Královské poznání, královské tajemství

Doplnění: rājavidyā, a ještě druhé: rājaguhya.

Ano. Super, výborně, tak jako učitel jsem uspěl. Jsou to těžká slova, Rājavidyā-rājaguhya-yoga. Neboli jóga královského poznání a královského tajemství, k tomu se ještě dostaneme.

A jenom pro kontext, víte všichni, že jsme v prostřední části Gíty, která se zabývá tématem Boha, pro Jindru zmíním třeba Íšvary nebo Brahmanu. A kapitola devátá se poměrně dost liší od té předchozí kapitoly, to byla logicky osmá, která byla zvláštní. Jestli si ještě vzpomínáte, osmá kapitola byla taková odbočka. Někdy se jí říká krama-mukti chapter a popisovala člověka, který je celý život zbožný, má nějakou konkrétní představu o Bohu a uctívá toho Boha tak, jak je schopen, ale v zásadě se za svého života z různých důvodů nikdy nedostal k Védántě. Ať už proto, že nepotkal gurua, nebo že třeba nevidí nebo neslyší, nebo žije někde, kde k Védántě neměl přístup.

A ta kapitola popisovala takovou zvláštní cestu v tom smyslu, že po smrti tenhle člověk, respektive jeho jemné tělo, přejde do brahma-loka, do sféry Brahmy. A tenhle čtyřhlavý caturmukha Brahma, Brahmádží, zdůrazňuji, že to není Brahman, ale božstvo, tedy ten Brahmádží bude v roli učitele tohoto zbožného člověka, upásaku, učit. A ten v tomhle nebi, můžeme volně říct, získá nirguṇa-Īśvara-jñāna neboli poznání Boha bez vlastností, to znamená to, co je předmětem studia Védánty. To byla osmá kapitola.

Devátá kapitola se zase vrací, řekl bych, k základnímu kurzu celé Bhagavadgíty a k tomu, o co Kršnovi jde. A Kršnovi jde o to, aby nejenom Ardžuna, ale každý z nás dosáhl svobody už tady, dneska, získal to olympijské zlato během lidského života. A téhle cestě se říká sadyo-mukti nebo také instant liberation. Jako instantní káva nebo instantní nudle, tak zrovna tak je instant liberation, to znamená okamžité osvobození. Protože tak jako když procitneme ze sna a jsme vzhůru, je jasné, že sen byl jenom sen. Zrovna tak tady ve chvíli, kdy student prohlédne skrz naskrz, jak věci jsou, je v tom okamžiku svobodný, protože pochopil, že jeho pravá podstata, bytí, Vědomí, moje, vaše, naše, protože je jedna jediná pravá podstata, je neomezená, mimo čas, mimo prostor, je asaṅga, neboli nedotknutelná čímkoliv, co se tady děje.

Takže to je ta cesta, kterou Kršna standardně sleduje. Věnoval se jí v kapitole sedmé, teď i v kapitole deváté, v osmé kapitole udělal tu odbočku. A ta cesta vede tak, jak ji znáte: karma-jóga, včetně dānam, v dānam můžeme mimochodem setrvat dál a praktikovat ho průběžně. Upāsana. Získání dostatečné kvalifikace, ať už to nazveme tím, že člověk je z hlediska vnitřního uspořádání, z hlediska vnitřní osobnosti převážně sattvický, to je jeden z možných pohledů na kvalifikovaného studenta, druhý pohled je čtyřnásobná kvalifikace: viveka, vairāgya, šestinásobná vnitřní kvalifikace a mumukṣutva. Takže to jsou různé pohledy na připraveného studenta. A pak následuje to, čemu se věnujeme teď, neboli získání jñānam, získání poznání.

A výsledkem téhle snahy, mimochodem téhle naší společné, dlouhodobé snahy, a v dalších kapitolách krásně uvidíte, jak nás Kršna povede stále jemněji a jemněji, je, že student opravdu pozná, pochopí, do té míry, do které to jde pochopit, podstatu bytí, podstatu své vlastní existence. Takže to je zhruba zarámování kapitoly osmé a deváté, zejména deváté, v kontextu Gíty.

