Odříkání

Shrnutí 5. kapitoly

Tak, kapitola pátá, shrnutí. Blahopřeju všem. Jmenuje se Sannyāsa-yoga a Kršna v ní Ardžunovi vysvětluje, co je ta pravá, skutečná sannyāsa, co je esence sannjásy. A mimochodem, Ardžuna je praktik, protože se na začátku Kršny zeptal: „Hele, Kršno, řekni mi na rovinu, jestli je lepší být grhasthou, nebo jestli je lepší být sannyāsī.“ Nám to přijde jako směšný dotaz, ale on není. Řada lidí si kdysi myslela a nepochybně si i dnes může myslet, že pokud chci pravou svobodu, musím se všeho vzdát. Že to nejde, když jste v rodině, ráno jste byli v bance a teď jedno dítě hraje na klavír, druhé potřebuje uvařit večeři a třetí přebalit plínu. Proto se na to Ardžuna ptá. Tahle otázka vlastně spouští pátou kapitolu.

Jsou tam v zásadě čtyři témata, řekl bych tři podstatná. To první jsem už načrtl. To jsou ty dvě možnosti, jak k životu přistoupit z hlediska takzvaných ášramů, dvě základní: gṛhastha, nebo sannyāsī. Druhé téma se týká dvou základních sádhan, to všichni víme, Johane, Pavle. Dvě základní spirituální? Karma-jóga a jñāna-jóga, to jsou ty dvě základní. Můžeme mezi ně vsunout upásanu a obě mají prvek bhakti, prvek zbožnosti. K bhakti-józe se v Gítě dostaneme postupně, protože jedna celá kapitola se jmenuje Bhakti-yoga. Třetí je přínos těchto dvou základních duchovních praktik a to téma se nazývá sādhana-phalam, neboli ovoce těchto dvou sádhan. A pak jsou tam na konci tři verše, o kterých dnes asi ani mluvit nemusíme. Jsou takovým teaserem na kapitolu šestou, která se zabývá meditací.

A je pro to dobrý důvod. Když jsme aktivní, máme práci, příbuzné, kamarády, koníčky, rodinu, dluhy, tak máme jistý pocit bezpečí. Nevýhodou je samozřejmě jistá odpovědnost, zamotanost do všech těch každodenních věcí. Kdežto sannyāsī, pokud je to sannyāsī v pravém, tradičním slova smyslu, nemá, čeho by se chytil. A zároveň nemá žádnou odpovědnost. Takže závěr: gṛhastha, aktivní život v práci, v rodině, ve společnosti, je lepší asi pro 99,9 % lidí. Řekl bych, že pro víc než 99 % lidí. Potíž je, že ať jsme tam, nebo tam, chvílemi se nám vždycky zdá lepší to druhé. Na to bychom si měli dát asi pozor. Svámí Paramárthánanda tady zmiňuje nějakého psychologa, který říká, že má ve své ordinaci spoustu sannjásínů jako pacientů. Zkrátka lidé na to skočí příliš rychle. A naprostá většina z nás potřebuje pro základní psychické zdraví, které je důležitou podmínkou pro studium Védánty, nějaké stabilní vztahy.

Takže tolik první téma. Jinak se tam neprobírá brahmacarya ani vānaprastha. To proto, že brahmacarya, neboli student, je příprava na grhasthu a vānaprastha je takový test, taková zkouška na sannjásu. Proto se tím tady Kršna nezabýval a ani my se tím v tomhle kontextu nezabýváme. Jsme dobře tam, kde jsme. Jiná otázka je, jak s tím ášramem, neboli mohli bychom říct životní fází, zacházíme.

Doplnění: Jen jestli si to pamatuju správně, tak tam není výběr.

To si pamatuješ správně. Přesně tak. Mezi těmi dvěma není volba, protože každá je potřeba. Můžeme říct, že je potřeba vzít jednu po druhé, začít službou, ještě si to trošku rozebereme, a potom přistoupit k jñāna-józe. Zároveň bychom to měli poopravit a říct, že i pro karma-jógu potřebuju něco vědět, jinak nejsem schopný dělat karma-jógu, budu jenom pracovat a zamotám se do toho. Mohli bychom říct, že karma je dobrý nástroj, karma-jóga je velmi dobrý nástroj, ale karma je špatný pán. Snadno by se z nás mohl stát workoholik. Čili jde o ten mix: pokud se věnuji zejména karma-józe, potřebuju, aby tam trošku kapala jñāna-jóga, maličko, přiměřeně, pro každého z nás trošku jinak. A pokud už cítím, ještě se k tomu dostaneme, že nastal čas zejména pro jñāna-jógu, svámídží připomínal, že karma-jógu nikdy nelze úplně přehnat. Vlastně nelze moc chybovat. Zmiňoval to proto, že tam někdy může hrát roli tamas, lenost, a člověk řekne: „Já už jsem připravený, nemusím nic dělat, budu jenom studovat a meditovat.“ A tak by mohl do jisté míry obelhávat sám sebe.

