21. Výrok o totožnosti (mahāvākya tat tvam asi)

Mahāvākya je výrok Upanišad. Vyslovuje totožnost jedince a Brahmanu. Nejde jen o vznešené tvrzení o Bohu. Jeho tématem je skutečná povaha našeho Já. Mahāvākya je prostředkem poznání (pramāṇa). Když student správně chápe jeho význam, poznává skutečnou povahu ātmā. Není to mantra k opakování. Není to ani formule, která by poznání vytvořila pouhým odříkáváním. Mahāvākya odstraňuje Sebe-nevědomost, kvůli které se člověk považuje za omezeného jedince (jīva).

Výrok tat tvam asi znamená „ty jsi To“. Slovo tvam znamená „ty“ a odkazuje na člověka, který se běžně považuje za omezeného jedince (jīva). Slovo tat znamená „To“ a odkazuje na nejvyšší skutečnost, která se ve vztahu k celku označuje jako Íšvara. Slovo asi znamená „jsi“ a vyjadřuje totožnost. Výrok tedy neříká, že je jedinec Íšvarovi podobný, že k němu má vztah nebo že se s ním teprve v budoucnu sjednotí. Učí, že skutečná povaha jedince (jīva) a skutečná povaha Íšvary jsou totožné.

Vācyārtha označuje přímý neboli doslovný význam slova. Doslovným významem slova tvam je empirický jedinec (jīva) spojený s tělem, myslí a omezeným poznáním. K tomuto jedinci patří přesvědčení „já jednám“ (kartṛtva) a „já sklízím plody činů“ (bhoktṛtva). Doslovným významem slova tat je Íšvara spojený s Májou jako omezující podmínkou (Māyā-upādhi). Je vševědoucí, všemocný a je příčinou vesmíru. V doslovném významu nemohou slova tat a tvam označovat totéž. Vlastnosti jejich omezujících podmínek (upādhi) si totiž přímo odporují.

Lakṣyārtha je zamýšlený význam. Je třeba ho určit, když přímý význam věty nelze přijmout doslova. U slova tvam je tímto významem Vědomí, které není omezeno tělem ani myslí. U slova tat je tímto významem totéž Vědomí, když člověk odhlédne od odlišujících vlastností spojených s Májou jako omezující podmínkou (Māyā-upādhi). V zamýšleném významu proto tat a tvam označují totéž Vědomí.

Bhāga-tyāga-lakṣaṇā je metoda výkladu, při které se část doslovného významu ponechá a část opustí. Nazývá se také jahad-ajahal-lakṣaṇā, tedy způsob výkladu, který něco opouští a něco zachovává.

Tradičním příkladem je věta: „Tento člověk je tamten Devadatta.“ Slovo „tamten“ odkazuje na Devadattu v minulosti na jiném místě. Slovo „tento“ označuje člověka, který stojí před námi tady a teď. Místo, čas i vnější okolnosti se liší. Když od těchto rozdílných okolností odhlédneme, poznáváme téhož člověka. Rozdílné okolnosti nepopíráme, jen je při určování totožnosti osoby nebereme v úvahu.

Stejně se vykládá výrok (mahāvākya) tat tvam asi. U slova tvam se odhlédne od těla, mysli a omezení jedince. U slova tat se odhlédne od vlastností spojených s Májou jako omezující podmínkou (Māyā-upādhi), tedy od role Íšvary jako příčiny vesmíru.

Po vyloučení těchto rozdílů mají obě slova tentýž zamýšlený význam: Brahman, Vědomí.

V objektivním řádu se jīva a Íšvara zjevně liší. Jīva má omezené poznání (alpajña), omezené schopnosti (alpaśaktimān) a působí jen v určitém rozsahu (alpavyāpī). Íšvara je naproti tomu v objektivním řádu vševědoucí (sarvajña), všemocný (sarvaśaktimān), všeprostupující (sarvavyāpī) a vládne celému karmickému řádu. Takto rozdílné vlastnosti nelze jednoduše prohlásit za totožné.

Výrok tat tvam asi proto neříká, že empirický jedinec je totožný s Íšvarou ve všech jeho vlastnostech. Totožnost se týká jejich skutečné povahy. Společným základem jedince (jīva) i Íšvary je Vědomí, které samo není omezeno vlastnostmi jejich jednotlivých omezujících podmínek (upādhi).

Výklad výroku tat tvam asi nepopírá existenci jedince ani Íšvary v objektivním řádu (vyāvahārika). Odhlíží pouze od protikladných vlastností daných omezujícími podmínkami (upādhi). Tím ukazuje, že výrok o totožnosti není rozporný.

Vylučují se rozdílné znaky dané omezujícími podmínkami. Omezenost jedince (jīva) patří k tělu a mysli. Vševědoucnost a všemocnost Íšvary patří k celkovému řádu spojenému s Májou jako omezující podmínkou.

