23. Člověk s ustáleným Sebe-poznáním (jñānī)

Jñānī je člověk, který díky výkladu Védánty poznal, že jeho skutečnou povahou je neměnné Vědomí (ātmā), nikoli tělo a mysl.

Nejde o nový prožitek, ale o odstranění nevědomosti o tom, kým člověk skutečně je. Jñānī ví, že omezení těla ani proměnlivé stavy mysli se skutečné povahy Já netýkají.

Samotné Sebe-poznání nemá stupně a je u všech stejné. Lišit se může jen míra jeho upevnění (jñāna-niṣṭhā). Ta závisí na tom, jak dalece zeslábly dřívější navyklé sklony.

Prajñā zde znamená pevné poznání skutečnosti a sthita označuje jeho ustálenost. Sthitaprajña je tedy člověk s pevně zakotveným poznáním (jñāna-niṣṭhā). Když pohlíží na sebe i na svět, pevně se opírá o toto poznání. Bhagavadgíta ve 2. kapitole popisuje, jak se tato jasnost odráží ve vztahu k touhám, příjemným a nepříjemným situacím a smyslovým podnětům. Nejde o člověka bez emocí nebo bez činnosti.

Guṇātīta doslova znamená „ten, kdo překročil tři guny“. Neznamená to, že by jeho tělo a mysl přestaly podléhat sattvě, radžasu a tamasu. Tělo, smysly i mysl patří k tomu, co není pravé Já (anātmā), a zůstávají proto součástí světa tří gun. Jñānī však ví, že ātmā, jeho skutečná povaha, není těmito gunami nijak ovlivněno. Překročit guny neznamená změnit tělo nebo mysl.

Jñāna-phalam jsou plody Sebe-poznání, které se projevují v mysli a v každodenním jednání. Patří k nim větší vnitřní vyrovnanost a menší závislost na vnějších okolnostech.

Tradice uvádí především tři projevy těchto plodů v mysli:

1. Plnost (pūrṇatvam): Člověk už nehledá naplnění ve vnějších věcech, protože ví, že plnost je skutečnou povahou Já, kterému nic nechybí.

2. Nezávislost (asaṅgatvam): Citová vyrovnanost nezávisí na přítomnosti či nepřítomnosti osob, majetku ani příznivých situací.

3. Vyrovnanost (samatvam): Schopnost snášet příznivé i nepříznivé životní události bez prudkých výkyvů a ztráty stability.

Tyto projevy v mysli nejsou samotným Sebe-poznáním ani osvobozením (mokṣa). Jsou jeho přirozeným odrazem v připravené mysli, ve které díky poznání postupně slábnou staré návyky.

Ne. Klid nebo neklid patří k mysli, nikoli k pravému Já (ātmā). Stav mysli se proto může měnit podle okolností, vrozené povahy i působení dozrávající karmy (prārabdha). Také jñānī může zažívat neklid, silné emoce nebo proud myšlenek. Díky Sebe-poznání však ví, že tyto změny patří mysli a nijak nemění jeho skutečnou povahu. Dokonalý a nepřetržitý psychický klid není podmínkou ani měřítkem osvobození.

Člověk může mít vyrovnanou a ukázněnou mysl, a přesto zůstávat v nevědomosti o své skutečné povaze. Samotný klid není důkazem Sebe-poznání – je to jen příznivý stav mysli, který vzniká a zaniká.

Jñānī naproti tomu ví, že je neměnným Vědomím (ātmā), nikoli tělem ani myslí. Toto poznání nezávisí na chvilkovém rozpoložení. I když mysl pod vlivem okolností reaguje smutkem, hněvem nebo rozrušením, poznání tím nijak neztrácí platnost.

Oba výrazy označují člověka se Sebe-poznáním, ale zdůrazňují různé stránky téhož poznání. Popis člověka s ustáleným poznáním (sthitaprajña) ve 2. kapitole Bhagavadgíty zdůrazňuje pevnost poznání a vyrovnanost vůči proměnlivým prožitkům. Popis člověka, který překročil guny (guṇātīta), ve 14. kapitole zdůrazňuje poznání, že ātmā je nezávislé na třech gunách. Nejde o dva různé stupně osvobození.

Na vnějším chování člověka se podílí mnoho okolností: povaha, výchova, kultura, životní situace nebo stav těla a mysli. Dva lidé se Sebe-poznáním proto nemusí v podobné situaci jednat stejně. Zároveň může i člověk bez Sebe-poznání působit klidně, zdrženlivě nebo odpoutaně. Podle chování nemůžeme spolehlivě určit, zda druhý člověk získal Sebe-poznání.