Doplnění: Jenom bych k tomu možná dodal, jak se to dá prakticky představit na naše poměry. Předpokládám, že všichni nějak děláme karma-jógu i jñāna-jógu a jde o ty poměry. Nejdřív by měl být větší poměr na karma-józe, protože to je důležité pro přípravu a v podstatě i pro asimilaci potom, protože pak člověk potřebuje meditaci, o které se mluví v kapitole šesté. A potom na jñāna-józe. To znamená, že v určité fázi by se karma-jóga mohla trošku upozadit a větší důraz by měl být na jñāna-józe. Ale de facto lze obě ty sádhany dělat jakoby současně. Někdo je prostě na začátku, tak je důraz na karma-józe. Někdo už je trošku pokročilejší, pořád karma-jógu má, ale důraz je na jñāna-józe.

Doplnění: Správná akce se správným postojem. Ve správný čas.

To taky. Takže správná akce se správným postojem. Kdybychom to úplně zjednodušili, správný čin, správná činnost, svámí Parthasarathy by to, troufám si říct, co nejvíc zjednodušil a řekl by, že je to činnost nesobecká. Čím méně sobecká, tím líp. Úplně nejhrubší návod, ale není vůbec špatný, protože je jednoduchý a jsme schopni na něj myslet. Kdybychom chtěli jít trošku podrobněji, řekli bychom, a někteří to pochopíte hned, řeknu to asi jenom česky, nebudu to říkat v sanskrtu: niṣkāma-karma je sattvická činnost, kterou nedělám vůbec s žádnou touhou pro sebe, slouží širokému okruhu lidí a má tu nejlepší schopnost očistit naši osobnost. Sattvická činnost. Potom je druhá, sakāma, s touhou, sakāma-karma. To je, když dělám něco, co mám rád, co udělat chci. Půjdu si zajezdit na kole, jdu malovat obraz, uvařím něco, na co mám chuť, nebo zůstanu ležet v posteli a čtu si knížku. To je prostě sakāma. Nikomu tím neubližuju. Jak asi cítíme, spirituální progrese je minimální. A potom je niṣiddha, neboli zakázaná karma. To je tamasická činnost, tím vysloveně někomu ubližuju, nějaké jiné živé bytosti, nebo ji omezuju.

Návod je jednoduchý: čím víc do svého dne, do svého života dostanu toho prvního, tím lépe. Radžasickou postupně spíš omezuju. Člověk, který to se svobodou myslí vážně, nežije tak, že si užívá, co se mu líbí, aniž by někomu škodil. Ten se daleko nedostane. A ubližování bychom měli úplně eliminovat. Takže to je to správné jednání.

No a potom je ten správný postoj. Jak je to s tím postojem? Povězte mi. Jaký postoj?

Doplnění: Nesobecký.

Doplnění: Dva. A bez připoutanosti k výsledkům.

Ano, to je ten druhý postoj. A ten první postoj? Možná trošku těžší. Postoje jsou dva, čili na otázku, co je to karma-jóga, bychom mohli říct: správné jednání se dvěma správnými postoji. První postoj je k jednání jako takovému, k té činnosti. Čili to je postoj z pohledu mě jako jednajícího. A to je, že všechno, co dělám, dělám pro Pána, dělám s jistou formou zbožnosti. Protože pokud tam není prvek zbožnosti, a vím, že slovo Bůh je pro řadu z nás obtížné, a víme, že to je pro Pána, pro celek, pro přírodu, pro vesmír, pro kosmos, to je jedno, pro Brahman, pokud tohle tam není, tak to není karma-jóga. Vlastně to není spirituální praxe.

Otázka z diskuse: Takže to je ten rozdíl mezi workoholismem a tím, když děláš karma-jógu?

