Nepomíjivý Brahman

Nacházíme se v prostřední části Gíty. Víme, že Gíta má kolik kapitol? Osmnáct. Takže jsme ve druhé šestici. A tahle druhá šestice mezi hlavními sádhanami zdůrazňuje upásanu. To neznamená, že by se věnovala jenom upásaně. Podobně by se dalo říci, že v první šestici se Gíta spíše věnuje karma-józe a v poslední šestici se spíše věnuje jñāna-józe. Přičemž víme, a je dobré mít ten nadhled, proto to říkám, že druhá kapitola obsahuje jedno shrnutí a 18. kapitola obsahuje druhé shrnutí. A mezitím je Gíta, protože první kapitola je spíše kontext a blábolení Ardžuny.

K upásaně bychom si měli říci zejména to, že se jedná o mentální činnost, nikoli o fyzickou činnost. To znamená, když se přeneseme do kontextu Gíty, nejedná se o žádné rituály. Pro rituál se někdy používá slovo pūjā a bude asi mnoho dalších slov. Je to mentální aktivita, jejímž předmětem je Bůh v nějaké podobě. To znamená Bůh s vlastnostmi: saguṇa. Známe slovo guna, důležité slovo ve Védántě, a saguṇa znamená s vlastnostmi. To znamená, a ještě se k tomu vrátíme, že člověk, který provádí upásanu, není jñānī, neprošel si systematickým studiem pod vedením učitele a má nějakou, řekněme, osobitou představu o Bohu s formou. Proto saguṇa-Īśvara.

Říkali jsme si, že jsou v zásadě dva druhy téhle upásany, téhle mentální aktivity, mohli bychom také říci meditace. A to je sakāma a niṣkāma. Slovo kāma je touha. Sakāma znamená s touhou, niṣkāma znamená bez touhy. V tomhle kontextu samozřejmě máme na mysli materialistickou, respektive materiální touhu. A opět v kontextu Gíty a prostřední části Gíty má Pán Kršna na mysli niškáma-upásanu. Gíta nesměřuje k lidem, kteří se mají modlit nebo meditovat nad Bohem proto, aby jejich děti nepropadly u maturity. To není účelem Bhagavadgíty.

Nicméně je dobré si říci, že taková niṣkāma-upāsana, neboli meditace nad Bohem bez touhy, může zahrnovat tu touhu, že takový člověk například touží po tom, aby získal hodnoty ze třinácté nebo šestnácté kapitoly Bhagavadgíty, aby až uslyší učitele, semínko poznání dopadlo na úrodnou půdu. Jmenuje se to niškáma, ale ty touhy, můžete asi říct spirituální touhy, tam samozřejmě jsou přítomné. Protože víme, že za každým činem je ve skutečnosti nějaká touha nebo přání, buď touha něco získat, nebo touha něčemu se vyhnout. Ta touha může být slabá, může mít v některých případech pouze formu preference, ale pokud by tam nebyla, takový člověk nekoná. Proto do nás svámídží driloval, dá se to asi pojmout i jinak, něco, co se nazývalo chronology of action, chronologie jednání: vásana, thought, desire, action. To znamená nějaká, hodně volně a nepřesně řečeno, stopa v podvědomí, myšlenka, touha, ať už ji nazýváme jakkoliv, touha, přání, preference, a činy.

A je dobré si zdůraznit, že pokud hovoříme o upásaně nebo upásana-józe, ta se tedy zabývá Bohem s formou, saguṇa-Īśvara, kdežto kdykoliv hovoříme o jñāna-józe ve smyslu Védánty, máme na mysli Boha, Brahman bez vlastností, nirguṇa. Typická cesta, řekl bych klasická cesta, ale je to můj termín, který v tomhle kontextu nepoužívá úplně svámí Parthasarathy ani třeba svámí Paramárthánanda, je karma-jóga, upásana-jóga a potom následuje jñāna-jóga, kterou znáte, která má jednotlivé části, které nemusí být připojeny jako vagónky za sebou, ale mohou se překrývat: śravaṇam, to je to, co teď probíhá, mananam a nididhyāsanam.

A výsledkem je, že takový člověk je svobodný teď a tady. To, že je svobodný, znamená, že chápe, co jsem, kdo jsem, a že já jsem satyam, jsem ta pravda, Vědomí, to, co je, co existuje, a všechno ostatní je ve skutečnosti jako sen. To znamená, že svět, který tady vnímám, včetně třeba téhle ruky nebo tohohle těla, ve skutečnosti neexistuje a ve skutečnosti ani nikdy nevznikl. Přesto ho mohu prožívat, radovat se z něj, používat ho, provádět v něm transakce a přesto všechno ho vnímat. Ale podstatou jsem já. On se opírá o mě, tak jako svět snů se opírá o mysl bdělého.

