24. Osvobození za života (mokṣa a jīvanmukti)

Mokṣa znamená osvobození od samsáry, tedy od pocitu, že jsem omezený, neúplný a že ke své spokojenosti potřebuji něco získat, změnit nebo odstranit. Toto osvobození nevzniká tím, že by se člověk stal dokonalejší nebo dosáhl nějakého nového stavu. Sebe-poznání odstraňuje Sebe-nevědomost a člověk poznává, že jako ātmā nikdy nebyl omezený ani neúplný. Omezenost, kterou si dosud připisoval, patří tělu a mysli, nikoli jeho skutečné povaze.

Prāptasya prāpti znamená získání toho, co už člověk má. Nejde tedy o získání něčeho nového, ale o poznání, že to, co člověk hledal, mu nikdy nechybělo. Klasickým příkladem je hledání ztraceného náhrdelníku, který má člověk celou dobu na krku. Hledání nekončí tím, že náhrdelník získá, ale tím, že si uvědomí, že ho nikdy neztratil. Stejně tak Sebe-poznání nevytváří ani nepřináší novou svobodu. Odstraňuje Sebe-nevědomost a s ní omyl, kvůli kterému se člověk považuje za omezeného. Poznává, že svoboda (mokṣa) je skutečnou povahou Já (ātmā).

Pūrṇatvam znamená plnost neboli neomezenost. Nejde o pocit spokojenosti nebo naplnění, který závisí na okolnostech a může se měnit. Sebe-poznáním člověk poznává, že všechna omezení patří tělu, mysli a ostatním složkám toho, co není pravé Já (anātmā), nikoli pravému Já. Poznává, že jeho pravému Já nikdy nic nechybělo a není třeba je ničím doplňovat.

Jīvanmukti znamená osvobození za života. Je to označení pro Sebe-poznání, které odstranilo Sebe-nevědomost, zatímco tělo a mysl dál běžně fungují. Osvobozený člověk proto stále může mít myšlenky a emoce. Jeho tělo nadále podléhá obvyklým omezením, změnám a nemocem. Jīvanmukti neznamená, že člověk přestane tyto změny a omezení prožívat. Člověk však jasně ví, že ātmā je vždy svobodné.

Nitya-mukta-svarūpa znamená, že pravé Já (ātmā) je svou skutečnou povahou vždy svobodné.

Není to vlastnost, kterou by šlo získat nebo ztratit. Svoboda patří výhradně k pravému Já, nikoli k tělu či mysli. Ātmā o svobodu neusiluje a nemusí jí dosahovat. Žádné omezení se ho totiž nikdy skutečně netýkalo.

Sebe-poznání je přímým prostředkem k osvobození (mokṣa), protože základním problémem není opravdová nesvoboda, ale nevědomost o skutečné povaze ātmā. Pokud je svoboda skutečnou povahou ātmā, není třeba ji vytvářet ani získávat nějakým jednáním. Jednání může mysl připravit, aby byla způsobilá k poznání. Samo však osvobození (mokṣa) přinést nemůže. Sebe-poznání odstraňuje nevědomost a s ní i mylné ztotožnění s omezeným tělem a myslí.

Každý prožitek začíná, nějakou dobu trvá a končí. Cokoli vzniká v čase, je nutně dočasné. Mokṣa proto nemůže být žádným novým stavem ani mimořádným prožitkem.

Svoboda je skutečná povaha Já (ātmā). Ta se s proměnami mysli nemění. Klidná mysl může usnadnit Sebe-poznání, ale samotný pocit klidu ještě není mokṣa.

Osvobození nepřináší ani žádné nadpřirozené schopnosti nebo zvláštní moc nad světem. Plodem poznání je vnitřní nezávislost, která se projevuje v mysli.

V objektivním řádu (vyāvahārika) osvobozený člověk dál žije ve světě. Má tělo a mysl, vztahy i povinnosti. Jedná, rozhoduje se a setkává se s příjemnými i nepříjemnými situacemi.

