Projevy Boží slávy

Doplnění: Desátá.

Dobrý! Dobrý, dobrý.

Doplnění: Vibhūti-yoga.

Ano, jmenuje se Vibhūti-yoga. Vibhūti bývá anglicky překládáno jako glory. V zásadě bychom mohli volně říci jóga nebo téma nebo kapitola, která se zabývá slávou Boží. To zní tak trochu nábožensky. A svámí Paramárthánanda ji nádherně shrnuje, výjimečně srozumitelně. Tak se pokusím udělat takovou trošku zkrácenou, ale ne moc zamlženou kopii toho, jak jsem to pochopil, jak jsem si to poznamenal.

Desátá kapitola, protože kapitol je osmnáct, je v prostřední části Bhagavadgíty. Někdy se Bhagavadgíta dělí na tři části po šesti kapitolách, kterým se říká ṣaṭka nebo ṣaṭkam, ṣaṭkas, to by byl asi anglický plurál, neboli šestice. A ta první šestice se více soustředí na jednotlivce, taky na karma-jógu a na osobní úsilí. A ta prostřední šestice se zabývá povahou Boha, někdy taky říkáme povahou Íšvary. A postupně, a dneska myslím, že budeme schopni sledovat ten myšlenkový tok, vede studenta k tomu, že má postupně lepší a lepší představu o Bohu. Dneska tuším, že pokryjeme takové tři postupné, pokaždé trošku lepší a přesnější představy, jako kdybychom měli základní školu, střední školu a vysokou školu. Tímhle tématem se zabývá ta prostřední část. A příště se posuneme zase na další kapitolu, pomalu to bude gradovat, tak věřím, že to budete schopni postupně docenit. A poslední šestice se zabývá tím, že Kršna Ardžunovi a taky nám vysvětlí, že ve skutečnosti já a Brahman jsme jedno a totéž. Neboli jīvātma-paramātma-aikyam. A to je, můžeme říci, vrchol učení Védánty nebo pochopení podstaty věcí.

Když bychom šli k těm prvním představám o Bohu, tak většina svatých textů, většina světových náboženství, a i Upanišady tak začínají, hovoří o Bohu jako o tvůrci, jako o příčině světa nebo vesmíru. A jako o výrobci. V sanskrtu proto používáme slovo kartā. Kartā je ten, kdo něco dělá, koná. A samozřejmě, když student slyší, že Bůh stvořil vesmír, Bůh stvořil svět, tak si toho Boha představí tak trochu po svém. Vytvoří si nějakou koncepci. A ono je to tak často: když se podíváte třeba na monitor, na kterém mě vidíte, nebo na telefon, tak vidíte nějaký výrobek, ale tvůrce nikde nevidíte. Když se ale podívám tady na svůj počítač, tak vidím počítač a chápu, dovozuju, jsem si jistý, že ho někdo musel vyrobit. To znamená, vidím ten produkt, vidím svět, ale zdá se mi, že tvůrce tady nikde okolo není.

Takže můžeme říct, že existenci, v tomto případě výrobce počítače nebo truhláře, který vyrobil tenhle stůl, nebo i Boha, dovozuju. A to je první krůček k představě o Bohu, že vidím svět a vesmír všude kolem, který, zdá se, má nějaký řád, přestože jako lidé pořád vidíme nějaké chyby, to je v pořádku, to už je vlastnost lidské mysli, a tak dovozuju, že někdo tenhle vesmír a svět stvořil.

Otázka je, jak si takovou bytost můžu představit. Málokdy si člověk představí nějaké zvíře, spíše máme tendenci si představovat inteligentní bytost, která bude velice inteligentní. A to právě kdysi dávno zobrazovali předkové v Indii tím, že těm bohům nakreslili spoustu hlav. A tím, že jim nakreslili spoustu hlav, nechtěli říct, že to je monstrum nebo nestvůra nebo drak, ale že ten stvořitel je vševědoucí. A zároveň, protože to, co tady všude vnímáme, je velké, je toho tady hodně, z pohledu jednotlivce snad až nekonečně hodně, tak to znamená, že ten, kdo to stvořil, musí být i velmi schopný, velmi mocný, velmi silný. Tak mu zkrátka ještě přimalovali spoustu rukou, nevím, jestli nohou, ale určitě rukou, třeba i stovky.

