1. kapitola

Ardžunův zármutek

Arjuna-viṣāda-yogaḥ

První kapitola uvádí celou Bhagavadgítu a ukazuje, komu je její učení určeno. Za svůj neklid obvykle viníme okolí, rodinu, práci nebo poměry ve společnosti a snažíme se je změnit. Podle Védánty za ním ale stojí i vlastní mysl, které chybí odolnost. Bhagavadgíta se zabývá právě touto vnitřní odolností, ne změnou vnějšího světa. Zdravou mysl strach, hněv, úzkost nebo zklamání zasáhnou méně často, méně silně a na kratší dobu a zanechají v ní menší stopu. Svobodu od duševních potíží, které vyvolávají vnější okolnosti, nazývá Védánta osvobozením (mokṣa), a Bhagavadgíta je proto učením o osvobození. Je určena tomu, kdo si u sebe tuto slabost přizná a hledá, jak ji překonat. Potřebná vnitřní síla pochází ze Sebe-poznání, kterému bude Kršna Ardžunu učit. První kapitola líčí, jak Ardžuna svou slabost objevuje.

Děj vypráví Saňdžaja králi Dhrtaráštrovi. Kapitola má pět částí.

Vojska na bojišti (verše 1 až 20)

Na bojišti Kurukšétra proti sobě stojí vojska Pánduovců a Kuruovců. Ardžuna přichází bojovat bez pochybností a bez pocitu viny. Pánduovci zkoušeli všechny nenásilné cesty, o boji uvažovali třináct let ve vyhnanství a k válce sahají jako k poslední možnosti, když neuspěl ani Kršna jako vyslanec míru. Durjódhana přichází za svým učitelem Drónou, vyjmenovává hlavní bojovníky obou vojsk a prozrazuje nejistotu, když tvrdí, že vojsko protivníků je silnější. Silnější je ve skutečnosti jeho vojsko, Durjódhanova nejistota pramení z toho, že nemá oporu v dharmě. Bhíšma Durjódhanu povzbudí zatroubením na lasturu, po něm troubí lastury na obou stranách a bitva má začít.

Vůz mezi vojsky (21 až 25)

Ardžuna požádá Kršnu, aby vůz postavil mezi obě vojska, protože chce vidět, s kým bude bojovat. Kršna tu ještě není učitelem, je Ardžunovým vozatajem, a tak ho poslechne. Vůz postaví před Bhíšmu a Drónu, k nimž je Ardžuna silně připoutaný. Ardžuna proti sobě vidí většinou své blízké příbuzné, protože je to válka uvnitř jedné rodiny. Ten pohled mu přinese zármutek, nakonec se ale ukáže jako požehnání: jen díky Ardžunovu zármutku může zaznít učení Bhagavadgíty.

Připoutanost (26 a 27)

Ardžuna objevuje svou základní slabost, připoutanost (rāga). Je to citová závislost na lidech a okolnostech, které nejsou v naší moci. Kdo na nich závisí, nemá své štěstí ve vlastních rukou. Příčinou trápení tedy nejsou okolnosti samy, ale to, že jsme šťastní jen tehdy, když odpovídají našim touhám. Fyzicky na světě závislí jsme, potřebujeme jídlo, oděv a přístřeší. Citová závislost ale nutná není a Bhagavadgíta nakonec učí být spokojený sám v sobě, ať jsou okolnosti příznivé, nebo ne. Ardžuna si představí život bez Bhíšmy, Dróny a dalších blízkých a zhroutí se.

Zármutek (28 až 35)

Důsledkem připoutanosti je zármutek (śoka, také viṣāda), podle něhož se kapitola jmenuje. Kdo se opírá o něco pomíjivého, toho dřív nebo později čeká zármutek. Ardžuna zatím nikoho neztratil, trápí ho pouhá představa ztráty. Zármutek je tím silnější, čím silnější je připoutanost, a u Ardžuny je tak silný, že se projeví i na těle.

Pomýlení (36 až 47)

Dalším důsledkem je pomýlení (moha). Ardžuna neví, co dělat, a přestává rozlišovat, co je správné a co ne. Spravedlivou válku, o které rozhodl po letech uvažování a po poradě s nejbližšími, najednou považuje za válku proti dharmě. Tvrdí, že zabitím zločinců na sebe uvalí hřích (pāpam), ačkoli bojovat je jeho povinností kšatriji. Za nejlepší řešení naopak považuje útěk z boje, přestože nesplnit povinnost je také hřích. Mysl oslabená připoutaností strhne i intelekt, a ten pak její slabost obhajuje. Ardžuna proto předkládá promyšlené důvody: válka zničí rodiny a se zánikem rodin zanikne i tradice, na které stojí kultura. Sám o sobě je to správný argument, Ardžuna ho však používá k obhajobě svého pomýlení.

Samsára a první krok

Připoutanost, zármutek a pomýlení dohromady tvoří samsáru. Nezáleží na tom, zda člověk žije v rodině, nebo jako mnich, ale zda tyto tři problémy má. Kdo se s nimi vyrovnal, je svobodný, i když má rodinu, děti a vnoučata. Bhagavadgíta bude opakovaně zdůrazňovat, že rozhoduje vnitřní svoboda, ne vnější postavení.

Objevit problém je teprve první krok. Dál musí člověk poznat, že ho sám vyřešit nedokáže, odevzdat se tomu, kdo může pomoci, a teprve pak může přijmout učení. Ardžuna na konci kapitoly udělal teprve první krok, a Kršna proto mlčí. Ardžuna z jeho mlčení usoudí, že má pravdu, odloží luk i šípy a s myslí otřesenou zármutkem usedne do vozu. Mlčí Ardžuna i Kršna. Další kroky přijdou ve druhé kapitole.