Meditace

Především bych zmínil, že existují dva základní druhy meditace. Ta první se nazývá upāsana. To je, mohli bychom ji volně přeložit, přípravná meditace před samotným studiem, před śravaṇam (śravaṇam znamená naslouchání slovům učitele a písma), která mysl učiní soustředivou a schopnou právě vstřebávat to, co učitel říká. A tou druhou meditací je ona zmíněná nididhyāsanam, kterou provádí student, spiritual seeker, aspirant, sādhaka, poté, co už značnou dobu procházel śravaṇam i mananam, vysvětlíme si za chviličku.

Ještě bych zmínil, že upāsana je meditace nad Bohem s nějakými vlastnostmi. Ten člověk si zkrátka představuje nějaké božstvo, tak jak si ho umí představit, Ježíše, Kršnu, Rámu, podle toho, z jakého kulturního a náboženského prostředí pochází, protože ještě neprošel studiem Védánty, ještě neslyšel Gítu a není schopen provádět nididhyāsanam tak, jak si ukážeme možná za půl hodiny. Zkrátka k tomu nemá ten materiál.

A ve skutečnosti bych tady ještě doplnil, že pokud by byl student zcela kvalifikován, dokonale kvalifikován, nididhyāsana vlastně nepotřebuje. Je to řídký, zřejmě velmi řídký případ. Zkrátka mu stačí slyšet, tak jako některému brilantnímu žákovi, kterého jste mohli potkat ve škole, když jsme měli matiku, nebo já fyziku, chemii. Stačilo slyšet, nepotřeboval nad tím meditovat, prostě to bylo jasné a už to tam bylo napořád. A možná si to pamatuje i po třiceti letech, jak tenkrát ten vzorec benzenu vlastně byl.

A je to důležité, protože když nasloucháte Gítě, a i když potom nemáte pochybnosti, váš intelekt se postupně zbaví pochybností tím, že se tážete sebe nebo Honzy, nebo nad tím přemýšlíte, pořád to učení nemá tu potřebnou sílu. A proto se může stát, že se po deseti letech studia Védánty rozzlobíme. Je to zkrátka proto, že jsme to učení, přestože jsme v něm byli tak dlouho, nebyli schopni dostatečně vstřebat, dostatečně si přivlastnit. Je to jako když děláte, já jsem to včera dělal, zálivku na salát. Dáte tam olej, ocet, vodu a hořčici, zamícháte to ve skleničce, počkáte dvacet vteřin a máte vodu, olej, nevím, kde je ten ocet, ale zkrátka je to oddělené. Takže v jednom koutě naší mysli se krčí Védánta a ve druhém koutě naší mysli se krčí nějaký hněv nebo nějaká touha nebo nějaká závist. A proto existuje rozdíl, rozpor mezi tím, co znám, co jsem slyšel, co si i pamatuju, a co jsem zač. Je tam prostě trhlina. Anglicky bychom řekli rift, mezera. A my potřebujeme, aby tohle zmizelo. K tomu slouží nididhyāsana, to je to téma.

Výsledkem, poté co provádím nididhyāsanam nějakou dobu, mohli bychom říci dlouhou dobu, je to, že učení a já je prostě jedno a totéž. Není v tom žádný rozdíl.

Také jsme si opakovaně říkali, a svámídží to zdůrazňuje, protože to je častá mýlka, že meditace není nástrojem poznání. Během meditace se nic nového nedozvím. Nástrojem poznání je v tomhle případě, můžeme říci, písmo, můžeme říci śabda-pramāṇa, poznání ve formě slov, zvuku, z úst učitele.

Takže abych to ještě zase shrnul: upāsana činí studenta připraveným, podobně jako zmíněné čtyři kvalifikace, to je takzvaný adhikārī, připravený student. Śravaṇam nám poskytne jñānam, neboli vědění, poznání, to umí śravaṇam. Spolu s pochybnostmi, ty rozptýlí mananam. A nididhyāsanam přináší tu zmíněnou asimilaci, proto se používá termín jñāna-niṣṭhā, nebo také sthitaprajña nebo sthiraprajña, což jsou termíny, které jsme používali, respektive Kršna používal ve druhé kapitole, když mluvil o člověku, který je svobodný, osvícený. A svámídží vždycky říká he is established. Prostě pevně ukotvený v tom poznání.

