17. Projevení vesmíru (sṛṣṭi-prakriyā)

Sṛṣṭi-prakriyā je tradiční výklad projevení vesmíru. Popisuje postup od neprojeveného příčinného stavu (avyakta) přes jemný vesmír (sūkṣma-prapañca) až k hrubému vesmíru (sthūla-prapañca). Vysvětluje také vznik orgánů poznání (jñānendriyāṇi), orgánů činnosti (karmendriyāṇi), životních funkcí (prāṇāḥ) a mysli (manas). Tento výukový model pomáhá soustavně zkoumat jedince (vyaṣṭi) a celek (samaṣṭi) a pochopit vztah mezi nimi.

Výklad rozlišuje tři úrovně vesmíru: neprojevený příčinný stav (avyakta), jemný vesmír (sūkṣma-prapañca) a hrubý vesmír (sthūla-prapañca).

V neprojeveném stavu jsou všechna budoucí jména a formy (nāma-rūpa) ještě nerozlišené. Na úrovni celku se tento příčinný stav označuje jako Mája, na úrovni jedince jako avidyā. Obojí je bez počátku. Patří však k tomu, co není pravé Já (anātmā), nikoli k Vědomí.

Tři guny jsou v tomto stavu v rovnováze (guṇa-sāmya-avasthā). Projevení začíná, když se jejich rovnováha poruší.

Z Máji se postupně projevuje pět jemných prvků (tanmātrāṇi): prostor (ākāśa), vzduch (vāyu), oheň (agni), voda (āpaḥ) a země (pṛthivī). Každý z nich má sattvický, radžasický a tamasický podíl.

Ze sattvických a radžasických podílů vznikají orgány poznání (jñānendriyāṇi), orgány činnosti (karmendriyāṇi), životní funkce (prāṇāḥ) a vnitřní nástroj (antaḥkaraṇa). Z tamasických podílů vzniká smísením pěti jemných prvků (pañcīkaraṇam) hrubý svět, který vnímáme smysly.

Jde o dvacet čtyři základních složek, pomocí kterých Védánta rozebírá jedince i projevený vesmír (jagat). Patří sem pět prvků (bhūtāni), pět orgánů poznání (jñānendriyāṇi), pět orgánů činnosti (karmendriyāṇi), pět životních funkcí (pañca prāṇāḥ) a čtyři funkce vnitřního nástroje (antaḥkaraṇa). Celkem 5 + 5 + 5 + 5 + 4 = 24.

Vnitřní nástroj (antaḥkaraṇa) je jeden, podle funkce se však rozlišují jeho čtyři složky: mysl (manas), intelekt (buddhi), paměť (citta) a ego (ahaṅkāra).

Mysl (manas) pochybuje, zvažuje možnosti a prožívá emoce. Intelekt (buddhi) rozlišuje a rozhoduje. Paměť (citta) uchovává a vybavuje vzpomínky. Ego (ahaṅkāra) si myšlení a jednání připisuje jako vlastní: „já myslím“, „já jednám“.

Pañcīkaraṇam je tradiční výklad toho, jak z pěti jemných prvků (tanmātrāṇi) vzniká pět hrubých prvků (pañcīkṛta-mahābhūtāni) a z nich hrubý vesmír (sthūla-prapañca). Tento proces se týká tamasických podílů pěti jemných prvků.

Těmito pěti prvky jsou prostor (ākāśa), vzduch (vāyu), oheň (agni), voda (āpaḥ) a země (pṛthivī). Každý jemný prvek se nejprve rozdělí na dvě poloviny. Jedna polovina zůstává beze změny. Druhá se rozdělí na čtyři stejné části. Každá z těchto částí se potom spojí s polovinou jednoho z ostatních čtyř prvků.

Žádný hrubý prvek proto nevzniká pouze z jednoho jemného prvku. Každý obsahuje polovinu svého vlastního prvku a po jedné osmině každého ze zbývajících čtyř. Hrubá země (sthūla-pṛthivī) například obsahuje převážně prvek země, ale také menší podíl vody, ohně, vzduchu a prostoru.

Pět orgánů poznání (jñānendriyāṇi) vzniká ze sattvických podílů pěti jemných prvků (tanmātrāṇi). Ze sattvického podílu prostoru (ākāśa) vzniká sluch (śrotra), ze vzduchu (vāyu) hmat (tvak), z ohně (agni) zrak (cakṣus), z vody (āpaḥ) chuť (rasana) a ze země (pṛthivī) čich (ghrāṇa).

Orgán poznání (jñānendriya) není fyzický orgán. Je to jemná schopnost (indriya) slyšet, vnímat dotyk, vidět, vnímat chuť nebo pach. Fyzické oko nebo ucho je pouze sídlem příslušného orgánu (golaka). Patří k hrubému tělu. Těchto pět orgánů poznání (jñānendriyāṇi) patří k jemnému tělu.

