Zřeknutí se jednání skrze poznání

Doplnění: Jñāna-karma-sannyāsa-yoga, vzdání se jednání prostřednictvím poznání, aneb když to pochopíme, budeme na trvalé dovolené.

Ano, výborně. Takže Radek nás, hlavně teda mě, tímto zachránil, že nemusíme vykládat kapitolu čtvrtou znovu. Přesně tak. Na trvalé dovolené, perfektní. Takže jñāna-karma-sannyāsa-yoga.

A mimochodem, jsme hluboko v Bhagavadgítě. Dneska jsem se shodou okolností díval, máme za sebou asi 900 stran přednášek. Jsme ve skutečnosti skoro ve třetině Bhagavadgíty, protože hlavně druhá kapitola byla dlouhá. Takže jsme hluboko a blahopřeju všem, kteří se dostali až sem k nám.

Tuhle kapitolu můžeme rozdělit různě, každý učitel ji dělí trošku jinak. Svámí Paramárthánanda ji dělí celkem jednoduše na tři části. V první části jsme si povídali o avatarovi, druhá je to samotné jádro, jñāna-karma-sannyāsa-yoga, a třetí část se zabývá některými sādhanāni, neboli duchovními praktikami, technikami, a přínosem, neboli plody poznání. Ta třetí část se jmenuje jñāna-sādhana, to jsou ty techniky, a phalāni, to jsou plody. Víte, že phalam je plod, jako ovoce.

Těch rozdílů je několik. Jednak jsou na úrovni příčiny, proč vůbec jsme tady my a proč je nebo byl tady tenhleten avatar, popřípadě jiný avatar. Druhý rozdíl je v tom, jak se liší svou povahou, esencí. A třetí je účel, proč tady vlastně je avatar, v tomhle případě Kršna, případně někdo jiný.

My víme, a to možná pro někoho z vás nemusí být úplně snadno stravitelné, já jsem to slyšel mockrát, tak jsem už s tím celkem sžitý, že příčinou našeho zrození je nevědomost. A díky nevědomosti má každý jīva, každý z nás, ego. Já jsem František, útočník Sparty Praha, a tak dále. A protože se takový jīva, člověk, identifikuje s tělem, myslí a intelektem, a tělo, mysl a intelekt jednají, hromadí puṇyam a pāpam, kladné a záporné body, chcete-li. Nestudoval totiž čtvrtou kapitolu Bhagavadgíty jako my. Proto vlastně jsme tady my všichni. A podle Védánty to bude takhle pořád dokola, punarapi jananaṃ punarapi maraṇaṃ, dokud bychom mohli říct neprozřeme, dokud nepochopíme, kdo doopravdy jsme, naši pravou povahu, v některém kontextu bychom mohli říct i vyšší povahu. To je člověk, jednotlivec.

Oproti němu avatar. Kořen slova avatar je avatarati, ten, kdo sestupuje. Rozdíl mezi těmi dvěma je v zásadě takový: když půjdeme někde v šeru z hospody na vesnici, třeba na Vysočině, a já spadnu do studny, tak jsem tam spadnul, já jsem ten jīva. My jsme tady všichni tak nějak do toho spadli, narodili jsme se a příčinou je nevědomost. A ten avatar, třeba Jindra, sleze do studny a zachrání mě, on do ní sestoupí. Je to záchrance. Čili avatar sestupuje, ale nepředstavujte si to tak, že z nebe je žebřík a on po něm sestupuje, k tomu se ještě dostanu.

To znamená, že avatar má jñānam, má kompletní poznání. Kompletní v tom smyslu, že když jako vlna pochopím, že jsem voda a že oceán je voda, nemusím ochutnávat vodu ve všech oceánech, abych věděl, že je slaná. On má kompletní poznání. Kdežto jīva je v nevědomosti a neví, co je zač. Takže to je ta příčina.