To znamená, že jsme ve fázi, kdy Ardžuna už slyšel dostatek. Slyšel druhou, třetí, čtvrtou a pátou kapitolu. První kapitolu neslyšel, protože povídal sám. A teď nastal čas té asimilace.

Takže první téma jsou všeobecné disciplíny. Zkrátka něco, co potřebuju dodržovat pořád, protože, jak si pamatujete, mysl, nejenom mysl, ale nám jde o mysl, intelekt, které používám během meditace, jsou ty samé, které používám na poradě v kanceláři a třeba při usměrňování dětí a objednávání na internetu. Takže nějaké všeobecné disciplíny. Pak jsou specifické disciplíny těsně před meditací, ty si jenom prolétneme, to je těch osm. Vybavujete si?

Doplnění: Místo.

Jsi blízko. Čas, místo a tak dál.

Doplnění: Čas, sedátko.

Sedátko, to je perfektní. Takže všeobecné disciplíny, konkrétní disciplíny. Pak je povaha samotné meditace, to si taky prolétneme. Potom přínos meditace, k čemu je to dobré. Překážky, ty jsme taky probírali. A potom je ta odbočka, to si budete pamatovat, protože jsme o tom mluvili ke konci, kdy je Ardžuna pesimistický. To je taková odbočka, nazývá se yoga-bhraṣṭa. To je ten, kdo se snaží, a přesto toho cíle nedosáhne a zemře. A Ardžuna se lekne a řekne: „Hele, já mám pocit, že tu mysl nezkrotím, já to asi nedokážu.“ Tak to je poslední téma.

Karma-jóga je jasná, na to jste experti. Pamatujete si někdo definici karma-jógy? Jindro? To je báječné, to je krása. Správná akce, děkuju, správná akce se správným postojem. To znamená, že takový člověk všechno, co dělá, dělá, můžeme říci, s jistou láskou, radostí, chutí a je připraven přijmout jakýkoli výsledek. Protože ví, že přestože dělal to nejlepší, co v daném okamžiku mohl, výsledek nemusí být vždycky takový, jaký si třeba přál a očekával. A to vede k tomu, a to je kouzlo karma-jógy, že mysl je bez divokých reakcí. To znamená, reaguje: když se dostaví výsledek, který si člověk přál, samozřejmě je rád, když se nedostaví, no aha, asi to tak mělo být. A to je ta opakovaná definice samatvaṃ yoga ucyate. Hezky jsme to překládali „evenness of mind is called yoga“. Zkrátka to vede k tomu, že mysl je relativně klidná, jako třeba hladina jezera.

Mimochodem, dříve, v dobách Véd, se říkalo, že když je hladina jezera klidná, je klidná jako mysl karma-jogína. Protože tomu všichni rozuměli. Dneska říkáme, že mysl karma-jogína, případně toho, kdo provádí nididhyāsanam, je klidná jako ta hladina jezera.

A je to důležité proto, že, a známe to perfektně, každý konflikt, každá nečistota naší mysli v té mysli zanechá silný otisk. Takže se může stát, že přestože to byla drobnost, za tři dny usednu k meditaci a najednou mi to naskočí: „Hele, já jsem tady možná neměl být tak příkrý na svoji dceru. Mohl jsem jí to říct jinak,“ například.

Takže to je karma-jóga. Druhé bylo sebevědomí. To znamená věřit si. Věřit si, že je to všechno možné, že mókši, poznání, svobody dosáhly tisíce a tisíce a tisíce lidí. A pokud člověk chce a má to štěstí, že má učitele, písmo, systematický přístup ke studiu, je možné toho dosáhnout. To je druhý aspekt.

