2. kapitola

Poznání

Sāṅkhya-yogaḥ

Druhá kapitola je základem celé Bhagavadgíty. Stručně představuje učení, které další kapitoly podrobněji vysvětlují. Má čtyři části: Ardžunovo odevzdání se Kršnovi (verše 1 až 10), jñāna-jógu (11 až 38), karma-jógu (39 až 53) a popis člověka pevně zakotveného v Sebe-poznání (54 až 72). Podle hlavního tématu, jñāna-jógy, se jmenuje Poznání (Sāṅkhya-yogaḥ). Sāṅkhya-yoga je jen jiné jméno jñāna-jógy.

Shrnutí kapitoly

Ardžunovo odevzdání (verše 1 až 10)

Druhá kapitola navazuje na první, ve které Ardžuna na bojišti objevil problém samsáry: připoutanost (rāga), zármutek (śoka) a pomýlení (moha). Připoutanost není jen Ardžunův problém, má ji každý člověk, liší se jen to, na čem lpí. Na čem lpíme, to chceme mít u sebe navždy, přestože víme, že ve světě nic netrvá, a proto neuneseme ztrátu, skutečnou ani jen představovanou. Ardžuna zatím nikoho neztratil, trápí ho už představa, že o své blízké přijde. Mysl ovládnutá připoutaností a zármutkem pak přestává rozlišovat, co je správné a co ne, a neví, co dělat. Ardžuna se ještě v první kapitole pokusil vyřešit problém sám: prohlásil boj za nesprávný a rozhodl se odejít z bojiště. Kršna mlčel, protože Ardžuna o pomoc nežádal.

Na začátku druhé kapitoly Ardžuna pozná svou bezmocnost (kārpaṇya). Odevzdání je opravdové jen tehdy, když vychází z poznané bezmocnosti, jinak zůstane u slov. V 7. verši prosí Kršnu, aby ho jako svého žáka učil. Odevzdat se znamená přestat prosazovat vlastní řešení a přistupovat k učiteli s otevřenou myslí, bez předsudků a mylných představ, podle kterých bychom posuzovali učitele a jeho výklad. Vyžaduje to pokoru, a ta je pro pyšného člověka velmi těžká. Ardžuna, slavný válečník, byl pyšný jako málokdo, a přesto se odevzdá. Válečník, jemuž Kršna řídil vůz, se stává žákem a vozataj učitelem. Kršna učí proto, že ho o to Ardžuna požádal, a stejně by učil kohokoli jiného, kdo by ho požádal, i Durjódhanu. Člověk se Sebe-poznáním se stává učitelem teprve tehdy, když si ho někdo zvolí za svého učitele. Prvních deset veršů je úvod, samotné učení začíná 11. veršem.

Jñāna-jóga (11 až 38)

Tyto verše jsou ústřední částí kapitoly. Stojí na nich všechny další kapitoly, a proto je třeba se k nim při studiu stále vracet. Zvlášť verše 11 až 25 obsahují jádro všech Upanišad. Kršna v nich mluví o tom, kdo doopravdy jsme. Od narození se považujeme za tělo a také za mysl, ale člověk není ani jedno. Tělo při smrti odloží jako obnošené šaty. V hlubokém spánku tělem nejedná a mysl nepracuje, a přesto je. Tělo a mysl jsou jen nástroje, jimiž ve světě jedná. Pravé Já je Vědomí. Není částí, výsledkem ani vlastností těla, je to samostatná skutečnost, která prostupuje tělem a oživuje ho, není omezená jeho hranicemi a trvá i po jeho zániku.