Takže to je, řekl bych, ta základní, klasická cesta, kterou nás vede Pán Kršna napříč Gítou. Ale tady v kapitole osmé je odbočka. Kapitola sedmá a potom i devět, 10, 11, 12 jdou standardně, a teď jsme odbočili a dneska už to pomalu uzavíráme. Dvanáct. Vždyť už jsme u konce.

Můžeme si položit otázku, jak se to může stát, že někdo provádí upásanu, medituje, modlí se k Bohu s nějakou formou, mimochodem libovolnou formou. Proč to může nastat? Může to být proto, že například nemá zdaleka dostatečnou kvalifikaci, aby byl vůbec schopen přejít k tomu abstraktnímu konceptu bez vlastností. Je těžké chápat, studovat, poznávat, popisovat a učit o něčem, co nemá žádné vlastnosti, žádné atributy. Anebo nemá to štěstí, že by potkal učitele při snídani nebo kdekoliv jinde, třeba v parku. Takový člověk z různých důvodů zkrátka setrvá v téhle upásaně, svámídží tady zdůrazňuje niškáma-upásaně. A potom přirozeně, a vysvětlovali jsme si to a ještě si to vysvětlíme, i v čase umírání bude de facto bez úsilí myslet tak, jako myslel po dlouhá léta: na Boha s formou. Řekl bych, že je to pro nás jedna ze zajímavějších částí téhle kapitoly, velmi použitelný koncept.

Takže celá tahle kapitola se týká ajñānīho, někoho, kdo nemá jñānam, kdo nemá poznání, nemá oči. Přesto takový člověk může být opravdu zbožný, nebo velice zbožný. Takže tady je spousta podmínek, já to tady shrnu. Je to niṣkāma-upāsaka, není to sakāma-upāsaka, musí být ajñānī, musí umírat a ještě musí myslet na Pána Boha. To je ta situace. A tahle kapitola vysvětluje, proto je tady dneska tak narváno, že bude cestovat přes śukla-gati, což je nějaká cesta, nějaký název, to si všichni pamatujete, do sféry, která se nazývá brahma-loka, neboli sféra nebe, kde je Brahmádží. A tam za optimálních podmínek, mnohem optimálnějších než ve středu v sedm hodin, se stejně nevyhne jñāna-józe, ovšem v podání nikoli Petra, ale Brahmádžího. Takže pronikne tím sítem mnohem rychleji, pohodlněji, snadněji a výsledek je, že dosáhne svobody tam. A proto se tahle kapitola taky jmenuje, a to je asi přiléhavější, vhodnější jméno, krama-mukti, nebo bychom jí mohli říkat krama-mukti, neboli osvobození v nějakých stupních, liberation in stages.

Doplnění: Čili není to jenom tak, že v poslední chvíli, až to na mě přijde, budu myslet na Boha.

Není to tak, protože pokud na něj nemyslíš průběžně po dlouhou dobu, tak se ti to nejspíš nepodaří.

Ano. Mimochodem, po absolvování celého, ať už tříletého nebo delšího kurzu, pokud bychom vzali do ruky Bibli, tak ji čteme velmi odlišným způsobem než většina lidí, kteří ji slyší nebo čtou. Včetně třeba věty: „Na počátku bylo slovo, a to slovo bylo Bůh.“ To se dá brát doslova, anebo ti, co prostudovali Upanišady, opravdu chápou, co se tím myslí.

Takže když si ještě proběhneme tu kapitolu trošku strukturovaněji, možná si vzpomenete, že na začátku Kršna odpovídá na sedm otázek. To jsou termíny, které zazněly na konci sedmé kapitoly, kdy se Ardžuna ptá na šest termínů, plus sedmá otázka. Mám trošku chuť těch šest termínů přeskočit, protože se k nim už ve studiu Gíty nebudeme znovu vracet. A sedmá otázka, to je právě ona zmíněná důležitost myslet na Boha v čase umírání. Jestli souhlasíte, tak těch šest termínů přeskočím, protože sám si je vždycky musím připomenout a nejsem si jistý, že pro vás budou užitečné. Pokud by někoho zajímaly, odkazuju na první dvě přednášky z osmé kapitoly, tam jsou všechny vysvětleny.

Takže nejzajímavější otázka z těch sedmi, ke které se teď znovu vracíme, je právě pamatování na Boha v čase umírání, neboli prayāṇa-kāla-Īśvara-smaraṇam. V zásadě to, na co myslíme v posledních chvílích, indikuje to, na co jsme mysleli nejvíc v průběhu života. A říkali jsme si v tomhle kontextu pár zajímavých věcí, nebo pro mě zajímavých. Zaprvé, že tak, jak procházíme životem a stárneme, naše svobodná vůle se stává slabší a slabší a naše myšlení, slova i činy jsou více a více vedeny našimi vásanami. Mohli bychom říci, že fungujeme více a více na autopilota.