Třetí byla sebekontrola. Zase, známe už důkladně. Je potřeba nahlížet na svoje tělo, na svou mysl, na svůj intelekt jako na nástroje. A někde v Gítě je verš, nevím kde, který říká: yourself, myslí se tím self s malým s, člověk, tělo, mysl, intelekt, is your best friend, nebo can be your best friend, but also it can be your worst enemy. A to známe. Často jsme si sami sobě největším nepřítelem. Házíme si takzvaně sami klacky pod nohy. Takže to je sebekontrola.

A čtvrtá obecná disciplína byla jistá přiměřenost. Přiměřenost v jídle, ve spánku, v práci, v odpočinku, ve studiu, v mluvení, v nemluvení a tak dále. To je takzvaná moderation. Takže jsou čtyři obecné disciplíny.

Doplnění: Místo.

Místo, čas. V libovolném pořadí, místo, čas. Potom slavné sedátko.

Doplnění: Postoj.

To, jak sedíme.

Doplnění: Dýchání.

Skoro. Ještě předtím, jsi blízko. Před dýcháním jsou to smyslové orgány. To znamená, že nekoukáme, kde co lítá, ale je tam to přivření očí a jakoby pohled na špičku nosu. Mimochodem, není potřeba z toho dělat velkou vědu. Já osobně mám třeba oči zavřené úplně, protože nemám problém, že bych usínal. A dokonce Šankaráčárja o kus dál říká, že můžete mít i otevřené, ale to je trošku jiné téma, v jiném textu. Takže když člověk dokáže provádět meditaci s otevřenýma očima, může ji provádět s otevřenýma očima. Ale zkrátka smysly přece jenom stáhnout.

Doplnění: Pak byl ten dech.

Ano. Protože dech a mysl jsou propojené. Mimochodem, kdybyste si vzpomněli na takzvané five sheaths, na pañcakośa, těch pět obalů: nejprve je annamaya, to je vlastně tělo, ta hmota. Pak je prána, prāṇamaya, a pak je manomaya. Takže prána je mezi tělem a myslí. A má tu schopnost, že pokud pracuju s pránou, to znamená s dechem, v tomto případě zklidním dech, má to pozitivní vliv jak na tělo, o které nám teď primárně nejde, tak na mysl. Takže to je dýchání.

Doplnění: Mysl. A intelekt.

Tak. Nejzajímavější jsou asi ty poslední tři. To, jak sedíme, jaké máme sedátko, myslím, není úplně klíčové. Určitě je dobré chvíli zklidnit dech, sledovat ho. A v případě mysli, já jsem to párkrát zmiňoval, protože mi to přišlo relevantní, zejména pokud má člověk to štěstí a provádí nididhyāsanam ráno, si opravdu na chviličku říct: „Hele, teď na chvíli, na čtvrt hodiny, jsem sannyāsī. Nic nemám, nikdo ode mě nic nepotřebuje, stejně všichni spí. A nemusím se zabývat tím, jestli mají děti svačinu do školy a jestli jsem odpověděl na nějaký e-mail a jestli mám někomu zatelefonovat, prostě teď to není důležité, teď jsou důležité jiné věci.“ Takže tohle si mentálně projít si myslím, že stojí za to.

A intelekt by měl být přesvědčen o důležitosti a přínosu nididhyāsanam. To znamená, že vlastně během nididhyāsanam, nebo díky němu, dochází k té transformaci. Mimochodem, o to nám jde, o transformaci neboli přeměnu naší osobnosti, našeho vidění, bychom mohli říci. A taky se můžeme podívat na to slovo transform a pochopit, že jsme mimo formu. Proto transformation. Že nejsme ta forma. Tohle nejsem já. Takže to je těch osm.