A potom na úrovni povahy je každý z nás v zásadě svázaný svou předchozí karmou a svými vásanami. Avatar tenhleten problém nemá. Přestože na první pohled i Kršna překonával jednu překážku za druhou, Ráma ještě asi víc, kdybychom vzali Rámájanu, pro něj je to sport, zábava. Je to pro něj, jako kdybychom my hráli počítačovou hru. Tam máme toho avatara, teď nás někdo picne a já řeknu: „Teď jsem umřel.“ Tak takhle to asi je. Kdežto my povětšinou, pokud zrovna nemáme hodinu Védánty, bereme dění světa zatraceně vážně. Pro avatara je to līlā, to je hezké slovo, neboli sport. V původním slova smyslu, nikoli profesionální sport, jak ho dneska známe. Hra, ano. Tak to je jeden rozdíl v jejich povaze.

A druhý rozdíl je technický, ten jenom řeknu tak pod čarou, myslím si, že pro nás není esenciální. Jīva se rodí, zejména fyzické tělo, z pěti elementů, tak jak je písmo popisuje, kdežto avatar je stvořený přímo Májou. Asi si pamatujete, viděli jsme v akademii film, kde se jeden avatar přímo vynoří z pilíře, takové monstrum, a zabije jednoho démona, Narasimha. Ani člověk, ani zvíře, má ty drápy a tak dále. Proto nám to mimo jiné svámídží pouštěl. Čili avatar má takzvané māyika-śarīram, ale to není klíčové.

A tady Paramárthánanda dodává jednu drobnost, a sice, že karmu si odžíváme jak v průběhu bdělého stavu, kdy máme tohleto tělo, které tady teď vidíme, tak i ve stavu snů, kdy máme snové tělo a jsme ve snovém světě. I tam nám chutná báječná zmrzlina, na kterou nás pozval náš kamarád, a i tam nás občas někdo naštve. A dokonce i typ těla, který máme, je dán naší předchozí karmou. To vidíme dennodenně: pokud budeme pravidelně jíst něco špatného, nedobrého, budeme mít jiné tělo, než když budeme mít životosprávu jako tady přítomná studentka.

A my lidé, přestože jsme zrozeni z nevědomosti a vyčerpáváme puṇya a pāpa, paradoxně hromadíme další puṇya a pāpa, protože se identifikujeme s tělem, mohl bych říct s tělem, myslí a intelektem. A proto jsme pořád v tom cyklu.

Kdežto avatar má úplně jiný účel. Bůh, Īśvara, budeme to studovat, není jenom odpovědný za stvoření tohoto světa, není jenom příčinou vzniku světa, ale on ho i udržuje v chodu. Platí tady třeba všechny ty zákony, které tady platí, třeba gravitační zákon. A dal taky nám lidem návod v podobě dharma-śāstra, jak tady fungovat, aby se to nesesypalo. A esencí toho návodu je, že je potřeba žít v dharmě, respektovat řád tohoto vesmíru, ve kterém se nacházíme. A vždycky, když se to porouchá a ten práh bolesti je příliš veliký, čas od času, yuge yuge, avatar sestoupí v nějaké podobě.

V zásadě je jeho cílem znovu nastolit dharmu a dělá to dvojím způsobem. Mimochodem, je to podobné jako doma. Rodiče nechávají děti hrát, a když už je binec příliš velký, zasáhne obvykle maminka, nebo táta. A jsou dvě základní možnosti. Avatar může zasáhnout drasticky, jako ten avatar Narasimha, který se vynořil z pilíře a zabil toho démona, který tam dělal všechno to zlo. Čili je to podobné, jako když nám doktor vyoperuje slepé střevo, pokud máme zánět slepého střeva, nebo nějaký nádor. Ale doktor samozřejmě nemůže pořád operovat a řezat, protože pak by z nás nic nezbylo. Proto avatar, a to je příklad zejména Kršny, jde i druhou cestou, a to je cesta pozvednutí, která vyžaduje úsilí, prostřednictvím učení, prostřednictvím vzdělání.

Někteří avatarové tedy zejména učili, někteří zejména jednali. Proto se ten epos jmenuje Rāmāyaṇam, Rāma-ayanam, způsob života Rámy. A Paramárthánanda krásně říká a cituje svého učitele, to je ta paramparā, jak to padá: „Do what Rama did, and do what Krishna said.“ To znamená: chovej se tak, jak se choval Ráma, proto oni vlastně znají ten epos, mají tam ideální vzor lidského jednání, my ho bohužel neznáme, máme jiné vzory. A dělej to, co Kršna říká. Protože Kršna dělal všelijaké věci, já si je všechny nepamatuju. Zapomněl jsem, kolik měl žen, 16 000? Strašně hodně. Kradl různé věci, dělal všechno možné, a takže nejde slepě následovat to, co dělal Kršna.