Popisy člověka s ustáleným poznáním (sthitaprajña) a člověka, který překročil guny (guṇātīta), mohou studentovi sloužit jako vodítko pro upevňování poznání (nididhyāsanam). Pomáhají mu zjistit, ve kterých situacích jeho reakce stále vycházejí z navyklého ztotožnění s tělem, myslí nebo společenskými rolemi. Smyslem není napodobovat chování člověka se Sebe-poznáním. Jde o to, aby student postupně odstraňoval tyto zažité návyky. Upevňuje tak poznání, které získal při naslouchání učení (śravaṇam) a o kterém už díky promýšlení učení (mananam) nepochybuje. Popisy v Bhagavadgítě tak ukazují, jak se poznání projevuje u člověka se Sebe-poznáním.

Potlačení znamená, že reakce v mysli vznikne, ale člověk ji nechce projevit, a proto ji silou zadržuje. U člověka se Sebe-poznáním nejde jen o ovládání reakcí. Díky Sebe-poznání ví, že ātmā je vždy svobodné a jeho skutečnou povahou je plnost. Žádná situace ani výsledek jednání na tom nemohou nic změnit. Proto postupně slábne přesvědčení „budu v pořádku jen tehdy, když se stane právě toto“. Reakce v mysli mohou dál vznikat, ale člověka už tolik nesvazují. Nemá totiž pocit, že jeho svoboda a plnost závisí na tom, jak situace dopadne. Reakce také mohou rychleji odeznívat. To je však jen jeden z možných projevů Sebe-poznání v mysli. Není to definice člověka se Sebe-poznáním ani měřítko jeho poznání. Navenek proto může potlačená reakce vypadat stejně jako skutečná vyrovnanost. Rozdíl je v tom, zda člověk reakci pouze zadržuje, nebo už nemá pocit, že jeho svoboda a plnost závisí na tom, jak situace dopadne.

Ne. Emoce je změna v mysli a patří k tomu, co není pravé Já (anātmā). Samotný vznik smutku, hněvu nebo strachu proto Sebe-poznání automaticky nevyvrací. Rozdíl je v tom, zda člověk podle této reakce posuzuje, kým skutečně je, a zda kvůli ní ztrácí jistotu, že je jako ātmā plný a ničím neomezený.

Není. Kdyby si student stanovil takový cíl, zaměňoval by osvobození za stav mysli. Díky přípravě mysli, praxi a postupnému upevnění poznání může být mysl klidnější a vyrovnanější. Žádný její stav ale není trvalý. Cílem je jasné poznání, že ātmā není žádným stavem mysli dotčeno ani omezeno. Větší emocionální vyrovnanost může být přirozeným důsledkem tohoto poznání, ale není samotným poznáním ani jeho měřítkem.

Student si může v běžných situacích všímat, kdy stále hledá pocit úplnosti, bezpečí nebo vlastní hodnoty ve vnějších okolnostech. V takové chvíli si připomene, že tato závislost vychází ze zakořeněného ztotožnění s omezeným jedincem, nikoli ze skutečné povahy ātmā. Cílem není své reakce potlačovat ani se za ně odsuzovat. Jde o to uvědomit si chybný předpoklad, ze kterého vznikají, a znovu se opřít o již získané poznání.

Může vnímat stavy sattvy, radžasu a tamasu jako proměnlivé vlastnosti mysli, které patří k tomu, co není pravé Já (anātmā). Neklid, otupělost i chvíle jasnosti a klidu se týkají pouze mysli, nikoli skutečné povahy Já (ātmā).

K získání i upevnění poznání potřebuje člověk dostatečně sattvickou mysl. Péče o stav mysli však zůstává pouhým prostředkem.

Překročit guny neznamená navodit trvalý sattvický stav, ale pevně vědět, že pravé Já (ātmā) na žádné z nich nezávisí.

Student si může představovat, že jñānī musí být vždy klidný, tichý, laskavý, pomalý, usměvavý a bez viditelných emocí. Tím ale zaměňuje představu svatého člověka za skutečné védántské měřítko poznání. Jñānī může mít výraznou osobnost, může projevovat emoce a může jednat velmi rozhodně, pokud to situace vyžaduje. Rozhodující není způsob vystupování, ale pevné Sebe-poznání.