20. Doslovný a zamýšlený význam (upādhi, vācyārtha, lakṣyārtha)

Omezující podmínka (upādhi) způsobuje, že se něco jeví jako omezené nebo jako nositel určité vlastnosti, aniž by se tím měnila jeho skutečná povaha.

Klasickým příkladem je prostor v nádobě. Nádoba vytváří dojem odděleného prostoru uvnitř, ale prostor sám se nerozdělil.

Stejně se jedno Vědomí může kvůli různým omezujícím podmínkám jevit jako omezený jedinec nebo jako Íšvara. Omezení patří těmto podmínkám, ne Vědomí.

U jedince tvoří omezující podmínku (upādhi) Sebe-nevědomost (avidyā) spolu s tělem, smysly a myslí. Kvůli tomuto omezení se neomezené Vědomí jeví jako konkrétní jedinec, který má omezené poznání, schopnosti a možnosti jednání.

Tato omezení však patří tělu a mysli, ne Vědomí. Jīva se proto jeví jako omezený, ale Vědomí samo omezené není.

U Íšvary je omezující podmínkou (upādhi) Mája. V ní jsou v neprojevené podobě všechna jména a formy (nāma-rūpa), ze kterých se projevuje celý vesmír. Brahman ve vztahu k Máji je Íšvara, vševědoucí a všemocná příčina vesmíru.

Vševědoucnost a všemocnost patří Íšvarovi v objektivním řádu (vyāvahārika), kde má smysl mluvit o stvořiteli a stvoření. Nejsou však skutečnou povahou Brahmanu (svarūpa). Jsou to vlastnosti, které Brahmanu náležejí jen ve vztahu k Máji. Skutečná povaha Brahmanu (svarūpa) je nirguṇa, tedy bez vlastností.

Vācyārtha je přímý neboli doslovný význam slova tak, jak se běžně chápe v daném kontextu. Slovo jīva ve svém přímém významu označuje konkrétní osobu s tělem, myslí a omezeným poznáním. Slovo Íšvara ve svém přímém významu označuje vševědoucího a všemocného Pána vesmíru. V doslovném významu jsou tedy jīva a Íšvara zjevně rozdílní.

Lakṣyārtha je zamýšlený nepřímý význam slova. Používá se tehdy, když doslovný význam v daném výroku nelze přijmout celý.

U slov jīva a Íšvara proto nebereme v úvahu všechny jejich vlastnosti zahrnuté v doslovném významu. Odhlédneme od vlastností daných jejich rozdílnými omezujícími podmínkami (upādhi) a ponecháme to, co je oběma společné: Vědomí.

Rozlišení doslovného významu (vācyārtha) a nepřímého významu (lakṣyārtha) umožňuje pochopit totožnost jedince (jīva) a Íšvary ve výroku (mahāvākya).

Protože jejich doslovné významy zahrnují navzájem neslučitelné vlastnosti. Jīva je z objektivního hlediska omezený jedinec s omezenými znalostmi a schopnostmi, zatímco Íšvara je vševědoucí a všemocná příčina a řád celého vesmíru.

Totožnost se týká toho, co je oběma společné, když člověk odhlédne od rozdílů daných jejich omezujícími podmínkami (upādhi). Tím je Vědomí.

Rozdílné vlastnosti jedince (jīva) a Íšvary nevycházejí z Vědomí, ale z jejich odlišných omezujících podmínek (upādhi). Na straně jedince (jīva) vytváří avidyā-upādhi zdání omezenosti, neúplného poznání a omezených schopností. U Íšvary se vševědoucnost a všemocnost pojí s Májou, která je jeho omezující podmínkou.

Samotné Vědomí však není ani omezené svým poznáním, ani vševědoucí. Tyto rozdíly se objevují teprve ve vztahu k příslušným omezujícím podmínkám. Proto se jīva a Íšvara liší svými vlastnostmi, ale jejich skutečná povaha je tatáž.

Ne. Nejde o dvě různé podoby Brahmanu ani o dvě odlišné skutečnosti. Saguṇa Brahman je Brahman chápaný ve vztahu k Máji a vesmíru, tedy jako Íšvara, příčina a řád celého světa.

