Spatření kosmické podoby

Doplnění: Viśvarūpa-darśana…

Blízko, asi tak. Viśvarūpa-darśana-yoga, přesně tak. A dneska si ji shrneme.

Je dobré si uvědomit, že ta prostřední část Gíty, takzvaná ṣaṭka, neboli šestice, krůček po krůčku posouvá naše chápání toho, co to je faktor X, neboli Bůh. Protože když řekneme Bůh, tak to je, jako kdybychom řekli X nebo neznámá, protože každý si pod tím představí de facto, co chce. A 11. kapitola staví na pozadí kapitol 7 až 10. V těch předchozích kapitolách Kršna hovořil o něčem, co se nazývá Īśvara-svarūpam. Přeloženo svarūpam je povaha, podstata někdy můžeme říct, neboli povaha Pána.

A jedna z takových těch nejobvyklejších definic zní, řeknu ji v sanskrtu pomalu a samozřejmě ji přeložím: īśvaraḥ jagat-kāraṇam. Takže ta tři slova, kdybych je přeložil: Bůh, svět, příčina. Neboli jeden ze základních pohledů na to, co nebo kdo to je Bůh, je, řekněme, že to je příčina světa, případně vesmíru. A až mnohem později, jenom pro nás, některé studenty, připomínám, nám Védánta vysvětlí, že ve skutečnosti svět v pravém slova smyslu neexistuje, ani nikdy nevznikl. Nicméně definice, se kterou se obvykle pracuje na jisté úrovni studia a poznání, je Bůh jako příčina vesmíru.

A to vede k otázce, jaký druh příčiny to je. A my víme, že příčina je dvojí, a sice inteligentní a materiální. Zní to složitě, ale ve skutečnosti to je docela polopatické. Když se podíváme na jakýkoliv produkt, třeba na stůl nebo na židli, pokud na ní sedíte, tak stůl je vyroben z nějakého materiálu a zároveň ho někdo vyrobil, kdo věděl, jak se stůl vyrábí. A to platí o každém produktu. Typicky ty tři tradiční příklady, kterých není vůbec špatné se držet, protože je máme potom pohotově k dispozici: dřevěný nábytek, dřevo, truhlář, případně zlaté šperky, zlato, zlatník. A pokud si položíme otázku, dobře, pokud je Bůh příčina světa, tak jakou je příčinou? Kršna ukázal, že je jak materiální, tak inteligentní příčinou vesmíru.

To znamená, že neexistují žádné produkty, výrobky, efekty oddělitelné od materiální příčiny. Za všemi možnými šperky různých tvarů a různých jmen je pouze a jenom jedno zlato. A z toho plyne důležitá věc. Postupně uvidíte, že to Kršna postupně buduje, a já se snažím nějak tak ruku v ruce s ním. Pokud hledím na šperky, nemusím vyvinout žádné zvláštní úsilí, abych viděl zlato. Nemusím meditovat a doufat, že spatřím zlato. To znamená, že když hledím na šperky třeba ve zlatnictví, nebo vyvěšené na nějaké ženě nebo dívce, tak ve skutečnosti mé oči a následně samozřejmě moje mysl jsou v přímém kontaktu se zlatem, pouze v různých formách a s různými názvy. To znamená, že pokud vidím jakýkoliv produkt nebo efekt, tak je to ve své podstatě totéž, jako kdybych viděl materiální příčinu. Kouknu na stůl, tady zaostřím zrak a vidím dřevo.

A to je vlastně důležitý základ, na kterém stály ty předchozí čtyři kapitoly, a 11. v tom směru pokračuje. A de facto to, co Pán Kršna říká: „Hele, Ardžuno, já jsem materiální příčinou celého stvoření. Nejedná se tady jenom o pár šperků nebo o pár kusů nábytku, jak vám tady teď zkoušel vysvětlit Petr, ale já jsem materiální příčinou celého vesmíru.“ Což znamená, že na celý vesmír mohu hledět jako na Boha, Pána, Pána Boha, který se vyvinul do nesčetně různých forem s nesčetně různými názvy.

Takže se zase vrátím o krůček zpátky, aby to bylo zřetelnější. To, co nazýváme zlatem v příčinném stavu, řekněme zlatá ruda, zlatý slitek, to je jedno, čisté zlato, tak to samé zlato se v podobě následků jeví jako různé šperky. To znamená, že ty produkty i jejich materiál, v sanskrtu používáme slovo kāraṇa jako příčina a kāryam jako následek, jsou pořád jedno a totéž zlato. Akorát s tím rozdílem, že zlato ve své surové podobě je potenciální nāma-rūpa, jméno a forma, a v podobě šperků už je to projevená nāma-rūpa, neboli projevené jméno a forma.