Takže ta prvotní představa je, můžeme říci, že člověk pochopí, že tvůrce, kartā toho všeho, je. Nevidím ho. Asi je vševědoucí, všemohoucí a možná vypadá tak trochu jako člověk nebo jako nějaká bytost podobná člověku. A teď přijde písmo a dál řekne: „Hele, ale Bůh je jenom jeden.“ Můžeme říct: „Naštěstí.“ Ekam, eka, jeden. Jenže potíž je v tom, že minimálně Védy hovoří o spoustě různých bohů, božstev. Pamatujete možná i na ty devatā. A je tady Šiva a Višnu a Brahmádží a Lakṣmī a Ganéša a můžeme pokračovat. A tak je to sice hezké, že je jeden, ale zároveň nám jich písmo ukazuje hromadu. Tak který z nich je ten správný?

Pokud písmo říká, že je jeden, tak si můžu myslet: „Dobře, tak asi to bude jeden z nich a to ostatní jsou jenom převleky. Jeden z nich snad bude ten pravý.“ Protože písmo taky říká, že pokud spatříme Boha, používá často slovo darśanam, míněno vidět, ale my víme, že slovo vidět v této konotaci znamená vědět, chápat. Takže pokud spatřím, pochopím Boha, tak získám svobodu, tu zmíněnou mókšu, o které mluvil Honza. A to vede studenta k tomu, že ho chce poznat, pochopit, spatřit. Třeba i v nějaké meditaci, během nějakého rituálu a tak dále. A vede to k tomu, čeho se Honza tak letmo dotknul a v čem je potřeba, abychom byli bdělí a ostražití: vede to k objektivizaci, protože jsme tak natrénovaní, že kdykoliv nám někdo o něčem vypráví, třeba o novém modelu telefonu, tak si to představujeme jako objekt. Jenže tady se ve finále nejedná o objekt a o subjekt, ale o subjekt.

Tady v té vyšší úrovni student pochopí, že Bůh v sobě spojuje dva principy. Můžeme říct princip Vědomí, inteligentní princip, a princip hmoty. Možná si vzpomenete: cetana-tattvam, cetana je Vědomí a acetana je opak toho, neboli hmota. V sedmé kapitole, kterou jsme studovali, jsme tomu říkali parā-prakṛti a aparā-prakṛti, ale to už je dávno. A to už je chápání o stupeň vyšší. A když vím, že Bůh je zároveň materiál všeho, co jsem schopen vnímat, vidět, slyšet, prožívat, ochutnat, přivonět si, tak z toho plynou důležité věci.

A ta první věc, která z toho plyne, kterou jste slyšeli, myslím si, že je dobré ji slyšet víckrát, abychom ji všichni společně vstřebali, je, že materiál, nebo učeně se říká materiální příčina, není oddělitelná od produktu. Materiál, ze kterého je vyrobený prstýnek, můžeme předpokládat zlatý prstýnek, nejde oddělit od prstýnku. Dřevo nejde oddělit od stolu. To znamená, že kāraṇam, příčinu, nejde oddělit od kāryam, od produktu.

A z toho plyne superdůležitá věc. Na té nejnižší úrovni student, když si představoval Boha jako tvůrce vesmíru a nekladl si otázku, z čeho to všechno vyrobil, toho Boha někde hledal, na hoře Kailás nebo v meditaci, nebo v transu, já nevím kde všude. Pomocí LSD třeba, to není podstatné. A když vím, že ten materiál je součástí Boha, a když vím, že materiální příčinu, materiál, vidím v každém produktu, tak z toho plyne, že už existenci Boha nemusím dovozovat. Nemusím ho hledat, protože v tu chvíli Bůh není nikde vzdálený. Kam pohlédnu, tam vidím projev Boha. Protože je to materiální příčina všeho, co jsem schopný nejenom vidět, ale i slyšet a cítit a tak dále. Ten první student Boha někde hledá, tvůrce všeho. Ten, který si položil tu klíčovou otázku, z čeho je to všechno tady vyrobené, nemusí chodit do žádného chrámu. A stačí, když támhle koukne na letadlo, které se chystá za chvilku přistát na runway 31. Je to podobné, a tomu bychom se asi zasmáli, jako kdybychom se dívali na zlatý náramek a hledali zlato. Což je bláhovost. Ale je to bláhovost jenom proto, že to chápeme. Snad.

