15. Skutečná povaha Já (ātma-svarūpa, sat-cit-ānanda)

Svarūpa znamená vlastní povahu, tedy to, co od věci samé nelze oddělit, aniž by přestala být tím, čím je. Například teplo není něco, co by oheň mohl jednou mít a jindy nemít. Patří k povaze ohně. Naproti tomu velikost nebo tvar plamene se mohou měnit, aniž by oheň přestal být ohněm.

Podobně sat, cit a ānanda nejsou vlastnosti, které by ātmā získávalo nebo mohlo ztratit. Vyjadřují jeho skutečnou povahu (svarūpa). Védánta neříká, že ātmā má Existenci, Vědomí a Neomezenost. Říká, že ātmā samo je Existence, Vědomí a Neomezenost.

Sat znamená Existenci, která nikdy nevzniká ani nezaniká. Platí to pro všechny tři časy: minulost, přítomnost i budoucnost. Každý objekt světa naproti tomu v některém z těchto časů neexistuje. Tělo, smysly i mysl vznikají, mění se a zanikají, a proto jejich existence není absolutní. Ātmā není další trvale existující věc vedle nich. Je Existence, díky které cokoli existuje. Výraz sat tak odstraňuje představu „jednou přestanu existovat“.

Cit znamená Vědomí, díky kterému je známo všechno, co člověk prožívá, včetně stavů mysli. Vědomí není myšlenka, pozornost ani schopnost mozku něco poznávat. Mysl je poznávaná. Její přítomnost i nepřítomnost jsou známy díky Vědomí. Výraz cit odstraňuje představu, že pravé Já je samo nevědomé a Vědomí získává prostřednictvím mysli.

Ānanda zde znamená především neomezenost (anantatvam), a proto také plnost (pūrṇatvam). Nejde o emocionální blaženost ani o trvale příjemný stav mysli. Ātmā je neomezené a nic mu nechybí. Výraz ānanda odstraňuje základní přesvědčení „jsem omezený a neúplný“.

Vlastnost patří nějakému nositeli a dá se od něj pojmově odlišit. Kdyby Existence, Vědomí a Neomezenost byly vlastnostmi pravého Já (ātmā), muselo by ātmā být samo o sobě něčím jiným a tyto vlastnosti pouze mít. Védánta však takové rozdělení nepřipouští. Sat, cit a ānanda jsou tři způsoby, jak ukázat na jedno nedělitelné ātmā.

Ātmā lze popsat dvěma způsoby. První (svarūpa-lakṣaṇa) říká přímo, čím ātmā samo je: sat, cit a ānanda, tedy Existence, Vědomí a Neomezenost. Tomu se věnuje celé toto téma.

Druhý způsob (taṭastha-lakṣaṇa) popisuje ātmā nepřímo, pomocí vztahu k něčemu, co nepatří k jeho skutečné povaze. Například se o pravém Já mluví jako o svědkovi stavů mysli. Podobně se Brahman ve vztahu k Máji označuje jako Íšvara, příčina světa (jagat). Mysl i svět se mohou projevit a zaniknout, ale ātmā se tím nijak nemění.

Oba způsoby popisují totéž ātmā. Vztah Brahmanu, Máji a příčiny světa (jagat) podrobněji vysvětluje téma 18.

Neoznačují tři různé složky, které by bylo třeba spojit. Každý výraz označuje totéž ātmā, ale odstraňuje jiný omyl o něm. Sat popírá skutečnou pomíjivost Já, cit představu, že postrádá Vědomí, a ānanda jeho omezenost. Po odstranění těchto omylů nezůstávají tři skutečnosti, ale jedno ātmā.

Mysl v běžném životě poznává jednotlivé objekty i vlastní prožitky, a proto se jeví jako poznávající. Tímto „empirickým poznávajícím“ se myslí člověk jako konkrétní osoba, která říká například „vidím strom“, „rozumím této větě“ nebo „pamatuji si včerejší rozhovor“. Tento poznávající používá smysly, mysl a intelekt a jeho poznávání se mění podle okolností.

Mysl však může být poznána. Víme o svých myšlenkách, emocích, pochybnostech i vzpomínkách. Mysl proto patří na stranu poznávaného, tedy k tomu, co není pravé Já (anātmā).

Cit není mysl ani tento empirický poznávající. Je to Vědomí, díky kterému jsou známy jak objekty, tak i mysl a osoba, která je v běžném životě poznává.

Každý psychický stav vzniká, určitou dobu trvá a potom mizí. Příjemný prožitek proto nemůže být skutečnou povahou (svarūpa) ātmā. Když je člověk smutný, rozrušený nebo fyzicky trpí, mění se stav mysli nebo těla, nikoli skutečná povaha ātmā. Ānanda jako označení této povahy znamená plnost a neomezenost, nikoli nepřetržitý pocit štěstí.

Když se splní nějaká touha, na chvíli zmizí pocit, že nám něco chybí. Mysl se zklidní a člověk prožívá štěstí. Obvykle ho připisuje objektu, který právě získal. Objekt však štěstí nevytvořil. Jen na čas odstranil touhu, která mysl zneklidňovala. V klidné mysli se pak projeví odraz blaženosti (ānanda), skutečné povahy ātmā.

Samotná ānanda není prožitek ani stav mysli. Označuje plnost a neomezenost, které jsou skutečnou povahou ātmā. Mokṣa proto neznamená nepřetržitý pocit blaženosti. Mysl může dál procházet příjemnými i nepříjemnými stavy. Sebe-poznání odstraňuje představu, že plnost musíme získat z objektů nebo prožitků.