Nejenom, ale i. Workoholik nedělá karma-jógu, ale workoholik má ještě i jiný problém. Nejenom ten, že tam není zbožnost, ale i nějaké další. A zase svámí Parthasarathy to, řekl bych, ještě o jednu úroveň naředil a řekl: „Hele, jednejte nesobecky.“ Svámí Paramárthánanda jde tradiční Védántou a říká: Je potřeba, aby tam byl ten prvek zbožnosti. A pokud je to pro vás obtížné, nevadí, protože v prostřední části Gíty vám zaručuju, že k tomu přirozeně dojdete. Protože když teď řeknu Pán, Bůh, Brahman, je to hodně abstraktní, ale jak vaše poznání bude lepší a lepší, tak ve skutečnosti můžeme mít rádi, nebo mimochodem taky neradi, jenom něco nebo někoho, koho známe. Když potkáme člověka, kterého jsme nikdy neviděli, nemáme k němu žádný postoj. Ten postoj ani nelze nařídit, vybuduje se až prostřednictvím poznání daného člověka. Když někoho dobře znám, mám k němu nějaký postoj. Takže to zkrátím: měl by tam být nějaký prvek zbožnosti. A pokud je to trochu těžší, nevadí, zaparkujte to, tak jako jsem to sám udělal nesčetněkrát, nechte to být v šuplíku a třeba za půl roku nebo za tři roky to zacvakne.

A potom je postoj k výsledku, ten je asi jednodušší. A jaký je ten druhý postoj?

Doplnění: Bez připoutanosti k výsledku.

Doplnění: Přijmout jakýkoli výsledek.

Přijmout jakýkoli výsledek. Protože vím, že cokoli mě v životě potká, je vlastně ovoce, sklízím, co jsem zasel. Jsou to plody mých činů, nejenom v tomhle životě, ale i za všechny, které byly bůhvíjak dlouho a kolikrát předtím. A taky víme, že přestože se snažíme, máme výsledek pod kontrolou jenom velice málo. Jak ví každý, kdo pracuje, nebo taky každý rodič.

Doplnění: K tomu možná ten druhý postoj vlastně pomáhá pochopit ten první. Za všechno, co děláme, dostáváme nějaký výsledek. A když ten výsledek bereme jako dar, v uvozovkách, dar od Boha nebo od celku, od vesmíru, a tedy výsledek neboli dar je vždycky správný, ať se nám líbí, nebo nelíbí, tak to rovnou implikuje, že to, co dělám, neobětuji, ale řekněme, že to dávám do prostoru, v uvozovkách, ne do prostoru v tom konvenčním smyslu, a ten prostor mi pak dává výsledky. Je tam tedy, řekněme, ta nabídka ve smyslu obětování, ale ne v tom tradičním slova smyslu, že obětuju svou činnost a pak dostanu výsledek. Ta dvojka pomáhá líp pochopit tu jedničku.

Díky. Takže správné jednání se dvěma správnými postoji. Můj postoj k činnosti a k výsledku.

Doplnění: Śravaṇa, manana, nididhyāsana.

Paráda. Skvělé. Śravaṇam, mananam, nididhyāsanam. Śravaṇa je systematické a konzistentní dlouhodobé studium písma Védánty pod vedením kompetentního učitele. Všechna ta slova jsou tam důležitá. A tady svámí Paramárthánanda dělá malou poznámku, že dává smysl u učitele, kterého si zvolím, nějakou dobu setrvat, protože má určitou metodiku, určitý slovník, určitý styl. Po jisté době můžu dojít k závěru, že je potřeba jít dál, a můžu změnit. Je v pořádku změnit, jenom varuje, aby to nebylo dva měsíce jeden, týden támhleten a po půl roce někdo úplně jiný. Aby studium bylo systematické, to znamená, aby nějak gradovalo od jednoduššího k tomu nejhlubšímu, a aby bylo konzistentní.

Výsledkem těch tří, nebudu už rozebírat mananam a nididhyāsanam, je, že pochopím, kdo jsem. A taky co nejsem. To znamená, že pochopím, že podstatou všech živých bytostí, nejenom lidí, je ātmā. Ātmā je slovo, je to termín, je to pojem, anglicky se používá self, což je pro mě trochu víc matoucí, ale pro nás je důležité, že ātmā má povahu Vědomí. Kdyby někdo položil otázku: „Jak vím, že mám vědomí?“ Položili jste si někdy tuhle otázku? Jak poznám, že mám vědomí?

Doplnění: Že jsem živý.

Doplnění: Že to vnímám.

