25. Tři druhy karmy a osvobození po odložení těla (karma-traya a videhamukti)

Karma-traya je tradiční rozdělení karmy na tři druhy: nahromaděnou (sañcita), dozrávající (prārabdha) a budoucí (āgāmi). Toto rozdělení se týká karmických následků jednání jedince a jejich vztahu k současnému životu i budoucím životům. Zvlášť důležité je pro vysvětlení toho, co se s karmou děje po získání Sebe-poznání.

Sañcita-karma je nahromaděná zásoba karmy z minulých jednání, která dosud nezačala přinášet následky. Je to zásoba karmického potenciálu z minulosti, který téma 4 popisuje jako neviditelný karmický výsledek (adṛṣṭa), jehož podobami jsou puṇyam a pāpam. Tento potenciál by mohl vést k budoucím prožitkům a zrozením. Sebe-poznání tuto zásobu zneplatňuje. Odstraňuje totiž nevědomost, kvůli které se člověk stále považuje za jedince, který jedná.

Prārabdha-karma je ta část dříve nahromaděné karmy, která už začala přinášet výsledky a vedla k současnému zrození. Určuje podobu těla, prostředí, do kterého se jedinec rodí, délku života i hlavní životní okolnosti. Její následky se dál projevují v těle, mysli a životě člověka. Sebe-poznání tento už započatý běh nezastaví. Tělo a mysl člověka se Sebe-poznáním proto dál fungují až do vyčerpání dozrávající karmy (prārabdha). Pro člověka se Sebe-poznáním však tato karma už není příčinou spoutanosti. Díky Sebe-poznání ví, že jeho skutečnou povahou je ātmā, které nejedná ani nesklízí plody činů.

Tradičním příměrem je šíp vypuštěný z luku. Jakmile letí, nelze ho vzít zpět. Letí dál, dokud se nezastaví. Podobně Sebe-poznání nezruší následky dozrávající karmy (prārabdha), které se už začaly projevovat. Odstraňuje však ztotožnění s tělem a myslí, a tím i představu, že tyto následky určují to, kým člověk skutečně je.

Āgāmi-karma je nová karma, která vzniká jednáním v současném životě. Její výsledky se mají projevit v budoucnosti. Dokud se člověk považuje za toho, kdo jedná (kartā), vytváří svým jednáním novou karmu. Ta se přidává k dosud nevyčerpané zásobě karmy a může se stát příčinou dalších zrození.

U člověka se Sebe-poznáním je tomu jinak. Díky Sebe-poznání ví, že ātmā ve skutečnosti nejedná. Jednání nadále probíhá na úrovni těla a mysli, ale jñānī je nepovažuje za jednání pravého Já (ātmā). Nová karma ho proto nezavazuje a nestává se příčinou dalšího zrození. Vyjadřuje to tradiční příměr lotosového listu, na kterém neulpívá voda. Příměr ukazuje pouze, že poznání odstraňuje mylnou představu „já jednám“, která je základem karmického závazku. Neznamená, že poznání opravňuje člověka jednat libovolně, jak vysvětluje otázka v oddílu C.

Tattvabódha říká, že plody činů vykonaných tělem člověka se Sebe-poznáním připadají druhým. Příznivé plody připadají těm, kdo ho ctí a slouží mu, nepříznivé těm, kdo ho haní nebo mu ubližují. Tento výrok platí z objektivního hlediska (vyāvahārika). Popisuje, jak karmické výsledky souvisejí s jednáním druhých lidí vůči člověku se Sebe-poznáním poté, co u něj zanikla mylná představa „já jednám“. Nejde o trest za kritiku.

Videhamukti doslova znamená „osvobození po odložení těla“. Neznamená však, že by člověk byl svobodný teprve po smrti. Svobodu, která je skutečnou povahou ātmā, poznává už za života. Z objektivního hlediska (vyāvahārika) tento pojem označuje okamžik, kdy se vyčerpá prārabdha-karma, která udržovala současné tělo při životě. Tělo pak zanikne a nenásleduje další zrození (punarjanma). Co se přitom stane s jemným a příčinným tělem, vysvětluje otázka v oddílu B. Z hlediska nejvyšší skutečnosti (pāramārthika) se však na pravém Já (ātmā) nic nemění.

Oba druhy karmy jsou důsledkem minulých činů. Rozdíl je v tom, zda se už projevují v současném životě.

Nahromaděná karma (sañcita) je celá dosud neuplatněná zásoba činů z minulosti. Dozrávající karma (prārabdha) je její vyčleněná část, která zformovala současné tělo a určuje životní okolnosti člověka.

Sebe-poznání odstraňuje Sebe-nevědomost, a tím i mylné ztotožnění s tím, kdo jedná a sklízí plody činů (kartā a bhoktā). Nahromaděná karma (sañcita) dosud nezačala přinášet výsledky a může působit jen na člověka, který se považuje za toho, kdo jedná a sklízí plody činů. Jakmile toto ztotožnění zanikne, nahromaděná karma už člověka se Sebe-poznáním nezavazuje.

Dozrávající karma (prārabdha) už naproti tomu začala přinášet výsledky a vedla ke vzniku současného těla. Tělo a mysl proto dál fungují až do jejího vyčerpání.

Na svobodě člověka se Sebe-poznáním to nic nemění. Prārabdha se týká těla a mysli, nikoli pravého Já (ātmā). Celé rozlišení tří druhů karmy platí pouze v objektivním řádu (vyāvahārika).

