5. Karma-jóga: jednání a postoj k jeho výsledkům

Karma-jóga je způsob života, ve kterém člověk jedná v souladu s dharmou a zároveň pěstuje správný postoj k jednání i k jeho výsledkům. Své jednání chápe jako příspěvek celku a odevzdává je Íšvarovi (īśvarārpaṇa-buddhi). Výsledky potom přijímá jako dar Íšvary (prasāda-buddhi), protože ví, že nejsou plně v jeho moci.

Karma-jóga není zvláštní druh činnosti. Stejnou práci, péči o rodinu nebo jinou každodenní povinnost může člověk vykonávat pouze pro vlastní prospěch, nebo s postojem karma-jógy.

Karma-jóga postupně čistí mysl (citta-śuddhi) a činí ji způsobilou pro Sebe-poznání.

Jednat v souladu s dharmou znamená řídit se tím, co védské učení (śāstra) označuje za správné a nesprávné jednání. Nestačí tedy říci, že člověk své jednání odevzdává Íšvarovi. Jednání, které odporuje dharmě, se nestane součástí karma-jógy jen proto, že mu člověk přisoudí duchovní význam.

Védské učení rozlišuje obecnou dharmu (sāmānya-dharma) a specifickou dharmu (viśeṣa-dharma). Obecná dharma zahrnuje hodnoty platné pro každého, například neubližování (ahiṃsā) a pravdivost. Specifická dharma se týká povinností, které vyplývají z konkrétní role, životního období a situace. Co má člověk v dané chvíli udělat, proto nelze určit pouze podle obecného pravidla. Je třeba vzít v úvahu i jeho konkrétní povinnost.

V karma-józe člověk nejprve volí jednání v souladu s dharmou. Potom je vykonává s postojem odevzdání jednání Íšvarovi (īśvarārpaṇa-buddhi) a jeho výsledek přijímá jako dar Íšvary (prasāda-buddhi). Dharma určuje, co má člověk dělat, zatímco tyto dva postoje určují, jak jedná a jak přijímá výsledek svého jednání.

V návaznosti na Bhagavadgítu (18.23–25) rozlišuje výklad karma-jógy tři druhy jednání podle toho, jak působí na mysl. V karma-józe tedy nezáleží jen na postoji k jednání a jeho výsledkům, ale také na tom, co člověk dělá.

Sattvické jednání (sāttvika-karma) podporuje vnitřní zrání. Patří sem především povinnosti a pět velkých obětí (pañca-mahā-yajña), kterým se věnuje oddíl B. Takové jednání pomáhá očišťovat mysl a připravuje ji na Sebe-poznání.

Radžasické jednání (rājasa-karma) vychází z vlastních tužeb. Patří sem dovolené jednání s přáním určitého výsledku (kāmya-karma). Může vést k majetku, úspěchu nebo jinému žádoucímu výsledku, ale k očištění mysli přispívá jen omezeně.

Tamasické jednání (tāmasa-karma) odporuje dharmě. Jde o zakázané jednání (niṣiddha-karma), například násilí, lež, podvod nebo krádež. Škodí druhým i samotnému člověku a přípravě mysli brání.

Člověk, který usiluje o osvobození, proto dává přednost sattvickému jednání, radžasické omezuje a tamasickému se vyhýbá. Postupně méně jedná kvůli vlastním přáním a více ve prospěch celku.

Postoj odevzdání jednání Íšvarovi (īśvarārpaṇa-buddhi) znamená, že člověk své jednání nechápe pouze jako prostředek, jak získat osobní prospěch. Své povinnosti a každodenní činnosti vykonává také jako příspěvek celku, ke kterému sám patří.

Pozornost se tak přesouvá od otázky „Co z toho budu mít?“ k otázce „Co je v této situaci správné udělat?“. Člověk se soustředí na to, co je v jeho moci, tedy na správné a pečlivé jednání. Výsledek už není jediným měřítkem hodnoty jeho úsilí.