A vlastně Kršna tady v úvodu řekl, možná si pamatujete: „Ardžuno, učil jsem už Manu a Vivasvána,“ a pak se ho Ardžuna ptal, „a teď učím tebe, protože jsi můj drahý přítel, protože ses na mě obrátil, protože se o mě opíráš. Jsem rád, že jsi mým učedníkem, protože védské učení zesláblo.“ To říká Kršna Ardžunovi kdysi dávno v Gítě. Takže důvodem, proč přichází avatar, je nastolit dharmu, jistý základní řád, buď pomocí učení, nebo pomocí likvidace adharmy.

A je to zajímavá část, protože nikde jinde v Gítě se o avatarovi nemluví. A v žádném textu, který jsem aspoň já měl příležitost studovat, se o avatarovi nemluví. A tahleta pasáž končí tím, že Kršna v zásadě říká: „Ten, kdo zná mě,“ a míní tím Boha, Pána, „v jeho celistvosti, v jeho pravé podstatě, ten dosáhne svobody.“ To je zajímavý verš. Mimochodem, upanišada říká cosi v tom smyslu, že Pán je zrozen, aniž by byl zrozen. To jsou ty mantry nebo verše, které mají záměrné rozpory, a to proto, jak cítíte, abychom přemýšleli. Chci tím říct, že když se podíváme na Kršnu z pohledu jeho esence, z pohledu jeho pravé podstaty, nikdy nebyl zrozen. Rozlišujeme tu vyšší a nižší povahu, to budeme diskutovat v kapitole sedmé, říká se tomu parā-prakṛti a aparā-prakṛti. Parā a aparā, ty dvě slova jste už určitě někdy slyšeli. A ten, kdo to chápe, bude svobodný. Tím Kršna končí téma avatara. Tak jestli půjdete někdy do kina na Avatara, budete se na něj dívat trošku jinak.

Otázka z diskuse: Ale v téhle roli Kršna vlastně má nějaký věk a…

On se narodil, že je to vtělení, božské vtělení. Ano. Takže Kršna má rodiče, jí, spí, má kamarády, hraje na flétnu, tančí, bojuje, učí, všechno tohle dělá, a zanikne. Ale mluvíme o aparā-prakṛti, o té hmotné složce.

Zaprvé ta obvyklá, standardní, tak jak ji chápe podle mě miliarda Indů a pár lidí kolem. To jsou ti lidé, kteří projdou nějakým formálním rituálem, všeho se zřeknou, odejdou od rodiny, nějak vypadají, všude jim dají najíst a vlastně nemají žádné povinnosti, společenské, rodinné, nevím jak daňové teda, asi nemají, nikdo to určitě neřeší. A jejich cílem je rovnou studovat, učit, jít k mókše co nejkratší cestou. To je to fyzické vzdání se, to je ten čtvrtý āśrama: brahmacārī, gṛhastha, vānaprastha, sannyāsī. To je ta čtvrtá fáze. A to nás tak moc nezajímá. Děje se to v Indii tu a tam a občas se někdo ze Západu se vším praští, všeho nechá, daruje to třeba tomu ášramu a odejde. Většinou toho lituje.

A pak je takzvaná vnitřní sannyāsa. O té mluví svámídží ve Vedanta Treatise, o té se bavíme tady. O tom je z velké části Gíta, protože Gíta je určená nám, lidem, kteří jsou aktivní, kteří mají rodiny, zaměstnání, hypotéky a já nevím co všechno. A ta vnitřní sannyāsa nemá nic do činění s naší vnější osobností. Respektive vnější osobnost je nepodstatná. Ne že by to nemělo vůbec nic do činění, ale je to nepodstatné, není to, o co tady jde. Spočívá v pochopení, v objevení nelpění, aby člověk žil ve světě, a to je krásná metafora, tak jako je… Víte, která kytička, kde? Lotos ve vodě, přesně tak.