A když si tu kapitolu postupně jenom tak z nadhledu projedeme, první tři verše jsou úvodní, kdy Kršna zmiňuje téma, které probírá. Říká, že se bude zabývat vyšší povahou Íšvary. A to slovo tajemství, guhya, je v tom kontextu ne proto, že by Védánta byla tajná, někde schovaná, že by to byla nějaká sekta nebo skupina lidí, která utajuje to, co ví. Může se o ní hovořit jako o tajemství proto, že i kdyby to před námi bylo takhle napsané, černé na bílém, většina z nás to nepochopí. Jako kdybychom si v knihovně vzali shrnutí teorie relativity a pár večerů u toho seděli, asi by to pro nás nadále zůstalo tajemstvím. Podobně je to s Védántou. Proto je to rājaguhyam, tajemství, ale zároveň je to nejvyšší učení, protože je to jediné učení nebo poznání, které když získám, problémy z mého života zmizí.

To je rozdíl oproti všem ostatním takzvaným material sciences, řekl bych vědě, tak jak ji dneska v naší civilizaci běžně chápeme. Protože věda je úžasná, a mimochodem svámí Paramárthánanda říká, že védántin miluje vědu, protože věda odhaluje a ukazuje boží slávu, je to oslava toho všeho bytí tady kolem nás. Nicméně když věda jeden problém vyřeší, o stupeň níž narazí na další problém, někdy na další dva nebo tři, případně také další problém vytvoří, jak známe z praktického života. Kdežto Védánta dává příslib, který je srozumitelný a logický, ne že naše problémy vyřeší, ve světle Védánty problémy zmizí. Přestanou být problémy. Je to podobné, jako když se v noci podíváme na oblohu a uvidíme zářit hvězdy, možná ne vždycky v Praze. Když se podíváme na oblohu ve dne, hvězdy tam pořád jsou, akorát je nevidíme. A platí to i relativně. Určitě jste si všimli, že takzvaní moudří lidé kolem nás se vyznačují tím, že to, co jiní, ne tolik moudří lidé, považují za velký problém nebo velký průšvih, velký stres, oni ve skutečnosti za problém často nepovažují.

Takže tolik ten úvod, rājaguhyam, rājavidyā. A Kršna tady také zmiňuje některé kvalifikace, mimo jiné důležitou kvalifikaci studenta Védánty, která se jmenuje śraddhā, kterou volně překládáme jako víru, anglicky faith. Ale to je problém s překlady, proto občas používáme slova v sanskrtu, protože když řekneme slovo víra, tak se 60 % toho původního termínu śraddhā ztratí. V tomhle kontextu śraddhā znamená víru v učitele a v písmo, otevřenost naslouchat. To znamená, že dávám učiteli a písmu něco, čemu se anglicky říká the benefit of doubt, neboli předpokládám, že to, co písmo říká a učitel vysvětluje, je pravda, i když to třeba v daném okamžiku nedává smysl nebo to nechápu.

Už jsem to mockrát zmiňoval, pamatuji si dobře, že prvních tři nebo pět let Védánty, kdykoliv přišlo téma Bůh, Íšvara, Brahman, self, Petr vypnul. A když svámídží začal mluvit o ostatních tématech, zase zapnul. Zkrátka to odložil a řekl si: „Hele, asi to bude důležité, když to probíráme, ale v tuhle chvilku nevím, co bych si s tím počal.“ A ta śraddhā zároveň vyjadřuje nejenom víru v učitele a v písmo, ale i schopnost jít v daném úsilí, v tomhle případě v intelektuálním úsilí, až do konce, dokud nedosáhnu svobody. To je úvod.

Doplnění: To bychom mohli přeložit také jako důvěra.

Lepší než víra.

Také říká, že je avyakta. Avyakta znamená něco, co není k dispozici pro vnímání našimi smyslovými orgány. Někdy říkáme také indriya-agocara, avyakta. Oči ho nevidí, uši ho neslyší, nos ho necítí, ústa ho nemůžou ochutnat, nemůžeme ho nahmatat. Když někdo řekne: „Spatřil jsem Boha,“ není třeba se smát, ale je možné, že ten člověk spatřil Boha ve smyslu aparā-prakṛti, hovořím termínem ze sedmé kapitoly, v jeho nižším aspektu, v nějakém hmotném aspektu. Ale ne to, o co nám jde, protože Brahman je avyakta.