Doplnění: Mně se ještě taky hezky říkalo, že je dobré i kvůli kontrole ega si čas od času během dne, ráno to má výhodu v tom, že všichni spí, ale během dne říct: „The world can do without me.“ A pak i ta schopnost stáhnout smysly a opravdu se stát tím sākṣī, tím pozorovatelem, protože velmi často jsme nastavení tak, speciálně v tomhle radžasickém čase, že všechno musíme a je potřeba na věci reagovat. Ale taková pěkná věta: „No, the world can do without me,“ ti dá tu pauzu a ten odstup.

Přesně tak. Díky.

Jinými slovy, na nididhyāsanam se můžeme podívat také tak, že to, co jsem nahrál do své hlavy během śravaṇam, tak jako Radek třeba těch osm kroků, si potom během meditace přehrávám. V zásadě jako kazeťák. To neříkám proto, že bych to chtěl zlehčit. To znamená, že nevymýšlím nic nového, ale samozřejmě si to přehrávám v mysli, v duchu, a tím si to uvlastňuju, připomínám. Protože mnoho z nás strávilo minimálně mnoho let tím, že si přehrávalo něco jiného. Třeba: „Jsem podnikatel.“ „Jsem podnikatel,“ nebo moderátor, nebo atlet, atletka, závodnice, zpěvačka. A jsme v tom opravdu utvrzeni.

Takže to je těch osm kroků. A potom je vlastní proces meditace. Tam jsme si řekli, že má tři fáze: dhāraṇā, dhyāna, samādhi. Udělal bych malou zmínku o samādhi, důraznou, a sice že je možné dosáhnout, nepochybně, svámídží to explicitně říká na různých místech opakovaně, je možné dosáhnout úplné svobody bez samādhi. Samādhi není podmínka. Zase je hodně textů, učitelů, kteří se pořád točí okolo samādhi. Není to ten cíl, o který se tady hraje. Když přijde, bezva, když nepřijde, taky bezva.

Otázka z diskuse: To je to pohlcení?

To je to pohlcení. Takže dhāraṇā, dhyāna, samādhi. Dhāraṇā znamená zaostření mysli. Jako kdybych teď chtěl vyfotit tebe, Johane, a měl bych starší foťák, tak bych ho prostě zaostřil na tebe. Takže zaostřím. A během dhyānam, během samotné, to je ta meditace, o které tady vlastně celou dobu mluvíme, držím pomocí intelektu, by svámídží řekl, mysl soustředěnou na předmět meditace, v tomto případě na Vědomí, ātmā. To znamená, že vysílám myšlenku za myšlenkou, všechny jedním směrem. Ale není to pořád ta samá myšlenka, abych si opakoval: „Jsem Vědomí, jsem Vědomí, jsem Vědomí.“ Ne, nikoli. Je to celá škála myšlenek, větších nebo menších, které ale pořád jdou tím jedním směrem.

No a v tu chvíli samozřejmě vynakládám jistou energii, můžeme říci mentální energii, úsilí. Potřebuju dhṛti, steadfastness. A někdy se může stát, že poté, co skončím, zjistím, že jsem byl tak pohlcený, že jsem ani nevěděl, že jsem meditoval. Že ten předmět i meditující i ten proces se prostě slily v jedno. Tak jako to prožíváme v mnoha jiných činnostech, když třeba sportujeme, tančíme, někteří z nás, když pracujeme a jde nám to, baví nás to, když si povídáš se zajímavým hostem, Johane, nebo děti, když si hrají. Proto říkáme: „Oběd!“ A neslyší, protože mají lego samādhi. Třeba.

Pak tam byla celá řada definic samādhi, které bych s dovolením asi ani neprobíral. Ty definice vzaly tenhle termín a dívaly se na něj z různých úhlů. Byly tam takové definice, které říkaly, jako úplné splynutí mysli nebo vidění pravého Já v sobě samém nebo odstranění veškerého smutku a takové věci. Bylo jich asi sedm. Ale nám postačí si pamatovat, že samādhi v tomhle případě znamená, že vlastně bez úsilí provádím dhyānam.