Takže to jsou dva kroky, ještě jednou je shrnu. V tom prvním se dívám na Boha jako na stvořitele, ale neřeším, netuším, z čeho to všechno stvořil, a jeho existenci dovozuju, že někde prostě je, na obláčku, na nějaké vysoké hoře, nebo někde kdesi. Kdežto při hlubším pochopení Boha chápu jako materiál, ze kterého je všechno stvořeno. A když si položím otázku, jak takový Bůh vypadá, jakou má formu, je to podobné, myslím, že je dobré se vracet k těm příkladům, jako bych si položil otázku, jakou formu má zlato. Zlato má všelijaké formy. Někdy je ve formě cihly, někdy je ve formě možná prstýnku, někdy je ve formě koruny, může mít leckjakou formu. Všechny formy všech objektů jsou pouze formou, můžeme taky říct jménem a formou, Boha.

Ta první úroveň, že Bůh je stvořitel, je neúplné pochopení. Ta druhá je o kus výš, protože Bůh je, můžeme říct, two in one, dva v jednom, materiální a inteligentní příčina. A Boha vidím všude kolem, nemusím už ho hledat. Jediné, s čím si můžu dělat starosti, pokud bych si starosti dělat chtěl, je, abych na to nezapomněl. Takže když se na mě někdo zamračí, tak mám taky Īśvara-darśanam. Takový student už Boha nehledá, protože je všude kolem.

A v prvních zhruba deseti, jedenácti verších desáté kapitoly Kršna tu myšlenku uvádí. Jakou myšlenku? Že Bůh není jenom stvořitelem, ale je i materiálem, ze kterého je všechno stvořeno. Materiálem, ze kterého je utkán tento svět. A Kršna říká, že nejenom vnější svět objektů, který vnímáme tady v bdělém stavu, je, on to říká: „mojí manifestací, mým projevem, mojí vibhūti, mojí slávou“, ale zrovna tak i vnitřní svět myšlenek. To známe dobře, protože když se nám bude něco zdát, třeba polezeme po horách, budeme psem, tak se ve snu mysl spícího projeví jako ta hora, na kterou se leze, a moje mysl bude i tím lezcem, který na horu leze. Moje mysl bude i žízní, kterou má, protože tam svítí sluníčko a je tam suchý vzduch. Bude i tím sněhem, i tím vařičem, i tím ohněm, i tou vodou roztavenou ze sněhu, kterou horolezec pije. Podobně jako se mysl bdělého projevuje jako všechno ve světě snů, tak podobně Bůh, Íšvara. Kršna říká: „Já se projevuju jako vnější svět i jako vnitřní svět myšlenek,“ protože všichni víme, že prožíváme taky bohatý vnitřní svět myšlenek.

A takový člověk vidí, že Bůh je všude, můžeme ho také nazývat virāṭ-bhakta, označení člověka, který má tuto míru poznání. A proto, ať potká jakéhokoliv člověka, používá se ten pozdrav namaskār nebo namaskāram. Bez ohledu na to, co je to za člověka, protože i kdyby to byl lupič, tak pořád je to ve skutečnosti jenom projev Íšvary. To neznamená, že takový člověk by se nechránil nebo by si nedal pozor a tak dále, to je jiná otázka. Cokoliv takový virāṭ-bhakta vidí, je projev Boha, je to dárek od Boha.

Otázka je, proč by se nestačilo zastavit v té druhé fázi, která už je sama o sobě báječná, protože člověku dává ovoce, můžeme říci plody, v té podobě, že je schopen přijmout de facto všechno, co k němu přichází, a taky rozpouští ty naše největší nepřátele, ty rāga-dveṣa, neboli preference a averze. Problém je v tom, že tahle představa, kterou jsem teď podrobně popisoval, je ještě pořád nekompletní, protože všechno to, co jsem schopen vnímat, sice vnímám, nebo takový student vnímá, jako projev Boha, ale podléhá to pořád času. Svou roli tady hraje čas, prostor. Všechno podléhá změně. Proto Kršna slíbil Ardžunovi, nebo řekl Ardžunovi: „Hle, Ardžuno, vezmu tě za čas a formu, vezmu tě až k saccidānanda-svarūpam.“

A po tomhle úvodu následovala, bych skoro řekl, tady v uvozovkách ta nešťastná prosba Ardžuny, kdy Kršnu pochválil, trošku mu zalichotil a řekl mu: „Hle, to je hezké, ale prosím tě, ukaž mi pár příkladů tvé Boží slávy, tvojí vibhūti. Protože já si to všechno nedokážu vizualizovat ve své mysli.“ Říkali jsme si, je to podobné, jako si nedokážeme vizualizovat celou naši matičku zemi rodnou, tak používáme některé symboly. Myslím, že jsme to všichni zažili, když třeba získáme nějaké olympijské zlato a hrajou hymnu a sportovci zpívají, tak jsme všichni zažili jisté dojetí. Podobně i zbožný člověk potřebuje jisté symboly, je to v pořádku, je to přirozené, a těmhle symbolům se říká ālambanam. U zemí je to třeba vlajka, státní znak, hymna, hora Říp, Vltava.

