14. Tři stavy (avasthā-traya)

Avasthā-traya znamená trojici stavů: bdění, snění a hluboký spánek. V sanskrtu se bdění označuje jako jāgrat-avasthā, snění jako svapna-avasthā a hluboký spánek jako suṣupti-avasthā. V každém z nich se tělo, mysl a svět projevují jinak. Všechny tři stavy se však mění a žádný z nich není ātmā.

Viśva označuje jedince v bdělém stavu (jāgrat-avasthā). Člověk se v tomto stavu ztotožňuje především s hrubým tělem a vnější svět vnímá smysly. Upanišada Mándúkja proto bdícího jedince označuje jako bahiḥ-prajña, tedy jako toho, kdo obrací pozornost k vnějšímu světu. Tento svět mohou v bdělém stavu vnímat i ostatní lidé.

Taijasa označuje jedince ve stavu snění (svapna-avasthā). Ve snu se člověk ztotožňuje s jemným tělem (sūkṣma-śarīra) a prožívá svět, který mysl vytváří z otisků dřívějších zkušeností z bdění (vásany). Vnější smyslové orgány se přitom na vnímání tohoto světa nepodílejí tak jako v bdělém stavu. Upanišada Mándúkja proto označuje snícího jedince jako antaḥ-prajña, tedy jako toho, kdo obrací pozornost k vnitřnímu světu mysli. Dokud sen trvá, považuje snící snový svět za skutečný.

Prājña je jedinec v hlubokém spánku (suṣupti-avasthā), ztotožněný (abhimāna) s příčinným tělem (kāraṇa-śarīra). V tomto stavu se neprojevuje rozlišení mezi poznávajícím, poznávaným a poznáním, protože mysl nerozlišuje jednotlivé objekty. Upanišada Mándúkja proto označuje jedince v hlubokém spánku jako prajñāna-ghana. V tomto stavu se rozlišené poznávání neprojevuje.

Tělo ani mysl nezanikají. Mysl je pouze neprojevená a Sebe-nevědomost trvá. Proto se po probuzení znovu projeví tentýž empirický jedinec se svou myslí a pokračuje ve svém životě.

Slovo turīya doslova znamená „čtvrté“. Ve Védántě však neoznačuje čtvrtý stav, který by následoval po bdění, snění a hlubokém spánku. Označuje pravé Já (ātmā), které je přítomné ve všech třech stavech a není omezené žádným z nich. Proto se ātmā označuje jako svědek tří stavů (avasthā-traya-sākṣī).

Jejím účelem není navodit nějaký zvláštní stav, ale odlišit pravé Já (ātmā) od tří stavů. Bdění přichází a mizí. Totéž platí pro sen a hluboký spánek. To, co se střídá, nemůže být neměnnou skutečností Já. Védánta tím ukazuje, že ātmā není žádným ze tří stavů ani ničím, co se v nich objevuje.

Rozbor má ještě druhý účel. Tři těla spolu úzce souvisejí a v běžném životě není snadné je od sebe odlišit. Rozbor tří stavů v tom pomáhá. V bdění se projevuje hrubé tělo, ve snu jemné tělo a v hlubokém spánku zůstává jemné tělo neprojevené v příčinném těle. Hluboký spánek proto slouží jako model rozplynutí vesmíru (pralaya).

Viśva, taijasa a prājña nejsou tři různí jedinci. Jsou to názvy téhož empirického jedince ve třech stavech. V bdění se označuje jako viśva, ve snu jako taijasa a v hlubokém spánku jako prājña. Se změnou stavu se mění i toto označení.

V hlubokém spánku saṃsāra nezmizela díky poznání. Mysl je pouze dočasně neprojevená. Proto se neprojevuje ani pocit „jsem tento jedinec“, ani problémy a touhy, které jsou s myslí spojené. Avidyā však zůstává v neprojevené podobě. Po probuzení se znovu objeví ztotožnění s tělem (dehātma-buddhi) i běžné problémy jedince. K osvobození proto nestačí, že se Sebe-nevědomost dočasně neprojevuje.

V hlubokém spánku člověk nezískává poznání „Já jsem ātmā“. Mysl, která je nástrojem poznání, je v hlubokém spánku v nerozlišeném neprojeveném stavu. Díky Védántě naproti tomu člověk dospívá k poznání (jñāna) své skutečné povahy, a tím odstraňuje Sebe-nevědomost. Proto nelze nepřítomnost běžných myšlenek nebo prožívané dvojnosti zaměňovat za poznání.

Ātmā není bdící, snící ani spící jedinec. Bdění, snění i hluboký spánek jsou známy díky Vědomí, kterým je ātmā. Obsahy jednotlivých stavů se mění, ale ātmā se jejich změnami nemění. Proto Védánta používá označení svědek (sākṣī). Nemyslí tím zvláštního pozorovatele uvnitř těla.

Ukazuje to hluboký spánek. Člověk ho po probuzení popisuje slovy: „Nic jsem nevěděl, spal jsem dobře.“ Tato vzpomínka by nebyla možná, kdyby v hlubokém spánku nebylo přítomno Vědomí. Nepřítomnost světa i myšlenek byla známa díky pravému Já.

S hrubým tělem se člověk ztotožňuje především v bdělém stavu. Ve snu člověk prožívá jiné tělo a jiný svět. V hlubokém spánku si žádné tělo neuvědomuje. Přesto nikdo nepovažuje každý přechod do spánku za vlastní zánik.

Ne. Dokud sen trvá, je pro snícího skutečný. Může v něm prožívat radost, strach i bolest. Teprve po probuzení pozná, že snový svět nebyl skutečný ve stejném smyslu jako svět bdělého stavu.

To, že něco působí naprosto skutečně, ještě neznamená, že je to nezávisle skutečné. Podrobněji se tento rozdíl vysvětluje v učení o nezávislé a závislé skutečnosti (satyam, mithyā).

Není. Stav bez myšlenek je stále stavem a každý stav má začátek a konec. Odstranění myšlenek samo o sobě neodstraňuje Sebe-nevědomost. Cílem Védánty není trvale zastavit činnost mysli, ale poznat vlastní skutečnou povahu prostřednictvím jñāna-jógy.

Ne. Takový odstup může být užitečným cvičením, ale stále se týká mysli a jejího postoje. Sākṣī ve védántském smyslu není postoj mysli ani skrytá pozorující osoba. Je to Vědomí, díky kterému je známa mysl i její případný pocit odstupu. Samo se však objektem poznání stát nemůže.

Člověk pak hledá nějaký výjimečný „čtvrtý stav“, který má být hlubší nebo duchovnější než bdění, snění a hluboký spánek. Tím ale z pravého Já (ātmā) znovu dělá něco, čeho musí teprve dosáhnout nebo co musí prožít. Podle Védánty však turīya není další stav ani zvláštní prožitek. Je to ātmā, Vědomí, které je přítomné v bdění, snění i hlubokém spánku.