Budoucí karma (āgāmi) vzniká z jednání v současnosti. Člověka zavazuje jen tehdy, když v mysli trvá přesvědčení „já jednám“ (kartṛtva). V nevědomosti si člověk přisuzuje činnost těla i mysli, vztahuje výsledky činů na sebe a tím si vytváří budoucí karmické následky.

Jñānī naproti tomu ví, že ātmā je neměnné Vědomí, které samo nikdy nejedná. Tělo a mysl sice dál jednají, ale přesvědčení „já jednám“ pominulo. Z činnosti bez tohoto přesvědčení nevzniká budoucí karma (āgāmi), která by člověka se Sebe-poznáním zavazovala nebo způsobila další zrození.

Ne. To, že tělo a mysl dál fungují, neznamená, že trvá Sebe-nevědomost. Sebe-poznání tělo ani mysl neodstraňuje. Odstraňuje jen mylné ztotožnění s nimi.

Dozrávající karma (prārabdha) proto na úrovni těla a mysli dál přináší příjemné i nepříjemné situace. Jñānī však ví, že jeho skutečnou povahou je ātmā, kterého se tyto proměny netýkají.

Jīvanmukti znamená osvobození za života. Člověk díky Sebe-poznání ví, že jeho skutečnou povahou je ātmā, které bylo vždy svobodné. Tělo a mysl přitom dál fungují podle dozrávající karmy (prārabdha).

Videhamukti neznamená dokončení osvobození ani nějaký vyšší stav, kterého by jñānī dosáhl až po smrti. Z objektivního hlediska (vyāvahārika) pouze označuje zánik těla po vyčerpání dozrávající karmy (prārabdha). Āgāmi už člověka se Sebe-poznáním nezavazuje a sañcita ztratila platnost, a proto nenásleduje další zrození (punarjanma).

Z objektivního hlediska (vyāvahārika) se hrubé tělo (sthūla-śarīra) člověka se Sebe-poznáním po smrti rozloží na základní prvky stejně jako tělo kohokoli jiného.

Rozdíl je v jemném a příčinném těle. Jemné tělo (sūkṣma-śarīra) nevědomého člověka přechází kvůli nevyčerpané karmě do dalšího zrození. U člověka se Sebe-poznáním však již zanikla Sebe-nevědomost, která je příčinným tělem (kāraṇa-śarīra). Příčinné tělo už proto nemůže způsobit další zrození. Zároveň pominula nahromaděná karma (sañcita) a budoucí karma (āgāmi) člověka se Sebe-poznáním nezavazuje. Po vyčerpání dozrávající karmy (prārabdha) se jemné tělo rozpouští v jemných prvcích celku (samaṣṭi), protože už je nic nedrží pohromadě. Žádné individuální tělo nepřetrvává.

Rozpuštění těl se však týká pouze ne-Já (anātmā). Z hlediska nejvyšší skutečnosti (pāramārthika) se na pravém Já (ātmā) nic nemění. Prostor uvnitř hrnce se po jeho rozbití ve skutečnosti nespojuje s okolním prostorem, protože byl vždy jeden a nerozdělený. Stejně tak ātmā nebylo nikdy omezeno tělem. Po zániku těla se tedy nemá s čím spojovat ani kam odcházet.

Sebe-poznání neodstraňuje dozrávající karmu (prārabdha), která už začala přinášet výsledky. Tělo proto může onemocnět, vztahy mohou být obtížné a životní okolnosti se mohou měnit stejně jako u kohokoli jiného. Také mysl může prožívat bolest, smutek nebo jiné reakce podle své povahy, dosavadních návyků a konkrétní situace.

Rozdíl je v tom, že jñānī už nepovažuje tělo, mysl ani prožitky, které se v nich objevují, za své pravé Já.

Ne. Smyslem Sebe-poznání není změnit životní okolnosti ani zajistit, aby člověk měl jen příjemné prožitky. Sebe-poznání odstraňuje základní omyl, že jsem omezený jedinec (jīva), kterého karma skutečně svazuje.

Karma dál působí na úrovni těla, mysli a jedince, který jedná, tedy z objektivního hlediska (vyāvahārika). Karma však pravé Já (ātmā) nikdy nesvazovala.

Ne. Sebe-poznání neospravedlňuje jednání proti dharmě. Sebe-poznání obvykle předchází dlouhá příprava mysli: karma-jóga, pěstování správných hodnot a úcta k dharmě. Tyto postoje poznáním nezmizí.

Tvrzení, že āgāmi člověka se Sebe-poznáním nezavazuje, říká jen toto: nové jednání už nevytváří karmu, která by vedla k dalšímu zrození.

Ne. Kdyby jñānī dosáhl osvobození (mokṣa) teprve smrtí, znamenalo by to, že osvobození je budoucí výsledek určité události. To však není učení Védánty.

Jñānī už za života poznává, že jeho skutečnou povahou je ātmā, které je vždy svobodné (nitya-mukta). Smrtí proto nevzniká žádné nové osvobození. Z objektivního hlediska (vyāvahārika) pouze znamená, že se vyčerpala prārabdha a současné tělo i individuální život končí. Podle závěru Tattvabódhy nezáleží ani na tom, kde a jak jñānī tělo odloží. Může to být na posvátném místě, jako je Káší, nebo kdekoli jinde.

Vzniká dojem, že Sebe-poznání osvobozuje jen částečně a že úplné osvobození nastane až po smrti. To odporuje učení Védánty. Mokṣa není nový stav. Je svobodou, která je vždy skutečnou povahou ātmā a kterou člověk poznává už za života.

Videhamukti není vyšší stupeň osvobození. Z objektivního hlediska (vyāvahārika) jen označuje zánik těla po vyčerpání dozrávající karmy (prārabdha). Další zrození už nenásleduje.