A to v zásadě z mikropohledu platí o každé naší závislosti. To může být na cigaretách, alkoholu, kávě, počítačových sítích. Zkrátka při prvních kontaktech s daným objektem je naše svobodná vůle silnější a s každým dalším klesá a klesá a klesá. Proto tady svámídží zmiňuje, já jsem to neověřoval, neznám to, ale nepochybně to tak je, že organizace Alcoholics Anonymous se v zásadě odevzdává, modlí k Bohu, aby se jim podařilo zbavit se závislosti na alkoholu, protože jejich svobodná vůle je v kontextu alkoholu v zásadě neexistující. A je to zajímavé, protože, a to si myslím, že svámídží dělal fantasticky, vždycky říkal: „The strength of the chain is its weakest link.“ A člověk si tak bolestně připomíná, že opravdu stačí jedno slabé místo a dříve či později se osobnost úplně rozvrátí. Ty typické slabiny jsou wine, women, wealth, jak bylo ilustrováno třeba v Hraběti Monte Cristo. Každá ze všech tří je tam reprezentovaná jedním člověkem, chtěl jsem říct padouchem, ale do jisté míry. Stačí jedna slabina.

To znamená, že podle Véd to, na co myslíme v čase umírání, indikuje naše příští zrození. Pokud si položíme otázku, na kterou jsme částečně odpověděli, a ty ses jí taky dotknul, Radku, jak ovlivnit naše poslední myšlenky, tak odpověď už je jasná.

Doplnění: Tréninkem v průběhu života. To znamená, že když na ty věci myslíme teď, tedy zrovna v 19:00, tak zvyšujeme šanci, že na ně budeme myslet i v tom posledním okamžiku.

Přesně tak. Takže potřebujeme kultivovat dobré vásany hned, teď, ne až zítra. A samozřejmě, jak na to? Hlídat si mluvu, hlídat si své myšlenky, hlídat si knihy, které čtu, filmy, na které se dívám, v dnešní době bychom asi řekli digitální obsah, který konzumuju, lidi, se kterými se stýkám. Tak hodně ve zkratce, aby naše mysl, podvědomá mysl, vásany, byly opravdu nasáklé skrz naskrz tím, co se nazývá śubha-vāsanāḥ, neboli čistými vásanami. To vede k tomu, že takový člověk, věřím, že to chápete, cítíte, spontánně nejenom čistě jedná a čistě mluví, ale i čistě myslí, bez úsilí. I v kontextu apaišuny se spontánně nedopouští paišuny.

A to znamená, že i lidi, se kterými se stýkám, je dobré si pečlivě rozmyslet a zvolit. Honza se toho dotknul a přesně to sedí v tomhle kontextu. Často se to ilustruje na kobře: není potřeba hada, kobru, nenávidět, ale je dobré si od ní dát odstup. A úplně stejné je to s řadou lidí. Dokud nejsem sthitaprajña. Protože pokud jsem pevně ukotvený v poznání, tak já jsem satsaṅga pro ostatní, vím, co jsem, a ostatní na mě nemají vliv. Ale to myslím, že není úplně praktický návod, proto pro nás ostatní platí dobře si vybírat.

A proto, aby naše podvědomá mysl generovala převážně vznešené myšlenky, pomáhá symbol, pomáhají symboly. Symbol se nazývá ālambanam, to je takové slovo, které hezky zní, ālambanam. A Kršna tady zmiňuje Óm, kterému se také někdy říká oṃkāra, a Óm si ještě budeme vysvětlovat. Takže tenhle niṣkāma-upāsaka v kontextu osmé kapitoly přirozeně používá tento symbol, ālambanam, Óm.

A uvádí se příklad válečníka, který se objevoval v první kapitole Bhagavadgíty, Bhíšmy. Když umíral, poprosil své blízké a kamarády, aby odstoupili, a řekl: „Zavolejte mi Kršnu,“ protože Kršna pro něj symbolizoval Boha. Řekl: „Kršno, postav se tady přede mě, abych mohl své myšlenky nasměrovat k tobě,“ symbolicky řečeno. Neznamená to, že kdybychom byli v nemocnici a odcházeli, že bychom měli všechny naše příbuzné nutně poslat pryč. Takže to je ta zmíněná krama-mukti.

Doplnění: Artha, kāma, dharma a mokṣa.

