsou spojeny s nepohodou nebo bolestí (duḥkha-miśritatvam). Je třeba vynaložit úsilí na jejich získání (arjana), starat se o jejich udržení (rakṣaṇa) a nakonec se vyrovnat s jejich ztrátou (nāśa).

Za druhé člověka žádný výsledek neuspokojí natrvalo (atṛpti-karatvam). Když člověk dosáhne jednoho cíle, dříve nebo později se objeví další touha.

Za třetí se stáváme závislými na tom, čeho jsme dosáhli (bandhakatvam). Člověk začne svou spokojenost spojovat s tím, co získal, a má pocit, že bez toho nemůže být spokojený.

Ne. Védánta nevyžaduje, aby se člověk vzdal oprávněných potřeb a cílů běžného života. O cíle artha a kāma má usilovat způsobem, který je správný a přípustný, tedy v souladu s dharmou jako měřítkem jednání.

Máme si však ujasnit, jak důležité pro nás tyto cíle jsou. Zralost znamená pochopit, co tyto cíle mohou poskytnout a co od nich očekávat nelze. Problém není v tom, že o ně usilujeme. Vzniká tehdy, když od omezených a podmíněných cílů očekáváme trvalé bezpečí, naplnění nebo svobodu.

V běžném životě se pozornost člověka soustředí především na bezpečí a potěšení, tedy na cíle artha a kāma. Dharma má v tomto výkladu dvojí význam. Jako měřítko správného jednání usměrňuje způsob, jakým člověk o cíle artha a kāma usiluje. Jako samostatný lidský cíl označuje příznivý výsledek správného jednání.

Všechny tři však zůstávají omezenými cíli. Postupně může člověk pochopit, že se dosažením žádného z nich nemůže trvale osvobodit od pocitu omezenosti a neúplnosti. Když to jasně pochopí, stává se pro něj mokṣa nejdůležitější. Proto se nazývá nejvyšším lidským cílem (parama-puruṣārtha).

Upanišada Katha (1.2.1–2) rozlišuje mezi tím, co je příjemné (preyas), a tím, co je trvale prospěšné (śreyas). Preyas člověka bezprostředně láká, zatímco śreyas vede k trvalému prospěchu. Kdo dokáže rozlišovat, dává proto přednost tomu, co je trvale prospěšné, před tím, co je příjemné.

V tomto výkladu zahrnuje preyas první tři lidské cíle: dharma, artha a kāma. Člověk jejich prostřednictvím hledá prospěch, bezpečí nebo potěšení. To, co jimi získá, je však omezené, dočasné a závislé na podmínkách.

Mokṣa je śreyas, protože je svobodou, která nezávisí na získání ani udržení žádného výsledku. Je skutečnou povahou Já (ātmā). Rozlišování mezi tím, co je trvale prospěšné, a tím, co je příjemné (śreyaḥ-preyaḥ-viveka), je jednou z podob rozlišování (viveka), kterému se podrobněji věnuje téma 09.

„Nejvyšší“ zde neznamená největší z několika srovnatelných výsledků. Mokṣa je zásadně jiným cílem. Není omezeným výsledkem jednání a nepodléhá jeho vadám. Ze čtyř lidských cílů je pouze osvobození (mokṣa) trvale prospěšné (śreyas).

Snaha vydělávat peníze, budovat kariéru, chránit zdraví nebo vytvářet finanční rezervy patří převážně k cíli artha, protože si tak člověk chce zajistit bezpečí a stabilitu. Cestování, dobré jídlo, kultura, vztahy nebo jiné příjemné prožitky mohou patřit k cíli kāma, pokud v nich člověk hledá potěšení.

Dharma jako lidský cíl se projevuje snahou jednat správně a získávat tak příznivý neviditelný výsledek (puṇyam). Hledání trvalé svobody od pocitu omezenosti a neúplnosti směřuje k osvobození.

Jednotlivé oblasti se mohou překrývat. Ke kterému cíli činnost patří, určuje to, co v ní člověk hledá.

Člověk může předpokládat, že trvalou spokojenost a bezpečí získá díky finančnímu zabezpečení, vztahu, úspěchu nebo příjemnému prožitku. Když takového cíle dosáhne, může skutečně pocítit radost, úlevu nebo větší jistotu. Tento stav však netrvá. Časem se objeví další přání, potřeby nebo obavy.

Omyl nespočívá v usilování o cíle artha nebo kāma. Spočívá v očekávání, že omezený a podmíněný výsledek může trvale odstranit základní pocit omezenosti a neúplnosti.

Jednáním lze něco vytvořit, získat, změnit nebo očistit. Pokud by mokṣa vznikla některým z těchto způsobů, byla by závislá na jednání a měla by svůj začátek. Co vzniká v čase, také zaniká. Taková mokṣa by proto nemohla být trvalou svobodou.

Védánta učí, že pravé Já (ātmā) je svobodné již nyní. Jednání tuto svobodu nevytváří. Může však připravit mysl na poznání, díky kterému člověk pochopí svou skutečnou povahu.

Ne. Každý prožitek vzniká, určitou dobu trvá a potom končí. Ani mimořádně klidný nebo blažený stav mysli proto nemůže být osvobozením. Je stále jen dočasným prožitkem.

Mokṣa není druh prožitku. Je svobodou, která je skutečnou povahou Já (ātmā) a nezávisí na momentálním stavu mysli. Člověk může prožívat radost, smutek, klid i neklid, aniž by se tím tato svoboda měnila.

Sebe-nevědomost není nedostatek informací o vlastní osobnosti. Je to nevědomost o tom, kým člověk ve skutečnosti je. Člověk se běžně považuje především za tělo, mysl a osobnost a jejich omezení připisuje sobě. Proto se pokládá za omezeného a neúplného jedince, který musí ze světa získat to, co mu chybí.

Védánta však učí, že tato omezení nepatří pravému Já (ātmā). Sebe-poznání odstraňuje omyl o vlastní totožnosti. Člověk poznává, že ātmā bylo vždy svobodné.