A Kršna se snaží říct, že ve skutečnosti Pán a svět nemůžou být nikdy odlišní. To znamená, když se všechna jména a formy rozpustí, asi moderní kosmologie by hovořila o zániku vesmíru, ale Védánta říká, že to jaksi pulzuje v nějakých cyklech, tak vlastně máme Pána v neprojevené formě, protože v tu chvíli tady nejsou ta jména a formy. A naopak, když je Pán k dispozici v nesčetném počtu forem a jmen, tak to je to, co nazýváme svět, taky jagat nebo prapañca. A pro studenta nebo pro člověka, který tohle chápe a je schopen se na svět takhle podívat, není rozdíl mezi tím, co bychom nazvali pohledem na svět, a pohledem na Pána Boha. Kdykoli se koukám kolem sebe, tady hledím na louky a lesy, třpytící, osvětlené večerním sluníčkem, tak mohu vidět louky a lesy a třpytící večerní sluníčko, anebo taky mohu vidět pouze různá jména a formy jednoho a téhož Pána.

Takže pokud mám tohle božské oko, jak Honza doplnil, neboli divya-cakṣuḥ, tak vidím to, co jsem vždycky viděl, vidím to, co vidí ostatní, ale vidím to s jiným postojem. To znamená, že to není tak, že by se najednou objevil nějaký výjimečný nový objekt, ale mám výjimečný postoj k běžně dostupnému světu. Mně to trošku připomíná citát, který je malinko odbočkou, ale můžete o tom přemýšlet jako o celku. Zase a zase je to o tom jiném pohledu. Ten citát říká: „Výjimeční lidé nejsou nutně lidé, kteří dělají výjimečné věci, ale výjimeční lidé jsou takoví lidé, kteří dělají běžné věci výjimečným způsobem.“ Takže zrovna tak tenhle student, už můžeme říct sečtělý a pokročilý student, který má divya-cakṣuḥ, má tuhle schopnost nahlížet na svět jako na tělo Pána.

A svámídží tady říká pěkný příklad. Možná jsem ho zmiňoval, zmíním ho ještě jednou, spíš abychom si ho všichni pamatovali. Přijde nějaký člověk a má kus látky, cosi jako ubrus, prostě velký kus plátna, a přinese to ukázat svému příteli. Rozbalí to na stole a ten druhý přítel vidí zbytky rozmlácené dřevěné kytary. A ten první, který to přinesl, říká, že ho to stálo milion liber. A pak dodá, že to je kytara George Harrisona, na kterou hrál, když hrál s Beatles. A ten postoj, kdy vidíme zdánlivě obyčejné věci, poté co získaly asociaci s výjimečnými lidmi, vlastně mění ty rozbité kusy dřeva na něco úplně výjimečného.

Pochopitelně, je to už dávno, co tatínek synovi koupil jednu a pak ještě, tuším, druhou hokejku od Jaromíra Jágra, starou, každou asi za 100 000 Kč. Pak to shodou okolností Jaromír Jágr věnoval na Dobrého anděla. Ale hokejku, která se koupí za pár tisíc a která byla stará, oni koupili každou zhruba za 100, protože to nebyla tak obyčejná hokejka. Byla to hokejka Jaromíra Jágra. Zrovna tak kytara George Harrisona. A podobně člověk, který je obdařen božským okem, divya-cakṣuḥ, má ke zdánlivě obyčejnému světu téměř posvátný, zbožný postoj.

A je to zajímavé, protože svět, na který se díváme, je pro naprostou většinu z nás obyčejný svět. A je to především proto, že jsme s ním v kontaktu neustále. A to už víme, není nám 10 nebo 12 nebo 15, máme to vyzkoušené, že i když jsme někdy získali nějaký vytoužený nebo vysněný předmět, objekt, nebo třeba blízkost nějakého člověka, i kdyby to byla Miss Universe, anebo auto, to by bylo asi dobré srovnání pro obě sekce, tak když v něm budeme jezdit pár let, tak nám to vlastně přijde jako úplně obyčejné auto. Nebo po určitém čase.