Ty čtyři se dají v zásadě i redukovat, když se na ně podíváme trošku jinak, na dva: materiální cíle a spirituální cíl, to je ten jeden. Neboli taky můžeme říct Bůh a svět. Dneska mi naskočilo, jak to říkával svámídží, a pak si možná vyvoláme i český překlad: He who findeth his life shall lose it. He who loseth his life shall find it. Ten, kdo ztratí svůj život pro mě, ho ve skutečnosti najde. A ten, kdo nalezne svůj život, to znamená, že se nechá vtáhnout do celého dění, do víru každodenního, ten ztratí Boha ze zřetele. Svámídží vždycky říkal: „Když se podívám tady, natáhnu ruku, prst, tak buď se můžu dívat na Mariána na obrazovce, nebo na svůj palec, ale je dost obtížné, nejde to, dívat se na obojí.“ Takže buď mám na zřeteli Boha, mókšu, tomuhle cíli se také říká śreyas, anebo mám na zřeteli ty materiální cíle, ty tři, neboli svět.

A Kršna tady zdůrazňuje to, co víme nebo chápeme minimálně ve středu mezi 7. a 8., a pak to občas někdo víc, někdo míň ztrácíme ze zřetele: že to, co hledáme, klid, bezpečí, štěstí, mylně hledáme ve světě. A to včetně, podle Véd, nějakých čtrnácti sfér, čtrnácti různých lók. Už nevím, jestli jich je sedm nahoru, nebo šest nahoru, uprostřed je lidský svět a zhruba polovina jich je dolů. Zkrátka a dobře, všude tady funguje čas a prostor, a tudíž se všechno mění a klid, bezpečí a štěstí trvalého charakteru tady nejde najít.

Viz pěkný příklad svámího Paramárthánandy, kdy říká: „Svět je jako židle z papíru.“ Asi ji viděl na nějakém veletrhu, v Brně. Můžeme se na ni kouknout, můžeme si na ni sáhnout, můžeme si ji vystavit, ale neměli bychom si na ni sedat. To znamená, že védántin ví, že svět je báječný, krásný, jenomže se pořád mění. A na nic a na nikoho se nemůžu spolehnout. To není cynismus, ale za několik minut může být zkrátka všechno jinak.

A potom je tady ta druhá možnost, kterou předpokládá tahle kapitola, a to je śukla-gati, zářivá cesta, v kontrastu k té temné. Ta vede člověka cestou, kterou předpokládá osmá kapitola, cestou krama-mukti, postupně k Bohu. Takže to je vlastně esence osmé kapitoly.

To, co je pro nás nakonec důležité, je, že tady jsou, řekl bych, cestovatelé, spirituální cestovatelé, nemyslím to pejorativně, poutníci by asi bylo hezčí slovo, kteří hrají jenom se dvěma kartami. Buď s karmou, nebo s upásanou. A ten, kdo získal jñānam, což jste vy všichni, ví, že primárně nebude hrát ani s jednou z těchto karet. Karma-jóga nám může mnohé přinést, upásana-jóga nám může mnohé přinést, ale nepřinesou to, co nám přináší jñāna-jóga, protože problém je nevědomost.

A Kršna se v tomhle kontextu snaží říct, že pokud je volba mezi karma-jógou a upásana-jógou, má na mysli niškáma-upásanu, tak upásana-jóga je lepší, protože vede prostřednictvím krama-mukti ke svobodě. Kdežto karmī, i kdyby byl báječný, jako třeba Tomáš Baťa, a nevím, jak to Tomáš Baťa měl ve spirituální rovině, tak mě neberte za slovo, ale i kdyby byl báječným služebníkem a obul celý svět, tak se zkrátka opět vrátí na start. Trošku jako když hrajeme Člověče, nezlob se. Co vám padne, když se jde na start?

Doplnění: Šestka, když tě vyhodí.

Když vás někdo vyhodí, jdeme na start a pak potřebuju šestku.

Doplnění: Pak čekáš na šestku, abys šel znova.

Tak jdeme ještě do toho předstartu, na ta čtyři políčka.

Takže tolik kapitola osmá, Akṣara-brahma-yoga, neboli kapitola krama-mukti. Příště postoupíme o kousek dál. Postupně, trpělivě, a není asi kam spěchat, Kršna Ardžunu a díky Ardžunovi nás všechny povede takovým způsobem, aby se člověk od představy Boha v nějaké konkrétní podobě pozvedl a viděl Boha všude, ve všem a v každém. A pak ještě dál, aby pochopil, že to, co ve skutečnosti vnímáme, jsem ve skutečnosti já jakožto Vědomí, bytí, jenom s mnohými formami, jmény a nějakými funkcemi, protože většina věcí kolem nás, třeba židle nebo stůl, něco umí, má nějakou funkci.

Takže tolik kapitola osmá. Snad je to trochu jasné, a když to v průběhu let pozapomenete, myslím si, že pro vás bude snadné si to znovu prolistovat a oživit.