Každému jemnému prvku odpovídá určitá vlastnost. Prostoru náleží zvuk (śabda), vzduchu zvuk a dotek (sparśa), ohni navíc tvar (rūpa), vodě chuť (rasa) a zemi pach (gandha). Každý další prvek přebírá vlastnosti předchozích a přidává jednu další. Čím více vlastností má, tím je hrubší a méně pronikavý.

Jemné prvky (tanmātrāṇi) samy smysly nevnímáme. Smyslům jsou dostupné až jejich hrubé projevy. Sluch vzniká z prostoru, protože jeho vlastností je zvuk.

Vnitřní nástroj (antaḥkaraṇa) vzniká ze společného sattvického podílu všech pěti jemných prvků (tanmātrāṇi). Každý z pěti orgánů poznání (jñānendriyāṇi) naproti tomu vzniká ze sattvického podílu jednoho konkrétního prvku.

Liší se tím, z čeho vznikají. Každý orgán poznání je spojen s jedním druhem smyslového vnímání. Vnitřní nástroj vzniká ze společného podílu všech pěti prvků. Proto může přijímat a spojovat vjemy všech pěti orgánů poznání a není spojen jen s jedním druhem vnímání.

Pět orgánů činnosti (karmendriyāṇi) vzniká z radžasických podílů pěti jemných prvků (tanmātrāṇi). Jsou to řeč (vāk), ruce (pāṇi), nohy (pāda), vylučovací orgán (pāyu) a rozmnožovací orgán (upastha). Umožňují mluvit, uchopovat, pohybovat se, vylučovat a rozmnožovat se.

Jejich vznik se vykládá podobně jako vznik orgánů poznání (jñānendriyāṇi). Orgány poznání vznikají ze sattvických podílů jednotlivých jemných prvků. Orgány činnosti vznikají z jejich radžasických podílů. Radžas je spojen s aktivitou, proto z něj vznikají schopnosti jednat.

Pět životních funkcí (pañca prāṇāḥ) vzniká ze společného radžasického podílu všech pěti jemných prvků. Slovo prāṇa zde neznamená jen dech, ale souhrn životních sil, které umožňují fungování těla. Podle hlavních úloh rozlišuje tradice pět životních funkcí: prána zajišťuje především dýchání a přijímání, apāna vylučování, vyāna rozvádění po těle, samāna trávení a zpracování potravy. Udāna je spojena zejména s pohybem vzhůru, řečí a odchodem jemného těla při smrti.

Vyaṣṭi označuje jedince nebo jednotlivý projev. Samaṣṭi označuje celek, do kterého jedinec patří. Tradičně se tento vztah vyjadřuje dvojicí pojmů: jednotlivý organismus (piṇḍa) a celý vesmír (brahmāṇḍa).

Toto rozlišení ukazuje, že člověk není samostatný systém oddělený od světa. Tělo i mysl jsou součástí stejného vesmíru a podléhají stejným zákonitostem. Sṛṣṭi-prakriyā se tak dívá na totéž ze dvou stran.

Každý orgán poznání, orgán činnosti i každá funkce vnitřního nástroje (antaḥkaraṇa) má své dohlížející božstvo (adhiṣṭhātṛ-devatā). Sluchu odpovídá božstvo světových stran (dik-devatā), hmatu Váju, zraku Súrja, chuti Varuna a čichu Ašvinové. Řeči odpovídá Agni, rukám Indra, nohám Višnu, vylučování Jama a rozmnožování Pradžápati. Mysli odpovídá Čandra, intelektu Brahmá, egu Rudra a paměti Vásudéva.

Smyslem tohoto výkladu není naučit se seznam božstev. Má ukázat, že schopnosti jedince (vyaṣṭi) nejsou nezávislé. Každá funguje jen jako součást širšího řádu Íšvary. Zrak potřebuje světlo, chuť vodu a podobně jsou i ostatní schopnosti závislé na podmínkách, které jedinec sám nevytváří.

Dohlížející božstva označují odpovídající síly na úrovni celku (samaṣṭi). Nejsou to nezávislí bohové vedle Íšvary. Jejich moc patří do jeho řádu.

Pro studenta je tento výklad důležitý také proto, že oslabuje představu „já sám vidím, slyším, myslím a jednám“. Schopnosti těla a mysli nejsou vlastnictvím nezávislého jedince. Fungují v celkovém řádu Íšvary. Dohlížející božstva nejsou ātmā.

U jedince rozlišujeme hrubé, jemné a příčinné tělo. Stejné členění lze použít i pro celý vesmír. Mluvíme pak o hrubém vesmíru (sthūla-prapañca), jemném vesmíru (sūkṣma-prapañca) a příčinném vesmíru (kāraṇa-prapañca).

Íšvara dostává podle vztahu k těmto třem podobám vesmíru různá označení. Ve vztahu k hrubému vesmíru je virāṭ. Ve vztahu k jemnému vesmíru je hiraṇyagarbha. Ve vztahu k příčinnému, dosud neprojevenému vesmíru je antaryāmī, vnitřní vládce.