Náš Honza mě jednou upozornil, že lotos není leknín, za to jsem mu vděčný. Ale myslím si, že i kdybychom vytáhli z jezírka list leknínu, bude suchý, protože je na povrchu takový voskový a nenamočí se. A lotos zrovna tak, nebo určitě ještě lépe. To znamená, že takový člověk na ničem, na nikom nelpí. A jediná cesta, jak toho dosáhnout, je změnit chápání sebe sama, lépe řečeno pochopit, kdo ve skutečnosti jsem.

Doplnění: A ono je to obousměrné. Nejen že on na ničem nelpí, ale jako na tom lotosovém květu, na něm nic nelpí.

Myslím, že ta první část je pro nás podstatná. Může se totiž stát, když si vezmeš třeba učitele, jako je svámídží, že na něm někteří studenti lpí. A svámídží říká: Nelpěte na mně, potřebujete být samostatní. Já jsem jenom takový rozcestník, jak bývá tady na českých horách, abych vám ukázal směr. Je dobré mě poslouchat, ale není potřeba na mně lpět. Honzo?

Doplnění: Paradoxně bychom se k tomu dostali asi u té hmoty, kterou zrovna probíráme, u gňána-sannjásy. S guruem je to totiž vlastně jediný vztah, kde je na začátku celkem vhodné lpět. Na guruovi je právě dobré na začátku lpět, ale ne navždy. Správný guru tě pak nasměruje tak, abys na něm nelpěl, ale na začátku je to právě zdravý vztah. Člověk se vlastně odlepí od těch ostatních a nalepí se na gurua, což je takový první mezikrok. A tím, že se nalepí na gurua, mu guru pomůže k tomu, aby se od něj jednoho dne odlepil.

Ano, protože víme, jak nám mnohokrát svámídží vtlouká do hlavy: „You can’t give up anything, you can only take up something else or something higher.“ Nemůžeme se ničeho vzdát, můžeme to jenom vyměnit za něco lepšího, za něco vyššího.

Doplnění: V životě je to taky vidět. Když se rodičům narodí děti, rodiče jsou vlastně pro to dítě guru. Ty děti na nich opravdu lpí, to je pořád: maminka, maminka. A když pak dorostou do nějaké fáze, puberta jim pomůže, zvolí vlastně něco jiného a ideálně ten dorostlý jedinec na rodičích nelpí a stane se nezávislým. A je to jako ten lotosový květ: je ve vodě, sedí na vodě, je živený vodou, a špetku vody na tom květu nenajdeš, protože na něm vůbec nedrží. Takový zvláštní příklad.

To znamená, že pokud chápu, že nejsem tělo, mysl a intelekt, nechám tyhlety interakce probíhat. Nechám tělo, ať jedná, mysl pozoruju, intelekt pozoruju. Jak řekl Shakespeare, pamatujete si? All the world’s a stage, and all the men and women merely players. They have their exits and their entrances.

Doplnění: A v žádném případě by neměli na tom pódiu kempovat.

Tak. Když si to představíme, jñānī je tak trochu, je to metafora, jako ten herec. Herec se do jisté míry může identifikovat se svou rolí na jevišti a ideálně by se s rolí neměl identifikovat, když přijde domů. A to je vlastně jediné trvalé řešení, které máme. Pomocí jñāna-jógy, pomocí těch tří, śravaṇam, naslouchání, mananam, kdy odstraňuju pochybnosti, a nididhyāsanam, kdy to asimiluju, tak jako trávím jídlo, a to chce čas, pochopím a vzdám se jednání prostřednictvím poznání.

To znamená, že nikdo kolem mě nemusí vůbec nic poznat, protože takový člověk nadále vykonává věci, které vykonával. Není potřeba třeba změnit obor. Člověk může být nadále bankéřem, ale nechá tělo, mysl a intelekt jednat. A to je esence čtvrté kapitoly, je to do značné míry esence Gíty.

A takový člověk má samozřejmě naprostou objektivitu. Ví, že jeho tělo, mysl a intelekt koná, a tudíž je vystaveno důsledkům těch činů. Vnímá to a není jako šutr, že by necítil emoce. Vnímá rozdíl mezi úspěchem a porážkou, ale dopad na něj je ve skutečnosti nepatrný. To je to, co jsme tady slyšeli od Honzy. Když se dostaví něco, co běžně nazýváme šok nebo nějaká dramatická situace, řekne si: Co? Cože? A během vteřin, případně minut… Mimochodem, tady jsem si to poznamenal, svámídží říká, že i hodiny nebo dny jsou v pořádku… přenese se přes to. Nenechá se strhnout, to je ta objektivita.