Své činy tak člověk přináší Íšvarovi jako oběť. Jedná s vědomím, že jeho činnost probíhá v řádu Íšvary.

Postoj přijetí výsledku jako daru Íšvary (prasāda-buddhi) se týká výsledku již vykonaného jednání. Člověk chápe, že výsledek nezávisí jen na jeho úsilí a přání, ale určuje ho celý řád Íšvary. Proto jej přijímá jako dar Íšvary (prasāda). Tento postoj vychází z učení Bhagavadgíty (2.47): člověk může rozhodovat o svém jednání, ale jeho výsledky nemá plně ve své moci.

To neznamená, že každý výsledek musí být příjemný nebo že s ním člověk musí být spokojen. Jde o to přijmout, co skutečně nastalo, a teprve potom se rozhodnout, jak na to správně reagovat. Pokud lze situaci změnit, může člověk podniknout další kroky. Přijetí výsledku tedy není rezignace.

Očištění mysli (citta-śuddhi) znamená, že mysl zraje. Především slábnou svazující touhy a averze (rāga-dveṣa). Nejde o stav bez myšlenek ani o odstranění všech emocí. Zralejší mysl je vyrovnanější, méně podléhá okamžitým touhám a averzím a její stav méně závisí na vnějších okolnostech.

Svazující touhy a averze tradice označuje jako nečistotu (mala). Vedle ní rozlišuje ještě rozptýlenost (vikṣepa) a zahalení (āvaraṇa). Těmito třemi překážkami se podrobně zabývá téma 08. Nečistotu (mala) odstraňuje karma-jóga, rozptýlenost (vikṣepa) upásana-jóga a zahalení (āvaraṇa), tedy Sebe-nevědomost, odstraňuje jñāna-jóga.

Když je mysl dostatečně očištěná a soustředěná, je způsobilá k poznání (jñāna-yogyatā). Člověk pak dokáže soustředěně studovat Védántu a správně chápat její učení.

Výsledkem jednání může být pouze něco, co je třeba nově vytvořit, získat nebo změnit. Mokṣa však podle Védánty není nový stav, který má člověk teprve získat. Svoboda je již skutečnou povahou pravého Já (ātmā). Překážkou není to, že by svoboda chyběla, ale Sebe-nevědomost.

Sebe-nevědomost může odstranit pouze Sebe-poznání, nikoli jednání. Nevědomost odstraňuje jen poznání, tak jako tmu odstraňuje jen světlo. Karma-jóga proto není přímým prostředkem k osvobození. Jejím úkolem je připravit mysl tak, aby byla pro Sebe-poznání způsobilá.

Oba postoje se vzájemně doplňují. Postoj odevzdání jednání Íšvarovi (īśvarārpaṇa-buddhi) se týká samotného jednání. Člověk se soustředí na to, aby jednal správně a co nejlépe, aniž by ho zcela zaměstnával očekávaný výsledek.

Postoj přijetí výsledku jako daru Íšvary (prasāda-buddhi) se uplatňuje ve chvíli, kdy výsledek přichází. Člověk jej přijímá jako součást řádu Íšvary, ať je příznivý, nebo nepříznivý. Úspěch tak nemusí vést k přehnané pýše a neúspěch k nepřiměřenému zklamání nebo odporu.

Jednání v souladu s dharmou je nezbytným základem karma-jógy. Samo o sobě však nestačí. Člověk může jednat správně, a přesto být silně závislý na uznání, odměně nebo úspěchu.

V karma-józe se ke správnému jednání přidává postoj odevzdání jednání Íšvarovi (īśvarārpaṇa-buddhi) a přijetí jeho výsledku jako daru Íšvary (prasāda-buddhi). Člověk se tak učí věnovat plnou pozornost tomu, jak jedná, a zároveň nebýt vnitřně závislý na tom, zda výsledek odpovídá jeho představám.