To znamená, že abychom byli schopní nahlížet na svět s tímhle postojem, tak to vyžaduje velký trénink a jemnou mysl. Protože jako studenti Védánty nevidíme nic nového, jen se díváme na tu samou věc, respektive na ty samé věci s novým postojem. A proto vlastně Kršna strávil čtyři kapitoly tréninkem, s tou odbočkou, a 11. kapitola je takovým, můžeme říct, i vyvrcholením.

A jestli si vzpomenete na jednu z možných definic, co to je divya-cakṣuḥ, jaká je to mysl, od čeho je osvobozená? Jsou to taková dvě slova, která se rýmují. Ahaṅkāra, mamakāra. Přesně tak. To znamená, je to mysl, která je, teď mě neberte za slovo, protože to nevím úplně, já bych si skoro myslel, že z převážné části, osvobozená od ahaṅkāra a mamakāra. Jinými slovy mysl, která není malá mysl zaměřená jenom na malé iluzorní já, na to ego, a teď myslím ego z filozofického pohledu, nehovořím vůbec o termínu ego tak, jak ho běžně používáme, a která netrpí tím pocitem vlastnictví. To znamená, vidí všechno tak, jak to je, to znamená, že to náleží Pánu. Nic mi nepatří. Ani příbuzní, ani takzvaná moje žena, ani můj dům. Ve skutečnosti ani tohle tělo mi nepatří. A pokud takový člověk má schopnost vidět všechno jako to, co náleží Bohu, tak můžeme začít hovořit o viśvarūpa-darśanam. Protože takový člověk je téměř nebo zcela osvobozen od mamakāra.

A vy si vzpomenete, že Kršna Ardžunovi vyhověl a řekl: „Ardžuno, ať ti požehnám divya-cakṣuḥ.“ Jako když si uvaříme instantní nudle. A v tu chvíli dojde k transformaci Ardžunovy mysli a na scénu na chvilku vystupuje vypravěč Saňdžaja a následuje krátký popis toho, co Saňdžaja vidí. Z toho plyne, že i Saňdžaja má to, co nazýváme božské oko, divya-cakṣuḥ. Je sekundární, spíš akademická debata, jestli mu ho dal Kršna, anebo jestli ho opravdu měl, protože jedna z interpretací jména Saňdžaja je ten, kdo zvítězil právě nad ahaṅkāra a mamakāra. Jaya znamená vítězství.

A vzpomenete si na ten obraz, ze kterého jsem byl, když jsem poprvé studoval Gítu, zmatený, a když jsem ji studoval podruhé, možná i potřetí, tak jsem z toho byl pořád zmatený. Tak doufám, že vy nejste, že jdete tak nějak příměji k podstatě věci. Saňdžaja popisuje Pána jako Pána, který má tisíce rukou, tisíce nohou, tisíce břich. Někdo si představuje monstrum, někdo si může představovat něco nádherného, já jsem si spíš představoval to monstrum. Ale chce se tím pouze říci, že ty tisíce rukou a nohou a břich a tak dále, tím se chce říct pouze to, že všechny ruce, nohy a další části všech lidí ve skutečnosti patří Pánu Bohu.

V první fázi Ardžuna kouká a neví, kam se podívat dřív, protože všechno, co vidí, je nádherné. A je to opravdu zajímavé, třeba se k tomu na chvilku vrátit a trošku u toho setrvat. Totiž ten hlavní důvod, proč my nejsme v permanentním úžasu nad krásným Božím světem, je, že jsme právě příliš zaneprázdněni sami sebou a tím, co si myslíme, že je naše. Jak se říká, nemáme čas se zastavit a jen se tak kochat. Říká se there is no time to stand and stare. Protože pořád buď o něco máme strach, nebo se něco snažíme získat, nebo něco opravit a tak dále.

A ve skutečnosti, když se zastavíme a podíváme se na cokoliv v přírodě, tak budeme v úžasu. Stačí si vzít třeba lidi, kteří jsou celý život uneseni hmyzem. Entomologové, říkám to správně? Je to fascinující. A vůbec vědci. A to všechno je vlastně Boží sláva. Takže buď můžeme vidět pavouka, ošklivého, v koupelně, včera jsem ho zachraňoval, vyndal jsem ho ven, anebo můžeme vidět zázrak přírody, který se zároveň objevuje v upanišadě Mundaka. Takže to, co vědci nazývají zázrakem přírody, zbožný člověk může nazývat zázrakem Božím. I oni jsou v úžasu, akorát trošku z jiného úhlu pohledu. A proto není neobvyklé, že studenti Védánty obdivují různé vědní obory a jsou jimi zaujati. Protože věda vlastně napomáhá odhalit, byť na empirické úrovni, krásu Pána.