A to podstatné, co bychom si tady měli zapamatovat: v celé té části Kršna hovoří jak o gṛhastha-jñānī, to je ten aktivní člověk, tak o sannyāsī-jñānī. Zkrátka jde o to, jestli ten člověk má poznání a učení k dispozici, nebo nemá. Ne o to, co má na sobě.

„Obětní lžíce je Brahman, stejně jako obětina, Brahmanem obětovaná v ohni Brahmanu. Kdo ve všech činech Brahman spatřuje, Brahmanu vskutku dosáhne.“

Výjimečně jsem dneska sáhl i do malé brožurky, protože tady stojí za to slyšet i to, co k tomu říká svámí Parthasarathy. Tenhle verš v zásadě popisuje různé aspekty, části rituálu, který se jmenuje yajña, neboli rituál ohně. Víte všichni, že v tom rituálu ohně se nabere nějaké obilí, případně ghí, hodí se do ohně a oheň si vezme takzvanou obětinu. A ideál toho verše je, že všechny lidské aktivity, veškeré objekty, zkrátka všechno tady na tom světě není nic jiného než Brahman. Vědomí, chcete-li. Proto ten verš říká: obětní lžíce je Brahman, obětina, to je to, co se hází do ohně, je Brahman, ten oheň je Brahman a tak dále.

A stojí za to si v tomhle kontextu zopakovat, že je to podobné, jako když je celý sen ve skutečnosti projekcí mysli bdělého. Když si představíme, že jsme ve snu, můžeme být třeba někde u moře. Moře je nějaká myšlenka, paprsek, sluníčko, kamarádi, sangria, co je teď to populární pití, prosecco, vlny, vítr, horko, zmrzlina, odpadky na pláži, všechno je tvořeno myslí bdělého. Úplně stejně, nebo respektive podobně, je celý svět projekcí na Brahmana. Brahman je esencí toho všeho. Takže všechno, co tady vnímáme, není tak docela skutečné. Mohli bychom říct, že je to neskutečné. Přestože to empiricky vnímáme svými smysly, víme, že podstatou toho je to, co vždycky bylo, je a bude, co se nemění. A to je esence tohoto verše. Je to filozofický verš. Zpívá se, nebo se recituje obvykle před jídlem.

A vyplývá z toho, že naše svoboda, vnitřní svoboda, se neodvíjí od toho, jestli jsem gṛhastha nebo sannyāsī, ale od toho, jestli mám, nebo nemám poznání. Protože pokud nemám poznání, svazuje mě každý ten āśrama. Když budu v domácnosti a budu pracovat, budu mít chuť utéct do těch Himálají od hypoték, od manžela a dětí, které mají zkouškové období, od dluhů a od rodičů, kteří mi telefonují a říkají mi, jak mám vychovávat svoje děti. A když budu v těch Himálajích, bude se mi stýskat po kapučínu, e-mailech, horském kole, chalupě na Šumavě, kamarádech a hodinách Védánty. To znamená, že pokud nemám poznání, ať jsem, kde jsem, jsem pořád svázaný, tomu neuteču. Proto se někdy těšíme na dovolenou, a když jsme na dovolené, už se zase těšíme do práce.

A nejriskantnější je sannyāsa-āśrama. Je to jednak jenom one way street. Proto ti tradiční učitelé nejprve dají poznání a teprve potom takzvanou sannjásu. Jinak si člověk koleduje o katastrofu. Kdežto tady v tom takzvaně běžném světě, tak jak ho vnímáme a jak v něm většina z nás žije, to nějak překlepe i člověk bez poznání. Někdo trochu pije, někdo je závislý na sociálních sítích, někdo honí chlapy, někdo honí holky, někdo hromadí peníze, někdo zběsile utrácí. Zkrátka lidé dělají různé věci a nějak to v podstatě překlepou, s větším nebo menším stresem a takzvaným úspěchem.