A potom Kršna pokračuje a říká, že Brahman je mithyā-jagat-adhiṣṭhānam. Ta slova znáte, připomenu: mithyā, z toho možná vychází slovo mýtus, zdání, jagat je svět a adhiṣṭhānam můžeme překládat jako pozadí, opora, esence. Můžeme říci, že obrazovka je adhiṣṭhānam pro film, který na ní běží. Všimněte si, že Kršna řekl, že Brahman je všeprostupující, potom řekl, že není dostupný pro smyslové orgány, a pak to upřesňuje a říká, že je oporou, esencí světa, který ovšem má nižší úroveň reality než Brahman. Podobně jako svět snů, který je skutečný pro člověka, který sní, má nižší úroveň reality než svět bdělý, protože pro bdělého je neskutečný. Je to jenom sen. Brahman je substrátem, esencí tohoto bdělého, můžeme také říct empirického světa. Proto mithyā-jagat-adhiṣṭhānam.

Mimochodem, když jsme před chvilkou mluvili o té śraddhā: pokud má někdo z vás nebo někdo, kdo nás poslouchá, pocit, že je to pro něj trošku přes hlavu, nevadí, jenom naslouchejte, odložte to, a až uplyne nějaký čas a uslyšíte to po jednadvacáté, bude to úplně jasné. Říkám po jednadvacáté, protože svámídží, zmiňovali jsme ho, nevím, jestli když jsme se viděli naposledy, když slyšel Védántu po jednadvacáté, prohlédl. Takže jestli to slyšíte podruhé, tak už jenom devatenáctkrát.

A potom, to jsme dneska zmínili, asaṅga, asaṅga-svarūpa. Brahman je asaṅga-svarūpa, to znamená, že jakékoliv nečistoty Brahman, Vědomí, bytí neušpiní. Protože běžně ve světě, když vezmeme nečistý předmět, položíme špinavý hrnec na čistý ubrus, ubrus se umaže. Ovšem nečistoty světa nemůžou ušpinit mě, moji pravou podstatu. A mimochodem ta vlastnost asaṅgatvam se týká třeba i prostoru nebo světla. Kdyby tady teď došlo k explozi a dům nebyl, prostor stále je.

A dále tady Kršna ještě zmiňuje dva rysy. Sṛṣṭi-sthiti-laya-kāraṇa, to znamená, že Brahman je příčinou stvoření, existence nebo udržování i rozpuštění světa. A zároveň, aby tohle zase vybalancoval, říká, že je sākṣī, neboli svědek. Někdy také slovo sākṣī překládáme trošku přesněji jako nezaujatý svědek. To proto, že když předtím Kršna řekl, že Brahman je sṛṣṭi-sthiti-laya-kāraṇam, že je příčinou stvoření, existence a zániku vesmíru, student by mohl nabýt pocitu, že pokud je někdo tvůrce, tak něco vyrábí, něco dělá. Protože mezi námi lidmi, když je někdo tvůrce, tak něco tvoří, fyzicky nebo minimálně myšlenkami něco dává dohromady, něco konstruuje. A tím, že Kršna říká: „Ne, ne, ne, on je sākṣī,“ nebo: „Já jsem sākṣī,“ je to tak, že pouze v mé přítomnosti stvoření povstává, je a rozpouští se.

Je to docela podobné jako ve známém příkladu, který se uvádí, a sice v příkladu s lampou v tanečním sále, kde se tančí, kde je nějaká zábava. Setká se tam celá obec nebo městečko. Světlo lampy tam je, bez něj se sláva nemůže konat, ale to, co se tam odehrává, jestli muzika hraje vesele, nebo smutně, jestli jim to ladí, nebo hrají falešně, jestli se tam kluci poperou, to už světlo neovlivňuje. Světlo nedělá nic dobrého ani nic špatného, je sākṣī. Ale bez něj to nemůže proběhnout.