Já si teď vzpomínám, jak to bylo? Možná mi pomůžete. „Jsem vášeň hráčů“? Nebo „hráčství hazardérů“, bychom volněji mohli říct. To je přece úžasný příklad. Tak na začátku a na konci Kršna zmiňoval své dvě největší vibhūti. Já jsem použil metaforu, že je to trošku jako sendvič. A tou první slávou, a tím hned začal, začal zvysoka, je Vědomí, samotné Vědomí, princip života, díky kterému je vaše tělo, moje tělo, živé a vnímající. Přestože je složeno z podobných chemických prvků jako socha Bruncvíka vedle Karlova mostu, přestože Bruncvík drží v ruce meč, když mu sedne na hlavu holub a pokaká ho, nemůže se po něm ohnat. Kdyby si nám sedl na hlavu holub, tak se po něm ohnat můžeme. Tenhle unikátní princip života, Vědomí, se nazývá caitanyam a Kršna říká: „To je moje největší vibhūti, to je moje největší sláva.“ A pak pokračoval tím dlouhým seznamem a zakončuje principem existence, bytí. Protože říká, že samotná existence světa a vesmíru jako takového nepatří světu nebo vesmíru, ale je mu propůjčena mnou, říká Kršna, mnou, Bohem.

Tak jako existence zlatého prstýnku nenáleží prstýnku, ale náleží zlatu. Existence tady toho stolu, nevím, jaký máte stůl vy, náleží dřevu. Truhlář, který vyrobil tento stůl, se jmenuje pan Tesařík, mimochodem. Nemohl jsem vymyslet jiné jméno. Má dobré jméno. Už je to určitě starý pán. Takže když řekneme „stůl je“, anglicky mi přijde, že to zní ještě trošku úderněji: „table is“, tak ta existence stolu náleží dřevu. Anglicky bychom řekli ta is-ness nenáleží stolu, náleží dřevu. Stůl je pouze nāma-rūpa, někdy také dodáváme jméno, tvar a funkce, že objekty mají nějakou funkci.

Kršna ten svůj výčet těch vibhūti začal Vědomím, cit, a skončil bytím neboli sat. Problém je v tom, což není problém, ale je dobré si to připomenout, problém to vůbec není, že jak Vědomí, tak bytí jsou nirguṇam, bez vlastností, bez gun. My můžeme ochutnat Vědomí a říct: „Hm, je trochu slané,“ nebo ho vidět, nebo na něj sáhnout a říct: „Dneska to píchá,“ třeba? Proto ta meditace i vstřebání sat a cit, nirguṇa sat a cit, je obtížná. A proto je potřeba, aby k tomu student dozrál, a proto tenhle mezikrok v kapitole desáté: vibhūti, vibhūti.

Takže zhruba tím Kršna končil. A samozřejmě, pokud bychom my nebyli spokojení s Kršnovým seznamem, protože některé položky jsou pro nás neznámé nebo zvláštní, tak si můžeme vybrat cokoli ve stvoření, mravencem počínaje, posledním modelem stíhačky konče, to všechno je vibhūti. Můžeme meditovat nad pavoučí sítí, místo abychom se rozčilovali nad tím, že se za televizí usídlil pavouk. Ale není to vhodné doporučovat vašim dívkám a manželkám, když vám řeknou, abyste ulovili pavouka.

Kršna, aby to nějak uzavřel, říkal: „Hele, Ardžuno, já nemůžu pořád pokračovat v tom seznamu, protože moje vibhūti je nekonečná. To by kapitola 10 nikdy neskončila a v naší české study group už by nezbyl žádný student. Takže, Ardžuno, dal jsem ti jenom vzorek, zbytek si domysli sám.“ A právě uzavíral tou myšlenkou: „Nejsem ve světě, ale svět je ve mně.“ A tenhle verš, poslední verš tuším, je zárodek jedenácté kapitoly, která se bude jmenovat Viśvarūpa-darśana-yoga, která naše vnímání zase posune o krůček dál.