Po vyloučení těchto rozdílů je zamýšleným významem slov tat i tvam totéž neomezené Vědomí, Brahman.

Ne. Tělo, mysl ani svět poznáním nezmizí. Odstraňuje se chybná představa, že jejich vlastnosti patří ke skutečné povaze Já.

Jñānī dál používá tělo a mysl. Íšvara zůstává v objektivním řádu příčinou a řádem vesmíru.

Člověk však tělo, mysl a svět už nepovažuje za nezávisle existující. Chápe je jako závislou skutečnost (mithyā).

V objektivním řádu (vyāvahārika) se jedinec (jīva) a Íšvara liší svou funkcí. Jīva je omezený jedinec, zatímco Íšvara je celek, řád a příčina světa. V zamýšleném nepřímém významu (lakṣyārtha) však oba označují totéž Vědomí, Brahman. Tato totožnost platí vždy. Védánta rozdíl mezi jedincem (jīva) a Íšvarou v objektivním řádu nepopírá, ale ukazuje, že není nezávisle skutečný.

S Rigvédou je spojen výrok (mahāvākya) prajñānaṃ brahma z upanišady Aitaréja, tedy „Vědomí je Brahman“. Tento výrok ukazuje, že Brahman není vzdálená skutečnost, kterou je třeba teprve hledat. Je to samotné Vědomí, díky kterému člověk poznává veškeré objekty.

S Jadžurvédou je spojen výrok (mahāvākya) ahaṃ brahmāsmi z upanišady Brhadáranjaka, tedy „Já jsem Brahman“. Slovem „Já“ se zde nemyslí tělo, mysl ani proměnlivá osobnost, ale ātmā, skutečná povaha člověka. Výrok ukazuje, že pravé Já není od Brahmanu odlišné.

Se Sámavédou je spojen výrok (mahāvākya) tat tvam asi z upanišady Čhándógja, tedy „Ty jsi To“. Slovo „To“ doslova označuje Íšvaru jako inteligentní a materiální příčinu vesmíru, slovo „ty“ jedince (jīva). Výrok ukazuje, že jejich skutečná povaha je totožná.

S Atharvavédou je spojen výrok (mahāvākya) ayam ātmā brahma z upanišady Mándúkja, tedy „Toto ātmā je Brahman“. Toto ātmā je bezprostředně přítomné jako pravé Já. Výrok zdůrazňuje, že není ničím jiným než Brahmanem.

Všechny čtyři výroky učí totožnost (aikyam) pravého Já a Brahmanu.

Ne. Jakékoli skutečné spojení předpokládá dvě původně oddělené věci, které se později spojí. Podle Védánty však oddělenost jedince (jīva) od Brahmanu nikdy nebyla skutečná. Vzniká tím, že se člověk chybně ztotožňuje s omezujícími podmínkami (upādhi).

Ne. Každý prožitek vzniká v čase, trvá a zaniká. Časově omezený prožitek nemůže vést k trvalé svobodě (mokṣa).

Brahman navíc není objekt, který by mysl mohla vnímat nebo prožívat. Je samotným Vědomím, díky kterému jsou všechny stavy mysli i prožitky poznávané.

Výrok tat tvam asi je součástí Védánty jako prostředku poznání (pramāṇa), který odstraňuje Sebe-nevědomost.

Ne. Takový závěr směšuje doslovný význam (vācyārtha) a zamýšlený význam (lakṣyārtha). Vševědoucnost a všemocnost patří Íšvarovi ve vztahu k Máji jako omezující podmínce (Māyā-upādhi), stejně jako omezené poznání patří jedinci ve vztahu k tělu a mysli. Poznání Brahmanu nezmění omezenou mysl jedince v mysl vševědoucí. Člověk poznává, že pravé Já není žádnou myslí omezeno.

Se světem se nestane nic, svět nezmizí. Člověk jej vnímá i nadále.

Mění se však jeho chápání světa. Svět už nepovažuje za nezávislou skutečnost, ale za skutečnost závislou (mithyā), která neexistuje odděleně od Brahmanu.

Stejně je třeba chápat rozdíl mezi jedincem (jīva) a Íšvarou. V objektivním řádu se liší svými omezujícími podmínkami (upādhi). Jejich zamýšleným významem je však totéž Vědomí.

Člověk přestává hledat trvalé naplnění v těle, mysli a proměnlivých okolnostech. Chápe, že jejich omezení se skutečné povahy Já netýkají.

To neznamená odmítat svět nebo zanedbávat své povinnosti. V objektivním řádu dál platí dharma i běžné vztahy a závazky.

Pochopení výroku tat tvam asi odstraňuje přesvědčení „jsem omezený jīva“, ze kterého plyne saṃsāra, tedy život v pocitu omezenosti.