No a poslední: Brahman není ani kartā, ani bhoktā, to už jste určitě slyšeli. To znamená, že nic netvoří, nedělá a nenese ani plody a následky svých činů. Takže to je taková salva mezi verši 4 a 10, která je přímo převzatá z Upanišad. Proto jsme na konci kapitol, i minule, slyšeli: bhagavadgītāsu upaniṣatsu. Bhagavadgíta je učení převzaté z Upanišad. Je to svým způsobem i nejvyšší level, který tady Kršna zmiňuje.

A odpovídá v kontextu toho, co jsme slyšeli před chvilkou, že příčinou samsáry je neznalost, můžeme říci, pravé podstaty bytí. A můžeme říci jak pravé nebo vyšší podstaty Boha nebo Íšvary, tak mojí pravé podstaty, protože moje pravá podstata a podstata Íšvary je jedna a ta samá. Jsem si jistý, že tomu v sanskrtu budete rozumět, z čehož mám radost: brahma-ajñānam, neznalost Brahmanu, eva, myslím, že eva znamená jakoby jenom, jako přímo, takové spojovací slovíčko, které se používá, saṃsāra-kāraṇam. Zkrátka neznalost Brahmanu je příčina samsáry, tečka. To je kouzlo sanskrtu, že je to takový matematický jazyk, který pár slovy vyjádří něco, co tady musíme v češtině popisovat poměrně dlouho. Takže: brahma-ajñānam eva saṃsāra-kāraṇam.

A proč to tvrdíme, proč to tak je? Protože víme, že Brahman, bytí, Vědomí, skutečná podstata všeho, je neměnný. A víme i to, proč je neměnný: protože něco, co je neomezené, všeprostupující, se nemůže měnit, protože něco, co je všude, se nemá kam hýbat. A něco, co se nehýbe, protože se hýbat nemůže, se nemůže měnit. Je to neměnné, bez atributů, kdežto všechno, co tady ve světě vnímáme, co spadá pod aparā-prakṛti, se neustále mění, je to v čase a prostoru. A stačí se podívat na naše tělo. Jednou jsme unavení, jednou jsme čerství, jednou máme delší vlasy, jednou kratší vlasy, po padesátce třeba žádné vlasy, nebo jinou barvu vlasů a tak dále. To znamená, že ať už vezmeme jakoukoliv vlastnost čehokoliv, mění se.

Tady svámí Paramárthánanda říká, a to mě přivedlo na takovou vtipnou vložku: „Řekněte mi jedinou vlastnost čehokoliv, která se nikdy nemění.“ A já vím, kdo na to… Je jeden člověk, který už není mezi námi a který na to zná odpověď: Jan Werich. Pamatuji si zhruba, že řekl, že lidská hloupost je věčná. A mimochodem něco podobného řekl tuším i Einstein, tenhle citát jsme mnohokrát slyšeli v akademii. Říká něco v tom smyslu: „There is only one thing apart from the universe which is infinite.“ Jenom jedna jediná věc kromě vesmíru je nekonečná: „Human stupidity.“ To není potřeba překládat. A pak Einstein dodává: „And I am not sure about the former.“ Nejsem si jistý tím prvním, jinými slovy nejsem si jistý vesmírem, že by byl nekonečný, ale jsem si jistý, že lidská hloupost je věčná. Náš Werich byl jako Einstein, nebo můžeme říct, že Einstein byl skoro tak chytrý jako Werich. A na otázku, jestli je nějaká jediná vlastnost čehokoliv, která se nikdy nemění, odpověď známe, asi jenom my tady v Čechách.

A to znamená, že člověk, který nezná pravou podstatu bytí, pravou podstatu vesmíru, pravou podstatu světa, dělá to jediné, co může dělat, co mu zbývá. Hledá jistotu, klid a bezpečí v tom, co nazýváme aparā-prakṛti. To je ten měnící se svět, všechno kolem. Ve vztazích, v hezkém bydlení, v kariéře, v dostatečném množství lajků nebo čeho, trošku jsem ztratil kontakt s tím, o co tam dneska běží, v bohatství samozřejmě a tak dále. Funguje to vždycky na chviličku, ale je to, jako kdybychom byli, tady na Šumavě máme slatě, na poušti jsou tekuté písky, takže se člověk snaží, snaží, ale pořád se boří znovu a znovu. Na chvilku máme pocit, že máme pevnou půdu pod nohama, když se nám daří, a pak to zase uklouzne. A to je saṃsāra, člověk, který nemá pevný bod.