To znamená, že je řada takzvaných znaků takové bytosti. Například to, že ty slavné rāga-dveṣa, neboli preference a averze, svámídží vždycky říkal likes and dislikes, už nejsou svazující, ale jsou to pouze jisté preference. Zrovna tak takový člověk nemá závazná očekávání, nebo svazující očekávání, nebo svazující touhy, že to musí být tak, jak si přeje. Je spokojený sám v sobě tak, jak je, bez ohledu, to znamená, jeho klid, štěstí, bezpečí nezávisí na externích podmínkách, vůbec. To neznamená, že by třeba neměl preferenci. Když mu řeknete, jakou si dá zmrzlinu, může mít preferovaný druh zmrzliny, ale nemusí mít žádnou zmrzlinu. A nejtěžší je samozřejmě odpoutanost od lidí. A možná jedním dechem bych dodal, od vlastního těla. Protože vyrůstá v prostředí, kde je každý přesvědčený: „Tohle tělo jsem já.“

A řešení je jednoduché, spíš je snadno pojmenovatelné. První je praxe, prostě trénink. Když budu trénovat pravidelně, bude mě méně trápit ospalost i extroverze mysli neboli bloudění myšlenek. A tím lékem, hlavním lékem na to, aby myšlenky neutíkaly, je vairāgya, odpoutanost. Protože čím více budu lpět, řekněme, na svém synovi, tím více, nejenom během meditace, ale během dne, budou mé myšlenky odbíhat k mému synovi. Takže když se například přestěhoval do Ameriky na boarding school, budu si říkat, jestli jim tam dobře vaří, teď se tam na Floridu žene ten hurikán, jestli budou v bezpečí, a co ten Trump? To všechno jede pořád, čím více lpím. Pokud to udělám, jak řekla Jindra, beze mě svět funguje, možná ještě lépe, než když se do toho motám, mám přiměřenou vairāgyam, slabší rāga-dveṣa, a čím slabší mám rāga-dveṣa, tím jsem schopnější provádět kvalitní nididhyāsanam.

A pak je poslední téma, a sice když Ardžuna zaváhal a říká: „Hele, Kršno, a co když neuspěju na duchovní cestě a nedosáhnu poznání, nedosáhnu mókši, co se se mnou stane? Co se se mnou stane v příštím zrození?“ Já myslím, že pro nás to není moc důležité, protože nikdo takovou pochybnost nemá. To můžeme skoro přeskočit. Ale v zásadě Kršna jako dobrý učitel Ardžunu uklidnil a řekl mu: „Hele, jsou pouze dvě možnosti: buď půjdeš do nebe, což je svarga, nebo dosáhneš mókši, svobody tady a teď.“ A pokud dojde k příštímu zrození, tak si pamatujete, buď to bude ta prosperous family of cultured people, nebo to budou ty wise yogis. Jedno lepší než druhé. Prostě se narodíš do dobrých podmínek a pak už to půjde skoro samo.

A nakonec Kršna uzavírá tím, že ten takzvaný nididhyāsaka, tak jako máme karma-yogī, to je ten, kdo dělá karma-jógu, tak tohle je nididhyāsaka, ten, kdo provádí nididhyāsanam, říká: „Je ke mně nejblíž, ke mně jako k Vědomí, k Brahmanu.“ A seřadí, myslím, že to je ve dvou verších, říká: „Hele, ta hierarchie je: karma-yogī, ten je ode mě nejdál, ale je na správné cestě, upāsaka, ten, kdo provádí śravaṇam, mananam a nididhyāsanam.“ Takže ten, kdo provádí nididhyāsanam, je už jenom krůček od svobody. Respektive od vstřebání toho, že ve skutečnosti vždycky byl, je a bude svobodný.

Takže tolik šestá kapitola, která se jmenuje Dhyāna-yoga, taky se může jmenovat Ātma-saṃyama-yoga, neboli jóga, která se věnuje meditaci. Slovo jóga v názvu kapitoly znamená téma.