Ano. To Vědomí jako takové mi i umožňuje položit tu otázku. Socha na Karlově mostě si nepoloží otázku, jestli má vědomí. My si ji položit můžeme. A proto taky říkáme, že Vědomí je sebezřejmé. A víme z takových pěti základních pilířů, že Vědomí není část, produkt ani vlastnost těla, že to je nezávislý princip, který tělem prostupuje, nejenom tělem, vším prostupuje, prostupuje tělem a oživuje ho. Že není omezené hranicemi těla, že moje vědomí nekončí tady, moje vědomí teď jenom v kontextu téhle věty. Když se tohle tělo rozpadne, přestane fungovat, vyčerpá se jeho prārabdha, ještě se k tomu dostaneme, Vědomí zůstává. Pouze prostřednictvím toho konkrétního těla není schopné mít interakci se světem, protože mu chybí ten nástroj. Jako kdyby nám chyběly třeba brýle. Takže to je Vědomí. Probírali jsme to hodně v kapitole druhé.

Doplnění: Akorát zajímavé je, že v němčině atmen je vlastně dýchat.

Ano. A řekli jsme si, já jsem se toho teď dotkl, ještě to zopakuju, že Vědomí je mimo jiné všeprostupující, později si řekneme, že ve skutečnosti je všechno v něm, neboli je sarvagata. A když jsme si říkali, že tady zůstává, i když tělo přestane fungovat, znamená to, že je mimo čas. Někdy říkáme, že je věčné, ale víme, že slovo věčné má svoje limity, takže je nitya. A taky víme, že nejedná, nekoná, je akartā a je abhoktā. Mimochodem, proto potřebujeme učitele, protože o kus dál uslyšíme, že já, Vědomí, jsem bhoktā, ale v tomhle kontextu, myslím, že si rozumíme, abhoktā. To znamená, že nekoná a netýká se ho zákon karmy. Protože zákon karmy, mohli bychom říct i příčiny a následku, se týká hmotných složek naší osobnosti.

Doplnění: Bráhman, kravička, slon, pes a…

Doplnění: Pojídač psů.

Pojídač psů, to je ten nejpopulárnější. A ten wise person vidí jednotu ve všech těchhle. Vidí, že pojídač psů navenek obvykle vypadá jinak než bráhmin, ale že ve skutečnosti je to Vědomí, které má nějaké jméno a formu. Vidí tu jednotu. A zároveň takový člověk chápe, a to jsme si řekli, že Vědomí stojí mimo čas a prostor, takže tělo je smrtelné, ale já jsem nesmrtelný. A je potřeba to přijmout, protože Védánta to často říká: to, že se tělo zrodilo, znamená, že musí zemřít. Ať bude věda dělat cokoliv. Můžeme prodlužovat, udržovat, to všechno můžeme dělat. Všechno, co začíná, musí skončit.

A další benefit je, možná si vzpomenete, tím asi budeme končit, že já jsem ve skutečnosti neomezený, plný, pūrṇaḥ. Takže to jsou některé z mnoha přínosů poznání, proto se tomu taky věnujeme, protože je to jiná, řekl bych, textura, kvalita života.

Doplnění: Čili detachment.

Detachment, vairāgyam. Někdy říkáme objektivita. Opravdu pochopení, že štěstí není v objektech, přestože se nám to tak někdy zdá. A že pokud budu záviset na jakémkoliv objektu, jak nám dokázal Ardžuna, který lpěl na svých učitelích, příbuzných a tak dále a úplně se zhroutil, pokud budu záviset na jakékoli věci, člověku, uspořádání světa kolem mě, tak si zadělávám na velký smutek. A víme tu sekvenci samsáry: rāga, śoka, moha. Moha znamená, že už nevím, kde je vlevo, vpravo, co mám dělat, co je správně, co je špatně. Jsem opravdu popletený.

Doplnění: Śoka je bolest.

To znamená, že védántin ví, že jakákoliv psychická závislost na objektech vede ke smutku, že nám jde o vnitřní nezávislost. A teprve když od nikoho nic nepotřebuju, můžu opravdu milovat. Protože pokud mám někoho rád proto, že mi něco dává na úrovni materiální, fyzické, emocionální nebo intelektuální, je to pořád transakční, je to pořád lpění, je tam jistý aspekt sobectví.

Doplnění: A poznáme to podle toho, když nás něco ruší.