No a pak se u Ardžuny po chvíli objeví strach. To je v tom momentě, kdy spatří ústa, jícen, který reprezentuje princip času. A vidí, jak mezi zuby drtí Bhíšmu, Drónu a další válečníky z obou armád. A my víme dobře, že tenhle princip času, kāla-tattva, je ve skutečnosti jenom aspekt, součást viśvarūpa.

A my jsme se tam na chviličku zastavili u smrti, u umírání. A vidíme to u sebe. Když se jedná o lidi, kteří nám takzvaně nejsou blízcí, tak tam nechybí objektivita. Když čteme nějakou zprávu, tak chápeme, že autonehody se dějí. Chápeme, že nemoci přicházejí, že lidé stárnou a umírají. A že tu a tam, ať je to bolestivé, jak je to bolestivé, vypukne válka, která se táhne. Takže máme jistou míru objektivity. Takže i Ardžuna dokáže říct: Každý musí jednou zemřít. Ale přestože to známe, umíme to odříkat, tak v hloubi duše, v hloubi mysli si myslíme, že každý musí jednou zemřít, až na mě a mých pár takzvaných nejbližších.

A proto tohle stále přetrvávající Ardžunovo ego, ahaṅkāra, a pocit vlastnění, ulpívání na vlastnictví, mamakāra, vede nevyhnutelně ke strachu. To právě autor Gíty, Vjása, barvitě popisuje, jak jeden po druhém bojovníci padají do tlamy. A Ardžuna se začne klepat strachy a říká: „Hele, Kršno, řekni mi, co ty jsi vlastně zač? Protože moje představa Pána Boha byla ve skutečnosti úplně jiná.“ A Kršna odpovídá trošku hustě jako v nějakém Terminátorovi, Schwarzenegger, ani nevím, jestli jsem ten film viděl: „Jsem kāla-tattva.“ Tak si představuju, že to tam zakřičel: „Jsem kāla-tattva!“

A samozřejmě princip času znamená i to, že bytosti na svět přicházejí a v každém momentě se rodí děti. Jenže my se nacházíme v Bhagavadgítě, tudíž se nacházíme na bojišti. A tam se kāla-tattva, princip času, projevuje jako destruktivní princip. Asi by úplně nepasovalo do obrazu Bhagavadgíty, kdyby Ardžuna viděl, jak se tam rodí miminka. A to znamená, že tahle schopnost, viśvarūpa-darśanam, vyžaduje přijetí Pána jako příčiny vzniku, udržování i zániku. Sṛṣṭi-sthiti-laya-kāraṇa. A abychom byli schopni docenit svět jenom jako jména a formy Pána, tak je potřeba právě přijmout všechny tři a asimilovat. A to chce trochu času.

A příklad, který by to mohl osvětlit, je příklad, kdy budeme zpívat, ať už nějaké verše, nebo jenom písně. Přestože každý z nás má svobodnou vůli k dispozici, tak se budeme snažit držet jistou melodii a i jistý rytmus. Takže tohle podřízení se zájmu nebo harmonii celku je důsledkem moudrosti a pochopení, nikoliv důsledkem pasivity a slabosti. A pro vyzrálou mysl je tohle odevzdání se přirozené. Takže pokud někdo používá svobodnou vůli, která je sladěná s celkem, s dharmou, tak to je právě to zmíněné śaraṇāgati.

Takže Ardžuna se posunul do fáze docenění celku. Stává se trochu moudřejším, řekněme si, a to je ta třetí fáze, kterou si prochází. A my víme, že se to dá taky vyjádřit ústně, dá se to vyjádřit slovy. A tohle sladění se taky projevuje navenek, třeba úsměvem, úklonou, objetím, a ve védské tradici se to projevuje takzvanou prostration, neboli namaskāra. A proto jsme studovali ty verše, kdy se Ardžuna klaněl doleva, doprava, nahoru, dolů, všemi směry. Protože viděl harmonii a řád, a tahle namaskāra je vlastně přirozený projev vyzrálé mysli, která vidí řád a harmonii kolem sebe. A rytmus. Řád, harmonii, rytmus, které udržují to, co nazýváme světem, vesmírem, v chodu.

