2 Jak rozumět tomu, že čas není skutečný, když stárnu a pamatuji si minulost?

Védánta vaši zkušenost nepopírá. Na čas se dívá ze dvou hledisek. Z hlediska objektivního řádu (vyāvahārika) žijeme ve světě, kde všechno vzniká, roste, stárne a zaniká, a čas k tomuto řádu neodmyslitelně patří. V takovém světě opravdu stárnete, plánujete a vzpomínáte. Védánta říká, že tento řád nelze popírat ani přehlížet.

Z hlediska nejvyššího řádu (pāramārthika) se ptáme, co existuje samo ze sebe. Když se o čase říká, že není skutečný, znamená to, že je mithyā, tedy že existuje závisle. Neznamená to, že by čas nebyl vůbec, ani že je pouhý klam. Hrnec existuje jako hrnec, ale svou existenci má vypůjčenou od hlíny a bez ní by nebyl. Stejně tak ani čas neexistuje sám ze sebe. Od světa ho nelze oddělit, jedno bez druhého si nedokážeme ani představit.

Na čem tedy závisí čas i svět? Svámí Paramárthánanda odpovídá stručně: pravé Já (ātmā) není v čase a prostoru, čas a prostor jsou v něm. Čas patří k hmotnému světu, kdežto Vědomí, kterým pravé Já je, hmotné není, a proto ho čas nijak neomezuje. Bhagavadgíta 2.20 říká: „Pravé Já se nikdy nerodí ani neumírá. Ani v určitém čase nevznikne, ani opět v jiném čase nezmizí.“ Pravé Já totiž není vázáno časem a v čase ho nelze ani umístit. Čas se ho netýká, podobně jako se plátna v kině netýká nic z toho, co se odehrává ve filmu.

V Bhagavadgítě 11.32 Kršna o sobě říká: „Já jsem mocný Čas, ničitel světů.“ Svámí Dajánanda u tohoto verše vysvětluje, že Bůh (Īśvara) je sám zákonem, podle něhož věci vznikají, trvají a zanikají. Svámí Paramárthánanda dodává, že Kršna je z hlediska objektivního řádu čas sám a z hlediska nejvyššího řádu je mimo čas. Čas je tedy neodmyslitelnou součástí Boha v podobě vesmíru (viśvarūpa), a proto ho přijímejte bez odporu.

Pochopit to všechno rozumem je ještě ta snazší část, upozorňuje svámí Paramárthánanda. Nejtěžší je přestat se pokládat za tělo a místo toho se pokládat za Vědomí. To vyžaduje čas. Proto se učení opakovaně promýšlí (mananam) a odstraňují se staré návyky, které brání tomu, aby se poznání projevovalo v každodenních reakcích (nididhyāsanam). Strach, který spojujeme s časem, se ve skutečnosti týká toho, s čím se ztotožňujeme: těla, které stárne, onemocní a jednou zemře. Je proto dobré si občas, i když se vám daří, připomínat, že čas a prostor jsou ve Vědomí, kterým jste, a ne vy v nich. Potíže, kterým se vyhnout nelze, třeba stáří nebo nemoc, tím nezmizí, ale až přijdou, mohou méně tížit.