To znamená, že pokud nemám poznání, je každý ten āśrama taková horská dráha. A pokud mám poznání, můžu být kdekoli. Když jsem gṛhastha, je to báječné, a když bych byl někde v těch Himálajích nebo na klidném místě, je to taky báječné. Když jsem s lidmi, je to báječné. Když mi nikdo nevolá a nepíše, je to ještě trochu báječnější. Je to srozumitelné?

Ale pro nás je důležité, že přípravných technik, které nás připravují na poznání, je spousta. A že si mezi nimi opravdu můžeme do jisté míry vybrat. Ne každý se může například úplně omezit v jídle. Nebo ne každý může provádět pránájámu, máme nějaké astmatiky třeba, nebo nemocné lidi. Takže těch sádhan je několik. Pamatuje si nějakou někdo?

Doplnění: Třeba prāṇāyāma. Meditace taky. Askeze, odepření.

Ano, tapas.

Doplnění: Charita.

Ano, charita. Někdy ji překládáme jako dānam a tady se jí říká trošičku jinak, dravya-yajña, ale je to jedno a totéž, podělím se.

Doplnění: Kontrola smyslů. Kontrola mysli. A také samozřejmě Sebe-poznání, studium Sebe-poznání.

Tak. Máme to skoro pohromadě. Můžeme nějaké přidat, tady jich je dvanáct a nejsou to zdaleka všechny. Další je japa, což je tuším recitace mantry, a může probíhat v duchu, nebo nahlas.

Doplnění: Recitace božských jmen, třeba oṃ namaḥ śivāya nebo oṃ namo bhagavate vāsudevāya.

Třeba jenom oṃ. Takže tohle všechno, co jste zmínili, včetně recitace veršů. Buď jim rozumím, nebo jim nerozumím, ale recitace v každém případě patří mezi ty takzvané yajñāḥ. Celkem jste je vyjmenovali, já už je nebudu přidávat. Myslím si, že chápete podstatu, a budeme se k nim mnohokrát vracet. Takže to jsou ty takzvané yajñāḥ a je jich tady zmíněno dvanáct. A nejdůležitější je jñāna-yajña, neboli studium.

A tady v tom třicátém čtvrtém verši se říká: know that by prostration, questioning and by service, the wise who have realized the truth will teach you the knowledge. Takže je potřeba jistá prostrace, úcta k učiteli. Ne proto, že ji potřebuje učitel, ale proto, že ji potřebuje žák, aby byl receptivní. Je potřeba se dotazovat, protože je to dialog. A je dobré učiteli sloužit, jednak proto, že se vybuduje komunikace a žák a učitel se navzájem poznají.

Doplnění: Ācāryopāsanam.

Perfektní, ācāryopāsanam. Takže to zmiňuje Kršna na závěr těch dvanácti yajñāḥ. A pak ještě zmiňuje dva důležité předpoklady, mohli bychom říct kvalifikace. První je śraddhā, to je víra v platnost učení písma a v platnost toho, co říká učitel. Není to slepá víra. Občas mi něco nedává smysl, tak jako mně mimochodem dlouhou dobu nedávaly smysl ty jednotlivé verše o yajña. Myslím, že jsem to studoval se svámídžím třikrát, a vždycky se mi protáčely panenky. Nevadí, svámídží říká: you shelve it, dáte to do poličky, do zásuvky, a nadejde čas, tady třeba nadešel, kdy je to člověku buď skoro jasné, nebo úplně jasné. Takže to je śraddhā, ta je důležitá. Samozřejmě podle tradice Védánty je to učení zadarmo, vždycky je zadarmo, o půlnoci je zadarmo, první otázka je zadarmo, 1050. otázka je taky zadarmo.

A druhý je postoj tatparaḥ. Tím chce Kršna říct: Ardžuno, ber to vážně. Není to nějaká zábava, jako když se díváš na Netflixu na seriál a tu a tam díl vynecháš. Polovičaté úsilí nepřinese výsledek. A nejenom to, je potřeba to dělat systematicky a naplno, snažit se pochopit, co učitel a písmo říká, a když to pochopím, je potřeba podle toho i žít. A to chce odvahu, abychom žili v souladu se svým přesvědčením.