Protože možná si vzpomenete na něco, co jsme si říkali kdysi dávno, že náš postoj k čemukoliv, postoj každého člověka k čemukoliv, se odvíjí od toho, jak se na tu danou věc, daný objekt, můžeme říct třeba i daný problém, dívá. Odvíjí se od našeho pochopení té věci. Proto Kršna postupně, řekl bych docela pracně, buduje, kultivuje a zjemňuje naši schopnost chápat Boha, abychom byli připravení na tu poslední šestici Bhagavadgíty, kdy řekne: „No jo, ale to jsi ty.“ Ale pokud nepochopíme ten prostředek, tak si řekneme: „Dobře, ale co jsem já?“ Proto se tomu takhle věnuje.

V příští kapitole, v té jedenácté, dojde k dalšímu krůčku, a to je ten krůček, když řeknu, že všechno na světě spočívá v Bohu, tak jako prstýnek spočívá ve zlatě. To je Viśvarūpa-darśana-yoga. Ten krok předtím, že Bůh je ve všem, zlato je v každém šperku, se nazývá Vibhūti-yoga. I kdybyste zapomněli ta jména, moc bych se tím netrápil. Myslím si, že to chce roky, aby k vám ten jazyk, sanskrt, trošku promlouval. Jde o to chápat, že se na to můžeme dívat z obou konců.

Zkrátka a dobře jde o to, abych byl schopen vidět vodu ve vlnách, v rybníku, vodu v kapkách rosy, a zároveň pochopil, že vlny odvozují svou existenci od vody i kapky rosy odvozují svou existenci od vody. A protože Kršna a my s ním jsme v desáté kapitole hovořili o Boží slávě, proto se ta kapitola jmenovala Vibhūti-yoga. Někdy taky překládaná jako Yoga of Divine Manifestation.

Tak věřím, že po těch dlouhých hodinách, kdy jsme procházeli verš za veršem a Kršnův seznam, máte po dnešku trošku nadhled. Je to zkrátka proces. Nějaký komentář, otázka?

Můžeme se pokusit ty termíny nadefinovat. A třeba vy s tím pomůžete. Tak především slovo Bůh je termín, který v různých fázích studia má různý význam. Jak jsme si řekli, třeba v té prvotní fázi si ho představuju jako stvořitele. A později nevidím svět, ale vidím Boha. Jinými slovy, význam slova Bůh se posouvá podle míry mého pochopení. A tou pravou podstatou, antou, tím koncem, tím konečným pochopením je, že ve skutečnosti není nic než Vědomí, protože Vědomí je jedno, je neduální, není nic jiného. A tenhle empirický svět ve skutečnosti neexistuje, nevzniknul, přesto se mi jeví a přesto ho prožívám. A Bůh jsem já. A kromě mě tady nic není. A není to tahle ruka, respektive můžeš říct, že to je ta ruka i není ta ruka. Protože můžeš říct, že to, že se ta ruka hýbe, je Boží sláva, vibhūti, tak jak jsme hovořili v kontextu desáté kapitoly. A zároveň můžeš říct: „Hele, to je jenom mithyā.“ Jenom zdání. Je to jenom jméno a forma a v případě ruky je to i funkce.

A zrovna tak samozřejmě čas, v sanskrtu bychom asi řekli kāla-tattvam, to je jedna z klíčových komponent této úrovně reality, ve které se teď společně pohybujeme, kterou nazýváme vyāvahārika, neboli empirická realita, kterou vnímáme a prožíváme v bdělém stavu. Honza to potom myslím vylepší. Ještě bych možná jenom dodal, a budu rád, Honzo, za upřesnění od tebe nebo od kohokoliv z vás, že obvykle slovo Brahman používáme v kontextu Vědomí, bytí. Nirguṇam Brahman. Kdežto pokud hovoříme o Íšvarovi, tak spíše máme na mysli stvořitele nebo inteligentní princip, který zabezpečuje, že tady ten empirický svět funguje.

Otázka z diskuse: Takže Íšvara znamená Vědomí plus hmotu? V podstatě?