A pokud znám pravou podstatu, kterou Kršna popsal v těch verších, které jsem před chvilkou shrnoval, vím, kde hledat. Vím, kde je klid, bezpečí a štěstí, vím, co je zač a co je esencí tohohle všeho. A potom je všechno, co se na světě děje, trošku jako ten hokej, na který jsme se před chvilkou někteří dívali. Není nám to jedno, moc si přejeme, abychom to té Kanadě nandali, a když se to nepovede, jsme třeba trošku nebo chvilku smutní, ale víme, že tak to je, že to je hokej, že to je sport, že Kanada je dobrá a že to nemusí vždycky vyjít.

Takže pro člověka, který ví, o co se opřít, pro člověka, který je svobodný, je všechno, v sanskrtu pro to používáme slovo līlā, Jindra ho dobře zná, pamatuje si ho, dá se říct sport, zábava. To neznamená, že by se takový člověk neradoval ze života nebo že by nebyl aktivní, ale má lehkost bytí. Proto také, nevím, jestli je to význam toho slova, ale my ho tam můžeme hledat, slovo enlightenment. Můžeme si říct: „Hele, to je osvícení,“ ale člověk, a mimochodem i student, který už trošku něco z Védánty pochopil, by se měl cítit lehký. Takže to je příčina samsáry, kterou, myslím, chápeme.

A to krásně říká Šankaráčárja v Átmabódhě, kterou, myslím, za pár let budeme společně studovat, někteří z vás ji studovali: pokud je problém tma, jediným řešením je rozsvítit. Můžeme dělat všechno možné, můžeme zametat, uklízet, zpívat, stavět se na hlavu, můžeme dělat leccos, modlit se, ale jediným způsobem, jak odstranit tmu, je rozsvítit. Možná vám to připadá komické, ale je to důležité, protože řada lidí si myslí, že cestou ke svobodě je třeba meditace. Nebo spousta dalších technik, které ani nechci popisovat, kundaliní, třeba probuzení hadí síly, a nevím co všechno, nebo, abych to neřekl příliš zastřeně, třeba přírodní halucinogenní látky. Pokud tady Kršna říká, že lékem na samsáru je bhakti, je potřeba to chápat tak, že je to série duchovních technik neboli sádhan, která vrcholí v jñānam neboli v poznání.

A víme, a tady to vezmu poměrně stručně, protože to dobře znáte, že kouzlo bhakti je v tom, že se do ní dá nastoupit, že je to jako schody. A podle toho, jak je člověk vyspělý, může naskočit de facto kdekoliv. Takže když se na to podíváme z pohledu sádhan, duchovní praxe, víme, že ty úrovně jsou: bhakti ve formě karma-jógy, správné jednání se správným postojem. O něco jemnější je bhakti ve formě upásana-jógy neboli upásany, protože karma-jóga, která je báječná, má jisté omezení v tom smyslu, že člověka činí aktivním a extrovertním. A my se potřebujeme posunout od toho, že se do značné míry zbavíme svého sobectví a egocentrismu, ale potom ještě potřebujeme svou mysl a intelekt obrátit dovnitř a stát se o něco méně extrovertními, abychom byli připraveni na Védántu. Proto bhakti ve formě karma-jógy, upásana-jógy a konečně, jak víme, ve formě jñāna-jógy, nebo také vedānta-vicāra-bhakti, nebo také můžeme říct ātma-vicāra-bhakti. A člověka, který všemi těmito úrovněmi projde, můžeme nazvat třeba jñānī-bhakta, neboli člověk, který zná pravou podstatu sebe sama i pravou podstatu všeho.

Mimochodem, občas se vyskytne někdo, koho můžeme nazvat spirituálním géniem, kdo skočí rovnou do zbožnosti, do bhakti ve formě jñāna nebo ve formě Védánty, a za tohoto života se ani příliš nezabýval karma-jógou nebo upásanou, nějakou formou meditace. Což si myslím, že bude řada z vás, kdo tady s námi studujete Védántu. A Védánta by řekla: „Hele, je to proto, že tihle lidé si to už odžili v minulosti.“ Ale ta cesta vede tak, jak jsem popsal.