Lásku lze rozlišit podle toho, co je člověku milé a proč. Některé věci máme rádi jen jako prostředek k něčemu jinému. Peníze, nástroje nebo pomoc druhých jsou nám milé proto, že díky nim můžeme získat to, co chceme.

Víc nám záleží na samotném cíli. Může jím být vztah, úspěch, majetek nebo příjemný prožitek. Ani ten ale nechceme kvůli němu samému. Chceme ho kvůli štěstí, které od něj očekáváme. Když v něm štěstí nenajdeme, začneme hledat jiný cíl.

Nakonec tedy všechno směřuje k nám samým. Člověk chce být šťastný ne proto, aby tím získal ještě něco dalšího. Vlastní štěstí už není prostředkem k jinému cíli.

Právě na to ukazuje upanišada Brhadáranjaka (2.4.5). Nic nám není milé samo o sobě. Všechno je nám milé kvůli pravému Já (ātmā). Ani člověk, který říká, že se nenávidí, si nepřeje vlastní utrpení.

Člověk miluje nejvíc to, co je mu nejdražší. Všechny ostatní věci chce proto, že od nich očekává štěstí. Sám sebe však nemiluje kvůli něčemu jinému. Védánta tím ukazuje, že štěstí (ānanda) nepatří pravému Já jako nějaká získaná vlastnost. Je jeho skutečnou povahou (svarūpa).

Přesto hledáme štěstí v objektech, vztazích a situacích. Důvodem je Sebe-nevědomost. Nevíme, že štěstí není něco, co musí pravé Já získat zvenčí. Je jeho skutečnou povahou.

Ānandamaya-kośa patří k tomu, co není pravé Já (anātmā), a souvisí s příčinným tělem (kāraṇa-śarīra). Projevuje se v ní dočasný klid a štěstí, například v hlubokém spánku nebo při uspokojení touhy. Tyto stavy vznikají a zanikají. Ānanda naproti tomu není stav ani prožitek. Je skutečnou povahou ātmā. Když je mysl klidná, může se v ní toto štěstí projevit. Proto se může zdát, že jeho zdrojem je ānandamaya-kośa. Zdroj však není v obalu samotném. Ānandamaya-kośa patří k poznávanému, zatímco ānanda je skutečná povaha Já.

Člověk vychází z přesvědčení „jsem neúplný a něco mě musí doplnit“. Proto očekává, že vztah, majetek, postavení nebo prožitek odstraní pocit omezenosti. Dosažení jednotlivých cílů může přinést skutečné, ale omezené uspokojení. Nemůže však změnit omezeného jedince v neomezeného. Podle učení o blaženosti (ānanda) je chybný už předpoklad, že pravé Já je neúplné. Že štěstí není vlastností objektů, lze ověřit jednoduchou zkouškou, kterou uvádí následující otázka.

Jednoduchá zkouška ukáže, zda štěstí pochází z objektu samotného. Kdyby tomu tak bylo, byl by díky stejnému objektu šťastný každý a za všech okolností. S rostoucím množstvím daného objektu by navíc mělo přibývat i štěstí.

Tak to ale není. Táž čokoláda těší jednoho a druhému nechutná. Téhož člověka těší odpoledne, ale ne o půlnoci, když ho kvůli ní vzbudí. A z padesáté tabulky je mu špatně. Totéž platí o vztazích, majetku i postavení. Štěstí tedy nepochází z objektu samotného.

V hlubokém spánku nejsou žádné objekty, a přece se z něho člověk probouzí s tím, že spal dobře. Štěstí tedy nepochází z objektů. Tuto skutečnost je ale třeba správně chápat. V hlubokém spánku je mysl neprojevená a jedinec se ztotožňuje s příčinným tělem. Blaženost spánku je pouze odrazem blaženosti (ānanda), která je skutečnou povahou ātmā. Sebe-nevědomost přitom trvá dál. Proto spánek není mokṣa, jak vysvětluje téma 14.

Ne. Ānanda není příjemný pocit ani trvalá dobrá nálada. Je skutečnou povahou ātmā (svarūpa).

Mysl se dál mění. Může být klidná, smutná nebo podrážděná. Jñānī však ví, že žádný z těchto stavů neurčuje, kým ve skutečnosti je. Nepříjemná emoce proto není v rozporu s poznáním, že ātmā je ānanda a pūrṇam.

Není. Každý prožitek má začátek a konec, a proto je sám proměnlivý. I velmi hluboký stav klidu nebo blaženosti je poznávaným stavem mysli. Poznání ātmā neznamená vytvořit výjimečný prožitek. Je pochopením skutečnosti, která je přítomná během příjemných, nepříjemných i neutrálních prožitků.

V objektivním řádu může tělu a mysli samozřejmě něco chybět. Člověk může potřebovat jídlo, znalosti, peníze, zdravější podmínky nebo pomoc druhých. Védánta tyto běžné potřeby nepopírá. Omyl vzniká tehdy, když se omezení těla a mysli přenesou na pravé Já (ātmā). Člověk pak dospěje k závěru, že neúplné je pravé Já.

Nemá si mechanicky opakovat „jsem věčný, vědomý a blažený“, aby si tím navodil lepší pocit. Má zkoumat, zda jsou pomíjivost, nevědomost a omezenost skutečně vlastnostmi pravého Já (ātmā), nebo patří k poznávanému, tedy k tomu, co není pravé Já (anātmā). Zvlášť u pojmu ānanda je třeba zpochybnit hluboce zakořeněný závěr, že plnost musí přijít z nějakého budoucího prožitku. Mananam tak odstraňuje pochybnosti a vede k jistotě, že sat, cit a ānanda označují neměnnou skutečnou povahu ātmā (svarūpa).