Kršna uvádí šest rysů ātmā. Je věčné (nitya). Je skutečností (satyam), která existuje nezávisle, kdežto všechno ostatní na něm závisí. Prostupuje vším (sarvagata), je i mimo tělo, jen se tam neprojevuje. Nikdy není objektem poznání (aprameya), je vždy tím, kdo poznává, a všechno poznávané je anātmā. Nejedná a nesklízí výsledky jednání (akartā, abhoktā). Nemění se (nirvikāra), nepodléhá šesti změnám, od skryté existence po zánik. Kršna chce, aby Ardžuna ātmā nejen poznal, ale hlavně se naučil vidět v něm sám sebe a na tělo a mysl se díval jako na vedlejší nástroje, dočasný dar od Boha. Kdo ví, že tělem a myslí není, a proto se s nimi už neztotožňuje, toho stárnutí a smrtelnost těla netrápí. Jñāna-jógu podává Kršna jako trvalé řešení všech problémů.

Karma-jóga (39 až 53)

Ātmā je ale téma ze všech nejtěžší k pochopení. Člověk může toto téma studovat léta, a přesto mu neporozumí, pokud nemá připravenou mysl. Kdo na jñāna-jógu ještě připravený není, komu připadá příliš obtížná nebo vzdálená, má nejdřív získat způsobilost mysli k poznání (jñāna-yogyatā), a to karma-jógou (verše 39 až 53). Karma-jóga je správné jednání se správným postojem. Nejlepší (sattvické) je jednání, z něhož má prospěch nejen ten, kdo jedná, ale co nejvíc lidí. Sobecké (radžasické) stojí uprostřed a jednání na úkor druhých (tamasické) do karma-jógy nepatří. Správný postoj znamená jednat s láskou a pečlivostí, i když jde o práci, kterou si člověk nevybral. Celým srdcem to jde jen tehdy, když jednání odevzdáváme Bohu. Každý výsledek, i nevděk, pak přijímáme jako dar od Boha (prasāda). Podrobněji karma-jógu vysvětluje třetí kapitola. Karma-jóga sama neosvobozuje, připravuje mysl na jñāna-jógu. Řečeno slovy Tattvabódhy, karma-jógou člověk získá čtyři kvalifikace (sādhana-catuṣṭaya).

Člověk pevně zakotvený v Sebe-poznání (54 až 72)

Kršna pak popisuje člověka pevně zakotveného v Sebe-poznání (sthitaprajña). Prošel karma-jógou i jñāna-jógou a ví, že je ātmā, a ne tělo a mysl. Poznání vstřebal tak, že ho nemá jen v intelektu, ale proměnil ho v citovou odolnost, s níž čelí životu. Kdo má poznání jen v intelektu, životní krizi nezvládne. K poznání dovede žáka učitel, vstřebat ho ale musí žák sám, jinak poznání zůstane stranou a připoutanost, hněv nebo chamtivost mu budou dál ztěžovat život. Kršna proto ukazuje, jak se takovým člověkem stát, i jak se jeho život promění. K tomu doporučuje tři prostředky. Prvním je ovládání smyslů, které by mělo být samozřejmostí už před studiem Bhagavadgíty. Bez něj do mysli proniká cokoli a rozrušená mysl Védántu nevstřebá. Smysly se mají usměrňovat, ne potlačovat. Potlačování je stejně nebezpečné, jako kdyby jim člověk ponechal úplnou volnost. Druhým je ovládání myšlenek. Mnohé myšlenky přicházejí bez našeho přičinění a nemusíme se za ně cítit vinni, rozhodujeme ale, zda jim dáme prostor. Třetím je co nejčastější setrvávání u učení (nididhyāsanam). Podrobněji o všech třech mluví šestá kapitola.

Rysy takového člověka popisuje Kršna v mnoha verších, hlavní jsou dva. Prvním je naplněnost (pūrṇatvam). Díky poznání je naplněný sám v sobě a nic mu nechybí, a proto nemá svazující touhy, nanejvýš touhy nesvazující: když se splní, je to dobře, a když ne, také. Druhým je vyrovnanost (samatvam). Žije bez připoutanosti, strachu a hněvu a nezneklidňuje ho ani žárlivost. Podobá se oceánu, který zůstává plný, ať do něj řeky tečou, nebo ne. Kapitolu Kršna uzavírá tím, že takový člověk je svobodný, kamkoli jde, a nedostává se do vnitřního rozporu. Je svobodný za života i po odložení těla.