Z hlediska nejvyšší skutečnosti (pāramārthika) však ātmā nikdy nejedná, netrpí ani není omezené. Ātmā bylo svobodné vždy. Sebe-poznáním se mění pouze to, co o sobě člověk ví. Zaniká omyl, kvůli kterému se považoval za tělo a mysl.

Ne. Jīvanmukti neznamená, že se omezený jīva změnil v něco jiného. Védánta učí, že ātmā bylo vždy svobodné a nikdy nepodléhalo skutečnému omezení. Pocit omezenosti vzniká proto, že se člověk mylně ztotožňuje s tělem, myslí a dalšími částmi toho, co není pravé Já (anātmā). Sebe-poznání nevytváří svobodu, která by předtím neexistovala. Odstraňuje pouze chybnou představu „jsem omezený jīva“.

Sebe-poznání neodstraňuje tělo ani mysl a nemění, jak běžně fungují. Tělo proto dál stárne, může onemocnět, být unavené nebo pociťovat bolest. Také mysl může nadále prožívat různé emoce a nepříjemné stavy. Rozdíl je v tom, že člověk už tyto změny nepovažuje za změny pravého Já (ātmā). Ví, že patří k tělu a mysli, nikoli k jeho skutečné povaze. Proč tělo a mysl i po získání Sebe-poznání dál fungují, podrobně vysvětluje učení o třech druzích karmy (karma-traya).

Ne. Plnost (pūrṇatvam) není myšlenka, kterou bychom si měli opakovat nebo se jí snažit přesvědčit sami sebe.

Netýká se stavu těla, mysli ani životních okolností. Vyjadřuje skutečnou povahu ātmā. Nejde tedy o snahu cítit se spokojeněji nebo si namlouvat, že nám v životě nic nechybí.

V mysli se mohou dál objevovat pocity nedostatku nebo nejistoty. Patří však mysli a nic nemění na tom, že plnost je skutečnou povahou ātmā.

Ne. I po Sebe-poznání mohou na úrovni těla a mysli zůstávat běžná přání, potřeby a záliby. Člověk může dávat přednost určitému jídlu, pohodlí nebo způsobu života. Rozdíl je v tom, že už nečeká, že bude díky splnění těchto přání úplný. Ví, že jako ātmā je úplný bez ohledu na to, zda se jeho přání splní. Přání proto mohou dál vznikat, ale člověka nesvazují. Nestojí za nimi přesvědčení: „Teprve když toto získám, budu úplný a spokojený.“

Ne. Silná emoce sama o sobě neznamená, že člověk nemá Sebe-poznání. Emoce patří mysli a jejich sílu ovlivňuje povaha člověka, dřívější návyky i současná situace. Sebe-poznání znamená jasně vědět: „Já jsem ātmā, odlišné od toho, co není pravé Já (anātmā), a totožné s Brahmanem.“ Neznamená to, že mysl bude za všech okolností dokonale klidná.

Pokud však staré návyky stále silně ovlivňují prožívání a člověk se znovu a znovu ztotožňuje s tělem a myslí, pomáhá nididhyāsanam upevnit poznání a oslabit navyklou opačnou představu (viparīta-bhāvanā).

Co má teprve vzniknout v budoucnosti, nyní ještě neexistuje. Mokṣa však není nový stav, který by měl teprve vzniknout. Je svobodou, která je skutečnou povahou ātmā. Čas proto nemůže svobodu vytvořit ani přinést. Duchovní příprava a studium probíhají v čase. Příprava činí mysl způsobilou k poznání. Sebe-nevědomost pak odstraňuje poznání, k němuž vede učení Védánty. Védánta označuje osvobození (mokṣa) jako prāptasya prāpti neboli „dosažení toho, co už je dosaženo“.

Člověk nepovažuje tělesné potíže, výkyvy mysli ani nepříznivé okolnosti za důkaz, že by jeho svoboda nebyla skutečná.

V objektivním řádu (vyāvahārika) se dál stará o tělo, vztahy i své povinnosti. Ví však, že nic z toho není jeho skutečnou povahou. Ve světě už nehledá něco, co by ho učinilo úplným nebo odstranilo jeho pocit omezenosti.