Ano. A když půjdeš ještě dál, tak pochopíš, že hmota je mithyā. Že Vědomí je satyam a že hmota svoji existenci odvozuje od Vědomí a že není skutečná ve smyslu, že nemá nezávislou existenci. To neznamená, že bychom ji neměli respektovat a že když dostaneme žízeň, že bychom se neměli napít.

Doplnění: Taky se na to dá nahlížet, alespoň tak na to nahlížím já a to jsme se taky učili, že Bůh vlastně nemá atributy a atributy jsou to, co používáme pro definici. Takže Bůh se nedá definovat. Nedá se ohraničit, nedá se k ničemu přirovnat, nedá se nějak popsat, nedá se nějak vidět, nahlédnout. A vlastně všechno, co používáme u toho našeho učení, je v podstatě jenom nějaké přiblížení do nám srozumitelného jazyka.

Přesně. Tak to často podával svámídží, mluvil o těch takzvaných pointers. A myslím si, že možná trochu přímočařejší cesta ještě může být si uvědomit, že určitě tohle tělo je objekt, protože ho vnímám. Zcela. Mysl, potažmo intelekt, je objekt, můžeme říct taky jsou objekty, já bych asi použil spíš jednotné číslo: je objekt, protože vnímám a pozoruju svoje myšlenky. A já jsem subjekt. Já jsem subjekt. A to, že jsem vnímající bytost, je nade vší pochybnost, protože kdybych nebyl, tak si ani nemůžu položit otázku, jestli jsem vnímající bytost. A to, že jsem, je taky sebezřejmé. Takže jsem Vědomí a ostatní je jenom hra jmen a forem. Ať už v bdělém stavu, nebo ve stavu snů, případně prožíváme jistou formu blaha, blaženosti, když hluboce spíme. Proto tak rádi spíme. Protože je to báječné, není tam žádná dualita. A proto milujeme spát.

Doplnění: A mimochodem slovem Bůh si to taky trošku komplikujeme sami, protože v sanskrtu nikde není slovo Bůh. V těch textech se používá buď Brahman, anebo Íšvara, což je častokrát v překladu Pán. A ono to pak dává větší logiku, když ho chápeme jako toho Boha stvořitele, popřípadě udržovatele i ničitele. Ale pokud čisté Vědomí pojmenujeme Bohem, tak je to vlastně zbytečnost, protože ta naše částečně ateisticky vybrainwashovaná mysl k tomu začne mít trošku nedůvěru: „Co jako Bůh? Co tam má co dělat Bůh?“ A tak my vůbec nemusíme používat slovo Bůh. My můžeme mluvit o čistém Vědomí, existenci, můžeme mluvit o Brahmanovi nebo Brahmanu, nebo můžeme mluvit o ātmā, nebo se taky používá tattva jako pravda a taky se používá vastu jako skutečnost.

Maunam, jako ticho.

Doplnění: Taky. Takže to jsou vlastně všechno synonyma jednoho a téhož. A my teď používáme slovo Bůh. Pro mě tahle šestice v Bhagavadgítě není nejsympatičtější ze všech částí Bhagavadgíty, přesto mluví o Bohu a už od dětství je to slovo Bůh lehce zprofanované. A když mluvíme o čistém Vědomí, to znamená Vědomí bez formy, jako o Bohu, tak nám to nemusí úplně sedět. A tak se můžeme rozhodnout, že tomu nebudeme říkat Bůh, máme spoustu možností, jak tomu říkat jinak. A můžeme být úplně v pohodě a můžeme za Boha označovat to, co je teď v té prostřední šestici, to znamená zatím Bůh s atributy.

Jinak je to obvyklé. Já si pamatuju, že svámí Paramárthánanda v tomhle kontextu zmiňuje, že když vezmete třeba tebe, Mário, s dovolením, tak jsi táta, jsi syn, jsi manžel, dědeček ještě nejsi, viď?

Doplnění: Ne, ještě ne.

Ne? Tak budeš. Vnuk jsi určitě taky, nebo jsi byl. Strejda možná, takže i pro jednoho a téhož Mária používáme celou řadu termínů a každý z těch termínů nám něco napovídá. Podobně třeba ātmā a Brahman, nebo jīvātmā a paramātmā. Ty různé termíny nám pomáhají myslet. „Language is the dress of thought,“ jak řekl Samuel Johnson. Ale plný souhlas, slovo Bůh je pro řadu z nás tady v České republice trochu obtížné, viď?

Doplnění: Pro některé z nás určitě.