12. Rozlišení poznávajícího a poznávaného (dṛg-dṛśya-viveka)

Dṛg znamená poznávající a dṛśya poznávané. Viveka znamená rozlišení těchto dvou. Základní pravidlo zní: co je poznávané, nemůže být konečným poznávajícím. Zkoumání proto postupně odlišuje ātmā od všeho, co lze poznat jako objekt. Označení poznávající zde neznamená, že ātmā vykonává činnost poznávání. Je Vědomím, díky kterému je poznávání možné.

Do kategorie poznávaného patří nejen vnější objekty, ale také tělo, smysly a všechny stavy mysli. Myšlenku, emoci, vzpomínku, pochybnost i pocit „já něco poznávám“ lze poznat. Proto patří k tomu, co není pravé Já (anātmā). Pojem objekt zde neznamená pouze hmotnou věc, ale cokoli, co se může stát obsahem poznání.

Pramātā je empirický poznávající, který říká například „vidím“, „slyším“, „myslím“ nebo „nevím“. Poznává pomocí těla, smyslů a mysli a pro běžné poznávání světa je nezbytný. I tento pocit poznávajícího je však znám jako stav nebo role v mysli. Proto pramātā není ātmā, ale patří k tomu, co není pravé Já (anātmā).

Sākṣī znamená „svědek“. Označuje ātmā jako Vědomí, díky kterému jsou známy tělesné a smyslové vjemy, myšlenky, emoce i další stavy mysli. Není to vnitřní pozorovatel, který by tyto prožitky sledoval, ani zvláštní činnost pozorování. Sākṣī sám nic nedělá.

Když se v mysli objeví hněv, je známý jeho vznik, trvání i odeznění. Mysl a její stavy tedy patří k poznávanému, ne k poznávajícímu Vědomí. Sākṣī je neměnné Vědomí, díky kterému jsou měnící se stavy těla a mysli známy.

Každý objekt je něčím, co je poznáváno. Ātmā je však Vědomí, díky kterému je přítomnost nebo nepřítomnost objektu známa. Kdyby bylo ātmā poznávaným objektem, muselo by je poznávat ještě jiné Vědomí. Ātmā proto není neznámý objekt, který musíme objevit.

Vnější objekt poznáváme smyslovým orgánem. Stav smyslového orgánu zase zná mysl. Známé jsou i myšlenky a další změny mysli. Takto můžeme postupovat až k Vědomí, díky kterému jsou všechny tyto věci známé. U Vědomí zkoumání končí. Není třeba hledat dalšího poznávajícího, který by poznával Vědomí. Vědomí totiž není objektem poznání.

Mysl může poznávat smyslové vjemy, ale sama je také poznávaná. Víme například, zda je mysl klidná, rozrušená, soustředěná nebo zmatená. Její stavy vznikají, mění se a mizí. I tyto změny jsou známy. Proto je mysl z konečného hlediska dṛśya, nikoli ātmā.

Pramātā je ten, kdo poznává objekty. Používá k tomu smysly, mysl a příslušný prostředek poznání. Může něco vědět, pochybovat nebo se mýlit. Sākṣī nic takového nedělá. Není tím, kdo poznává objekty. Je Vědomím. Díky němu jsou známé objekty, mysl i samotný pramātā se všemi svými poznatky, pochybnostmi a omyly.

Při představě vnitřního pozorovatele si člověk domýšlí další, skrytou osobu někde za myšlenkami. Takový pozorovatel by však měl vlastnosti a mohl by se opět stát objektem poznání. Sākṣī není druhá mysl ani jemnější ego. Je to Vědomí, díky kterému je znám i pocit „já pozoruji svou mysl“. Sám se však nemůže stát objektem poznání.

Ne. Tělo, smysly i mysl existují, ale patří k ne-Já (anātmā). Jsou poznávané a mění se, proto nemohou být pravým Já (ātmā). Rozlišení poznávajícího a poznávaného tedy nepopírá jejich existenci, ale ukazuje, že nejsou tím, kým skutečně jsme.

Když se objeví například strach nebo hněv, můžeme si uvědomit, že o tomto stavu víme. Je tedy poznávaný (dṛśya) a je obsahem mysli. To neznamená emoci potlačovat ani předstírat, že neexistuje. Smyslem tohoto rozlišení je pochopit, že měnící se stav mysli není skutečnou povahou ātmā.

Ne, pokud tím myslíme snahu udržovat určitý stav mysli. Člověk se při tom snaží získat odstup od svých prožitků a pozorovat je. Takové pozorování je stále činnost mysli. Začíná, nějakou dobu trvá a potom končí. Sākṣī však není žádná činnost ani stav mysli.

Sākṣī není pozorující část mysli. Je to Vědomí, díky kterému jsou známé myšlenky a emoce i samotné pozorování mysli.

Například při hněvu si člověk může říci: „Pozoruji svůj hněv.“ Takový odstup může prakticky pomoci při zvládání emoce. Sám o sobě však není poznáním svědka (sākṣī). Hněv i jeho pozorování patří k tomu, co je poznáváno.

Ne. Sākṣī není osobnostní vlastnost ani duševní odstup. Člověk může prožívat radost, smutek, rozrušení nebo klid. Všechny tyto stavy patří k mysli a jsou známy. Poznání ātmā proto nelze měřit mírou emočního odstupu.

Pouhé opakování této věty samo o sobě není poznáním. Student musí pochopit, proč tělo a mysl nemohou být pravým Já: jsou proměnlivé a poznávané. Stejně důležité je pochopit, čím ātmā je. Ātmā není nějaké prázdné nic po odstranění všech objektů. Je to Vědomí, díky kterému je známo vše, co není pravé Já (anātmā).

Potom se člověk může snažit vyvolat stav ticha, odstupu od myšlenek nebo čistého pozorování a považovat jej za pravé Já (ātmā). Každý takový stav je však prožitek, který vzniká a zaniká. Proto je dṛśya. Ātmā není obsah konkrétního prožitku.