A to perfektně říká Shakespeare ústy Polonia v radě Laertovi, když odjíždí na té lodi. To je ta slavná pasáž, studovali jsme ji, Polonius’ advice to Laertes in Hamlet. Polonius říká: to thine own self be true, and it must follow, as the night the day, thou canst not then be false to any man. Musíš být věrný sám sobě s takovou neochvějností, jako noc následuje den a den následuje noc. Vždycky to tak je. Protože když budeš věrný sám sobě, míněno svému přesvědčení, nebudeš nepravdivý ani k lidem okolo. A to je důležitá kvalita. Jmenuje se tatparaḥ, to, že to bereš vážně, a potom je potřeba žít v souladu se svým přesvědčením.

A proto se říká, že písmo je jako zrcadlo. Někdy používáme krásná slovní spojení, tak jako si Radek pamatuje līlā, a tady je krásné slovní spojení śāstra-darpaṇam, zrcadlo písma. Díky zrcadlu nebo jinému odrazivému povrchu, jako je třeba jezírko, dneska máme i fotografii, ale to není podstatné, jsem schopný spatřit vlastní obličej, jinak bych ani nevěděl, jak vypadám. A tak jsem prostřednictvím písma schopen spatřit, objevit, pochopit svoji pravou povahu, podstatu. A proto je potřeba studovat písmo.

Doplnění: To znamená, že poznání neodstraní problémy, ale připraví člověka na to, aby jim byl schopen čelit.

Ano. A takový člověk, který má jñānam v kontextu Védánty, Sebe-poznání, funguje tak, že vezme v potaz známé faktory, fakta, která má k dispozici, a když je má, skočí, udělá ten krok. Protože ví, že cokoli v životě děláme, je riskantní. Ale udělá to, co má udělat, má úplnou objektivitu, nechává tělo, mysl a intelekt jednat a je připravený čelit jakémukoli výsledku. To je první.

Pak jsou další dva, pāpa-nāśaḥ a karma-nāśaḥ, já je trošičku spojím dohromady. V zásadě všechny naše takzvané hříchy, které jsem nakumuloval, třeba ten pavouk včera vyhozený ze sprchy a zabitý. Ve chvíli, kdy má člověk poznání, je ukotven v poznání, je kompletně veškerá takzvaná sañcita-karma, ta nakumulovaná karma, jakoby spálená, protože na jñānīho nemá vliv. On ví, že není tělo, mysl, intelekt. Karma ovlivňuje jenom tělo. Takže pokud předtím pil každý večer whisky, bude mít tělo cirhózu jater, ale jñānī je Vědomí a ví, že je Vědomí. A to platí jak o pāpa, to jsou ty hříchy, tak o těch pozitivních věcech, o puṇyam. Říkali jsme si tuším minulou hodinu, že i naše zásluhy, dobré skutky, báječná rodina, komfort, to všechno nás svazuje. Také puṇyam nás svazuje.

A konečně poslední přínos, tady zmiňovaný, protože jsou i další, je, že vidí jednotu mezi jednotlivcem a celkem. Párkrát se to v Gítě objevuje. Takže nahlíží stejně na svého kamaráda, na souseda, který smrdí, na člověka, který mu udělal myšku, když někam spěchal v autě, na svého dodavatele, zákazníka, konkurenta a tak dále. Zkrátka vidí základní jednotu mezi jednotlivcem a celkem, tak jako vlna, když pochopí, že je voda, chápe, že já jsem oceán a oceán je já. Je rozdíl ve jménu a formě, mně říkají vlna, v Anglii mi říkají wave, v Čechách tomu říkají oceán, tady je to ocean nebo sea, můžeme tomu říkat jakkoli, někdy tomu říkáme i jezero. Ale ve skutečnosti je to všechno jenom voda. Nāma-rūpa se liší, esence je stejná. Takže já, vlna, jsem voda a voda je i oceán. Tak jak řekla svatá Ludmila: jsme titíž.

A Kršna končí čtvrtou kapitolu tím, že říká: Ardžuno, doufám, že je ti jasné, co máš udělat. Pořád se totiž bojí, že mu Ardžuna uteče z bitvy do pralesa meditovat. Následuj karma-jógu. Věnuj se karma-józe, žij v karma-józe, očisti svou mysl, kāma, krodha, lobha, moha, mada, mātsarya. Získej poznání prostřednictvím śravaṇam, mananam, nididhyāsanam a buď svobodný. Tolik kapitola čtvrtá.