Mimochodem, proto v indické tradici, když postavili dům, tam měli nějaké božstvo, aby ho měli mimo jiné jako eka-rūpa Īśvara, aby se k němu mohli obracet a uctívat ho, ale taky aby si připomněli, že je to příbytek Boží. A já poslední roky schválně koukám, když se třeba pohybuju na Šumavě, ale určitě je to vidět asi všude po naší krásné zemi, když vidím staré chalupy, tak tam vidím nahoře takovou malou niku a v ní sošku, obvykle Panenky Marie. Takže vidíme, že tu tradici máme i tady a je krásné to vidět. A je to taková připomínka: „Hele, tohle není jenom dům, který vlastním, je to zároveň příbytek Boží.“

A protože měl Ardžuna strach, říkal Kršnovi: „Hele, už se na tohle, na ten celek, nejsem schopen dívat, vrať se zpátky do té formy, ve které jsem tě vždycky vídal, ve které tě znám, chci příjemné, laskavé formy.“ A to nám vlastně napovídá, že pokud někdo není dostatečně vyspělý, aby nahlížel na celý svět jako na tělo Boží, tak můžeme kdykoliv udělat krok zpátky a obrátit svou mysl k Pánu v jakékoliv formě, která nám konvenuje. A Kršna to samozřejmě akceptuje a vrátí se do své původní podoby. Což v praxi znamená, že Ardžunovo divya-cakṣuḥ je pryč. Svět je svět a vedle něj zase stojí starý dobrý Kršna.

A celé to Kršna končí krásným posledním veršem, ve kterém oslavuje bhakti a v zásadě říká: „Hele, ať začneš kdekoliv, je to v pořádku. Můžeš začít u představy Boha v jedné konkrétní formě, můžeš dokonce obchodovat, můžeš mít různá přání. Začni kdekoliv, to je v pořádku.“ Málokdo je schopen od samého počátku přemýšlet nad Pánem jako nad cílem, spíše lidé vidí Boha jako prostředek, který jim pomáhá jejich přání plnit nebo jich dosahovat. To je takzvaná sakāma-bhakti, neboli zbožnost s nějakými běžnými touhami. To je v pořádku, ale je potřeba postupně získat to, co nazýváme někdy vivékou, neboli schopnost rozlišovat, a pochopit, že cokoliv tady dosáhneme, je pomíjivé a má to takzvané vady, možná si pamatujete.

A odpadá pýcha. Protože každá sláva náleží pouze a jedině Pánu, nikoliv mně. Pokud mi něco zrovna jde, tak ve skutečnosti to je zásluha Pána. Mimochodem, tuším, že to byli staří Řekové, a pak jsme se toho dlouho jako civilizace drželi, měli takzvanou múzu. Znáte to. Umělec měl pocit, že to, že z něj vychází hudba nebo že se pod jeho rukama z kamene odhaluje socha, která tam mimochodem vždycky byla, jen nebyla vidět, že tu jeho ruku vede cosi vyššího. A to je krásný postoj, protože nás zbavuje pýchy, mānitvam. A amānitvam není náhodou první z hodnot ve 13. kapitole.

Takže takový člověk ztrácí odpor k jednotlivým aspektům stvoření, ztrácí pýchu a všechno je pro něj posvátné. Nejenom když sedí v kostele nebo v chrámu, nebo se modlí, ale všechno. Země, voda, vítr, sluneční světlo, všechno je posvátné. A zase vidíme, že to mnoho kultur po celém světě mělo.

A konečně mysl takového člověka je, můžeme říci, expandovaná, široká, všeobjímající. A my víme, že když se třeba plyn roztahuje, stoupá, protože je lehký, má menší hustotu. Mimochodem, mysl, která je úzce zaměřená: já, moje, moje rodina, moje firma, tady je můj plot, za plotem už mě to vůbec nezajímá, tak úzká mysl je těžká mysl, stresovaná mysl. Krátkozraká mysl, malá mysl. Česky můžeme říct malomyslnost.

Takže přínosy ještě jednou: není nic, co by nám bylo odporné, není pýcha, všechno je posvátné a mysl je veliká, široká, všeobjímající. Tak to jsou krásné přínosy viśvarūpa-darśanam. A přál bych vám, nám všem, abychom si, když budeme chtít, kdykoliv dokázali viśvarūpa-darśanam navodit. Alespoň na chvíli si vypůjčit to takzvané divya-cakṣuḥ.