Nirguṇa Brahman označuje tutéž skutečnost podle její skutečné povahy (svarūpa), kterou neomezují žádné vlastnosti. Rozdíl vzniká pouze tím, zda o Brahmanu mluvíme ve vztahu k Máji, nebo podle jeho skutečné povahy.

Model odrazu (pratibimba-vāda) rozlišuje Vědomí a jeho odraz v jemném těle (sūkṣma-śarīra), především v mysli. Vědomí je nezávislé a neměnné. Mysl sama vědomá není. Díky odraženému Vědomí (cidābhāsa) se však jeví jako vědomá.

Člověk pak říká „já vím“, „já myslím“ nebo „já prožívám“ a tyto činnosti připisuje sobě jako jedinci. Nejde přitom o dvě samostatná vědomí. Odražené Vědomí je závislé na původním Vědomí i na mysli, stejně jako odraz slunce závisí na slunci i na vodní hladině.

Oba výklady pomáhají pochopit, proč se jedno neomezené Vědomí jeví jako mnoho jednotlivých vědomých bytostí. Učení o omezujících podmínkách (upādhi) ukazuje, že tělo a mysl vytvářejí zdání omezeného jedince. Model odrazu (pratibimba-vāda) vysvětluje stejnou věc pomocí obrazu odrazu. Jedno Vědomí se zdánlivě odráží v mnoha myslích, podobně jako se jedno slunce odráží v mnoha vodních hladinách.

Nejde o dvě různé teorie skutečnosti. Jsou to dva výukové postupy pro vysvětlení téže zdánlivé mnohosti.

Pak to, co patří mysli, připisujeme sobě. Říkáme například „jsem zmatený“, „jsem nečistý“ nebo „moje Vědomí je omezené“, jako by se tyto vlastnosti týkaly pravého Já (ātmā).

Ve skutečnosti zmatek, proměnlivost nebo omezené poznání patří mysli, která je součástí omezující podmínky (upādhi). Ātmā je Vědomí, díky kterému jsou všechny tyto stavy poznávány. Samo se jimi však nemění.

Ne. Mája není vada, která by Brahman narušovala, omezovala nebo uváděla do nevědomosti. Íšvara na rozdíl od jedince (jīva) nemá o sobě mylnou představu a zná svou skutečnou povahu.

V objektivním řádu (vyāvahārika) je Mája omezující podmínkou (upādhi) Íšvary. Brahman s touto omezující podmínkou označujeme jako Íšvaru, vševědoucí a všemocnou inteligentní i materiální příčinu vesmíru. Omezující podmínku Íšvary (Māyā-upādhi) proto nelze zaměňovat s omezující podmínkou jedince (avidyā-upādhi).

Ne. Při rozlišování zamýšleného nepřímého významu (lakṣyārtha) nepopíráme tělo, mysl, osobnost ani svět. To vše nadále existuje v objektivním řádu (vyāvahārika).

Jde pouze o to pochopit, že vlastnosti spojené s tělem, myslí a světem neurčují skutečnou povahu Vědomí. Védánta netvrdí, že svět vůbec neexistuje. Ukazuje, že jeho existence je závislá.

Můžeme získat dojem, že v mysli je skutečně nějaké druhé, samostatné Vědomí. To by ale bylo chybné. Cidābhāsa není další samostatné Vědomí. Je to závislý odraz, který bez původního Vědomí a bez mysli neexistuje. Mysl sama o sobě vědomá není. Model odraženého Vědomí (cidābhāsa) vysvětluje, proč se mysl jeví jako vědomá a proč vzniká přesvědčení o individuálním „já“. Vědomí samo se přitom nijak nemění ani neomezuje.

Člověk dál žije jako konkrétní osoba se svým tělem, myslí, vztahy a povinnostmi. Zároveň ale chápe, že omezení těla a mysli nejsou omezením pravého Já (ātmā).

Když říká „jsem omezený“, připisuje sobě něco, co ve skutečnosti patří tělu, mysli, poznání nebo schopnostem. Védánta ukazuje, že skutečnou povahou ātmā je Vědomí, které těmito omezeními dotčeno není.

Nejde o autosugesci ani o vytváření nového přesvědčení. Jde o odstranění omylu v tom, za koho se člověk považuje.