A ještě jednou připomenu, a to si vzpomenete, že Kršna zmiňoval, že ta sakāma-bhakti je plná pravidel a omezení. Že védské rituály, a nejenom védské rituály, asi vesměs náboženské rituály ve všech kulturách na celém světě jsou superkomplikované, supersložité. Jsou to tak dva roky, co jsem byl na jednom poměrně velkém pohřbu jednoho poměrně významného člověka tady v České republice, na Strahově v chrámu, a když se zamyslím nad tou procedurou a nad tím, co všechno v tom chrámu je a co všechno mají ti kněží na sobě, v podstatě nic z toho jsem nechápal. Jsou to supersložité rituály. Oproti tomu niṣkāma-bhakti, která dává ten nekonečný výsledek, ten nejlepší výsledek, je supersnadná. V podstatě nemá žádná pravidla. To je na tom, myslím, zajímavé.

A potom na závěr, v posledním verši, který je potřeba přeskládat, Kršna chválí bhakti a ukazuje to, co jsem zmiňoval, že je jako schodiště. A ještě předtím zmíním jednu důležitou věc. Možná si vzpomenete, že mluví i o lidech, kteří by byli, co tady říká: „If a very wicked person worships me with unswerving devotion,“ to znamená, i kdyby člověk byl padouch, má před sebou nějakou budoucnost. Myslím, že v kontextu tohoto verše jsme si řekli: „Every saint has a past,“ každý svatý nebo dobrý člověk má nějakou minulost, „and every sinner has a future.“ A je to také pravda. A je to důležité proto, že pokud člověk nemá dostatečnou sebedůvěru nebo se trápí minulostí, výčitkami, je to obrovská překážka ve všem, především na duchovní cestě. Kršna ještě před tím posledním veršem, to jsem zapomněl, říká: „Nikdy nemějte pocit viny.“ Když pochopíte, že váš životní styl nebyl dobrý, že to, co jste dělali, z vašeho dnešního pohledu není správné, rozhodněte se udělat změnu, otočte stránku, jako kdybyste otočili stránku v knize, a už tohle rozhodnutí z vás svým způsobem, s nadsázkou, dělá dobrého člověka.

Pak Kršna mluvil o těch znevýhodněných lidech. Pamatujete, měli jsme debatu také o ženách, samozřejmě v historickém kontextu, a o lidech, kteří se narodili do ztížených podmínek. A proto na závěr Kršna říká: „Ardžuno, buď bhakta.“ A teď tam krásně říká, kdy do toho můžeme nastoupit. Říká: „Hele, i kdybys začal tím, že mě budeš uctívat, milovat, protože si budeš myslet, že ti pomůžu splnit tvoje světské cíle, je to fajn. Když potom postoupíš, miluj mě jako svůj cíl, cíl jako takový.“ Mimochodem, já tady používám slovo milovat, ale můžeme říct mít rád, protože každý z nás má rád své cíle. „Takže miluj mě jako cíl. Pak o krok dál: nikdy na tenhle cíl nepřestaň myslet. Nezapomínej na to, co je tvým cílem. Ještě o krok dál: nejenom že mě neztrácíš ze zřetele, ale všechno, co děláš, děláš jako bohoslužbu. Děláš to proto, abys tohoto cíle dosáhl.“ Mimochodem, tohle všechno vidíme i v běžném životě, myslím, že vám bude dobře fungovat analogie se sportovci. „A konečně buď pokorný, nebuď arogantní, když se ti daří, nepovažuj to jenom za svoji zásluhu, ale za zásluhu moji, za zásluhu prostředí. A pokud projdeš těmihle pěti stupni, pak jsi ten pravý bhakta a dřív nebo později mě určitě dosáhneš.“

Kršna tedy končí devátou kapitolu, Rājavidyā-rājaguhya-yoga, oslavou bhakti, kdy ukazuje, že je ve stupních, že se do nich dá kdykoliv nastoupit a že bhakti ve skutečnosti kulminuje v poznání, v jñānam. Tolik devátá kapitola a polovina, nebo jak se na to díváte, polovina Bhagavadgíty.