Totéž členění máme i u jedince. Ve vztahu k hrubému tělu se jedinec označuje jako viśva, k jemnému jako taijasa a k příčinnému jako prājña. Rozdíl mezi jedincem (jīva) a Íšvarou tedy nespočívá v tom, že by šlo o dvě různá Vědomí. Liší se jejich upādhi: na jedné straně je jedinec (vyaṣṭi), na druhé celek (samaṣṭi).

To je důležité i pro výrok (mahāvākya) tat tvam asi. Tvam odkazuje na jedince (jīva) a tat na Íšvaru. Když odhlédneme od toho, čím se jejich upādhi liší, na obou stranách je totéž Vědomí.

Ne. Je to tradiční výuková prakriyā. Má umožnit rozlišení potřebné pro další studium Védánty. Není třeba ji převádět na současnou fyziku ani hledat přesnou shodu mezi pěti prvky a moderními chemickými nebo fyzikálními pojmy. Při takovém pokusu bychom mylně považovali výklad určený k výuce za přírodovědeckou teorii.

Ne. Projevení (sṛṣṭi) probíhá v cyklech. Vesmír se projeví, určitou dobu trvá (sthiti) a potom se vrací do neprojeveného stavu (laya). Rozplynutí celého vesmíru se nazývá pralaya. Po něm následuje další projevení.

Nejde o vznik z ničeho ani o zánik v nic. Při rozplynutí se projevené vrací do svého příčinného stavu. Podobně po roztavení prstenu zmizí jeho tvar, ale zlato nezanikne. Hrubý a jemný vesmír se při rozplynutí (pralaya) vracejí do neprojeveného příčinného stavu a při dalším cyklu se znovu projeví.

Určitou podobnost můžeme vidět v hlubokém spánku. Pro spícího člověka nejsou tělo, mysl ani svět projevené tak jako v bdění. Po probuzení se znovu objeví. Hluboký spánek však není pralaya. Pouze pomáhá pochopit rozdíl mezi projeveným a neprojeveným stavem.

Při rozplynutí vesmíru (pralaya) nezaniká nevědomost ani příčiny budoucího projevení. Proto se bytosti v dalším cyklu znovu objevují podle své karmy. Sebe-poznání tento koloběh ukončuje odstraněním Sebe-nevědomosti. Pralaya proto není mokṣa.

Ne. Těchto dvacet čtyři základních složek (tattvāni) tvoří projeveného jedince a svět a všechny patří k tomu, co není pravé Já (anātmā). Patří sem pět prvků (bhūtāni), orgány poznání, orgány činnosti, životní funkce a vnitřní nástroj (antaḥkaraṇa).

Ātmā není jednou z těchto složek ani nějakou další, pětadvacátou součástí člověka ukrytou uvnitř těla. Je Vědomím, díky kterému jsou všechny tyto složky poznávané.

Ne. „Jemný“ zde znamená, že danou skutečnost nelze vnímat vnějšími smysly tak jako hrubé tělo nebo jiné hrubé objekty. K jemné úrovni patří například mysl, intelekt, orgány poznání, orgány činnosti a životní funkce.

To všechno stále patří k projevenému světu a k tomu, co není pravé Já (anātmā). Jemné tělo ani mysl nejsou ātmā jen proto, že je nelze vnímat stejným způsobem jako hrubé tělo.

Ne. Jemné tělo (sūkṣma-śarīra) vzniká ještě před smísením pěti jemných prvků (pañcīkaraṇam), tedy z pěti jemných prvků (tanmātrāṇi). Ze sattvických podílů těchto prvků vzniká pět orgánů poznání (jñānendriyāṇi) a vnitřní nástroj (antaḥkaraṇa). Z radžasických podílů vzniká pět orgánů činnosti (karmendriyāṇi) a pět životních funkcí (prāṇāḥ).

Pañcīkaraṇam se týká pouze tamasických podílů pěti jemných prvků (tanmātrāṇi). Výsledkem tohoto smísení je pět hrubých prvků (mahābhūtāni). Z nich potom vzniká smyslově vnímatelný svět včetně hrubého těla (sthūla-śarīra).

Studium výkladu projevení vesmíru (sṛṣṭi-prakriyā) pomáhá pochopit, že tělo, smysly, životní funkce a mysl nejsou samostatným celkem odděleným od světa. Jsou součástí téhož řádu, který platí v celém vesmíru. Jednotlivý organismus (piṇḍa) je proto součástí celého vesmíru (brahmāṇḍa), ne něčím odděleným.

Při promýšlení učení (mananam) to pomáhá odstraňovat pochybnosti, například o tom, zda tělo a mysl nejsou samostatnou skutečností oddělenou od celku. Upevňuje se tím rozlišení pravého Já (ātmā) a toho, co pravým Já není (anātmā).