Pět velkých obětí (pañca-mahā-yajña) je tradiční způsob, jak v každodenním životě prospívat celku. Připomínají člověku, že nežije sám pro sebe, ale je součástí širšího řádu. Od něj neustále něco přijímá a má k němu také svým jednáním přispívat.

Patří sem uctívání Íšvary (deva-yajña), péče o rodiče a úcta k předkům (pitṛ-yajña), studium Véd a péče o předávání tradice (brahma-yajña), pomoc druhým lidem (manuṣya-yajña) a ohleduplnost k ostatním živým bytostem a přírodě (bhūta-yajña). V tradičním životě mají tyto oblasti také své obřadní podoby.

Pro karma-jógu je podstatné hlavně to, k jakému postoji tento způsob života vede. Člověk se postupně méně ptá „Co mohu získat?“ a více „Čím mohu přispět?“. Tím slábne sebestřednost a člověk snáze jedná s postojem odevzdání Íšvarovi (īśvarārpaṇa-buddhi).

Tradiční uspořádání povinností (varṇāśrama-dharma) určuje povinnosti člověka podle jeho společenské role a životního období. Člověk karma-jógu uplatňuje v běžném životě, při plnění svých povinností a ve vztazích s druhými.

Pro pochopení karma-jógy není nutné podrobně probírat jednotlivé společenské role (varṇa) a životní období (āśrama). Životní období jsou čtyři: období studia (brahmacarya), období hospodáře (gṛhastha), období ústraní (vānaprastha) a období odříkání (sannyāsa). Podstatný je princip, že každodenní život se všemi svými povinnostmi může být prostředkem zrání mysli. Člověk nemusí nejprve opustit rodinu, práci nebo jiné závazky.

Člověk nejprve přijme výsledek takový, jaký je, i když očekával něco jiného. Přijmout jej jako dar Íšvary (prasāda) neznamená být s ním spokojený ani se vzdát dalšího jednání.

Může zjistit, co se nepodařilo, napravit chybu nebo podniknout další kroky. Rozdíl je v tom, že nejprve přijme výsledek, který už změnit nemůže, a potom se soustředí na to, co může udělat nyní. Jeho další reakce je novým jednáním, které má být opět v souladu s dharmou.

Ne. Karma-jóga nevyžaduje, aby se člověk vzdal všech přání a cílů. Může plánovat, usilovat o úspěch a snažit se dosáhnout toho, co považuje za správné a žádoucí.

Problémem není samotné přání. Přání člověka svazuje tehdy, když určitý výsledek považuje za nezbytnou podmínku své spokojenosti. V karma-józe proto o zvolený výsledek usiluje, ale zároveň přijímá, že jej nemá plně ve své moci.

Ne. Postoj odevzdání jednání Íšvarovi (īśvarārpaṇa-buddhi) není omluvou pro nedbalost. Právě naopak. Jednat v souladu s dharmou znamená přiměřeně se připravit na to, co člověk dělá, a věnovat tomu pozornost a úsilí.

Člověk je odpovědný za své jednání, a proto se snaží jednat co nejlépe. Nemůže však zaručit jeho výsledek, protože ten závisí také na mnoha dalších okolnostech v řádu Íšvary.

Ne. Přijmout to, co nastalo, jako součást řádu Íšvary neznamená považovat každou událost za dobrou ani každé lidské jednání za správné. Pokud člověk čelí nespravedlnosti, může být v souladu s jeho dharmou právě to, že se jí postaví.

Prasāda-buddhi se týká přijetí toho, co již nastalo. Neznamená zákaz dalšího jednání ani pasivní smíření se situací. Otázka, jak má člověk dále jednat, se znovu posuzuje podle dharmy.

Měřítkem není počet náboženských úkonů, které člověk vykonal, ani mimořádné duchovní prožitky. Postupně slábnou svazující touhy a averze (rāga-dveṣa) a člověk snáze přijímá výsledky, které neodpovídají jeho očekávání. Zároveň roste jeho schopnost jednat podle toho, co je správné, i když to není právě příjemné nebo výhodné.