Tohle není snadné, ale abychom se k tomu dostali, ta cesta určitě vede od pochopení k nelpění. Objektivita, jak řekla Jindra, detachment, nelpění, je důsledek. Když jsem to slyšel i pochopil, tak jsem si to podtrhl, to je prostě důsledek. A nevím, jestli to cítíte tak silně, jako jsem to cítil já: důsledek se nevyhnutelně dostaví, pokud naplním příčinu. Proto o důsledek nemusím usilovat, ten je zabudovaný. Takže když pochopím, do té míry, do které to pochopím, nebudu lpět. Takže o vairāgyam není potřeba usilovat. Je potřeba usilovat o vivéku, v tomto kontextu o rozlišování, v tomto kontextu specificky pochopit, co je to vlastně lpění, závislost, co nám to způsobuje. Jde nám o svobodu, vlastně o vnitřní svobodu, a ta se projevuje tak, že když jsou objekty kolem, je to báječné. Když nejsou, taky báječné. Když jsou kolem mě kamarádi, lidi, rodina, je to skvělé. Když můžu být chvilku sám, vivikta-deśa-sevitvam, láska ke klidnému místu, je to taky báječné. Je to trošku jinak báječné.

Doplnění: Dokud mu to dovolí tělo.

A jak dlouho tady bude jeho tělo?

Doplnění: Dokud nezmizí jeho prārabdha.

Tak. Perfektní. To znamená, viděno zvenku, všemi ostatními, řekněme, že Jindra je osvícená, když správně odpověděla, viděno zvenku Jindra tady bude, viděno námi, kteří nevíme nic o Védántě, dokud její tělo nezemře. Řečeno s Védántou, dokud se nevyčerpá takzvaná prārabdha-karma. Budeme o tom ještě povídat. Honzo, překlad prārabdha, prosím?

Doplnění: Ta současná karma, která způsobila to zrození. Říká se fruktifikovaná.

Tak, to jsem hledal. Ano, ta nazrálá karma pro tenhle život, pro tohle zrození. Prārabdha znamená nazrálá. Do té doby. Ale proč jsem to zmínil? Z pohledu Jindry, která je sthitaprajña, sthiraprajña, jñānī, to tak vůbec není. Jñānī neřekne: „Budu tady, dokud mám prárabdhu.“ To by nebyl jñānī, on se neidentifikuje s tělem.

Doplnění: Možná to řekne, ale nemyslí si to.

On prostě ví, co je. Ví, že je ātmā, že je Vědomí mimo čas a prostor. Takže maximálně by možná řekl: „Tohle tělo a ostatní, jemné tělo a tak dále, tu bude do okamžiku, než se vyčerpá prārabdha, ale já jsem ātmā, mě se to netýká.“ To znamená, že pouze jeho tělo se řídí prárabdhou. Viděno ostatními ten člověk zemře, řekli by oni, ale on to vidí jinak, protože už je jinde. Hraje, česky řeknu, na jiném hřišti. Na jiném hřišti. Takže to je jīvanmukti, videhamukti.

A vidíte tu logickou strukturu Gíty? Jen projedu: bojiště, Ardžuna, lpění, rāga, śoka, moha. Odevzdání se Kršnovi. Kršna mu ve druhé kapitole vysvětlí celé shrnutí, ve třetí rozebere karma-jógu, protože Ardžuna to moc nepobíral, ve čtvrté nám vysvětlí zdánlivé jednání prostřednictvím poznání, čili se vrátí hlavně k jñāna-józe, abychom pochopili, že ve skutečnosti nejednáme, že pouze necháváme jednat naše instrumenty. V páté kapitole to celé shrne. Vysvětlí nám, jak si zvolit životní styl, vysvětlí nám, čím si máme projít, k čemu je to všechno dobré, a potom to jenom naťukne a řekne: „Hele, ještě se v šesté kapitole pověnujeme asimilaci,“ která se nazývá dhyānam, neboli meditace, „protože, Ardžuno,“ a my všichni spolu s Ardžunou, „už jsme zkonzumovali,“ doslova, „v zásadě ucelené učení Védánty, ale víme, že když něco sníme, ještě nám to není ku prospěchu, je potřeba to dobře strávit.“ A teprve do té míry, jakou máme schopnost absorpce, strávení, asimilace, uvlastnění, a liší se to taky člověk od člověka, je nám i naše potrava ku prospěchu. I v kontextu našeho studia je nám to ku prospěchu do té míry, do které jsme schopni asimilovat to, co jsme slyšeli. Takže se těším na kapitolu šestou. Nějaký dotaz, komentář? Dobře, tak to můžeme uzavřít.