Jsem Vědomí, které jasně září ve všech živých bytostech, počínaje Brahmou a mravencem konče. Vědomí, které jasně září ve všech živých bytostech v bdělém stavu, ve stavu snů i během hlubokého spánku. Ze mě povstává celý vesmír, galaxie, planety, planeta Země, oceány, hory, řeky, lesy, všechny živé bytosti.

Především nejsem tohle tělo. Tělo je hmota složená z pěti elementů, z prvků. Je samo o sobě neživé, je tvořené jídlem, udržované jídlem a bez jídla umírá. Je to obal z kůže naplněný orgány, masem, kostmi, krví. Je to objekt a nástroj. Je to objekt, protože tělo můžu pozorovat, můžu se na něj podívat, můžu ho vnímat. Říkám o něm: „To je mé tělo.“ Skládá se z částí. A je to také nástroj, který používám, používám v bdělém stavu. Tělo se narodilo, rostlo a postupně, nevyhnutelně projde rozpadem, nemocemi a zemře. To, co se narodilo, musí zemřít, to, co má počátek, má nevyhnutelně i konec.

Nejsem ani mysl, ve které se vynořují myšlenky, emoce, jedna za druhou. Radost, smutek, veselí, pocit štěstí, hněv. To všechno jsou emoce, které mohu pozorovat. Nejsem ani intelekt, který je schopen klást otázky, který mi umožňuje se učit, uvažovat, posuzovat alternativy, vybírat mezi nimi a rozhodovat se.

Jsem bytí, Vědomí, a jako Vědomí nejsem část, produkt ani vlastnost těla. Prostupuji tělem, nejen tímto tělem, všemi těly. Nejsem nikterak omezen, omezena, omezené hranicemi těla. Když tohle tělo doslouží, rozpadne se, já zůstávám a jediný rozdíl je v tom, že prostřednictvím tohoto těla nebudu schopen provádět transakce se světem.

Jakožto Vědomí jsem nitya, mimo čas. Sarvagata, za prostorem, prostor je ve mně, všeprostupující. Nirguṇa, bez vlastností. Protože jsem bez vlastností, jsem i nirvikāra, protože to, co je bez vlastností, se nemůže měnit. A to, co je bez vlastností a co se nemůže měnit, je taky nerozpoznatelné, nepoznatelné, aprameya. Jsem akartā a abhoktā, pouze mé tělo, mysl a intelekt jednají. Já je pouze osvětluji, oživuji. Ekaḥ, jeden, jedno, protože to, co je nekonečné, musí být jenom jedno. Ananta. Advaita, nedvojný. Není tu nic druhého, ve skutečnosti tu není nic druhého. Pūrṇaḥ, nekonečný. Sākṣī, v mé přítomnosti komplex tělo-mysl-intelekt jedná. Akhaṇḍa, asaṅga, nedělitelný, a nic, co se děje v této úrovni reality, v bdělém stavu, na mě nemá žádný vliv.

Jsem Vědomí, bytí, sat-cit. Pokud bych si položil otázku, jestli mám vědomí, jestli jsem vědomí, už jen to, že jsem schopen tu otázku položit, je důkaz, že jsem vědomá bytost. Jako Vědomí dokonce ozařuji všechna ostatní světla, jako je slunce, měsíc a oheň. Mě nic neozáří, neosvítí, nenasvítí.

Klid, bezpečí, štěstí nejde najít ve světě, v objektech. Mimo jiné proto, že objekty mají vady, takzvané doṣa. Způsobují nám bolest nebo trápení, když se je snažíme získat, když je opečováváme a nejvíc, když o ně přicházíme. Nikdy nemáme dost, přesněji řečeno, naše mysl nemá dost. A činí nás závislými.

Bytí, Vědomí, Já. Jsem pūrṇaḥ, paripūrṇaḥ, protože ve skutečnosti je všechno ve mně. Všechno jsou to jenom jména a formy, nāma-rūpa. To, co jim propůjčuje existenci, jsem já. Všechno je já. Když někoho potkám, on, ona je já. Když na mě štěká pes, vrčí, to jsem já.