11. Metoda připsání a odvolání (adhyāropa-apavāda)

Adhyāropa je dočasné připuštění určitého rozlišení nebo vysvětlení, které studentovi pomůže pochopit další krok výkladu. Apavāda je jeho pozdější odvolání. Védánta tak nemusí hned sdělit konečný závěr, ale postupuje od běžného chápání k přesnějšímu poznání.

Příkladem je vztah Íšvary a světa. Nejprve se učí, že Íšvara je příčinou a svět následkem. Později Védánta ukazuje, že následek neexistuje nezávisle na příčině. Nádoba není nic jiného než hlína v určité podobě. Stejně tak svět není skutečnost oddělená od Brahmanu. Původní rozlišení mezi příčinou a následkem se proto nakonec odvolá.

Student začíná s hotovými představami o sobě, světě a Íšvarovi. To, co Védánta nakonec učí, nelze vždy pochopit přímo, protože tyto představy brání porozumění. Śāstra proto nejprve použije předběžné vysvětlení a s jeho pomocí odstraní hrubší omyly. Teprve potom toto vysvětlení odvolá postupem apavāda.

Ne. Jde o vědomě použitý výukový prostředek. Učitel i tradice vědí, že takové vysvětlení není konečné. V určité fázi výuky však má svůj přesný účel. Chybou by bylo považovat dočasné vysvětlení za konečné učení.

Prakriyā je výukový postup, který pomáhá odstranit určitý omyl v chápání. Védánta používá různé výukové postupy podle toho, co je právě třeba objasnit. Jednou zkoumá jedince, jindy svět nebo vztah příčiny a následku. Každý postup má svůj konkrétní účel.

Příkladem je rozbor tří stavů: bdění, snu a hlubokého spánku. Svět vnímaný v bdění není ve snu přítomný, sen končí probuzením a v hlubokém spánku není přítomen ani jeden z nich. Přesto jsou všechny tři stavy známé. Védánta tím ukazuje, že skutečnou povahou ātmā nemůže být žádný z těchto proměnlivých stavů. Ātmā je Vědomí, díky kterému jsou všechny tři známé.

Smyslem tohoto postupu není podat úplný popis člověka. Má odstranit přesvědčení, že ātmā je totožné s některým ze tří stavů. Stejně je třeba chápat i ostatní výukové postupy: každý ukazuje určitou část problému a slouží k odstranění konkrétního omylu.

Účelem postupu apavāda je odvolat to, co výklad dočasně připustil. Spolu s ním odstraňuje i původní omyl, který měl tento postup napravit. Nemá po sobě zanechat nový objekt, stav nebo představu, které by se student měl držet. Výsledkem správně vedeného výkladu je jasnější poznání skutečnosti, nikoli další vrstva představ.

Každý výukový postup řeší určitý problém a používá k tomu vhodné pojmy. Kdybychom všechny jeho dočasné prvky přijali jako současně a definitivně skutečné, mohly by mezi různými výklady vznikat zdánlivé rozpory. Tyto rozpory mizí, když pochopíme, k čemu jednotlivá vysvětlení ve výuce slouží. Rozhodující není zachovat všechny výukové konstrukce, ale pochopit, jaký omyl mají odstranit.

Nejde o rozpor ani opravu předchozí chyby. Dřívější výklad odpovídal tomu, čemu student v dané chvíli dokázal porozumět. Když svou funkci splní, śāstra ukáže jeho omezenost a vede studenta dál. Podobně může být jeden pojem užitečný k odstranění jednoho omylu, aniž by měl být konečným vysvětlením.

Například śāstra může nejprve označit ātmā za svědka (sākṣī) těla a mysli. Tento pojem pomáhá odlišit Vědomí od poznávaných objektů. Později je však třeba opustit i představu „svědka“ jako něčeho odděleného od poznávaného. Taková představa totiž stále předpokládá dvojnost.

Neti neti, tedy „ne toto, ne toto“, říká, že nic z toho, co člověk mylně považuje za pravé Já nebo mu připisuje, není jeho skutečnou povahou. Proto patří k odvolání (apavāda). Nejde o to odstranit všechno, co člověk prožívá, a vytvořit nějaký nový stav „čistého vědomí“. Odstraňuje se pouze omyl: ztotožnění s tím, co není ātmā, a chybné připisování vlastností těla a mysli pravému Já.

V tradiční Védántě ne. Neti neti je součástí výukové metody védského učení (śāstra) a jeho význam je třeba chápat v souvislosti s celým učením. Samotné opakování negací poznání nezaručuje. Je třeba chápat, co výrok popírá a proč. Není to technika, jak navodit stav bez myšlenek, ani metoda, jak dosáhnout zvláštního vědomí.

Ne. Negace se týká chybného ztotožnění a představy, že to, co člověk poznává, je nezávisle skutečné. Když śāstra odvolává výukové vysvětlení, netvrdí tím, že to, o čem mluvilo, vůbec neexistuje. Vztah světa ke skutečnosti přesněji vysvětluje učení o nezávislé a závislé skutečnosti (satyam-mithyā). Zde je důležité, že apavāda odstraňuje chybnou představu o světě, nikoli svět samotný. Ten je i nadále součástí běžné zkušenosti.

Student zamění výukový postup za konečný popis skutečnosti. Začne se držet určitého modelu i tam, kde jej další výklad opouští. Místo aby mu pomohl odstranit chybnou představu, stane se sám novou představou, které student věří. Proto je důležité ptát se nejen, co daný výklad říká, ale hlavně jaký omyl má odstranit.

Například při výkladu pěti obalů (pañcakośa) může vzniknout představa, že ātmā je jakési nejvnitřnější jádro ukryté v člověku. To ale není smyslem tohoto výukového postupu (prakriyā). Jeho účelem je odlišit poznávané obaly od poznávajícího Vědomí.

Neměl by ihned předpokládat, že jeden z nich musí být chybný. Nejprve je třeba zjistit, v jakém kontextu se používají a jaký problém každý z nich řeší. Zdánlivý rozpor může vzniknout tím, že výrok z jedné fáze předběžného vysvětlení (adhyāropa) porovnáváme s výrokem, který patří k pozdějšímu odvolání (apavāda). Právě zde je důležitý výklad způsobilého gurua a znalost celé metodiky tradice.

Například výrok „Íšvara je stvořitelem světa“ a výrok „ve skutečnosti žádné stvoření nevzniklo“ nejsou nutně v rozporu. Mohou patřit k různým stupňům výkladu a k různým řádům skutečnosti.

Cílem není změnit to, co člověk vnímá a prožívá. Tělo lze dál vnímat, mysl dál myslí a svět trvá stejně jako před poznáním. Výklad odmítá chybnou představu „toto jsem skutečně já“ nebo tvrzení, že to, co je závislé, existuje nezávisle. Poznání proto nevyžaduje stav, ve kterém člověk nic nevnímá ani neprožívá.

Dokážeme odlišit výukový prostředek od konečného záměru učení. Nemate nás, že Védánta v různých souvislostech používá různé způsoby vysvětlení. Zároveň nechápeme odvolání (apavāda) jako nihilistické popření všeho ani jako techniku, jak dosáhnout stavu prázdnoty. Výukové konstrukce používáme tak dlouho, dokud plní svou funkci. Nepovažujeme je za něco víc, než čím podle Védánty jsou.